Vladimír Just říká: Plachého originální poetiku, mísící, pravda, se střídavými úspěchy, „vysoké“ (opera, drama) a „nízké“ (cirkus, pop, mágové, kouzelníci), poetiku, nehledající jako desítky jiných krásu v hnusu, ale spíš hnus v kráse (dokonalosti), považuji za jednu z nejpozoruhodnějších poloh polistopadové hudební a klubové kultury.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnské schizma II

    V průběhu svého vyptávání se na Zdenka Plachého jsem se samozřejmě zajímal o pojmenování jeho divadelního jazyka. Vladimír Just říká: Plachého originální poetiku, mísící, pravda, se střídavými úspěchy, „vysoké“ (opera, drama) a „nízké“ (cirkus, pop, mágové, kouzelníci), poetiku, nehledající jako desítky jiných krásu v hnusu, ale spíš hnus v kráse (dokonalosti), považuji za jednu z nejpozoruhodnějších poloh polistopadové hudební a klubové kultury.

    K Plachého osobnostnímu profilu však dodává: Ale to vůbec neznamená, že bych nezpozorněl nad občasnými výlevy Plachého ne zemského, ale jazykového moravského nacionalismu a že bych jako kritik neviděl i rub Plachého aktivit posledních patnácti let, dříve určitou pěstěnou, narcistní esoteričnost a estetickou zapouzdřenost, mizivou dialogičnost, kompenzovanou náhle stejně přehnaným vklouznutím do „landovské“ líbivosti a do zdá se nekritického okouzlení z masového ohlasu jako ošidného měřítka kvality.

    Oproti teatrologu Justovi mladý redaktor literárního časopisu Host Jan Němec vnímá Plachého poetiku již od časů Střeženého Parnassu negativně: Vždycky zvláštně lavírovali mezi hravostí, která smí cokoli postmoderně recyklovat včetně prvků z popkultury, a permanentním sklonem k patosu. Když jim vyčítali prázdnotu, bránili se, že mají poselství, na námitku, že je banální, odpovídali, že jde o nadsázku. Osobně jsem neviděl nic, co by mě zaujalo, pokaždé nabízeli povrchní, efektně zabalenou, ale prázdnou bonboniéru.

    Na dobu Tajemství Zlatého Draka vzpomíná redaktor Němec takto: Dělal jsem s Plachým rozhovor a za celou hodinu jsem nezaznamenal jediný náznak, že by měl od věci odstup. Řekl bych, že byl negativními reakcemi na premiéru osobně zdrcený, na výsledku mu hodně záleželo. To mi je sympatičtější, než kdyby šlo jen o cynický kalkul a mystifikační hru. Plachý má v sobě potřebu sdělovat velké pravdy, ale nemá už tu hloubku, aby je dokázal zajímavě předat i lidem, kteří si už třeba něco přečetli.

    Zkrátka intelektuální brněnská společnost Plachého neuznává, což mi Němec potvrzuje: Ze svého okolí vlastně nevím o nikom, kdo by do Mahenky chodil, možná jen výjimečně, na konkrétní titul.

    Osobnost uměleckého šéfa hodnotí stručně: Pro mě to je tragická postava, která postrádá sebereflexi nahlédnout, že nedělá dobré divadlo. Ochrannou ruku nad ním ale drží náš primátor, takže ještě nějakou dobu vydrží.

    Předesílám, že jsem do své brněnské návštěvy na konci loňského roku nikdy se Zdenkem Plachým nemluvil, a tak jsem byl po tak protikladných názorech upřímně zvědav. Zázemí Mahenova divadla působí podivně – jako by se zde zastavil čas. Prošlapané lino po chodbách, kantýna hereckého klubu s humornou vývěskou, proč je dobré pít alkohol v pracovní době; nemohu odtrhnout pohled ani od obrazu nahé herečky Zuzany Slavíkové v životní velikosti. Umělecký šéf mezitím doobědvá a věnuje mi čas ve své kanceláři, kam v jednu chvíli proklouzne snad dramaturg, snad někdo z píár. Každopádně tehdy Zdenek Plachý jedinkrát zvýší hlas. Se mnou rozmlouvá velice obezřetně a uměřeně, pokud pominu nepublikovatelné výroky na adresu redakčního kolegy.

    Ptám se, jak on sám hodnotí své období: To, co jsme si předsevzali, když jsme sem nastupovali s Danielem Dvořákem, se nám povedlo naplnit. Divadlo mělo nevalnou pověst, nemělo diváky a jeho premiéry nebyly událostí – to se změnilo. Dříve fenomén brněnského Národního spontánně nahrazovalo Městské divadlo a nám se podařilo navrátit Mahence její výsadní postavení. Mahenka je nejkrásnější divadlo na celé Moravě, Brňané i Moravani dnes vnímají naše divadlo jako své národní a premiéry jsou společenskou událostí – nechci ani mluvit o tom, kolik lidí se snaží dostat do protokolu VIP hostů. Divácké reakce premiérového publika jsou důležitý ukazatel, a ty jsou superpozitivní.

    Připomínám kritické hlasy na skladbu repertoáru, na úroveň jednotlivých inscenací, Zdenek Plachý oponuje: Úspěch velkého divadla se dá měřit především návštěvností. Nehrajeme podbízivý repertoár, jak jsme i slibovali, nabízíme velkoformátové divadlo zaměřené především na klasiku. Ve skladbě šesti premiér do roka máme světovou premiéru jednu.

    Namítám, že posláním národních divadel by měla být zkušenost, co se ze současné dramatiky hraje ve světě, ale jsem oslyšen, a tak se standardně ptám, jestli se také něco nepodařilo.

    Chtěl jsem, aby naše Národní divadlo bylo jako národní vnímáno větším okruhem moravských měst. Neberou si nás za vlastní města, jako je Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříž. Pro ně nejsme tím hlavním moravským divadlem.

    Problém složení hereckého souboru Plachý zestruční: V dámské šatně bylo holek moc, některé proto „stály“. Nesehnatelní jsou herci mezi čtyřicítkou a padesátkou.

    Naposledy se vracím k otázce návštěvnosti. I dnes mi vrtá hlavou, proč se Zdenek Plachý i primátor Onderka ohání zcela shodnými výrazy, jak dříve Mahenovo divadlo „zelo prázdnotou“, zatímco v poslední sezoně dosáhlo té nejvyšší návštěvnosti a tržebnosti. Jako protivně podezřívavý novinář se v kanceláři Zdenka Plachého domáhám konkrétních dat a jsem konečně vyslyšen (mailovou korespondenci na toto téma si čtenáři Divadelek mohou přečíst na našich internetových stránkách).

    Přímo od šéfa Plachého mířím na oběd s hercem a režisérem Břetislavem Rychlíkem, nejhlasitějším kritikem Plachého působení ve funkci uměleckého šéfa. Rychlík zprvu volí silná slova jako „naprosto zdevastované divadlo, obsahově zcela vyprázdněné“, ale postupně docházíme k meritu věci, které podle něj spočívá v rozporu mezi velkohubými proklamacemi a skutečným výsledkem, a také v neschopnosti sebereflexe. Není možné dělat divadlo bez vnitřní oponentury, jakou třeba v 90. letech býval poradní sbor. Plachý zřejmě není v nejlepší duševní kondici, když vnímá až paranoidně každý kritičtější hlas. Dlouho jsem mlčel, protože jsem se cítil odpovědný za svou inscenaci a herce (režisér Rychlík nastudoval s činohrou velice úspěšnou inscenaci Gazdiny roby), ale když se herci bojí ve vlastním divadle mluvit o své práci, tak je to vážné.

    Plachého rétoriku vystihuje Rychlík takto: Žongluje s pojmy jako souznění východní a západní spirituality, moravanství, čarodějnictví Daniela Landy, létajícího vzduchem, Nikita Michalkov. Kdo je schopen uvěřit, že Michalkov se svým týmem asistentů a požadavky na honorář přijede režírovat do Mahenova divadla? Lidem můžete namluvit cokoli, projde to jednou, dvakrát, ale ne donekonečna. Rozhoduje výsledek a ten je tristní. Ze splácání podobných slibů nevznikne kvalitní dramaturgie, vize, ta může stát jen v pozadí našich snah. Inscenace, které kopírují tituly z bulvárních scén, jsou na úrovni estrád a popírají smysl divadla, jakým má být Mahenova činohra. Věřil jsem, že Plachý bude s přáteli pokračovat v dialogu, ale on se ho zřekl. Všichni máme schované jeho výhružné maily a sms. Jak může vyřazovat novináře ze seznamu hostů?

    Břetislav Rychlík narážel na konflikt mezi Plachým a brněnským recenzentem, který bohužel poznamenal i reakci Milana Uhdeho, od jehož posouzení Plachého práce jsem si hodně sliboval. Dramatik a kritik Milan Uhde mi odepsal: Asi vás zklamu svou odpovědí, ale poté, co šéf Mahenovy činohry nepříčetně napadl kritika Luboše Marečka za jeho negativní recenzi, zapověděl mu návštěvu příští premiéry a vyhrožoval mu pro případ, že by se přesto odvážil přijít, přesunula se podle mě problematika Mahenovy činohry z oblasti umělecké do oblasti mimoumělecké, a vymyká se tudíž divadelněkritické diskusi.

    Nevím, ale pravdou je, že akcelerace od zdvořilosti k vyhrožování v naší mailové korespondenci, tedy mezi Plachým a mnou na téma návštěvnosti, mě zaskočila. Josef Mlejnek říká: Ano, Zdenek je konfliktní osobnost, ale tou byl třeba Petr Lébl taky. Oběma jsem říkal, ať na kritiku nereagují: vykašli se na to, je to jenom zbytečné plýtvání energií. Jenomže ty uražené a urážlivé dopisy a maily patří k jejich umělecké osobnosti. Není to legrace, být uměleckým šéfem divadla, když se vás někdo usilovně snaží zahnat do kouta. Pak se může stát, že reagujete neadekvátně a děláte chyby.

    Srovnání Zdenka Plachého a Petra Lébla asi není nejšťastnější a tím nemám na mysli jenom jejich rozdílnou uměleckou „váhovou“ kategorii. Problém je myslím v jejich přechodu z alternativního, opozičního disentu do vlády – když zneužiju politickou terminologii. Petr Lébl tento přechod zvládl, avšak nakonec zaplatil tu nejvyšší cenu. A Zdenek Plachý? Může mi vyčítat, že jsem neviděl žádnou z jeho inscenací. Na druhou stranu jsem si přečetl většinu recenzí na jeho práci a jako novinář umím recenze a kritiky „vyhodnotit“, asi jako greenovský zpravodajce v tajných službách, který dokáže odhadnout politickou situaci v cizí zemi jen podle novin. A situace v Mahenově činohře je bezesporu napjatá, jinak by tento článek ani nevznikl. Novinář má oproti uměleckým šéfům divadel ještě jednu výhodu. Může nezaujatě konfrontovat nejen protichůdné názory, ale také z podstaty příbuzné kritické momenty. Není to tak dávno, kdy činohra pražského Národního divadla pronikla na první stránku deníků, jelikož podle mínění publicistů hrozilo, že zůstane jako sirotek bez tatínka – svého uměleckého šéfa. Michal Dočekal si tehdy dával na čas, jestli bude ve funkci pokračovat, když se oslovené režisérské osobnosti jedna za druhou vzdávaly té cti kandidovat ve výběrovém řízení. A tak se do Brna ptám: Je postavení Zdenka Plachého podobně neochvějné jako to Dočekalovo? Nezasloužilo by si nějaké „hlasování o důvěře“?

    Zdenek je konfliktní osobnost, ale tou byl Petr Lébl taky. Není to legrace, být uměleckým šéfem.


    Komentáře k článku: Brněnské schizma II

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,