Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Byl u toho…

    Velké zaujetí, umanutost a „osobní ručení“ jsou v případě dokumentárního divadla trumfy, jež snad ani nelze přecenit. Beze zbytku to platí pro inscenaci Hans Schleif, kterou ve zkušebně Vinohradského divadla předvedl německý herec Matthias Neukirch ve službách curyšského Schauspielhausu. Jeho Hans Schleif je v podstatě monodrama, jakkoli byl na scéně kromě samotného protagonisty i režisér a speciálně pro pražské hostování též překladatelka spolu s pouštěčem titulků. (Do dění však ti tři zasahovali jen zcela okrajově.) Přibližně třicítka diváků zcela nedivadelně seděla u stolů srovnaných do podkovy, Neukirch se pohyboval v prostoru mezi nimi a mluvil. Nic víc.

    Matthias Neukirch vypráví o svém děděčkovi Hansu Schleifovi, který měl vysokou hodnost SS FOTO KIVA

    Na úvod protagonista ozřejmil okolnosti, které vedly k vzniku inscenace. Jeho slavný dědeček Hans Schleif (požívající postavení jakési rodinné hvězdy) spáchal v dubnu 1945 sebevraždu i s manželkou a dvěma dětmi – a on se coby vnuk pokusil odhalit, co ho k tomu vlastně vedlo. Zároveň chtěl ověřit i pravdivost domácí legendy, podle které byl dědeček navzdory své vysoké hodnosti v SS pouhým učencem, věnoval se vědě a nebyl u ničeho doopravdy odsouzeníhodného. Následujících devadesát minut vyplnilo vyprávění o mnohaletém pátrání v archivech, při kterém se Neukirch dobral až k zjištění, že se jeho dědeček od kariérismem motivovaného vstupu do SS postupně dopracoval až ke stavbě koncentračních táborů, podzemních zbrojních továren a odpalovacích ramp pro rakety V1 a V2. Tedy, že „u toho byl“. A to „hodně vepředu“.

    Kontrapunktem umanutého hledání pravdy jsou zmínky o tom, jak vytrvale odmítala všechna podobná zjištění jeho matka (Schleifova dcera z prvního manželství), a obzvláště hořkou pointu zajistí dovětek, že Hans Schleif posmrtně obdržel řádné osvědčení o denacifikaci – na základě svědectví první manželky, pro kterou to znamenalo lepší důchod.

    Neukirch mluví důsledně jen o sobě a o své vlastní rodině, obecný přesah jeho inscenace je ovšem více než zřejmý. V českém prostředí to platí dvojnásob: vzpomínky na ošklivosti komunistických časů jsou oproti těm německým relativně svěží. Legendy typu „byl tam či onde, podepsal to či ono, ale nikdy nikomu neuškodil, vlastně u toho skoro ani nebyl“ se tak zdaleka netýkají jen bezpečně zesnulých prarodičů, o všelikých soudně potvrzených osvědčeních ani nemluvě.

    Kdyby se dokumentární divadlo tohoto typu začalo pěstovat i u nás, byl by to důvod k velké radosti. Nebo spíš úlevě. Zatím jsem ale o ničem takovém neslyšel (opravte mne, pokud se mýlím). Nemám přitom na mysli steigerwaldovskou politickou frašku, subjektivní orální historii nebo více či méně poctivé paměti (nic proti nim), tady se jedná o důkladnou a z podstaty věci bezohlednou práci s prameny. Nejvíc na ráně se samozřejmě zdají být hvězdy typu Andreje Babiše nebo třeba Milana Kundery (u něhož jsme si nedávno vyzkoušeli, s jakou reakcí je nutné v případě nepříjemných objevů počítat). Neukirch ovšem velmi názorně předvedl, jak důležité a výmluvné může být dolování na první pohled méně nápadných kostlivců, ukrytých kdesi hluboko v rodinných skříních. Pokud německý festival někoho k podobnému výkonu inspiruje, budiž mu provolána třikrát sláva.

    Schauspielhaus Zürich – Matthias Neukirch a Julian Klein: Hans Schleif. Režie Julian Klein. Premiéra 13. října 2011.


    Komentáře k článku: Byl u toho…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,