Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – dějství jedenácté

    Aj lav CKM

    Přechod z Prostějova do Brna je v mé mysli neuchopitelný jako podivné bezčasí. Sbalili jsme svých pět a půl švestek, vypadli, ale všechna jednání v Brně troskotala. Naše hraní se vyjednalo, byť v obskurním sálku na periferii města, a za pár dní už to nešlo! Měl jsem ještě z Prostějova rozezkoušené monodrama Dnes naposled!, které pro mne a za mé autorské účasti napsal Přemysl Rut. Viděl se svou tehdejší řecko-slezskou láskou Ninou Tilliu, pozdější zákonitou manželkou a matkou tří dětí, moje variace na Jeden den Arnošta Goldflama. Nina mne pak pozvala v Uherském Hradišti do kavárny hotelu Grand, kde mi významně pravila, že Přemoušek má se mnou velké plány. Těmi plány se ukázal být příběh nočního hlídače na dávno zrušené stavbě, který zná svět jen z včerejších novin a vezme doslova svět ideologických frází, až se sám udá jako viník nefungující společnosti a nechá se popravit zpěvem šlágru Ta naše písnička česká. Přemyslův námět vnesl do českého divadla znovu postupy zakázaného absurdního dramatu a byl pokusem o prověřování jistého názorového systému člověkem, který ho důkladně uvádí do života (PR).

    V Roundhausu: Miloš Maršálek, Michael Kocáb, Arnošt Goldflam, Olda Navrátil, BR, 1896 FOTO JAROMÍR ČEJKA

    V Roundhausu: Miloš Maršálek, Michael Kocáb, Arnošt Goldflam, Olda Navrátil, BR, 1896 FOTO JAROMÍR ČEJKA

    Skončily prázdniny, během kterých jsem poprvé vycestoval do zahraničí s pasem, který mi zůstal po zakázané cestě HaDivadla do Španělska. Goldec mi volal, že Dóňa (Miroslav Donutil) organizuje dovolenou rodin s dětmi do bulharského Nessebaru a má volné místo. Arny, já nemám rodinu ani děti! – To nevadí, povalíš s bývalou Šeryho milenkou, ona je od tebe drobet starší a budete se vydávat za manžele. Nějaké děcko ti půjčím, já jsem dvě vyženil. Tak jely rodiny Donutilova, Pechova, Oslzlá, Bulisova, Goldflamova, Štorkova a já s Šeryho milenkou. Už druhý den jsem s ní byl zatčen na zakázané nuda pláži, poslední noc kvůli Pecovi a mně málem neodletělo letadlo. Doňa nás obdaroval vyfasovanými čepičkami a protislunečními kšiltíky s nápisem I love CKM (Cestovní kancelář mládeže) a spolu s Bulisovými nás šoupl do otlučeného domku v historickém centru Nessebaru, kde jsem hleděl na dvorek s hnojem a s kozou (Dóňa měl výhled na přístav). Ale poprvé v životě jsem viděl a vnímal moře, Černé moře. Vydržel jsem hodiny fascinovaně pozorovat obzor, kde se nebe dotýkalo vody, nikdy potom jsem už neměl tak mocně nekonečný dojem z moře a z vln. Podezíravý Šery mi do konce života nevěřil, že jsem se svou výbornou falešnou manželkou nic neměl. Teď už to asi ví.

    Hodina mezi klobáskou a fusaklí

    Když začala první brněnská sezona, odjel jsem do Prahy. Přemysl navrhl, že můžeme zkoušet v jeho budoucím rodinném hnízdě, v čerstvě pořízeném historickém bytě v Tomášské ulici. Pamatuju zdi s oškrabanými vrstvami malby, jinak v tom bytě nebylo nic. Naše práce byla první částí cyklu, který osvícený Josef Kovalčuk nazval Herci – inspirátory představení. Každý jsme přišli s vlastním tématem a s týmem, se kterým toužíme pracovat. Státní divadlo v Brně nakonec nechalo soubor zkoušet ve zkušebně operety autorský kus nazvaný Guma (epizody ze života Josefa G.). Fenomén brněnského gumovství představoval téma bytostného outsidera, který se rozprostírá přes všechny barvy duhy od génia po naprostého debila. A najednou Goldíny získal přes svého spolužáka Aleše Štěpánka možnost hrát v maličkém sálku v Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka v Leninově ulici. To byl opravdu androš. Šatna pro pět lidí, šestý už seděl na dvorku, smrděl kanál, občas se tam proháněli myši a potkani. Místnůstka ve sklepě s linoleem, pod ním beton. Troje panelákové dveře, kterými se chodilo do sálu, na nízkém stropě zářivky. Absolutně antidivadelní prostor. Střídali jsme se s folklorním souborem Javorníček. V malé kanceláři, kde začal úřadovat nový tajemník souboru Ondřej Hrab, měla technika svoje nářadí, dramaturg archiv, dekorace se musely navážet (jednou nový kulisák Zbyněk Zikuška zapomněl objednat avii a v byrokratické mašinerii Státního divadla už nám ji nedali, tak jako horolezec a tramp navozil kulisy přivázané lanem k vlastnímu tělu na kole!). Avantgardní teze, že divadlo se má dělat v tom prostoru, který má k dispozici, se naplnila měrou víc než vrchovatou. Pro připomenutí dějinám divadla. V tomto komunisticky bizarním designu vznikly inscenace, o kterých se dodnes píše jako o kultovních: Dnes naposled!, Dcery národa, Guma, Deska (první profesionální režie J. A. Pitínského), Záhadné povahy, Písek, Hry pro děti a s dětmi (objevení talentu Jana Borny). Začaly se znovu objevovat likvidační články, které nás označovaly za fašisty a nihilisty, takže za dva roky pomažeme i odsud. V lednici v kanceláři si Sedal uložil balík od maminky ze Slovenska na mrazák (to budou klóbásky ód mamičky). Když to po letech otevřel, měl tam na kost zmrzlé trencle a fusakle. Hodina mezi klobásou a zmrzlou fusaklí.

    Břetislav Rychlík

    Den před odletem do Vancouveru s Monikou, Jirkou Černým a jeho dcerou Kačenkou (březen 1986) FOTO JINDŘICH ŠTREIT

    Dnes naposled!

    Dnes naposled! o nočním hlídači opuštěné zříceniny (To je to téma, že ten socialismus žádná stavba nikdy nebyla, pravil mi pak spiklenecky náš nový brněnský ctitel Milan Uhde. Nevím proč si pamatuju, že měl vodnicky zelené tesilky.) V krátké době přesáhlo jako první inscenace v HaDivadle stovku vyprodaných repríz. Hrál jsem ji po celé republice i na folkových a rockových festivalech. Extrémy: pololegální androšský koncert v neděli v areálu nějaké fabriky u Olomouce, punkový festival v kulturáku elektrárny Chvaletice s otevřeným výčepem a pokřikujícími punkery nebo hala pro dva tisíce lidí na výstavišti během festivalu Porta v Plzni se závěrečným vykopnutím dveří a narušením konce představení partou opilých funkcionářů v čele s nějakým Šloufem. O inscenaci začaly vycházet na jedné straně nadšené recenze v samizdatu, na straně druhé udání (divadelní poetika pánů Rychlíka a Ruta vychází z mylného světového názoru). Disident Sergej Machonin ve studii Divadlo jako sebeobrana a jako nostalgie po obyvatelném světě v sa­mizda­tové revue O divadle (pamatuje si někdo, že ji vymyslela Olga Havlová?) napsal, že je zaujat i zasažen (brilantní a znamenitě zahraná… mnohorozměrná postava… noční hlídač vzal ideje denního tisku a význam symbolů doslova, denně se za ně angažoval… a zdrcen pocitem viny z neschopnosti je realizovat, podstupuje dobrovolnou popravu… bezbrannost autorů je z rodu Myškinovy bezbrannosti… před tribunálem stojí v divákově mysli sami soudci…). Václav Havel mi po představení na Chmelnici říkal: Divadlo je situace a situace začíná, když se sejdou dva. Tady byl pozoruhodně tím druhým divák. Sergej začal vodit na HaDivadlo Otomara Krejču, Karla Krause, Marii Tomášovou, Josefa Topola či Vlastu Chramostovou. Nohy se mi podlomily trémou, když jsem je uviděl sedět v sálku klubu v Trojické ulici. Ani řev pankáčů z výčepu chvaletického kulturáku mne tak nezneklidnil.

    Dnes naposled!

    Vepřo, knedlo, zelo, lido, demo. Dnes naposled!, 1985 FOTO ARCHIV AUTORA

    Mistr & Mamlas

    Pak se stalo něco, čemu dodnes nerozumím. Na podzim roku 1985 se náhle objevila možnost, že bychom mohli vycestovat s divadlem do Kanady na Expo ’86 ve Vancouveru. A taky jsem před funkcionalistickou kavárnou Kolbába v Leninově ulici potkal divoké, černé, krásné děvče z Valašských Kloubouk, studentku bohemistiky a historie Moniku Zouharovou, která právě z čehosi udělala odloženou zkoušku za jedna. Přenesl jsem ji přes zábradlí u cesty a pozval na fernet. Tedy ve chvílích, kdy jsem se smrtelně vážně zamiloval, HaDivadlo, které nesmělo ani do Polska, má před sebou naději, že by vyjelo do Kanady a rovnou na půl roku? Nabídka přišla od bývalého tajemníka Provázku a manažera projektu čtyř studiových divadel Cesty Jaroslava Capandy. Měla to být performerská práce v opuštěné výtopně parních lokomotiv Roundhouse v pavilonu domácí Britské Kolumbie (nakonec bude tento pavilon vyhlášen nejlepším). Na tom pracovali osvícení lidé, architekt Martin Rajniš, kreslíř Vladimír Jiránek s Petrem Skoumalem, sochař Kurt Gebauer a rocker Mi­chael Kocáb. Nás si na role bláznivých vynálezců vybrali sami Kanaďané z několika týmů, které se jim předvedly, protože tolik bizarních zjevů v tu chvíli žádné divadlo nemohlo nabídnout. Skončíte na letišti, mnou to neprošlo, vyhrožoval šéf zvláštních úkolů ve Státním divadle soudruh Vávra. Bývalý vládní voják v Itálii, estébák v důchodu, který si barvil vlasy, a jak komunisti neuměli nic pořádně vyrobit, občas mu ulísané háro zmodralo. Jenže! Na jaře 1986 na dvě etapy odletěla mužská část souboru do Vancouveru. Máme zastavené platy na půl roku, naše honoráře si nechává kompletně československý režim a my obdržíme snížené diety. Vznešená část divadla bydlí v hotelu s bazénem na střeše a výhledem na věčný sníh vrcholků Rocky Mountains. Proletáři (Sedal, Černoušek a já) jsme ubytovaní v hotelovém domě s výhledem na parkoviště. Ale to je v tu chvíli naprosto lhostejné. Když vystoupíme po vypití všech zásob whisky na palubě jumba (letěli jsme v business classe a letušky tvrdily, že tohle nikdy neviděly) na kanadskou půdu, vyskočí Sedal, střihne nohama a zařve: Svobodááá! Kanada náš dosavadní život totálně vykolejila. Hlavně ta Sedalova svobodááá, ta byla přirozená jak dýchání, za pár dnů už jsme ji nasávali jak na zbytek života. Vancouver byl tehdy hlavním městem kultury na světě. Za našetřené diety jsem vyrážel na koncerty Boba Dylana, Milese Davise, Johna Mayalla… John Cale z Velvetů pozval celý soubor na koncert zdarma. Všemožná divadelní představení, koncerty vážné hudby, filmový festival. Dvakrát jsem si napracoval směny v pavilonu a projel západ Spojených států. Sdílel jsem pokoj s Cyrilem Drozdou, který kromě vytrvalého zalévání umělých květin, popsal pobývání dvou blbů z komunistické země (z nichž jeden se orientuje lépe a druhý pomaleji) metodou zenistických anekdot o Mistru a jeho učni pod pseudonymem Vancouver Irving v samizdatové knize Mistr & Mamlas. (Jednou bylo Mistrovi dáno působiti v Americe/ dělali šašky na Expu/ a žíti přitom po boku Mamlasově. Znamenejte svědectví o Mistrovi.)

    Reprint_fmt

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – dějství jedenácté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,