Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    Milý Ludvíku,

    píšete v souvislosti s mým přemýšlením o korupci, že se Vám zdá neuvěřitelné, že už nejsou žádní normálně poctiví lidé a člověk musí být odolný vůči špatným příkladům. Skutečně, ve světě zapřeného či pohrdavě přehlíženého onoho „božího prstu“ nad námi, ve světě rozvrácených hodnot, kde zdrojem naprosté demoralizace jsou právě mnozí politici, je to těžké. My jsme s kolegy z profesních filmařských svazů byli nedávno rozlíceni konáním volebního výboru sněmovny, který vyřadil našeho kandidáta do Rady České televize, čerstvého profesora a vedoucího Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity Jiřího Voráče. Za několik posledních let nebyl ani jednou zvolen kandidát FITESu a ARASu, byť jsme vždy nominovali osobnosti s mimořádnou integritou občanskou i profesní (spisovatel Ivan Klíma, novinářka Petra Procházková, bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl). Oni však klidně pošlou dál člověka, který šest let seděl za tunelování majetku a jehož kvalifikací je funkce zástupce šéfredaktora pornočasopisu. Je to možné? Jaký signál tím vysílají občanům? Nevyplatí se být slušný a poctivý, nevyplatí se být odborníkem, natož ještě mít slušnou pověst z oněch časů, kterým se dnes říká nepřesně komunismus. Jak se jednou bude říkat našim časům – korumpismus? Blíží se léto a nechci si tím příliš kontaminovat duši. Ale četl jsem si teď v Herbenových Brumovicích (v rámci přípravy na režírování Roku na vsi v divadle v Českých Budějovicích) půvabnou historku na téma lidské nepoctivosti v podání obecního bubeníka. Herben píše, jak se jednou roznemohla velká neřest v obci, že lidi začali chodit po trávě, tu někdo nenechavě sežal kus louky, jiný udělal škodu v turkyni (pro české čtenáře – turkyň čili turecké žito je kukuřice) a podobně. Považte to dnes, velká neřest! Obec to zakázala a – bubeník náš, přišed do chaloupek nad farou, kde bydlí nejvíce těch podezřelých, bubnoval: Od slavného obecního představenstva k vědomosti se dává, že se pod pokutú zakazuje všady po poli, ve vinohradech, na podílkách, po mezách a po sadivu zvláště na trávu chodit. Kdo by byl chycen, bude přísně trestán. – Vzpomenuv si pak, že je právě mezi těmi podezřelými, přidal k tomu zvučný a jadrný konec: A to se zakazuje proto, že sú lidi hovada! – Ale tu se nejspíše zalekl toho, co řekl, a proto to hned omezil: Ale ne všecí, šak my už dobře víme, keří!

    Byl jsem zase v Rusku. Nechal jsem se uschopnit, odložil berle a odletěl s Těatrem Gus na věrjovke, tedy s naším milým Divadlem Husa na provázku do Sankt Petěrburgu. Dvakrát se tam předváděla slavná Balada pro banditu, kde jsem byl pověřen sehráním malé role starého Drače, otce té Eržiky, kterou miluje bandita Nikola Šuhaj. Tento výlet měl být jakousi odměnou divadla za to, že jsem zkraje stál u myšlenky tohoto zájezdu. Já jsem byl ještě v časech tzv. perestrojky s HaDivadlem v Leningradě. Byl listopad 1987, sedmdesát let od bolševické revoluce. O půlnoci jsme se po vypití několika vodek šli s Jánem Sedalem podívat k Zimnímu paláci. Sedal tvrdil, že tam je dodnes slyšet to bolševické urááááá! Ono však zní jenom ve filmu Sergeje Ejzenštejna. Tehdy mne šokovalo, že těsně před zahájením oslav pracovaly na opravě fasády Zimního paláce jenom ženy. Maltu tahaly v neckách po lešení! Jak známo, i toho Kerenského a jeho vládu vedle pár kadetů, kozáků měl chránit ženský oddíl. Ten vzdal Zimní palác bez boje, teprve potom tam vtrhla lůza a znásilnila několik těch ochránkyň. Divné je, že se město přejmenovalo, ale rajón se stále jmenuje Leningradský. Měl jsem několikrát štěstí. To první štěstí bylo už samotné to osazenstvo zájezdu, kde jsem si ověřil svoji teorii, že herečky Divadla Husa na provázku jsou silnější než muži. Pominu to, že jsou mimořádně nadané a půvabné, ale též vydrží společensky zlobit víc než muži, aniž by ztratily glanc. Sedí s námi u vodky do kuropění, sníme svoje sny o divadle a o světě a v devět hodin ráno již voňavé a krásné chodí po památkách. Ty by Zimní palác nikdy bolševikům nepustily! Druhé štěstí jsem měl v metru, když se mne skupina asi šesti banditů pokusila v uměle vyvolané tlačenici okrást, což jsem jakýmsi šestým smyslem postřehnul a odhalil zavčas. Ještě jsem tomu blbečkovi, co se mi pokusil sáhnout po peněžence, dal morální ponaučení: Už to nikdy nedělej! Třetí štěstí jsem měl, když mi během pozorování legendárního otvírání mostů na Něvě nějaký gangster vzal z hlavy čepici, já jsem si ji vzal zpátky a on na mne vytáhnul pistoli. To mne zachránili herci a náš člověk z konzulátu.

    A Ludvíku, mám ještě jedno štěstí, že můžu využít našeho dopisování, abych Vám popřál k našim společným narozeninám 23. července. Ty Vaše jsou však dosti kulaté a já se můžu radovat z našeho přátelství, což bych si náčelníku Černý (dnes Bílý) pardále přál ještě mnogaja ljeta. Živijó!

    Srdečně, Váš Bréťa


    Komentáře k článku: Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

    1. Alexandra Lukášová

      Profilový obrázek

      Pane Rychlíku, tento komentář se netýká článků DN, ale nesehnala jsem jinde kontakt na Vás, tak využívám této cesty. Je to ryze osobní e-mail, určený jen Vám.
      Moje prosba na Vás se týká situace brněnského Národního divadla a krize, která má široký dopad na kulturu v Brně. Nejmarkantněji se projevuje v Mahenově činohře, která uvádí kusy, jenž stěží převyšují hodnotu ochotnického divadla. Jen lituji lidi, kteří draze platí za lístky v domění, že uvidí představení hodnotné odpovídající puncu Národního divadla a kteří marní drahocený čas a peníze na podprůměrných a nudných režijních slátaninách. Mnoho osobností např. JAMU se pokoušelo ozvat se nějakým způsobem v tisku i televizi, ale marně. Musí přece existovat naděje, kdy tato blaháž skončí a bude se hrát zase jako dřív. S kvalitními herci, kteří toto divadlo opustili, se širokou škálou talentovaných režisérů, s poctivým a promyšleným výběrem her invenčních dramaturgů. S šancí dát možnost někomu jinému než jednomu režisérovi a jednomu scénografovi, kteří už přestávají chtít vidět hodnotu svého představení, ale chtějí ještě ve funkci uhrát co nejvíce peněz pro sebe. Divadlo se musí dělat odevzdaně. Je to poslaní, při němž člověk nesmí myslet na peníze a osobní zisk, ale musí vidět hlavně diváka a jeho pocity z představení. Jste pro mě určitou naději, že věci se dají do pohybu.
      Alexandra Lukášová

      26.01.2012 (10.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,