Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika

Být Peerem Gyntem

Kovbojské klobouky, paroží sestřeleného jelena, třpytivé oblečení, růžové silonky, bílý chlupatý kožich a nafukovací koruna. Ústecký Peer Grynt je jízda plná překvapení, fungujícího bizáru, který jako šedavý oblak z kouřostroje nechává nad scénou viset otázky o lidské obyčejnosti a zaměnitelnosti.

Svou 51. sezónu zakončilo Činoherní studio v Ústí tříhodinovou inscenací Ibsenova Peer Gynta v režii Michala Háby. Společně s dramaturgyní Terezou Marečkovou se režisér do velké míry držel původního – nelehkého – Ibsenova veršovaného textu v překladu Josefa Brüknera a Josefa Vohryzka. Tvůrci k němu přidali množství audiovizuálních prvků, zcizovacích efektů, aktualizujících slovních narážek a výraznou výpravu. To vše funguje s náročným textem v pevné součinnosti.

Množství efektů a vjemů je pohlcující. Práce herců (a hudebníků) s mikrofony, světly nebo živou hudbou od začátku vybízí diváky k účasti na nadupané jízdě, kterou řídí Peer Gynt (Kryštof Bartoš), nenapravitelný, samolibý lhář vydávající se na životní cestu za bohatstvím, mocí a vidinou sebe jako císaře. Na své pouti se dostává do trollí země, kde se svět obrací vzhůru nohama – na koni je chvíli Gynt, poté se sám stává koněm pro vypočítavé skřety. S přibývajícím, pro něj nezvladatelným množstvím konfliktů a životních nárazů se Grynt vrací ze světa domů, kde nalézá smíření, klid a – snad – i po celý čas hledané štěstí.

Inscenace stojí na hereckém výkonu a nasazení Kryštofa Bartoše, který během tříhodinového představení téměř nezmizí z jeviště. Od první minuty zaujme syrovým – až surovým – projevem se spoustou zcizovacích efektů, kdy občas není jasné, zda sledujeme postavu Gynta, anebo Bartošovu one man show. Tento přístup klade na herce nemalé fyzické i psychické nároky, zvlášť když je na jevišti v neustálém pohybu a často pracuje s mikrofonem v ruce. Buď získává pozornost jako enterteiner a zažívá různá sexuální vzrušení, anebo se propadá do černého gumového štěrku, z něhož není úniku.

Prudká jízda se ke konci první části ostře promění. Dění na chvíli utichá, Gynt se vrací ke své umírající matce Åse (Andrea Berecková). Z jeviště mizí všechny ostatní postavy, barevné světelné efekty se ztlumí v bílou světelnou plochu, Peer Gynt usedá vedle své matky a svůj divý slam projev nahrazuje niterním rozhovorem s ní.

Druhá část po pauze se rozjíždí stejně divokým tempem jako začátek inscenace, brzy jí však dochází šťáva. Hába do textu vkládá množství současných otázek týkajících se sebeprezentace, strachu z průměrnosti a obyčejnosti. Inscenace se v těch chvílích – podobně jako herci – boří do gumového štěrku, její energie uvadá. Lze to ovšem vnímat jako záměr, neboť zpomalující se tempo napomáhá zklidněnému závěru představení, který se odehrává u trampského táboráku. Nenastává tak onen výrazný zlom jako na konci první části. Gynt po všech svých dobrodružstvích usedá u ohně ke své dívce Solveig (opět Andrea Berecková) a k dalším postavám rozsazeným kolem. Divoká krasojízdy jednoho života končí.

Množství postav vyřešil inscenátorský tým vrstvením postav všemi herci vyjma Bartoše (Annette Nesvadbová, Jan Plouhar, Jan Hušek, Jindřich Čížek). Spolu s náročným psychofyzickým herectvím všech aktérů je podstatná i syrová výprava Andrey Černé a výrazné audiovizuální efekty. Scéně dominuje mohutná vyvýšená čtvercová plocha, z níž vyčnívají dvě vysoké stěny. Okraje scény ohraničují panelová světla a hudební nástroje (elektrická či klasická kytara, bicí, syntezátor), na které hraje Jindřich Čížek, který několikrát vstoupí do dění i jako herec. V první půli ho v několika situacích doplňuje kapela složená z herců hrajících na kytaru, kontrabas, akordeon a paličky. Hudební motivy, které kapela opakovaně hraje, připomínají rytmikou trampské písně. Zbytek představení obstarává hudební doprovod už jen Čížek, občas u bicí soupravy doprovázen Bereckovou. Zvukově podtrhává sebedojímavé, lživé monology Gynta, anebo energicky doprovází Bartošovy showmanské vstupy blízké slam poetry.

Výrazová bohatost a divokost inscenace se projevuje i v kostýmech. Na jednolité dřevěné ploše pozadí vynikají především třpytivé zelené šaty Nesvadbové, růžové silonky a oversize mikiny Plouhara, Huška a Čížka nebo Bereckové zvířecí kostým à la Chewbacca z filmové ságy Star Wars. Bartoš v průběhu představení vymění kromě kovbojských klobouků, košil nebo bot, ještě bílý chlupatý kožich, plavky, civilní kalhoty, tílko, anebo na sobě nemá vůbec nic.

Velmi důležitá je práce se světly, která charakterizují nejen prostředí každého výstupu, ale intenzivně podtrhují atmosféru dění. Světelná show od začátku přitahují divákovu pozornost, zdůrazňují charakter daných situací i proměny Peer Gynta v různé typy chování. Zatímco v úvodu zdůrazňují ostrá a divoká světla showmanství, kterou kolem sebe hlavní postava šíří, závěr inscenace s táborákem a světlem, ztrácejícím se v mlhavé páře, odkrývá smířeného Peer Gynta dospěvšího na konec života.

Ústecký Peer Gynt je ve všech směrech pevně uchopená, výrazově sytá a interpretačně bohatá inscenace. Divák na začátku nasedá do kokpitu bláznivé jízdy a na vlně kvalitního bizáru se veze až do konce. A vše funguje nejen díky výtvarným a hudebním efektům a bohatého herectví, ale i citlivým, Ibsenovu předlohu neznásilňujícím dramaturgickým a režijním zpracováním zaměřujícím se na lidské (ne)obyčejnosti a – mnohdy sebedestruktivní a vůči okolí násilné – Peer Gyntovy sebe-prezentace.

Činoherní studio Ústí nad Labem – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad Josef Brukner, Josef Vohryzek, režie Michal Hába, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek, asistent režie Mirek David. Premiéra 2. června 2023.

///

Více o inscenaci Peer Gynt na i-DN:

Lid versus Peer Gynt

Peer Gynt na druhou

…

• Autor: Ludmila Zajíčková
• Publikováno: 7. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Být Peerem Gyntem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ