Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Brněnská setkávání 2013 (No. 3)

    Setkání na ose Praha – Brno (…a Almaty)

    Středa končí a první celodenní program Encounteru je za námi… Oproti původním plánům se z něj stal „den český“ – o většinu divadelního programu se totiž postaraly počiny z JAMU a DAMU. Toho mohli využít – už v hojném počtu se srocující – naši zahraniční hosté, od Puebla po Šanghaj. Svůj obrázek o tom, co současná (studentská) tvorba zdejší krajiny nabízí a jaké otázky ji pálí, pak mohli svorně večer konfrontovat při tanci (na Meeting Point Party v klubu Fléda), nebo jen tak v ulicích, již zčerstva vyhřátých přesně načasovaným příchodem jara.

    Odpadlého rumunského představení (náhlá ekonomická tíseň bukurešťské školy) je ale věčná škoda – lákavá karnevalizovaná estetika Modrého kanárka se totiž mohla stát kouzelnou ozdobou hlavního programu a nahradit ji v tomto směru zřejmě nebude lehké. Přišel tak čas na přímé setkání dvou zástupců z Brna a Prahy. Zatímco sugestivní variace na mýtus o Elektře s názvem VAŠE BOLEST / MOJE POTĚŠENÍ autorů Matyáše Dlaba a Mariky Smrekové nabídla společensky apelativní drama v barvité estetizaci zčásti ovlivněné futurismem, o básnivě plynoucí pohybovou exkurzi do tajů folklorních tradic a her mezi dívkami a chlapci při námluvách se postaralo představení KALD DAMU se Stravinského hudbou Svěcení jara (režírovalo známé duo SKUTR – Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka). Čemu dát přednost? To možná rozsoudí na konci týdne porota. Zastavit se je ovšem nutné nad faktem, že pražská DAMU už dva roky po sobě na Encounter vyslala podobně nekonvenční, vskutku postdramatický kus. Je to známkou toho, že tradiční formy začínají ve srovnání s tzv. alternativou už ztrácet dech i zde…?

    Mimo hlavní program měli pak návštěvníci šanci nahlédnout do tvorby domácí JAMU ještě dvakrát. V obou případech šlo o práci současných 3. ročníků – inscenátorů i herců. Nejprve lákalo „jokulátorské“ monodrama Naivní moralita přísedící i kolemjdoucí k venkovní scéně u Divadla na Orlí na bramborovou verzi Romea a Julie (v režii Zuzany Patrákové hrála kočovníka Sakripantiho Lucie Ingrová). Poté se protagonisté Sebevrahů ze stejnojmenného autorského textu Adama Golda (v režii Gabriely Krečmerové) znova setkali na sklepní scéně fakulty – pomyslně však na střeše výškové budovy – a rozehráli více-vrstevnaté drama z našich (i několika mýtických či pohádkových) dob.

    A jak probíhal doprovodný program?

    V Chill out roomu ranní kávanebočaj s loupáčkem, nebo slovenským rohlíčkem s makovou či ořechovou náplní bodne každému. Příjemný, relaxační začátek nového, slunečného rána. Stejně tak zajímavá (i v mnohém objevná) diskuze s našimi zahraničními hosty (nejprve z Mexika, poté ze Slovenska) byla nabuzující. Člověk měl hned chuť na trochu toho divadelničení (nikoli ničení divadel).

    Přednáška Noela Wittse o moderní performanci byla dalším zářezem na pažbě. Poněkud hořce srandovní byl ale pocit, že nikdo z nás o moderní performanci nemá ani šajnu (podle reakcí na otázky do pléna). Bohužel nebylo možné zároveň stihnout i první lekci jazzového tance (šlo ale nakonec o dvakrát ten samý workshop), protože tato přednáška nebyla v programu a to mohlo někomu ztížit plánování festivalového dne.

    Po obědě a podobných radovánkách jsem se jal hledat pouliční představení, což nebylo tak snadné, jak by to mohlo vypadat, protože jsem z popisku přesně nepochopil, kde se bude odehrávat. Na(ne)štěstí měla asi většina účastníků festivalu podobný problém, a tak bylo možné se usádlit na protekční lavičce v první řadě. Pouliční pohybová performance beze slov nesla název Watching closely a odehrála se před Moravskou galerií na Moravském náměstí. Intenzivní přetavení tématu tápání v prostoru i ve společnosti má na svědomí Rebecca Izquierdo (která hrála i režírovala) se svým hereckým partnerem Manuelem Porcarem. Mezi úžasné situace patřily ty, kdy se jeden z přihlížejících, kterého slepá hlavní hrdinka žádala o pomoc, naprosto odvrátil, a pak když jí jeden z diváků pomohl najít roztroušené věci, aby se mohla vrátit za svým chlapcem do světa, který je pro ni možná i nadále utopený v tmách, ale kde alespoň lidé a jejich chování mají pevné kontury.

    Večerní Meeting Point Party, začínající o dvacáté hodině, vypadala ještě pět minut před devátou, že spíš končí. Brněnská kapela Poletíme? nejspíš chtěla odletět z pódia, protože koncertní sál, v němž se pohupuje osmnáct lidí, musí být stejně frustrující jako prázdné divadlo, ve kterém jen pár žáků středních škol hraje hry na mobilech. Naštěstí se časem přitrousili i chudí studenti umění a zábava se rozjela jak na parketu před kapelou (Poletíme? už byli vystřídáni Show Station), tak i na tanečních konzolích DDR. A samozřejmě na barech.

    P.S.: Abychom byli spravedliví – „českou“ osu programu stihlo ještě večer narušit první ze tří uvedení kazachstánského zástupce ze školy v Almaty Kdo říká ano a kdo říká ne (podle B. Brechta). O pozoruhodné inscenaci snad více v příštích recenzích.

    Matěj Nytra, Patrik Boušek


    Komentáře k článku: Brněnská setkávání 2013 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,