Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – dějství šesté

    A v tom stropě byla díra

    Copak jste lidičky, copak jste provedli
    Že jste tu zavřeni v tak velkým vězení
    A proč v tak nepěkných barácích bydlíte
    A proč tak zkažený vzduch tady dýcháte
    A co po večerech, co tady děláte
    Když slunko zapadne, kam spolu chodíte
    Jaroslav Hutka, Litvínov

    Pohádka z klobouku

    Dal jsem Janě Kališové přečíst Pohádku z klobouku od hradišťského kulisáka Vojtěcha Vackeho. Nadchla se pro ni a inscenovala ji v cirkusovém stanu…

    Po krátké době života v Mostě jsem dostal deprese z těch stavebnic paneláků, ulic, tříd, horizontů zdí a vozové hradby sídlišť. Začal jsem jezdit do Hutkou ozpívaného Litvínova. Potřeboval jsem, jen tak pro odpočinek očí, procházet se v uličkách z cihlových domů, sednout do hospody, která se nejmenovala ani Luna, ani Kosmos, ani Vesmír, ale Radniční sklípek. Objevil jsem vynikající antikvariát, kde jsem po gáži trávil celé hodiny objevováním skvostů. Mezi autoatlasy jsem našel pohozenou Suzanne Renaud za 1 korunu, zakázaného Vaculíka, Klímu. Všednodenní okolnosti života zde mne šokovaly. Když jsem jel poprvé žlutými chrchly jedovaté mlhy noční tramvají kolem Staliňáku, tedy Chemických závodů Litvínov, úplně jsem ztuhl. Před námi se děsivě rozsvítila červená a varování: Vypněte motory automobilů, zhasněte světla, nebezpečí výbuchu! Teď ještě, abych v tomto angažmá nevybuchl já sám…

    V divadle byla velice silná skupina herců mezi čtyřicítkou a padesátkou (Karel Noner, Láďa Hádl, Jirka Havlík, Jaromír Šnajdr, Ivan Holub a skupinka třicátníků v čele s Láďou Duškem), byl tam silný ženský soubor (Ema Černá, Věra Mrázková, Regina Razovová, Eva Klánová, Olga Kemrová), mnozí tam nastoupili hned po škole a celý život zůstali Mostu věrní. Od šedesátých let tady fungovala pověstná elévská škola, která vychovala třeba Václava Neckáře či Víta Olmera. V roce mého nástupu už škola neexistovala, jen její trosky. Z Prahy nás dojížděla učit hlasovou výchovu autorka skript pro DAMU Šárka Štembergová (měla v divadle dceru Zorku Kratochvílovou, temperamentní děvče, které po letech umře na nějaký děsivý nápor rakoviny). Jednou týdně jsme čekali se skupinkou mladších herců na paní Šárku, která nás v jedné pánské šatně (v malém kulturáčku, kde jsme hráli, byla společná jedna mužská a jedna ženská šatna) učila používat bránici, dýchat a vzorně vyslovovat. Jeden cvičný jazykolam vymyslel ještě na DAMU náš kolega a budoucí ředitel Jaromír Šnajdr – V Londýně u lorda Donalda dávali lahodné bledule, hladoví blondýni lepili okolo loudavě cedule… Po letech přišla na moje sólové představení v HaDivadle a pravila, že je v šoku, jak jsem to technicky utáhl. Paní profesorko, používám stále vaše finty na rozhýbání bránice i jazykolamy, chválil jsem ji, začal jsem poskakovat a odříkávat hop, hop, hop, byl jeden strop a v tom stropě byla díra pro velkého netopýra… Byla dojatá, ale je fakt, že mi Ondřej Havelka domluvil další lekce jevištní mluvy u své maminky Libuše, protože jsem svůj život v tu chvíli smrtelně vážně spojoval jenom s hereckou budoucností.

    Se spolubydlícími Jurou Ovečkou (Banik!!!) a Karlem Polišenským (To zas byla drevená dědina) v pokusu režiséra Římovského o Ypsilonku v Mostě…  Foto archiv autora

    Se spolubydlícími Jurou Ovečkou (Banik!!!) a Karlem Polišenským (To zas byla drevená dědina) v pokusu režiséra Římovského o Ypsilonku v Mostě… Foto archiv autora

    Hlavně ať to jiskří

    V Mostě byli v angažmá tři režiséři. S gloriolou režimem pronásledovaného muže to byl především absolvent estetiky a filozofie Karel Lhota. Ve své době asi nejmladší (a úspěšný) ředitel divadla u nás (v Kolíně), švagr komunistického prominenta, teď disidenta Zdeňka Mlynáře. Mlynářova sestra Vlasta, kdysi heroina v divadlech, kde její muž byl v mocenské pozici, byla odsunuta do nápovědní budky. Trpce tam štrykovala a nesnášela mladé herečky. Kdo nezažil takový úděl, těžko si tu situaci může představit. Někde jsem četl po letech, že když manžele Lhotovy likvidovali normalizační komunisti v Kolíně, říkala paní Vlasta, že už nemá ani slzy. Znal jsem hrdost Hynštovu, krátce jsem mohl poznat velkorysost a zaujetí Hajdovo, ale Karel Lhota na mne působil rezignovaným, zapšklým dojmem. Měl kolem sebe skupinu svých lidí, se kterými pracoval, což byl přesný opak Hynšta, který byl otevřený k celému souboru. Měl jsem empatii k jeho údělu, ale divadlo dělal už řemeslně, po letech si nevybavuju jedinou jeho práci, která by mne zasáhla. V konci sezony 1981/1982, kdy už jsem měl nabídku zkoušet s Goldflamem v HaDivadle, mne neuvolnil ze slabomyslného muzikálu o dívčí vojně Nejkrásnější válka. Karel Lhota to odzkoušel bez stopy invence, premiéra byla 30. června, poslední den sezony. Čili hrál jsem to jednou a po prázdninách to kdosi přezkoušel. Zlomyslná schválnost.

    Teď je ještě začátek mé první mostecké sezony, jsem s kolegy terčem experimentu zrovna angažovaného režiséra Pavla Římovského. Ten hodlal soubor infikovat metodou kolektivní improvizace Ypsilonky, zkoušenou na bulharské dramatizaci Tří mušketýrů (hlavně ať to jiskří, fórky, fórky vymýšlejte). Pavel si s námi se všemi potykal, přesně si pamatuju, že se mnou při zběsilém přenášení jakéhosi stolu ve zkušebně, protože chtěl vytvořit dojem strhujícího zaujetí divadlem. V Mostě byli herci oddaní, nebylo tam hysterií ani fanfarónství, ale v polovině zkoušení už to jakási nevolená rada starších nervově nevydržela a oslovila choreografa Karla Bednáře, aby kus dozkoušel. Pavel totiž vytvářel naprostý chaos, nerozlišoval nápady, nesměroval herce k žádné vizi, kupoval takzvaně každý fór, kterému se sám chechtal. Jiskřilo to, ale jen mezi souborem a režisérem, a to tak, že po této režii odešel z angažmá.

    Drevená dědina

    V pokoji u mne se zabydlel o rok mladší herec z Ostravy Jura Ovečka, který si jednou nafoukl matraci, že by přespal, a už tam šlofčil třetí měsíc. Ležel na matračce, jak říkal, poslouchal radijko (hlavně fotbalové přenosy), smradil hulením startek, pil hnusné mostecké pivo a z ničeho nic několikrát za den zařval: Banik!!! Jeho zásadním vkladem do dějin mosteckého divadla byly dodávky vynikajících bábovek od matky z Ostravy. Promptně získal přezdívku Babovka. Byt s námi sdílel ve vedlejším pokoji ještě dobrák Karel Polišenský, ušlechtilý gay s orlím nosem (legendární představitel funebráků v českých filmech), absolvent hotelové školy, který za nás neustále uklízel. Když zjistil, že já jsem přijel vybaven po skautsku pouhým ešusem, ve kterém vařím čaj nebo ohřívám klobásky z domova, zesinal a koupil mi hrnce, talíře, čajovou konvici a příbory. Naučil mne vařit vynikající čínská jídla. Těma budu ještě po letech okouzlovat dívky i kamarády na mejdanech, až dosáhnu takové dokonalosti, že na společném soustředění Divadla na provázku, Divadla na okraji a HaDivadla to drze a masově uvařím v polní kuchyni pro čtyřicet lidí. Zatím Poliš trpí mými nekonečnými večírky, které se podařilo rozpoutat po vystěhování Babovky (a co po večerech, co tady děláte?). Vidím dodnes tento výjev: ve společné kuchyňce sedí ve slipech Karel, konvici jasmínového čaje přiloženou na jizvě po operaci žlučníku, já zalojdaný, nevyspalý skučím a vylézám z postele na zkoušku, ozve se hluboký povzdech s nezaměnitelnou homosexuální (Kájo, promiň) intonací: To byla v noci zase drevená dědina!

    Třetím mosteckým režisérem byla čerstvá absolventka DAMU Jana Kališová, která svou jemnou neústupností vnesla do divadla naději na slušnou práci. Do mého šíleného bytu přivedla na večírek své spolužáky ze školy. Hanka Burešová se Štěpánem Otčenáškem, Lucie Bělohradská s Pištou Uhrínem a Jana s Vaškem Lautnerem. To mne zaujalo, lítal jsem v Mostě od jednoho divokého vztahu ke druhému, oni, takoví mladí a seriózně spárovaní? Hvězdou ročníku byla Lucie, působila s Grossmanem v Chebu, asistovala Schormovi na Zábradlí a taky tam byla už v angažmá. Pili jsme víno, žvanili, snili, Lucie vyfoukla znuděně kouř z cigarety a pronesla: Já už vlastně nemám lidstvu co říct, já jsem se rozdala a teď jsem jako vyprahlá studna. Scéna z Čechova.

    Břetislav Rychlík, Vstupte

    První režií Jany Kališové v Mostě bylo Vstupte (Zlatí hoši). Tady mnou „manipuluje“ spolu s vynikajícím hercem a člověkem Karlem Nonerem.

    My žijeme v Praze

    Zatím je však zásadním bonusem mosteckého angažmá jezdění do Prahy. Viděl jsem v té době všecko, co stálo v divadle a v muzice za to, vloudil se na generálky do divadel (úchvatní Karamazovci Evalda Schorma byli vrcholem). Ján Sedal mi pravil, že na silvestra půjdeme k Vavřinci Korčišovi, že to bude chartistický silvestr kostýmovaný, tentokrát v lidovém duchu. Nakráčeli jsme tam oba ve vyšívaných košulkách a kloboucích. Všichni na nás hleděli jak na trotly. Jano to popletl, ze žalu se namazal a před půlnocí usnul, probral se v pět ráno a dožadoval se přípitku. U Vávry v kuchyni se kolem půlnoci zjevila Olga Havlová se spolkem Hrobka, v čele s Vlastou Třešňákem. Václav Havel byl ve vězení, Olga mne úplně fascinovala, proletářská šlechtična. Když bude za pár let přespávat po premiéře Rozrazilu s celou redakcí Originálního videožurnálu v našem jednopokojovém bytě v Brně, kde jsme neměli postel, jen matraci na zemi, odmítne ji kvůli těhotné Monice. Chtěl jsem jí sundat na přikrytí závěsy z okna. Skrz ně vytrvale svítili fízlové reflektory auta. Olga pravila rezolutně: Přece jim nepopřejem tu radost a nenecháme si kazit soukromí! Odešla do koupelny, sundala si igelitový závěs mezi sprchou a záchodem, dala si elegantně poslední cigaretu, lehla na zem, popřála dobrou noc, přikryla se a spala. Za rok vystoupí na balkon po boku svého muže, jako první dáma svobodné země.

    Teď však atmosféra v Praze ale přitvrdila a zhoustla. Po nočním tahu jsme s Jánem ráno v liduprázdné Slezské ulici potkali malé dětičky disidentky Petrušky Šustrové. Jdeme koupit mlíko a rohlíky, u nás je domovní prohlídka. Ta mlha, to ráno, dětičky, které byly vytrénované jít nakoupit, aby na ně estébáci neposlali sociálku. Domácího Zbyňka Benýška StB škrcením a bitím dohnala k zástavě srdce a emigraci v rámci akce Asanace. Rozlučka u Tygra. Nedovolili mi vyvézt Masaryka, Českou otázku, chechtal se trpce budoucí vídeňský vydavatel časopisu Páternoster. Za chvíli jsme se loučili s Vlastou Třešňákem, kterého při výsleších pálili cigaretami. Po měsíci mi básník Pavel Šrut četl v hospodě dopis. Byl v něm seznam oděvů, které Vlasta vyfasoval od švédské vlády. Od péřové bundy po fusekle. Je to tady takový luxusní koncentrák, končil dopis. Bydlení mi nabídl Jáno, který žil s fenomenální písničkářkou Dášou Voňkovou, oba se živili uklízením u OPBH na Vinohradech. Na Nový rok 1981 ráno Prahu temně zalehla bílá tma. V prázdném ranním metru jsem potkal jenom Petrušku. V tramvaji plakala dívka s igelitovou taškou Botas na hlavě. Otřásala se zoufalými vzlyky. Sundal jsem jí tu tašku, byla to černoška. Něco mi začala říkat francouzsky. My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám…


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – dějství šesté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,