Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – dějství sedmé

    Co je v zemi, nechte v zemi

    Začínám čtvrtý rok ve vysněném a vyvzdorovaném profesionálním angažmá, a přesto se někde uvnitř vážně zabývám myšlenkou opustit divadlo. Vážil jsem si práce kolegů, vzhlížel jsem k nim s respektem, ale unikal mi smysl mého pobytu v divadle. Děsil jsem se toho, že bych v poklidu mohl strávit zbytek života. Svrab hnutí malých studiových divadel a především důsledky pražského pobytu se rozlézaly z kůže na duši. Spadl jsem v Praze do prostředí lidí inspirativních a strhujících, většinou však v české kultuře zakázaných nebo pronásledovaných. Spadl jsem tam jak blbý mladý divočák do jámy vyhrabané pravěkými lovci. Netuším, že Pán Bůh má možná se mnou v divadle nějaké záměry.

    Rychlík, Merta

    S mosteckýma máničkama a Merťákem ve Bzenci vypíjíme víno rodičům Olina Nejezchleby… (1982) FOTO ARCHIV AUTORA

    Třetího září se pokouším za pomoci bratrance Ivana Pavlíka ze Strážnice vymalovat mostecký byt. Odpoledne je cítit jakési divné chvění. V dole Pluto v Záluží u Mostu samovznícením hnědého uhlí vybuchne střelný prach. Později se dozvídám, že se zvedl sloup prachu patnáct metrů vysoký. Přes obrovské nasazení záchranných čet zařve 65 havířů a záchranářů. Horníci hnaní režimem za idiotskými a ne­smysl­nými rekordy byli dokonce posíláni fárat v době, kdy už v dole vypukl požár a zasahovaly záchranné čety. To neštěstí bylo esencí celého komunistického šlendriánu, ke kterému se jako k sociálně citlivému systému upínají dnes nesoudné skupiny zlaté levicové mládeže. Ve městě vypukla panika, ženské, které měly pod zemí muže, otce, milence, se nemohly nic dozvědět (mimochodem, rodiny havířů nikdy nebyly režimem dělníků řádně odškodněny, přeživší havíři byli posíláni do psychiatrických léčeben, aby se nedožadovali výsledků vyšetřování, které vedl do ztracena předseda vlády Štrougal). Důl se musel zastavět zdí, aby neproudil kyslík, nešířil se požár, nehrozily další výbuchy. To se děje vždycky, bez ohledu na to, jestli v dole zůstal někdo živý. Záchranáři popisují nálezy lidských těl doslova vyuzených, s rukama rozedranýma do krve, jak se uvěznění pokoušeli zbořit zeď. Komunisti uvalili na všechno embargo. Jakési nažluklé smogové ráno jdu k divadlu a ve vývěsní skřínce hádankářsko-křížovkářského kroužku Čtveráci i ve výloze masny u divadla vedle nabídky na uzený havířský bok se skví hromadné parte se šedesáti pěti jmény. To bylo šílené naplnění pokynu ÚV KSČ vyvěsit parte ve všech výlohách města. Hnus z toho všeho jak neviditelný oblak mne zalehl. Necítím nic a cítím nic jak tíhu, zhudební za pár let Petr Skoumal Kainara jako základní životní pocit z normalizace. Poprvé v životě mi bleskla hlavou myšlenka na emigraci.

    Co je v zemi, nechte v zemi, Pán Bůh to tam dal, geniálně odkázal v padesátých letech náboráře do dolů horňácký primáš Rom Jožka Kubík III.

    První emigrace se rýsuje do Prahy. Manžel kolegyně Reginy Razovové Vlasta Novák mi přepouští polovinu svého studentského suterénního bytu v Nuslích. S Vlastou, absolventem filmové školy v Čimelicích a FAMU, vyhozeným tehdy na Mostecku ze všech zaměstnání, jsme objevili pitelné moravské víno v kavárně kuriózního domu tvaru taveného trojúhelníkového sýra, kterému se říkalo U sejrů. Tam trávíme své mostecké dny mluvením o všem možném, především o nesmyslu mého života v této severočeské uhelné pánvi, v kraji nepaměti, plném desperátů bez kořenů, kde bych se dříve nebo později zalkl a udusil. Vlasta jako mladý novinář koncem šedesátých let zažil všechna ta silná jména severočeské kultury od Josefa Jedličky, přes Bohdana Kopeckého, Emila Juliše. Postupně mi přenechával část své knihovny, protože druhou vyženil sňatkem s Reginou, dcerou spoluzakladatele Červené sedmy Saši Razova. O nějakých čtrnáct let později, v létě roku 1995, mne už jako umělecký šéf Městského divadla v Mostě osloví s nabídkou na režii na největším jevišti v republice. S tím, že by smyslem mé spolupráce s mosteckým divadlem zcela programově byla východiska z inspirace poetikou a tvůrčími postupy autorských studiových scén. Otevřené dramaturgie, silného tématu a osobnostního ručení za ně, obraznosti a stylizace. Až jsme se zcela prudce a nečekaně dostali k myšlence, že bych se pokusil o vlastní převedení tisícistránkového románu bratří Mrštíků Rok na vsi do divadelního tvaru. Teď ještě dopíjíme poslední deci, než potáhnem’ do baru v Neprakta klubu, kde jsme začali dělat poslechové diskotéky na téma Osvobozené divadlo.

    Rychlík, Vlasta Novák

    Už jako člen HaDivadla na návštěvě v Mostě s Vlastou Novákem, jeho dcerou Julčou a psem inženýra Adamczyka (80. léta). FOTO ARCHIV AUTORA

    Žijeme

    Na doporučení Ondřeje Havelky jsem byl obsazen do filmu Horí produkce Krátkého filmu Bratislava, který natáčel Martin Hoffmeister. Byla to hudební groteska ve stylu němých filmů o hasičské kapele, která obráží kraj na historickém hasičském voze a honí svoje kšefty. Nakonec jim vyhoří hasičárna. Anekdota pouhá. Vzácný hasičský vůz z Národního technického muzea se stále kazil, natáčení se prodlužovalo. Začal jsem v Mostě zkoušet u Jany Kališové jednu z hlavních rolí v Pohádce z klobouku Vojtěcha Vackeho. Přivezli mne na natáčení vždycky tak na hodinku, natočili ksicht v detailu a na zbytek byl za mne najat dvojník. Vůz se kazil vytrvale, dvojníkovi časem začala škola, tak nastoupil dvojník dvojníka, což byl člověk, který mně nebyl vůbec podobný a mému dvojníkovi vzdáleně. Ale v obsazení se skvěli kromě Originálního pražského synkopického orchestru Bolek Polívka, Peca, Jirka Stivín jako bača, Laco Deczi coby fotbalový rozhodčí pískající zápas na trubku. Cestou z natáčení mi Laco pravil Ja som tímto komunistom prestal veriť v šiesti rokoch, keď som mal prvýkrát v životě žuvačku. Hovoril som si, že čo sú to za kokoti títo ludia, keď takéto dobroty nevyrábajú. A ještě to pomlouvají, dodal v Praze básník Pavel Šrut. Ve filmu hrálo také několik českých pantomimů. Eště mlčíte, ptal se jich Bolek. My už jsme s Pecou dávno promluvili. To bylo po premiéře Poslední leče. Občas po ránu, když zaslechl moje kručení v břiše, se naklonil a se slovy Schnelzug, kup si něco k jídlu… mi vsunul do kapsy dvacku. Všechny peníze jsem tehdy vrážel do opravy pražského bytu ve Slavojově ulici v Nuslích. Pořád jsem někde vláčel krabice primalexu a izolační materiály. Když mne Boleslav vzal do Chebu na Festival divadla jednoho herce, kde hrál Trosečníka, nakoupil jsem primalex a narval mu tím volvo. Na cestě zpět v noci vřítí se v kterési západočeské vesnici do zatáčky místní opilec v trabantu rovnou středem proti nám. Bolek to strhl, dostali jsme smyk, hodiny, vyletěli na pole. Vzadu spal Jan Kačer, který jen pípl: Žijeme? Já jsem do té doby v autě žvanil, nadšený z představení. Teď jsem zezelenal a v šoku nebývale mlčel až do Prahy. Úplně jsem zapomněl, že ve volvu mám kufr plný primalexů. Bolek mi je poctivě vynosil do bytu, vrazil mi krabičku cigaret, i když jsem nekouřil. Byt vymaluju se Sedalem a čerstvou posilou skupiny Marsyas Olinem Nejezchlebou, který tam začal přebývat. Vzápětí nás o bydlení mafiánsky připraví majitel druhé poloviny bytu, textař skupiny Františka Janečka Kroky. Klíče jsem hodil do kanálu. V životě jsem na malířskou štětku nesáhl.

    Stávka

    Pak to přišlo. K výročí mostecké stávky začal dramaturg a režisér striptýzu Franta Šíma zkoušet s mladší částí souboru hru o velké stávce horníků. Navlekl nás do černých trikotů, dal nám na nohy piškoty a avantgardně jsme se výměnou rádiovky za cy­lindr měnili ze zbídačelých havířů ve zparchantělé uhlobarony. Strašidelné. Hrálo se to třikrát denně (divadlo nám platilo třetí výkony) většinou po uči­liš­tích, závodních jídelnách, agitačních střediscích. Inscenaci jsme začínali vleže na zemi, jako halda či sloj uhlí, což pro všechny učně v publiku byla ideální chvíle pro orgie skobiček. Začal jsem to nenávidět. Na výročí Velké mostecké stávky z roku 1932 byl přivezen do Mostu promluvit k rozzuřeným havířům prezident zapomnění doktor Gustáv Husák. Chrlení smrtelných jedů a smradu z komínů chemiček a tepelných elektráren a dolů se na několik dnů před jeho příjezdem zastavilo. Lidé mohli zažít nebývalý jev. Otevřít na delší čas okna v bytech a vyvětrat. Pracující lid dostal volno, v hospodách se nepodával alkohol, aby se havíři neožrali a nezačali generálnímu tajemníkovi komunistů nadávat. V noci po Husákově odjezdu vychrstly komíny zadržované svinstvo do vzduchu. Listí na stromech zčernalo a opadalo. Bylo jaro roku 1982.

    Rychlík, Goldflam, Kohut

    Objevila se (ale nikde o tom nemluv) možnost Tvého angažování… Na soustředění Hanáků s AG a Jardou Kohutem – Kardou (srpen 1982) FOTO ARCHIV AUTORA

    Praskla mi hlava

    Ondřej Havelka nás se Sedalem vytáhne do pražského Rubínu na představení Triptych. Hanácké divadlo z Prostějova. Depeše na kolečkách, Ekykléma, Chapliniáda. Režie Svatopluk Vála. Přede mnou v publiku Věra Chytilová, Evald Schorm… Od první vteřiny jsem cítil, že to je osudové. Sugestivní orgie divadelní obraznosti spalující fantaskností, imaginací, vyhraněnou divadelní i občanskou smělostí. Na konci první části vstal v publiku mužik úřednického vzezření a starozákonních vousů, vytáhl pistoli a zastřelil postavu básníka. Sfoukl hlaveň a groteskně na plochých nožkách odešel. To byl Arnošt Goldflam. Druhou část sedí na obří židli a opanuje scénu. Muž s krysím obličejem nosil v hubě kus krvavého masa. Miloš Černoušek. O pauzách všichni herci tahají kulisy po schodech. To je sen, říkám Sedalovi. Ti, kdyby nás chtěli… Pyknický herec představující básníka se s vděčností za naše neskrývané nadšení dává s námi do řeči a zve nás na další hostování Hanáků v Řeznické. Moravský Slovák Miloš Maršálek. Bylo to jak blesk z čistého nebe. Praskla mi hlava, jak by řekl bubeník Ernouš Šedivý. Srdce vyrvané z těla. Je rozhodnuto. Do Řeznické se mi podařilo vypravit celý autobus kolegů z Mostu. Současně jsem stáhl pražské přátele v čele se vždy vkusným, citlivým a kritickým Petrem Skoumalem. Užasle zíráme na Goldflamův kus podle románu Bulata Okudžavy Šipovova dobrodružství o tajném fízlovi nasazeném na spisovatele Tolstého. Hlava mi praskla definitivně. Ráno máme v Mostě zase uhlí. To už nepřežiju. Nechám si odjet autobus s kolegy z Mostu. V noci u klavíru doprovází Petr Skoumal přehlídku našich oblíbených nočních folklorních zběsilostí, které jsme měli s Jánem vycizelované na okouzlování dívek. Kolem Jarošova teče voda dvoja, skoro-li sa rozejdem, galánečko moja. Rozchod s repertoárovým divadlem byl nevyhnutelný, hlavně, když mi Goldflam tajemně sdělil, že takoví dva, s tím Sedalem, by se jim hodili.

    Začátkem března mi vrátná v divadle předá obálku. Vevnitř tento dopis: Vážený kolego, objevila se možnost (ale nikde o tom nemluv!) Tvého angažování. Totéž píšu i Sedalovi. Ozvi se, co nejdříve, ať víme, jestli s Tebou máme počítat. AG

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – dějství sedmé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,