Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnské schizma pokračuje

    V Reflexu z 19. 5. 2011 vyšel v rubrice Labyrint kultury další článek Richarda Ermla věnovaný Zdenkovi Plachému a činohře Národního divadla Brno. Kaše, nesčetněkrát nastavovaná samotným autorem i různými anketami v MfD i Divadelních novinách, se tedy přelévá do dalšího periodika. Budiž.

    V této kauze existují dva základní tábory, přičemž tábor Plachého kritiků, ač početnější, není dle mého soudu kompetentnější. Na Plachého obhajobu bylo již vystříleno mnoho kvalitní argumentační munice, bez valného efektu. Je to, jako když technologicky vyspělejší arzenál malé armády působí poměrně malé škody rozptýleným šikům nepřítele vyzbrojeného primitivnějšími zbraněmi, který však disponuje početní převahou.

    K tomu všemu chci říci následující, aniž bych měl v úmyslu svá tvrzení nějak sofistikovaně obhajovat, vzhledem k výše uvedenému to ani nepovažuji za nutné:

    • Tvorba Zdenka Plachého, nebudu předstírat, že ho osobně neznám, byla vždy směrována neutilitárními zájmy. Toto zaměření mu často přinášelo jisté nepochopení až nedůvěru v kruzích, v kterých se v dané době pohyboval.
    • Mediální kauza NDB je naopak vyvolána utilitárními zájmy určitých lidí.
    • Zdenek Plachý není ortodoxní divadelník, neprošel hodnotícími síty současných koryfejů brněnského divadelního dění. To se netoleruje, natož aby odtud mohl očekávat podporu.
    • V této velmi nevkusné kauze se nerozlišuje mezi Plachým – manažerem, Plachým – režisérem, Plachým – dramatikem. Všechny zmíněné polohy Plachého osobnosti si zaslouží samostatné hodnocení.  Plachý jako manažer činohru NDB skutečně umělecky i společensky pozvedl (soudím i podle nezávislých svědectví mnoha mých známých, letitých abonentů brněnských divadel), Plachého režie klasických dramat stejně jako aktuálních projektů (spolupráce se skladatelem Petrem Kofroněm) posouvá laťku vkusu i vnímání diváků směrem k zásadním problémům dneška. Plachého a Šimáčkovy hry (Nepohodlný indián, Deník krále) byly svého času událostmi sezóny a dočkaly se úspěšných uvedení nejen v Brně.
    • Richard Erml, hlavní tambor celé ostrakizující kampaně, není seriózní partner do diskuze. Skrývá se za formu reportáže, spíše se ale jedná o sérii hanopisných rešerší. Píše o někom, koho osobně téměř nezná, od něhož nezhlédl ani minutu jakékoliv inscenace. Píše však předpojatě, osobně, zlomyslně. Představte si, že by jednoho dne navštívil Richarda Ermla jistý dejme tomu Česťa, se kterým si Richard Erml samozřejmě vyká, protože oba jsou něco jako myslitelný vrchol naprosté korektnosti. Tenhleten Česťa Richardovi začne líčit, jak tu brněnskou činohru ovládá jakýsi velmi schopný chlapík, který tomu Česťovi navíc nechal zrealizovat jednu velmi omšelou historku z moravského venkova, ale Česťa se úkolu zhostí velmi zdatně a z historky se stane slušně navštěvované představení. A že ten chlapík, co to tam řídí, se nesmírně orientuje v aktuálních uměleckých i filosofických trendech, sám občas něco spáchá, názorově vychází z principů postmoderny, které ovšem osobitým způsobem rozvíjí a v posledních věcech i svébytně překonává, že má vzácný dar nenásilně aktualizovat poslání historických příběhů i postav, že si pohrává s výtvarnou a hudební složkou jako zdatný žonglér a že by to byl pro Ermlův odborně zaměřený plátek sólokapr. Zda by se v takovém případě Richard Erml s důvěrou obrátil pouze na recenze autorů, jejichž „osobní vkus a preference“ (hodnotové, umělecké, estetické, morální, sexuální, politické, náboženské?) zná a následně napsal sérii apoteóz na scénu, kterou za doby šéfování onoho imaginárního génia nikdy nenavštívil?
    • Od kauzy Zlatého draka (nikoliv od premiéry původní české divadelní hry!) Richard Erml „jako odpovědný redaktor pracoval na tom, aby se o této brněnské pozoruhodnosti něco zásadního napsalo.“ V panující atmosféře k tomu dojít ani nemohlo a dodnes nemůže. Hysterie, kterou kolem uvedení Zlatého draka spustili různí „majitelé PRAVDY“ a která kolem Zdenka Plachého, respektive kolem jeho šéfování činohře NDB dodnes panuje, deformuje prostředí svobodné diskuse a predikuje soudy toho či onoho zaměření. Připomíná mi to dost výrazně normalizační atmosféru, kdy všichni vědí, kdo je ten špatný a už si jenom vylepšují image tím, jak trefněji se vyjadřují k nepatřičnosti konání dotčeného. Jako například Kateřina Slámová – Bartošová, která v Lidových novinách v recenzi na Plachého inscenaci Cyrana z Bergeraku (samozřejmě záporné) neopomněla mezi řádky s pilností vzorné školačky podotknout všechno, co se Plachému opakovaně (nikoliv oprávněně) ve svaté válce proti němu předhazuje (slabá režie, „podestýlání tlejícího terénu zastaralého divadelního jazyka divákům“, využívání „spartakiádních“ prvků atd.).
    • Na obranu Plachého se zvedá čím dál méně hlasů. Připojit se ke kritické kampani je mnohem snazší, než hledat argumenty pro to, že se mi něco líbí. Ačkoliv bych asi byl argumentačně smeten, byl bych vděčný za možnost některému z kritiků vysvětlit, proč ani Con Amore, ani Zaslíbené, ani Oldřicha a Boženu nepovažuji za propadáky. Možná se tady míjí spontánní divácký ohlas s akademickou představou, jak má současné divadelní drama na úrovni činohry NDB vypadat a hlavně k čemu se má nebo nemá vyjadřovat. Plachého zřejmý zájem o elementární otázky smyslu lidské existence je možná proti srsti zastáncům soudobého nastavování kritických zrcadel konzumu podepřenému jazykovou ekvilibristikou a také zhusta obsahovou prázdnotou.
    • Dobu (ne)dávno minulou také připomíná hromadná rezignace na vlastní názor většiny respondentů této mediální ostrakizace.
    • Článkům Richarda Ermla o Zdenkovi Plachém v Divadelních novinách nelze upřít nadhled, zdánlivou objektivitu ani stylistickou zručnost. Potíž je v tom, že záměrně podávají zkreslený obraz Plachého osobnosti bagatelizováním či zamlčováním jeho nesporných uměleckých i manažerských kvalit a naopak zdůrazňováním všech kritických hlasů na jeho adresu. Ze zveřejněné elektronické korespondence je pak jasné, že se jedná o účelovou kampaň, ve které o dobro Mahenovy činohry NDB vůbec nejde.
    • Zdena Bakešová a Jan Krýzl možná nejsou fiktivní postavy poloviny osmdesátých let, možná dokonce založili rodinu a měli potomky.

    P. S. Pro jistotu se představuji: Jsem člověk žijící přes padesát let v Brně, od středoškolských let sleduji brněnské kulturní dění. Nejsem kritik, divadelník ani novivář. Nemám ani nic společného se zřizovatelem NDB či s touto institucí jako takovou. Normálně chodím do práce a živíme s manželkou dvě děti. Chodím do divadla a občas čtu Reflex. O tématu činohry NDB se dovídám z e-mailové korespondence, z rozhovorů s lidmi, které potkávám, občas si něco přečtu v novinách. Mohu Vám zaručit, že moje identita je pravá. Svým textem nechci nikoho znepokojit.

    V Brně, 30. 5. 2011

    S přáním všeho dobrého i nedobrého


    Komentáře k článku: Brněnské schizma pokračuje

    1. Martin Bernátek

      Profilový obrázek

      Vážený pane Waldhansi,

      Váš otevřený dopis mě bohužel „znepokojil“, proto mi dovolte onu „kaši“ dále „nadstavit“.

      Ačkoliv píšete, že „na Plachého obhajobu bylo již vystříleno mnoho kvalitní argumentační munice“, sám nepředkládáte argumenty, ale pouhá tvrzení, které ani nepovažujete za nutné „nějak sofistikovaně obhajovat“. To je škoda a nejspíš chyba, Váš text tím může přesně připomínat rétoriku „utilitárních zájmů určitých lidí“, vůči kterým se zde ohrazujete. Konstatujete, že „mnohem snažší, než hledat argumenty pro to, že se mi něco líbí“, je připojit se ke kritické kampani. Mám dojem, že jste se nyní připojil ke kritické kampani proti kritické kampani. Nehledě na to, že ve svém dopise nepředkládáte žádné nové tvrzení či úhel pohledu, mimo – s prominutím „neseriosní“, protože nekonkrétní a spekulativní – pasáž o „Česťovi“.
      Píšete, že Vám panující, hysterická atmosféra kolem Z. Plachého připomíná „dost výrazně normalizační atmosféru, kdy všichni vědí, kdo je ten špatný, a už si jenom vylepšují image tím, jak trefněji se vyjadřují k nepatřičnosti konání dotčeného“. Proto mě velmi udivuje, Vaše – s prominutím – až proletářská lehkomyslnost, s jakou stavíte „spontánní divácký ohlas“ proti „akademické představě“ o podobě a úrovni činohry NDB (p. Just, kterého byste nejspíš zařadil do „tábora obhájců“, je předním českým VŠ pedagogem publikujícím v nakl. Academia).

      Tvrdíte, že se v této velmi nevkusné kauze nerozlišuje mezi Z. Plachého činností manažera, režiséra a dramatika. Tvrdím, že se kritici v této kauze zaměřují především na jeho činnost uměleckého šéfa činohry NDB a že tato činnost si zaslouží vedle samostatného hodnocení i celostní posouzení všech vámi uvedených aktivit (s „šéfovskou“ dominantou). Mám dojem, že hodnotícími síty „koryfejů“ procházel a prochází, má podporu (např. p. Mlejnka, člena dozorčí rady NDB, v anketě MfD pak např. P. Minaříka). Proto mě znepokojuje vaše válečná rétorika dvou základních táborů, které mají své tambory, zbraně a munici. Pokud je něco v této diskusi neseriozní, pak udržování této binární opozice, které argumenty koncentruje v jasné ohraničených „táborech“.
      Pokud mi něco připomíná dobu (ne)dávno minulou, pak je to právě čisté (ideologické) rozdělení stran, „táborů“ a „hodnot“. Jak jste přesně postřehl, jde o anachronismus. Je založený na představě (obrany) suverenity, v tomto případě „nesporých uměleckých i manažerských kvalit“, „nezávislých svědectví mnoha známých, letitých abonentů brněnských divadel“, „neutilitárních zájmů“, „svobodné diskuse“, „spontánních diváckých ohlasů“.

      Na Vašem dopise mě proto znepokojuje způsob myšlení, podle kterého jako by suverénní „vyspělejší“ malá armáda, které jste členem, čelila invazi Hunů (z Brna i Prahy), kteří nejenže nevědí, co je dobré a správné, ale navíc nemají vlastní názor, resp. na něj rezignovali.
      Tuto rétoriku polarizace považuji – s prominutím – za uchýlenou a nebezpečnou, protože odklání polemiku od témat zásadních (umělecké vedení Z. Plachého činohry NDB), tabuizuje určité hodnoty (které jsou „nesporné“ a „skutečné“, „zásadní,“ protože verifikované nezávislými svědectvími, nebo prostě časem), k tématům zástupným (souboj dvou táborů).
      Na jedné straně jsou bezpečně jistá, „chráněná“ tvrzení typu: „Plachý jako manažer činohru NDB skutečně umělecky i společensky pozvedl“, „Plachého režie […] posouvá laťku vkusu i vnímání diváků směrem k zásadním problémům dneška“. Na straně druhé neseriozní partneři s neseriozními praktikami (hanopisných rešerší, ostrakizace, mediální kampaně), které je třeba porazit. V důsledku jsou problémy spojené s uměleckým vedením p. Plachého (odchod herců, kontroverzní spolupráce, problematické režie oslovených režisérů, nejasnosti v ekonomice, sporný údaj o p. Plachého absolvování JAMU, „klientelismus“) vytěsněny.

      Souhlasím s Vámi, že vlom pana Ermla do tzv. kauzy Plachý byl víc než neobratný a notně přispěl k diskreditaci jakékoliv smysluplné kritiky vznášené vůči působení p. Plachého v NDB. Na rozdíl od Vás mu upírám také „nadhled, zdánlivou objektivitu“ i „stylistickou zručnost“. Ale podobně i Vám může být vytknuta bagatelizace a zamlčování „kritických hlasů“ a naopak zdůrazňování „nesporné umělecké a manažerské kvality“. To je běžná strategie psaní. Také každá aktivita – ať recenze, nebo režie – je do jisté míry utilitární a každý je přece majitelem jiné – jak píšete – „PRAVDY“, kterou hodlá symbolicky kapitalizovat (nyní například Vy a já).

      Dovolte mi ještě konstatovat – také bez další sofistikované obhajoby – že „kvalita“ není nikdy „nesporná,“ ale vždy „sporná“ (nejbližším dokladem je Váš dopis). Pokud Vám připadá, že respondenti mediální ostrakizace hromadně rezignovali na vlastní názor, jak mohou být jejich „šiky rozptýlené“ (rozptýlený šik je s prominutím protimluv)? Ostatně „hromadná rezignace“ může být interpretována prostě jako názorová shoda, záleží na pozici interpreta.
      Patřím mezi ty, které přiřazujete k „rozptýleným šikům nepřítele vyzbrojeného primitivnějšími zbraněmi“. Podotýkám, že jsem se s nikým nešikoval, natož z utilitárních zájmů. Také nepatřím mezi autory, jejichž „osobní vkus a preference“ zná pan Erml. Zúčastnil jsem se oné ankety MfDnes a prostě se pokusil odpovědět na položenou otázku. Své výtky jsem již v únoru také adresoval členstvu poradního sboru pro kulturní politiku RMB (nejspíš zastupitelům „akademických představ“). Tuto takzvanou „kaši“ je třeba vnímat v širších souvislostech podpory kultury v Brně (po více než dvou letech až nyní proběhlo výběrové řízení na dosud řádně neobsazené místo vedoucího Odboru kultury, stejně jako na sestavení městské koncepce kulturní politiky, která má dlouhodobé cíle formulovány do r. 2010). Proto zdůrazňuji, v této „kaši“ nejde pouze o estetické hodnocení, ale o posouzení tzv. uměleckého provozu a obecněji vztah kultury a politiky.

      Zdraví a „pouze“ vše dobré přeje

      18.06.2011 (11.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Waldhans Václav

      Profilový obrázek

      Dobrý večer pane Bernátku,

      chtěl jsem Vám hned napsat pár slov na vysvětlenou, ale dostávám se k tomu až nyní. To víte, ty děti.

      Že nechci nikoho znepokojit, jsem napsal panu redaktorovi Hulcovi v malinko jiné souvislosti. Je mi jasné, že můj text obsahuje řadu provokativních tvrzení. Špatné svědomí mě však netíží. K sepsání těch několika odstavců mě skutečně inspirovala neobjektivnost některých útoků na pana Plachého.

      Tón debaty může udat několik výrazných přípěvků, ani jich nemusí být většina, jak tomu bylo v oné anketě MfD. Váš argumenty podložený postoj k současnému dění v MČ NDB samozřejmě respektuji a byla jistě chyba všechny respondenty házet do jednoho pytle, jak se říká. Nicméně věřím, že Zdenek Plachý a vedení činohry je schopno svoje dosavadní působení obhájit.

      Působení Zdenka Plachého ve funkci šéfa činohry NDB odbornou veřejnost skutečně rozdělila, jistě však ne jen na dva tábory, to je zajisté zjednodušující pohled, avšak pro můj původní záměr zachovat v tomto sporu určité proporce pohled dostačující.

      Zajisté musíme být o něčem přesvědčeni, abychom mohli něco tvrdit. Jen si nejsem jist, zda bychom o svých pravdách něměli více pochybovat. Vím, že každé přirovnání kulhá, ale mám v živé paměti úsilí mnoha předních brněnských architektů, kteří s nemalým vypětím sil zmařili v polovině devadesátých let výstavbu historizující budovy hotelu v místě dnešního Velkého Špalíčku v přesvědčení, že napodobování stavebních stylů minulosti je z hlediska základního poslání architektonické tvorby bezduchost, a otevřeli tak cestu k triumfu bezduchosti naprosté. Ale to jsem odbočil.

      Stran adjektiv „akademický“ nebo též „intelektuální“ je to v dnešní plebejské době tak, že mohou být někdy chápána s jistou dávkou ironie nebo jako označení určité strnulosti ve vnímání reality. Směle se domnívám, že zejména v situacích, kdy si někdo na příslušnosti k takto označovaným elitám příliš zakládá, je tato ironie na místě.

      Co se týče pana Justa, nepovažuji ho ani za zastánce a ani za odpůrce pana Plachého. Považuji ho skutečně za jednoho z našich předních VŠ pedagogů, přesto na mě nikdy „akademicky“ nepůsobil.

      Chápu, že na činnost tak významné instituce, jakou je MČ NDB, musí být kladena ta nejpřísnější měřítka. Jsem člověk kolísavý a při četbě té záplavy názorů a argumentů občas o svém postoji k tomuto tématu zapochybuji. Zatím to funguje tak, že když MČ navštívím, pochybnosti mě opustí. To je asi ta spontánní divácká reakce, snad i proletářsky bezstarostná. Až to jednou pomine, možná Vám dám za pravdu.

      Promiňte mi tedy moji prostořekost, rozhodně nebyla namířena proti Vám.

      Zdravím a děkuji za Vaše pečlivě volená slova.
      Přeji též vše dobré.

      27.06.2011 (23.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,