Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – dějství osmé

    Ty vole! Sólisti!

    Ty nastupuješ do Prostějova, do HaDivadla? Ani tam nejezdi. Válu a Gold­flama jsem koupil do televize jako dramaturgy… Stojím s baťohem na zádech a s demižonem červeného vína na autobusovém nádraží v Uherském Hradišti a playboy Svatopluk Bimka, ředitel normalizační Československé televize v Brně mi svým pobaveně intrikánským stylem, kombinujícím povýšenou informovanost stranického funkcionáře s mentalitou slovácké drbny, právě vyrazil dech. Sahám po mobilu, abych zavolal Goldflamovi, či má cenu vůbec se vydávat do Prostějova. Mobil ještě není vynalezen, něco Bimkovi odseknu, on přisadí, že to divadlo stejně nemá perspektivu. Vsoukám se do autobusu, kde si otevřu víno a mocně si hrknu, až mi červené vyšplíchne na košili. Tupě hledím do ubíhající krajiny. Z letargie mne vytrhne jenom náves v Dubu na Moravě, kde stojí (neuvěřitelné!) – socha T. G. Masaryka.

    Ján Šeda

    Ján Sedal na legendární terase v Prostějově, které jsme říkali terasa Hanácké ambasády v Kanadě (tolik svobody jsme tam zažívali…) FOTO ARCHIV AUTORA

     

    Různé smyšlenky mou nebohou hlavou táhnou, zpívá nebožtík Jirka Bulis, který se vzápětí stane jedním z mých nejmilovanějších lidí a tvůrců hanáckého zázraku. Ještě před pár dny probíhalo divné drama. Přijeli jsme se Sedalem, který už nazkoušel na jaře u Hanáků inscenaci Bylo jich pět a půl, na naši konfirmaci do svazku Státního divadla v Brně. K němu bylo Hanácké divadlo přifařeno v rámci celostátní řízené kontroly a cenzury studiových scén. Tím stvrzujícím a potvrzujícím momentem mělo být razítko do občanky a podpis smlouvy u ředitele konglomerátu Karla Šedy. Dorazil jsem z Veselí v otcově bílé svatební košulce, tak jsem si té chvíle považoval. Jinak klasika, tenisky a džíny. Goldflam s dramaturgem Josefem Kovalčukem nás vedli do kanceláře politicky dosazeného šéfa Provázku a Hanáků Jaroslava Tučka, pozdějšího vzpomínajícího nehrdiny. Tuček měl kancelář potupně vedle výtahu, když nás později se Sedalem za naše průsery bude volávat na kobereček, ani se tam nevejdem’, do toho bude pořád hučet výtah, jak všelijaké baby z kanceláří jezdily nakupovat. Tuček působí vyplašeným dojem, mluví polohlasem, pozvedává tajemně obočí a oznámí nám, že dnes to razítko a představení soudruhu řediteli nebude. Proč? Nepoví. Odkráčíme všichni v šoku do hospody, Goldflam nás pak odvede do svého pověstného ateliéru v brněnské romské čtvrti (kam si za svobodna vodil dívky… zatopil, že bylo vedro k nesnesení, sám měl na sobě tričko s dírou, aby vyvolával soucit, že je opuštěn, a občas honil chvíli žertovně dívky kolem stolu, aby se zapotily a sundaly ze sebe svršky). V ateliéru má svoje bizarní díla z keramiky. Básník Skácel jako stojan na deštníky. Arnošt kombinoval židovskou praktičnost a obchodní zdatnost s fantaskní imaginací. Na zemi byla jedna matrace, kam se v noci nemůžeme vejít. Čekání na přijetí mocným ředitelem se změnilo v můru, odkládalo se každý den. Goldflam nám koupil (nebo na dluh půjčil?) zubní pastu, prstem si čistíme zuby. Jedli jsme bez chleba moji klobásu z domova a popíjeli k ní slivovici. Došly nám peníze, Arnošt nás založil. Bílá košulka už byla jak prase. Čichl jsem k Jánovi a k sobě. Měl jsem dojem, že začínáme zapáchat.

    A v tu chvíli nás přijal Šeda. Nejprve k němu do obrovské kanceláře nakráčelo pod Tučkovým vedením trio Vála, Goldflam, Kovalčuk. Nás dva smradlavé zjevy nechali u sekretářky, která zděšeně hleděla do stolu a bála se pohnout hrůzou. U Šedy to bylo jak v nebi, omračující světlo, vlály bílé záclony, na skříni busta Janáčka, v koutě Mahen, v obleku stranický ředitel, v úklonu v šedivém funkcionářském Tuček a pak to trio. Vála se vzezřením přerostlého beatnického intelektuála s žebradlem přes rameno, urputně se uculující dramaturg Josef Kovalčuk s jakousi buzitaštičkou (určitě mu vyšla nějaká jeho protestantsky umíněná a jasnozřivě neústupná strategie) a Goldflam kašpárkovsky poskakující v kraťasech. V tu vteřinu mi blesklo, jak obskurní je naše společná situace a během pár týdnů pochopím, jaké zápasy tito lidé musí denně podstupovat pro vybojování každého milimetru svobodné tvorby. Šeda, původně snad trumpetista z orchestru, po dlouhém pátravém rentgenování našich dvou týpků položí otázku. Vy, teda, pánové, chcete být sólisty Státního divadla v Brně? (Ty vole, sólisty!) Něco jsme zablekotali, záclony povlávaly, byl srpen 1982. Audience skončila. Jsou to čtyři roky od chvíle, kdy jsem vyskočil z okna gottwaldovského Divadla pracujících na ulici jako kulisák před vyhozením. Zásadní cesta za divadelním snem začíná.

    Břetislav Rychlík

    S kostýmy jsem převzal v září 1982 role a začaly mi ve vousatém prostředí nějak víc rašit vousy (Fuj, fuj, vousy, proč rostou si? – Ivan Wernisch) FOTO ARCHIV AUTORA

    Kremace vlastního snu

    Teď, první den sezony, všichni dřepíme na terase Městského kulturního střediska v Prostějově, které v útrobách ukrývá dvě kancelářičky HaDivadla, zkušebnu, dílničku a na půdě několik sololitem oddělených kójí, kde se přespává, pije, miluje, debatuje, hádá o smysl života i naší divadelní existence (později mi tam noc před prvním májem Sedal po návratu z vinárny nanosí popelnice a vyzdobí pokoj nakradenými ruskými vlaječkami a odejde za nějakou babou). Josef Kovalčuk nás vřele přivítal jako posily, představil Hanku Müllerovou z amatérského jihočeského divadla Šupina (začneme to hned zlomyslně plést jako Střepinu). Když se svěřím s informací od Bimky, veskrze poctivý Josef Kovalčuk jí odmítá věřit. S rostoucími minutami se ovšem na zahájení sezony nedostavují Vála s Goldflamem. Kovalčuk plný plánů a nadšení sahá po mobilu. Uvědomuje si, že ten ještě nebyl vynalezen a jde telefonovat do kanceláře tajemníka Miloše Forsta. Vrací se zdrcen, nemůže oba režiséry sehnat, to v něm utvrdí pravdivost Bimkových slov. Přijel jsem na kremaci vlastního snu.

    Postupně se slézají technici, přijde mírně přiopilý Jarda Kohut, řečený Karda, geniální herecký a muzikantský talent, ale ještě geniálnější alkoholik. Probírají se prognózy, Kovalčuk, zakladatel divadla, je evidentně zaskočen, zrazen a zdrcen. Pozve Hanku, Sedala a mne na večeři do temné jídelny chátrajícího Hotelu u tří králů, zvaného U třech (myslím, že s námi šel ještě hudební skladatel a klavírista Václav Kolář, kde je mu konec?). Pamatuju si přízračnost chvíle, vybavuju si to tak intenzivně, že dodnes cítím v hubě chuť řízku s bramborovým salátem a nasládlé prostějovské pivo. Hotel bude později symbolicky zbourán. Když se vrátíme na terasu, zjeví se tam náhle z Brna přijedší Goldflam. Oznámí, že místo dramaturga v televizi odmítl, netuší, jak Svaťa (Vála). To, co nastalo, bylo jako když všechny polije živou vodou. Pak se tajnůstkářsky, jak je jeho zvykem, zjeví druhý zakladatel souboru, s kořeny kdesi v divadelním Studiu LŠU z hravých a poetických pozdních šedesátých let, doktor uměnověd Svatopluk Vála. Svým sonorním hlasem nám udělá přednášku, proč vzal místo v televizi. Nechá si třetinový úvazek v divadle a z brněnské pozice nám bude krýt záda. Vedení předává Josefu Kovalčukovi, který s ním před námi ještě dlouho do noci vede spor o etičnosti či neetičnosti takového kroku. Tím se mi odkryly doslova v jednom dni útroby, srdce i mozky divadla. Ta otevřenost a závažnost, se kterou ta hrstka lidí v posledním založeném profesionálním divadle v zatuhlém normalizačním prostředí Československé socialistické republiky zápasí s okolním světem i sebou samými. Přistání na ostrově svobody, umělecky možná světonázorově rozdílných typů, lidsky určitě jedné krve. Kremace se odkládá.

    Břetislav Rychlík

    Holobrádek na soustředění v Příštpu (s osvětlovačem Flávou) FOTO ARCHIV AUTORA

    Pět a půl

    HaDivadlo tvořili tehdy dva režiséři, Vála a Goldflam, jeden dramaturg, Josef Kovalčuk, absolvent filozofie v Olomouci a dramaturgie na DAMU, bývalý talentovaný hokejista Dynama Pardubice a cyklista. Tři technici, herecky či hudebně využívaní. Hubert Schnaubert, kterému jsme se Sedalem dali přezdívku Sťopka (připomínal nám nějakou ruskou postavu, jak pořád nic nestíhal a jeho vytáhlá postava vždy na poslední chvíli uštvaně kmitala z místa na místo), fenomenálně pohybově nadaný (podíval se na Polívkovu pantomimu a napodobil ji okamžitě celou, ovšem ta nápodoba byla i hranicí jeho talentu), původně herec souboru, který přešel do techniky, protože tam bylo víc peněz. Karel Hanák Fláva, osvětlovač (Flávo, ty jsi Rembrandt, Rembrandt, vykřikovala vždycky vzrušeně kolegyně Plichtová, která k nám nastoupila na podzim 1982 z Martina), mánička, hrál na všechny možné nástroje. Někdy pil tak, že mu úplně zešedla tvář (dali jsme mu indiánské jméno Olejová skvrna). To, že chlastá, jsme poznali v noci, kdy se ze zkušebny začaly ozývat palby na bicí, které si tam roztáhl. Zvukař Ladik Volánek, už je po smrti. Majitel škodovky z dědictví po otci, se kterým kdysi chodil v Brně na šestou ráno do slévárny, z amatérského divadla X ho přitáhl Goldflam. Začali jsme mu říkat Lázeňský. Miloval jak Hobit svoji noru, od rána se na společné chodbičce s kuchyňkou pohyboval v županu. Pro děvčata se nevydával daleko. Nejdřív chodil s Barčou Mílovou, pak s kostymérkou Katkou Špirkovou a nakonec si vzal Ivu Klestilovou. V pokoji měl dílnu, stále něco s pájkou letoval, v rohu jeho nory spával druhý Hobit Goldflam. Ten měl postel obestavenou skříněmi, s dveřmi otvírajícími se dovnitř, které na noc zamykal na zámek. Goldflam šlofčil v noční košili s medvídkem a peněženkou v kapse. Košilku nechá později v panice ve spacím kupé nočního rychlíku Brno–Varšava, když ho na hranicích vytáhnou z vlaku estébáci a vyberou mu zásilku českých divadelních her pro Andrzeje Jagodzinského od Havla, přes Topola po Steigerwalda a Ruta. Tajemníkem byl bývalý učitel Miloš Forst, zdatný textař, tehdy snad popáté ženatý, honil pořád prachy na alimenty. Pořídil si za strašidelné peníze vzácnou čistokrevnou kočku s rodokmenem, kterou chtěl nechávat ušlechtile oplodňovat, aby mohl prodávat koťata. Bohužel ji svěřil kterýsi víkend Miloši Černouškovi, tomu zdrhla a spustila se s prvním kocouřím frajerem na Husáku v Prostnicu. A pak je tady nás pět herců, o kterých příště. Teď odjíždíme na soustředění do mlýna v Příštpu u Jaroměřic nad Rokytnou. Cestou potkáváme básníka Jebavého, nad hlavou letí aeroplán. Mistře, letadlo! Dovedu si představit, opáčí, aniž zvedne hlavu od země. Co čeká mne, nedovedu si vůbec představit.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – dějství osmé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,