Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl Dějství čtvrté

    Morava

    Druhou divadelní sezonu v Uherském Hradišti jsem byl vypakován z hereckého domu Zelený strom – bývalého bordelu, gestapa, městského výboru strany a posléze nad poměry lukrativního bydlení pro umělce. U této exkluzivity s koupelnou, záchodem, kuchyňkou vybavenou moderním kuchyňským robotem, s koženými sedačkami, válendami, konferenčním stolkem a knihovničkou (herci se přece musí vzdělávat) se musím zdržet, protože je spojena s historií k neuvěření. Exkluzivita byla živým pomníkem správce budov Jana Ryby. Nezaměstnaný zedník v třicátých letech sympatizoval s moravskými fašisty, posléze se stal jedním z vůdců Národopisné Moravy, která vynikala čilými styky s nacisty a s předsedou vlády fašistického Slovenského štátu Vojtechem Tukou. Už den po okupaci 16. března 1939 napsal Ryba se synem malíře Joži Uprky Janem dopis Adolfu Hitlerovi se žádostí o připojení Moravského Slovácka k tehdy čerstvě vzniklému Slovenskému štátu. Za účelem zachování etnické čistoty Moravské Slovače a Slovače Uherské. Fotografie, kdy na mém milovaném poutním místě Svatém Antonínku nad Blatnicí pyšně pochoduje se vztyčenou pravicí K. H. Frank v nacistické uniformě alejí desítek či stovek hajlujících mužů v moravských krojích, patří k nejbizarnějším dokladům pomatení, které hlavy našich předků zmítalo ve 20. století. Po porážce Němců u Stalingradu patřil Ryba k několika českým fašistům, kteří nabídli své služby Hitlerovi, s tím, že jsou ochotni položit své životy proti postupujícímu bolševismu. Absurdní je, že ke světlým chvílím Národopisné Moravy patřilo vyreklamování horňáckých romských hudců Kubíků z Hrubé Vrbky z transportu za cenu sterilizace. Jak brutální byl ten zákrok a celé chvíle hrůzy v transportu, sběrném táboře, včetně roztržení rodiny, dokládá skutečnost, že legendární primáš Jožena Kubík III (Majstr) odjížděl s vlasy černými jak havran, a vrátil se bělovlasý.

    Břetislav Rychlík

    Preletím ako fták… s Jánem Sedalem a keramikem z Uherského Hradiště Luborem Škráškem na Horňácku, 1980 FOTO VLASTIMIL BERNHARD

    Po válce byl Jan Ryba odsouzen, myslím, že obdržel kolaborantský velký dekret. Uprka vyvázl, jeho švagr lékař mu vystavil papíry na hlavu. Po komunistickém puči Rybovi v kriminále přibyla společnost bojovníků proti jeho obdivovanému Hitlerovi od západních vojáků a pilotů RAF, přes katolické kněží, skauty až po komunisty zavrženého komunistu Gustáva Husáka. Půvabné je, že Husák v roce 1944 napsal obdobný dopis jako Ryba, ovšem požadoval, aby Slovensko bylo připojeno po válce k Sovětskému svazu. Z důvodů ideologické čistoty. (Teď mne napadá, že by z toho mohlo vzniknout zajímavé představení Ryba píše Hitlerovi, Husák píše Stalinovi, Havel píše Husákovi.) Husák odsouzený jako buržoazní nacionalista tvořil s Rybou nerozlučnou dvojici. V kriminále v padesátých letech se dralo peří (husí) a podle svědků fašista s komunistou nestíhali plnit normy. Pokorně je za ně doháněl katolický klér. Takže v šedesátých letech po propuštění a rehabilitaci Husáka mohl Ryba dle pamětníků odcestovat s demižony vína a slivovice za nyní aktivním a vlivným činitelem pražského jara (Něch odpadně, čo je kolísavé, hřímal na jaře 1968 Husák na podporu Dubčekova vedení) a říct mu: Soudruhu Husáku, dej nám peníze na opravu hereckého domu v Uherském Hradišti! A soudruh Husák dal. Když přišli Rusové v srpnu 1968, popisovala mi Brigita Hertlová, jak seděli v šoku a pobouření v dramaturgické kanceláři Slováckého divadla, vtom přiběhla s pláčem sekretářka Maruška Kynclová a říkala: Ve vrátnici vítá Rusy Ryba chlebem a solí! Vaňku, to sou paradoxy, co?

    Teď mi tedy staříček Ryba, jak se mu tady říká (vždy v rajtkách a holinách se psem), předal klíče od Všehrdky, kde byl jakýsi domov důchodců. Přes ulici neblaze proslulý hradišťský kriminál, o kterém se bude o 35 let později říkat v inscenaci hry Karla Steigerwalda Cena facky: …velká oprýskaná věznice, která má místo oken díry. Ty okna asi vyrazil křik mučených tenkrát.

    Ve Všehrdce mělo divadlo dvě cimřičky. Bydlel tam jenom docent Hynšt a v sezoně 1979/1980 i já. Topit se muselo uhlím vlečeným ze sklepa, záchod společný na patře, umyvadlo se studenou vodou. Cena odpovídající – 40 korun. Uvědomil jsem si, že Hynšt tam žije jako v poustevně, sice zbaven možnosti komfortu, ale izolován od Zeleného stromu s hlučícím divadelním klubem. Po nočních návratech ze zájezdů se vracíval do nevytopeného kamrlíku. To poustevničení byl zřejmě smysl jeho bydlení tam. Po pokoji chodil ve svetru s šálou kolem krku, v bačkorách a s knihou v ruce. Občas jsem mu nanosil uhlí, jako pokornou kompenzaci za večírky, což mi ani jednou nevytkl.

    S Mertou jsme zlobili – tady po sobě hážeme houslemi v obilí za ranní tmy u Bzence, 1980 FOTO ARCHIV AUTORA

    S Mertou jsme zlobili – tady po sobě hážeme houslemi v obilí za ranní tmy u Bzence, 1980 FOTO ARCHIV AUTORA

    O kohoutkovi a slepičce

    Teď se ovšem musím vrátit k jakémusi řetězci iniciací, který mne dostrkal k jinému vnímání tvorby, než nutila státem dirigovaná a zmrtvělá kultura. Už v létě 1977, když jsem měl nastoupit na stavební fakultu, přivezl swingující jazzový klavírista Vladimír Klusák, po otci poloviční Horňák, na prázdniny do Filipova údolí za Javorníkem nad Veličkou mladého herce liberecké Ypsilonky Jiřího Lábuse. Bydleli jsme u mého dědy Franty v podkroví a Jirka mi vyprávěl o metodě jejich divadla, které už jsem předtím viděl, ale tohle setkání, to bylo nakažlivé. Následně už to běželo jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Lábus mne při mém delším pobytu on the road v Praze seznámil se stipendistou divadla Ondřejem Havelkou, který toužil navštívit Horňácko, neboť byl vedle prvorepublikové hudby a jazzu zasažen hrou našich hudců. Ondřej přijel se spolužačkou Jarkou Kretschmerovou. Několik sychravých jarních dní jsme na předpotopních bicyklech brázdili slavná místa Horňácka. Něco jako z Nashville přes Memphis do New Orleansu. Z Velké přes Hrubou Vrbku do Kuželova a zpět. Ondřej poté dovezl na Horňácko Vladimíra Mertu, což bylo jako ozáření světlem. Merta byl tehdy pro mne guru, mírou postojů, uvažování i vyjadřování se. On mne seznámil s talentem generace, undergroundovým kytaristou Emilem Pospíšilem. Emil zkraje devadesátých let nepřežije třetí nápor rakoviny. Při prvním ataku choroby v jeho 18 letech mu StB nabídla léčení ve Švédsku za udávání Hutky, Třešňáka, Merty. Odmítl. Emilek mne kterési léto odvezl do Prahy, aby mne sčuchnul s nezaměstnaným hercem Jánem Sedalem. Že bychom měli spolu založit divadlo. Vstoupil jsem do legendární androšské hospody U Šupů ve Spálené ulici, a první, koho jsem zahlédl v salonku u dveří, byli Plastici. Kolena se mi podlomila. Po lokále pobíhal jurodivý muž rasputinovských vlasů i vousů. Pamatuju se, že Sedal sedal holkám na klíny a odmítal ty klíny opustit. Tak, to bude pozdějších šestnáct let můj stokrát proklínaný i milovaný druh v HaDivadle, vystudovaný loutkář z DAMU, v tuto chvíli zametač a uklízeč chodníků a baráků na pražských Vinohradech a vynálezce tmy v kokosovém ořechu, Ján Sedal. Divadlo jsme založili ještě tu noc ve Školské ulici v bytě po Vlastovi Třešňákovi, který obýval chartista, výtvarník Zbyněk Benýšek z Prostějova, nějaká vlasáčská holka ze severních Čech a Emil Pospíšil. Podnik jsme nazvali 3 × 3.

    Muzicírujeme REPRO ARCHIV

    Muzicírujeme REPRO ARCHIV

    Preletím ako fták

    To měla být trojice Kretschmerová (která ovšem nic netušila), Sedal a Rychlík. Mobilní scéna 3 × 3 metry, na podstavcích, dvířka a propadlo v podlaze, stožár s žebřem tři metry vysokým. Divadlo mělo fungovat na principu Turbova Cirkusu Alfred čili skoro soukromý kočovný podnik. Toto naše fantazírování se s námi povleče celý život a takových divadel ještě založíme několik, stejně jako podobným způsobem napíšeme několik divadelních her (Mílijóny nápadů zá vteřinu, tvrdil vždycky Sedal). Nejslavnější naše nenapsaná hra se jmenuje Preletím ako fták a léta se bude držet v dramaturgickém plánu HaDivadla, ještě od prostějovských let po několik brněnských působišť, kde s námi komunisti šoupali jak s vagonem na odstavné koleji. Ovšem, naše psaní bývalo impozantní. Z půdy prostějovského Městského kulturního střediska, kde jsme všichni bydleli v takových sololitem oddělených kójích, jsme slavnostně snesli stůl s mým psacím strojem, papíry, živého králíka v krabici (ten měl s námi hrát). Na ulici, na chodníku v Prostějově, naproti zahradní restauraci v Kotěrově secesním skvostu, Národním domě čili v Národě jsme psali hru. Abychom měli po ruce inspiraci, protože nosit pivo na půdu by zdržovalo. Smyslem psaní bylo především vypadat tajuplně umělecky a dělat dojem na prostějovské „soudružky“, jak říkal nebožtík Jirka Bulis dívkám. Nasoukal jsem významně do stroje papír s kopíráky a nadepsal motto: Šibeničke troje, ktoréže ste moje, či horné, či dolné, a či tie prostredné? Horné sme nie tvoje a dolné ani tak a cez tie prostrednie preletím ako fták. Měla to být hra o svobodě. Sedal mezitím pásl králíka, udělal stojku, vysypaly se mu drobné do trávy, občas hvízdl na nějakého kamaráda, vykřikl něco ke kolemjdoucím soudružkám, popil pivka, trochu zatančil, zanimoval popelnice na ulici (Víš ják zívá pópelnice? Uááá á…). Pak zkontroloval několik mých prvních replik, strašně mne sprdnul (To némyslíš vážně?) a odkráčel s kolegou hrajícím králíkem za prostějovskými máničkami do restaurace.

    Ján Sedal však ještě v Praze zametá chodníky a já se dozvídám od kolegy herce Ferdy Šafránka, že při svých pravidelných nedělních návštěvách restaurace hotelu Morava objevil za klavírem svobodníka absolventa režie z pražské DAMU jménem Přemysl Rut (Vychrtlej, brejlatej, suchar a chytrej. Hraje na klavír a, hele, všecko, vod kabaretů po Semafor. Je tady za trest na vojně a hraje načerno při vycházkách za pívo a za večeři…). Tak se jednoho dne zjevil v divadelním klubu u klavíru ten chytrej suchar v uniformě a hrál na klavír repertoár, o kterém mi později Sedal řekne: Přémek už ve škole vypadal na šedesát. To nejsou ználosti, to je nádor v hlavě. Ještě s Přemyslem netušíme, kolik toho v divadle spácháme, ale teď jsou v dohledu Dramata v paláci Borgiů aneb Kabaret na Malé scéně režírovaný pod pseudonymem Spytihněv Tur. Už přiblížil se čas odchodu harlekýnů…(Pokračování)


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl Dějství čtvrté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,