Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čas mezi dvěma kameny

    Takhle mě zradit hodinky! Mířím do Divadla Na zábradlí na premiéru přesvědčen, že být ve foyer u šatny ve tři čtvrtě, když se hraje od sedmi, je dostačující. Naléhavý hlas v mobilu mi však bez příčiny zahřímá u ucha a já zpanikařím a dám se do běhu. Ředitelka Doubravka Svobodová mi běží v ústrety a pakuje mě do dveří sálku, ukazuju své hodinky, na nichž je tři čtvrtě a ptám se, proč začínají o čtvrt hodiny dřív?!

    Vyvedou mě z omylu a já vidím, že mě mé hodinky zradily. Sotva si sednu, vyslechnu si poznámku od divadelního kritika, kritickou pochopitelně, schválně jsem si prý hodinky přeřídil, starý trik, spisovatelé jsou jako děti. Ale není míněna zle a vůbec, není čas se bavit, protože herci na scéně už sedí v letadle, a to oni tam jsou včas a rozjíždějí dialog, tak by nebylo slušné, aby museli překřikovat repliky v hledišti jednoho opožděného diváka a jednoho nejmenovaného kritika. Takovou forbínu bychom si ani nezasloužili. Ještě dnes mě občas v noci polije pot, když se mi zdá, jak jsem se kdysi jako dítě nechal vytáhnout Jitkou Molavcovou při jejím dětském představení na pódium a všechny tváře se otočily a všechny slechy zpozorněly, co vyslovím na její vtipnou repliku… Uf, myslím, že ve skutečnosti to dopadlo pro mou osobu tragicky, ale ve snu mě vždy zachrání břichomluvectví té šarmantní dámy, takže oba hlasy jsou nakonec chytré a ucházející, zatímco já marně, marně, marně zbrocen potem chytám lipsing.

    Naposled jsem takto nedochvilný byl před dvaadvaceti lety. Vešel jsem na seminář přísného profesora na vysoké škole. Ještě se ze mě kouřilo, vylezl jsem totiž z horké sprchy. Vlasy jsem si nestihl vysušit fénem. Myslím, že jsem běžel na seminář o něčem, co považoval ten přísný pedagog za nejdůležitější na světě, já naopak. Omlouvám se…, hlesl jsem, zatímco se spolužáci dusili smíchem. Jdou mi pozdě hodinky… Zbrunátněl a zařval: Tak je dejte mezi dva kameny a dupněte na ně!!!

    Inu, neposlechl jsem. Hodinky jsem si nechal. Ve skutečnosti mě kapku zdržela taková lapálie. Odvšivoval jsem se, tedy nikoliv ve vlasech, ale v klíně, jeden slavný divadelník mi totiž přepustil svoji postel, zatímco dobýval klín jedné neznámé divačky, a já vůbec netušil, že existují nějaké takové breberky, které se musejí zhubit ortosanem a spláchnout do odpadu. Tfujtajbl.

    Ale hodinek jsem se nezbavil ani později, když mí přátelé odcházeli na vojnu a rušili čas. Pokládali hodinky na ulici, jíž jsme rozjaření s rekruty vrávorali a dupali na ně kanadami. Sklíčka hodinek křupala a kamarád Konrád řval: Rušíme čas. Žádná vojna, žádný zítřek, žádná kocovina, no future!

    Zahrál jsem habaďůru, hodinky jsem schoval a dupl jen tak. Žádné křupnutí nezaznělo a v ulici nezůstal rozbitý titěrný hodinový strojek. Můj čas běžel dál a pokračuje stále, i když je Konrád už pryč, jeho nebe přijalo, blbá autonehoda, jeli ze Sepultury, co vím, tak uhořel, ale nechodí za námi, i když byl vždy ten, kdo vedl seance na chmelu a přivolával Johna Lennona, který nikdy nepřišel.

    Teď jsem byl rád, že ty své hodinky mezi dva kameny stále mám, i když se zastavují, pokulhávají a narušily začátek premiéry divadla, které mám rád, a dělají ho lidi, jichž si vážím. Nebe nepřijímá – souhrn scének a voicebandů, obrazů a skečí pěti fajn autorů mi ty hodinky aspoň chvílemi zpříjemnily. Mohl jsem si svítit na ručičky, když jsem se nudil, a trpělivě strkat myslí vpřed nekonečné minuty. Ne vždy, některé scénky pozornost vyvolaly a pobavily, hlavně bloudící lupiči, kteří hledají, na jakém evropském letišti trčí jejich batoh s penězi, s krvavým koncem skeče téměř tarantinovským. Myslím, že koláž s jednotícím motivem letiště a neurotické honičky z místa na místo, abychom se nakonec sešli všichni na jednom terminálu, není-li jisté, jestli přijímá Nebe, by si zasloužila víc, tedy paradoxně méně. Méně autorů, méně režisérů, méně videoklipické bramboračky, když žádné zásadní sdělení pod ní není. Ale asi nebyl čas. Souhlasím, čas je problém… I můj. A tak sorry… Letím!


    Komentáře k článku: Čas mezi dvěma kameny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,