Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnské divadlo naléhavě potřebuje kompetentní reformu

    Vážená redakce,

    rád bych okomentoval část svého rozhovoru Světová premiéra v Basileji: Scartazziniho Písečný muž v nastudování našeho Tomáše Hanuse z www.operaplus.cz, pojednávající o mém domácím působení, která mohla přivést Josefa Hermana k názoru, uvedeném v jeho komentáři k textu o opeře NDB v aktuálních Divadelních novinách č. 18 (Opera ND Brno za Daniela Dvořáka). (Citáty jsou zvýrazněny kurzívou.)

    Tomáš Hanus. FOTO ONDŘEJ LITTERA

    Naprosto jsem v onom rozhovoru nechtěl říct, že jsem z ND Brno odešel kvůli konfliktům se sólisty. (Proto jsem řekl „v Brně“, a ne „v divadle“. Ten rozhovor však nebyl na toto téma, tak jsem to nechtěl příliš rozvádět.)  Naopak, sólisté se za mě v naprosté většině postavili. Svoji podporu dávali najevo i jiní umělečtí pracovníci. Paní Jitka Zerhauová, která se tehdy stala jejich nepsanou mluvčí, pak dostala písemnou výtku ředitele.

    Uvedl jsem tedy , že V Brně je spousta lidí, které obdivuji a kteří mi opravdu chybějí, ale byli tam i takoví, kteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů. A pokračoval jsem příhodou o (téměř) prošetřování mých dirigentských schopností jedním z magistrátních úředníků. Chtěl jsem tím zacílit na fakt, že jsem musel řešit spoustu kauz, které, ať se týkaly čehokoli, byly zcela neproduktivní pro rozvoj brněnské opery a velmi mě okrádaly o čas. V podtextu je jistě možno číst, že někteří lidé pracující na Magistrátu města Brna vědomě nebo nevědomě spoluvytvářeli situaci, která vedla k mému odchodu: Avšak brzy mi začalo být jasné, že pro opravdové otevření oken a příchod nového „větru“ ještě nenastal čas…

    K mému odchodu přispěli z velké části také lidé, pracující v administrativě NDB, tedy „na ředitelství“, nikoli v administrativě opery samotné. Ze strany mnohých zaměstnanců ředitelství jsem nejvíce pociťoval, že možná někteří nezaregistrovali současné datum, ale žili jakoby v 70. letech minulého století, a tak s trochou nadsázky „normalizovali“ veškeré kreativní návrhy a plány. Někteří si to asi ani neuvědomovali, avšak někteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů, rozšiřovali nepravdivé informace jak směrem do souboru opery, tak směrem na magistrát, což  komplikovalo moji práci a jitřilo atmosféru v divadle. Musím spravedlivě dodat, že se mě v několika kritických chvílích způsobených touto kouřovou clonou zastal ředitel Dvořák – a to i směrem k magistrátu. Když jsem jej však naléhavě žádal o reformu zkostnatělého aparátu do moderního divadelního managementu, tak se z mého pohledu nezměnilo nic. Je však možné, že v situaci, v jaké se NDB nacházelo, by tato změna byla obtížně proveditelná. Mě se však zdála nevyhnutelná, neboť tento byrokratický aparát nebyl podle mých zkušeností schopen adekvátní spolupráce.

    To je jeden z příkladů, kdy jsme se s Danielem Dvořákem názorově zcela rozešli – a to ve věci pro mne naprosto zásadní. Rozdílů v důležitých rozhodnutích však mezi námi bylo víc. Jednali jsme o tom, ale stále více jsem si uvědomoval, že za daných okolností nemohu brněnskou operu vést tak, jak bych považoval za správné. Na šéfovské funkci jsem nelpěl, tak jsem se rozhodl pro odchod. Také jsem zrušil tehdy do budoucna plánovanou spolupráci s tímto operním domem, protože jsem nechtěl oslabit to, co jsem svým odchodem chtěl říct. Kdybych v Janáčkově opeře ihned po odchodu z šéfovského postu i nadále dirigoval, dalo by to do ruky munici těm lidem, kteří neuměli nebo nechtěli vnímat pravé důvody mého rozhodnutí.

    Z mého pohledu dodávám, že brněnské divadlo naléhavě potřebuje KOMPETENTNÍ reformu, která by umožnila jeho další zdravý rozvoj. Upozorňuji také na nesmírně nízké platy, z některých se ani nedá uživit.

    Toto není úplná analýza situace NDB před mým odchodem, ale několik bodů, kterými chci uvést na pravou míru to, co snad někdo mohl číst mezi řádky ve výše uvedeném rozhovoru na Operaplus. Vyslovuji je bez jakékoli hořkosti, nikoli z pozice „majitele pravdy“, ale jako člověk stále hledající. Tímto bych rád považoval svoje vyjadřování se k odchodu z Národního divadla Brno za uzavřené.

    Tomáš Hanus

    ///

    Pro upřesnění přikládám tu část rozhovoru z www.operaplus.cz, která (předpokládám) mohla přivést Josefa Hermana k názoru, uvedeném v jeho komentáři k textu v DN 18/2012 o opeře NDB za éry Daniela Dvořáka. (Možná se mi to nepovedlo říct tak jasně, jak jsem chtěl, nebo je to jenom tím, že lidské slovo má více výkladů. Nezamýšlel jsem podat detailní informaci o svém odchodu, chtěl jsem jen uvést konkrétní příklad.)

    Čím to, že u nás doma nejste k zastižení častěji?

    Na to není úplně lehké odpovědět. Z  části je to moje dobrovolné rozhodnutí, neboť jsem z vlastní vůle opustil post šéfa opery v Brně a zrušil tehdy do budoucna plánovanou spolupráci s tímto operním domem, protože jsem nechtěl oslabit to, co jsem svým odchodem chtěl říct. Kdybych v Janáčkově opeře ihned po odchodu z šéfovského postu i nadále dirigoval, dalo by to do ruky munici těm lidem, kteří neuměli nebo nechtěli vnímat pravé důvody mého rozhodnutí. V Brně je spousta lidí, které obdivuji a kteří mi opravdu chybějí, ale byli tam i takoví, kteří se chovali tak, jakoby jejich hlavním úkolem bylo vymýšlení rozbrojů. Mohli by rozšiřovat, že jsem si z šéfovské pravomoci domluvil „kšefty“…

    Jako perličku pak mohu uvést následující příhodu: jeden úředník magistrátu poslal do divadla k prošetření stížnost rozhořčeného občana na dirigenta Tomáše Hanuse. Stěžovatel usoudil, že umím zvládnout tak maximálně tříčtvrtní takt v italských operách, ale na Janáčka opravdu nemám a nejsem tudíž hoden stát v čele brněnské opery. To celé by mi samo o sobě vůbec nevadilo, vyjádřit názor může kdokoli, ale vadilo mně, že případů podobného kalibru (i když téma bylo jiné) bylo tolik, že mě neúměrně okrádaly o čas na tvořivou práci pro operní soubor. Totiž většinou se takové případy musely „řešit“, psát vyjádření, ředitel divadla musel vysvětlovat na magistrátu… Někdy měly tyto „kauzy“ až patologický nádech. Chtěl jsem se věnovat Janáčkově opeře opravdu cele, odmítl některé velmi lákavé zahraniční nabídky… Avšak brzy mi začalo být jasné, že pro opravdové otevření oken a příchod nového „větru“ ještě nenastal čas… Velmi si přeji, aby se to povedlo mým nástupcům…

    ///

    Tomáš Hanus (1970), dirigent

    Hanus Tomáš - Foto: Archiv umělce
    Tomáš Hanus Foto archiv

    Dirigování vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně ve třídě Jiřího Bělohlávka. V roce 1999 se stal vítězem Mezinárodní dirigentské soutěže v polských Katowicích a dnes se řadí mezi špičkové a mezinárodně uznávané české umělce.

    V této sezoně patří k jeho nejzajímavějším operním příležitostem návrat do Bavorské státní opery v Mnichově (Dvořákova Rusalka), debut s drážďanskou Staatskapelle a opakovaná spolupráce s Finskou operou. Při symfonických koncertech dirigoval v probíhající sezoně Královský skotský národní orchestr, symfonický orchestr madridského Teatro Real, při turné po Velké Británii vedl ansámbl Camerata Salzburg a dnes se vrací před pražské rozhlasové symfoniky.

    Od roku 2007 působil po dvě sezony jako šéf opery Národního divadla Brno. Jako asistent dirigenta Jiřího Bělohlávka spolupracoval na nastudování Janáčkovy Káti Kabanové ve Finské národní opeře (2003) a znovuuvedení inscenace v roce 2005 pak sám také dirigoval. V roce 2007 úspěšně debutoval v Opéra National de Paris (Bastille), kde hudebně nastudoval inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos. Do Paříže a uvedené inscenace se vrátil o dva roky později; opět sklidil zasloužené uznání. Z vrcholů uplynulé sezony připomeňme Janáčkovu Káťu Kabanovou v Polské národní opeře a debut ve Slovinské národní opeře (Rusalka Antonína Dvořáka).

    Od svého debutu v pražském Národním divadle (2001, Čertova stěna Bedřicha Smetany) se do něj vrací pravidelně. Naposledy to bylo v inscenaci Věci Makropulos, za jejíž hudební nastudování sklidil nadšené uznání.

    Z nedávných koncertních příležitostí Tomáše Hanuse připomeňme jeho spolupráci s BBC Symphony Orchestra, s Českou filharmonií, s Islandským symfonickým orchestrem, vystoupení na festivalu Mostly Mozart v New Yorku, hostování u Slovenské filharmonie (kde byl po dvě sezony také hlavním dirigentem) nebo u filharmoniků z Varšavy.

    Mimo to pořídil několik nahrávek s Pražskou komorní filharmonií a Filharmonií Brno, jeho snímky se vyskytují také v archivu Českého rozhlasu. Na jeho zatím posledních albech zní symfonie Viktora Ullmanna v provedení Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a koláž skladeb různých skladatelů v podání předních českých sólistů (Lotos Records).


    Komentáře k článku: Brněnské divadlo naléhavě potřebuje kompetentní reformu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,