Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Burian se zeptal, jak se jmenuji

    Dne 1. září mě zasáhla zpráva o úmrtí jedné z nejstarších českých hereček – Věry Skálové provdané Selnerové, která zemřela na konci srpna ve vysokém věku 94 let. S paní Věrou jsem se poprvé setkal na podzim v roce 2010, od té doby jsem ji několikrát navštívil a až do jejích posledních dnů jsme byli v častém telefonickém kontaktu. Rád bych zde alespoň z části zavzpomínal na její velmi zajímavý životní příběh, ve kterém se odráží přelomové okamžiky 20. století.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Mládí

    Věra Skálová se narodila v Praze 7. ledna roku 1921. Často se jako místo jejího narození chybně zmiňuje Ústí nad Labem. K této záměně dochází proto, že se sem její rodina krátce po jejím narození přestěhovala. V Ústí se v pozdějších letech stala členkou Sokola a začala také hrát divadlo pod vedením své učitelky Světákové, nejvíce vzpomínala na inscenaci Karafiátových Broučků.

    Po skončení povinné školní docházky začala studovat na místní německé obchodní akademii. Vzhledem ke stále zhoršující se situaci v pohraničí, která vyvrcholila Mnichovskou dohodou, musela spolu s matkou a bratry za dramatických okolností uprchnout do Prahy, kam za nimi o několik dnů později dorazil otec. V Praze se rodina usídlila v Bubenči a Věra začala navštěvovat pražskou německou akademii. Zde ji zastihly tragické dny obsazení Prahy německými vojsky v březnu roku 1939. V červnu 1939 složila úspěšně maturitní zkoušku.

    V divadle Anduly Sedláčkové

    Po maturitě byla totálně nasazená v Praze ve firmě Letov v Letňanech, kde těžce onemocněla a do práce se již nemohla vrátit. V této době se její otec živil jako taxikář v Praze. Mezi jeho zákazníky patřila také známá herečka Andula Sedláčková, díky níž se Věra dostala ke svému vytouženému divadlu: Slovo dalo slovo a já jsem se dostala do divadla k Andule Sedláčkové. Chtěla jsem již dříve hrozně k divadlu, ale tatínek mi řekl, že musím vystudovat něco pořádného a pak si můžu dělat, co chci. Takže jsem musela vystudovat obchodní akademii a až pak jsem šla k divadlu.

    V dobovém tisku. Repro archiv autora

    V dobovém tisku. Repro archiv autora

    U Anduly Sedláčkové se objevila například v těchto hrách: Aféra s Margartou, Neomluvená hodina, Loupežník, v pohádce Honza v zakletém zámku ztvárnila hlavní roli dívky Marty. Dále vystoupila v inscenaci Boženy Vikové Kunětické Cop. V následujícím roce si zahrála ve hře Sluha dvou pánů či ve veselohře Sedm slonů pro štěstí
    Velmi ráda vzpomínala na své kolegy, zejména na Karla Třešňáka, Jardu Koudelku, Rudolfa Hrušínského nejst., Lilly Hodačovou, Jarmilu Holmovou, Jiřinu Sedláčkovou či Elišku Pleyovou, která zahynula tragicky v září roku 1942.

    Zřejmě nejdůležitější rolí v tomto divadle byla úloha septimánky Věry Hoffmanové v komedii Neomluvená hodina. Její výkon příznivě ocenila kritika v dobovém tisku: Se značným úspěchem, humorem i temperamentem upozorňovala na sebe v Lilyně kamarádce Hofmannové Věra Skálová. Pro ni samotnou měla však největší význam role ve hře Cop, díky ní se seznámila s Adinou Mandlovou, která její výkon velmi ocenila. A nejen ona. Skálové si všimla také kritika: Za zmínku stojí mimika Věry Skálové v úloze klášterní schovanky, velmi výstižná a dobře charakterizující.

    Ke konci divadelní sezony došlo k významné akci československého odboje, k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po tomto činu zůstala všechna divadla na určitou dobu zavřena. K znovuotevření Divadla Anduly Sedláčkové došlo později než u ostatních divadel. Skálová se tedy na několik týdnů ocitla bez angažmá. Hrozilo jí totální nasazení, ale v tu dobu opět zasáhla zvláštní náhoda…

    Jarmila Smejkalová, Dagmar Lehovcová a Věra Skálová-Selnerová ve filmu Muži nestárnou (r. V. Slavínský, 1942). FOTO archiv

    Jarmila Smejkalová, Dagmar Lehovcová a Věra Skálová-Selnerová ve filmu Muži nestárnou (r. V. Slavínský, 1942). FOTO archiv

    U Vlasty Buriana

    Opět díky svému otci získala  své další zaměstnání, a to v Divadle Vlasty Buriana: K Burianovi jsem se dostala zase přes známosti, díky tatínkovi. Někdo mu jednou volal, že Burian potřebuje rychle odvézt, a protože jsme bydleli blízko, tak tam tatínek hned jel. Burian byl hrozně rád, protože tehdy bylo těžké jezdit vozem a jeho bylo zrovna rozbité. Dali se tedy do řeči a on se zmínil, že jeho dcera také hraje a že je zrovna v Divadle u Anduly Sedláčkové divná situace, že ho budou asi zavírat. Burian se zeptal, jak se jmenuji, tak tatínek řekl, že Věra Skálová. Burian na to zase, že o mně už slyšel a tatínek začal schválně povídat, že neví, co si se mnou počne a tak podobně, tak Burian řekl, ať se přijdu podívat za ním do divadla, ať se přijdu ukázat. Tak jsem tedy přišla a on mi hned dal za úkol naučit se roli ve hře Kocour není doma, myši mají pré.

    Mimo této inscenace zde Věra Skálová ztvárnila role ve hře Prodaný dědeček a ve známé veselohře Ducháček to zařídí. Poslední válečnou sezonu byla všechna divadla na území Protektorátu uzavřena a Věra Skálová se opět ocitla mimo divadlo. Zaměstnaná byla nejdříve ve fabrice na léky v Karlíně a poté získala místo díky Burianovi v továrně na pneumatiky.

    Svět filmu

    Díky tomu, že Věra Skálová působila na pražských scénách, dostalo se jí i několik nabídek na filmování. Role to nebyly nijak velké, ale zkušenost, že si mohla také zahrát a poznat, jak probíhá filmování, setkat se se zkušenějšími kolegy, byla k nezaplacení. Celkem se objevila v pěti filmech. Vstoupila tak do slavné válečné kinematografie, do doby, kdy se točily později nejslavnější české filmy.

    Ve filmu Muži nestárnou (druhá zprava). FOTO archiv autora

    Ve filmu Muži nestárnou (druhá zprava). FOTO archiv autora

    K vysoce hodnoceným patří například první film Věry Skálové Advokát chudých (1941) či veselohra Muži nestárnou (1942). Mimo tyto dva snímky se také objevila v dramatických filmech Modrý závoj (1941), Okouzlená (1942) a Jarní píseň (1944). Na konci války měl režisér Slavínský v plánu natočit film podle Bassova románu Cirkus Humberto. Zde se měla objevit také, z natáčení bohužel sešlo. Díky filmu Muži nestárnou si jí všimla i filmová kritika: K větší episodce se dostala mladá členka divadla A. Sedláčkové V. Skálová. Je zřejmě fotogenická a hrou i mluvou zřetelně předčila dvě herecké kolegyně–debutantky.

    Po válce

    Konec války prožila v Praze-Bubenči a zde se také v květnu roku 1945 seznámila se svým budoucím manželem, generálem Jaroslavem Selnerem. Po válce hrála krátký čas v Divadle kolektivní tvorby, které vzniklo po zrušení Divadla Vlasty Buriana. Zahrála si zde ve čtyřech inscenacích: Cesta květů, Milion trápení, Otec svého syna a Asyl. Z důvodu změny repertoáru, který Skálové příliš nevyhovoval, a předavším z rodinných důvodů se rozhodla, že tato sezona bude její poslední.

    Je zajímavé, že v mnoha jejích přelomových životních okamžicích sehrál důležitou roli automobil. Díky tomu, že její tatínek provozoval taxi službu, se dostala do angažmá jak k Andule Sedláčkové, tak i do Divadla Vlasty Buriana. Shodou okolností hrálo v seznámení Věry Skálové s jejím budoucím manželem velmi podstatnou roli opět auto: U nás v ulici, kde jsme bydleli, byla restaurace pro vojáky. Jednoho dne jsem šla kolem ní směrem k Vítěznému náměstí a najednou proti mně jelo auto. Nedávala jsem pozor a málem do mě narazilo. Ihned zabrzdilo, z něj vylezl řidič a chtěl mi vynadat, ale když viděl mladou slečnu, tak přestal. Velmi se mi líbil, byl to fešák, tak jsem se začala omlouvat, že jsem byla zamyšlená. No a on mi řekl, že když mě málem porazil, že bychom si měli na to dát něco osvěžujícího, jestli mě může tedy pozvat. Já jsem jeho pozvání přijala, šli jsme do restaurace... Do Jaroslava Selnera se zamilovala a v lednu roku 1946 se za něj v Clam–Gallasově provdala. V témže roce se jim narodil syn Jaroslav. Manželé žili spokojeným a společenským životem až do únorového převratu v roce 1948.

    V roce 2010. FOTO archiv autora

    V roce 2010. FOTO archiv autora

    Po únorovém převratu

    Vzhledem k působení jejího muže na západní frontě se manželům nevyhnula vlna perzekucí. Generál Selner byl vyhozen z armády a z bytu, pracovat musel v dolech. Do toho všeho si musela Věra hledat také vlastní práci, aby nebyla označena za příživnici. Pomohl jí tehdy někdejší kolega z Divadla Vlasty Buriana, díky němuž získala zaměstnání v Dilii. Jako politicky nespolehlivá byla však z práce po krátké době vyhozena. V této době otěhotněla. Další zaměstnání získala v Michelské pekárně jako dělnice. Těžká práce měla neblahý vliv na její těhotenství  a o druhé vytoužené dítě přišla.

    Po mírném uvolnění během kritiky Stalinova kultu po roce 1956 byla Jaroslavu Selnerovi umožněna změna zaměstnání. Směl začít vyučovat. Věra se rekvalifikovala, působila nejprve jako vychovatelka a později jako učitelka. Společně s manželem působili společně ve školách na Křivoklátsku, v Senohrabech a v České Kamenici.

    Na konci padesátých let se Věra Skálová mohla opět vrátit do Prahy. Získala zde nové zaměstnání v Pragokoncertu, kde začala pracovat v divadelním oddělení jako korespondentka a jednatelka. Dostala se tak opět k divadlu. Sice ne jako herečka, ale jak ráda říkala – poznala divadlo i z druhé strany. Z této práce však musela v době normalizace odejít. Opět se totiž projevila její nebojácná povaha a ona projevila svůj nesouhlas se srpnovou okupací v roce 1968. Musela si tehdy začít hledat novou práci. Tu nakonec získala v Krásné jizbě na Národní třídě, kde setrvala až do odchodu do důchodu.

    Dne 11. 1. 1973 umírá Jaroslav Selner, a Věra Skálová tak zůstala sama. Ráda cestovala, navštěvovala divadlo, oporou jí byla její rodina.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Po sametové revoluci

    Ve svém bytě v pražském Hloubětíně se dočkala listopadových událostí roku 1989. Devadesátá léta se nesla ve znamení znovubudování a obnovení demokracie v Československu. Panovalo všeobecné nadšení a uvolňování poměrů. Na řadu také přišla první řada plných a konečně skutečně uznávaných politických rehabilitací. Věra Skálová byla rehabilitována roku 1990, její manžel o rok později.

    V roce 2001 oslavila ve svém hloubětínském bytě osmdesáté a o deset let později i devadesáté narozeniny. V době, kdy slavila svá významné životní jubilea, poskytla několik rozhovorů. V roce 2013 vystoupila dokonce v televizní reportáži věnované Vlastovi Burianovi. Čas od času se také do svých devadesátých narozenin objevovala na nejrůznějších pietních akcích spojených s válečnými veterány. Velkou radost jí udělalo vydání knihy o jejím manželovi Generál z rodu rebelů.

    Život Věry Skálové, české filmové a divadelní herečky, ženy, která se nikdy nebála říci svůj názor, se uzavřel 26. srpna 2015. Zažila úspěchy, obdiv a značnou popularitu, ale zároveň i zatracení a ponížení. Navždy si ji budu pamatovat jako energickou a velmi příjemnou dámu, která vždy dbala o svůj elegantní zjev.

    ///

    Více na i-DN: Zemřela Věra Skálová-Selnerová


    Komentáře k článku: Burian se zeptal, jak se jmenuji

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,