Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Boj o Ještěd

    Možná právě jen kontextuální přesahy Divadelních novin umožňují alespoň částečně uchopit jakési mezní téma mezi divadlem a výtvarným uměním, které teoretikové z výtvarné oblasti již nevnímají a divadelní kritikové úspěšně míjejí, neboť se dle jejich soudu jedná o aktivitu výtvarníků. Nebo to společně považují jen za bezvýznamnou recesi. Prostě třeba takové fenomény jako Stará parta, B. K. S., Tros Sketos a další nenajdeme v lexikonech ani divadelních, ani výtvarných; obávám se, že vůbec v žádných.

    Jaroslav Róna dnes jako člen Tros Sketos společně s Františkem Skálou, Alešem Najbrtem a moderátorem Tomášem Hanákem na své „domácí“ scéně – v Paláci Akropolis  FOTO A. FORMÁNEK, NAKLADATELSTVÍ LITHOS

    Jaroslav Róna dnes jako člen Tros Sketos společně s Františkem Skálou, Alešem Najbrtem a moderátorem Tomášem Hanákem na své „domácí“ scéně – v Paláci Akropolis FOTO A. FORMÁNEK, NAKLADATELSTVÍ LITHOS

    Společným jmenovatelem jmenovaných sdružení je osobní účast umělce, který se právě představil na rozsáhlé výstavě ve vzorně a invenčně zrekonstruovaných bývalých secesních městských lázních v Liberci, sloužících dnes oblastní galerii. Je to Jaroslav Róna a jeho výstavu, která skončila 5. června, by měl přirozeně spíše recenzovat časopis Ateliér, kdyby jej ministerstvo kultury nenechalo zaniknout…

    Jaroslav Róna

    Sochař a malíř Jaroslav Róna, dnes proslulý realizacemi ve veřejném prostoru Prahy, Brna i Bratislavy, je mimořádně dobře zapsaný i v severočeském městě: jak čtyřmetrovou svítící sochou Lampa Edison ve tvaru žárovky v atriu u radničního náměstí Edvarda Beneše, tak bronzem Dítěte z Marsu přímo na Ještědu pod proslulou Hubáčkovou architektonickou dominantou. Asi i proto nebylo na liberecké vernisáži k hnutí.

    Na výstavě Jaroslav Róna – obraz a socha se v onom až snovém „bazénovém“ prostoru doslova vznášejí významné sochy a obrazy, vzniklé po roce 2000 a navazující na Rónovy základní programy, jimiž bezpochyby jsou vstupy do mýtů, hledání archetypů nebo nemilosrdná artikulace obav z reziduí minulosti a děsu z rizik dneš­ka, zejména civilizačních kataklysmat, možných „hrůz ponížení“ a „deficitu lidství“. Kupříkladu v silně působících obrazech Louis na procházce nebo Velká spalovna (Berlín). Který dnešní náš výtvarný umělec dokáže účinněji vyjádřit bázeň z možné apokalypsy? Dokáže nadále jít proti naší nevědomosti, proti naší pohodlnosti nevědět, proti našemu neproduktivnímu vytěsňování? Je to jistá analogie výtvarného varování, kterého se nám dostalo v předvečer druhé světové války v díle Josefa Čapka nebo Emila Filly.

    Umělec až provokuje tvrdohlavostí, fanatickou věrností svým myšlenkám i třeba utkvělým představám, svému naprosto originálnímu vnitřnímu světu. Po formální stránce zároveň prokazuje víru v sílu ušlechtilých a tradičních materiálů, v jejich nadčasovost oproti konceptuální prchavosti. Ctí nezbytnost fortelného řemeslného základu – ať již malování, či tvarování. Požehnáním pro tyto jeho umělecké základy bylo bezpochyby absolvování sklářské školy prof. Stanislava Libenského na UMPRUM. Je to jako v divadle, když na scénu vstoupí Mistr, a nikoli nějaká televizně moderátorská hvězdička bez divadelně řemeslné průpravy. Proto je Rónovo umění tak působivé, zarývající se, drásající naši mysl, neotřesitelné při atacích módních kmitů, proto je i stále vyhledávanějším tvůrcem nadčasových symbolů ve veřejném prostoru. Odvaha – jezdecký pomník na počest markraběte Jošta Lucemburského v Brně je toho živým příkladem.

    Jak je však u Róny zvykem, tíži břemena stále závažnějších a nadčasových obsahů, které zobrazuje a tvaruje, se dá ulevit. Děje se tak v paradivadelních akcích, v příbuzném pomezním dění při divadle, vedle něho, volně s divadlem souvisejícím a rozšiřujícím jeho prostor. V hnízdech her, můžeme-li si vypůjčit termín Petra Nikla. To se odehrává zejména v rámci aktivit divadelních souborů Pražské pětky (v minulosti zejména divadla Sklep a pantomimické skupiny MIMOZA, kde byl spoluautorem hry Malý Nezbeda; dnes příležitostně už jen ve sklepáckých Besídkách), ale i tajného sdružení B. K. S. (Bude konec světa), dále podobně ezoterické Staré party, pro niž mimo jiné vytvořil hru Boj o Ještěd, a zejména od roku 1986 dosud v populární pódiové prezentaci tří „kabaretiérů-sketařů“ (Aleš Najbrt, Jaroslav Róna a František Skála) pod označením Tros Sketos.

    Jen tento celek vytváří rónovské theatrum mundi, navíc v unikátní generační poloze hravosti a veselosti, ale jiné než u zlehka našlapujícího a křehce ohledávajícího Petra Nikla – u sarkastičtějšího performera Róny je to většinou v rámci „cyničtějších“ divadelních kontextů, v jaksi expresivnější a křiklavější adjustaci, někdy až v extázi drastických scénických skečů.

    Stará parta – zakladatelská sestava rytířů Ještědu: zleva nahoře Zdeněk Lhotský, Čestmír Suška a Aleš Najbrt, sedící zleva Jiří Chlumecký, Stanislav Diviš a Jaroslav Róna  FOTO ARCHIV STARÉ PARTY

    Stará parta – zakladatelská sestava rytířů Ještědu: zleva nahoře Zdeněk Lhotský, Čestmír Suška a Aleš Najbrt, sedící zleva Jiří Chlumecký, Stanislav Diviš a Jaroslav Róna FOTO ARCHIV STARÉ PARTY

    Vize staroparťáků, rytířů Ještědu

    Na liberecké vernisáži své aktuální výstavy Róna společně s Milošem Horákem, sólistou opery pražského Národního divadla, zapěli hymnu Staré party, a připomněli tak aktivitu kuriózní formace „rytířů Ještědu“, první z „mezioborových“ uměleckých skupin, u níž se zastavíme.

    Pokusíme-li se pátrat po sousloví „Stará parta“ v počítačovém vyhledávači, odkáže nás na jednu z epizod jakéhosi televizního seriálu, nebo na článek s názvem Babišova stará parta z Unipetrolu obsadila ropovody. Ve Wikipedii zase zaujme jeden z čelných odkazů – na Partu brusiče Karhana… Inu: Stará parta, o níž je zde řeč, vznikla v roce 1985, dva roky před založením výtvarné skupiny Tvrdohlaví. Je jedním ze specifických derivátů generace Pražské pětky, asi nejsilnějšího uměleckého hnutí osmdesátých let 20. století, sdružujícího divadelníky, výtvarníky, filmaře, muzikanty, architekty, designéry a další umělce nového pokolení, prvního bez vazby na „zlatá šedesátá“ a přímo nezasaženého posrpnovým okupačním otřesem.

    Přemýšlíme-li o obratu, který svým příchodem způsobili, vzpomeneme si na výrok George Sorose: To nejlepší, co teď můžeme udělat, je přemýšlet jinak, myslet jinak. Náhle tu v počátku osmdesátých let vyvstalo něco nového, rozradostnění, jásavost a činorodost proti přežívajícím vzorcům chování a jejich atributům z násilně přeťatého boomu šedesátých let: defétismu, skepsi, bezradnosti a bezradostnosti. Nové otevřené hnutí generace Pražské pětky a Tvrdohlavých nabídlo ihned jakési „volné směry“, vstup do přeshraničních prostorů i mimo kanonická území „umění“. Ještě v hlubokých normalizačních časech se sdružení Stará parta mimo jiné prezentovalo divadelním dílkem „z pohnuté historie českého národa“ Boj o Ještěd.

    O poslání „ještědovců“ se posléze v tisku vyjádřil Jaroslav Róna, člen Staré party společně se Stanislavem Divišem, Jiřím Chlumeckým, Zdeňkem Lhotským, Alešem Najbrtem a Čestmírem Suškou: Stará parta je seskupení šesti rytířů, kteří od nepaměti sedí kolem kamenného stolu na Ještědu a hlídají okolní území proti vpádu různých vetřelců. Stará parta stanovila i své Desatero – avšak s velkou „záludností“: bodů Desatera bylo jedenáct! Jinak publikační reflexe Staré party je mizivá (ve vlastním archivu nalézám jediný rozsáhlejší článek Komu patří Ještěd aneb Stará parta nerezaví, zveřejněný na dvoustraně Metropolitního Telegrafu 12. prosince 1992).

    Proti machometánům

    Stará parta měla také svůj fanklub, jehož předsedou byl sklářský výtvarník a keramik, již delší čas, bohužel, nežijící Kryštof Trubáček, a mezi jeho členy náleželi mj. i Pavel Beneš, známý také z Divadelních poutí jako „umělec v hladovění“, nebo výtvarník Michal Cihlář. Připomeňme v této souvislosti, že na Boj o Ještěd, uváděný v březnu 1987 ve společném „šantánovém“ pořadu Pražské pětky a sdružení výtvarníků Stará parta na Chmelnici, se byl podívat i Václav Havel. Sledoval absurdní Rónovu hříčku o boji staroparťáků proti přesile „turčínů“ či „machometánů“ vyhrožujících, že vedle Ještědu postaví další horu z uťatých hlav. Turky hráli členové sdružení B. K. S. v sestavě: František Skála, Pavel Lev, Pavel Prášil, Petr Koutecký, Jaroslav Ešpandr (zvaný Korýs) a Roman Ťalský.

    Libreto pro představení Staré party potvrzuje i s odstupem více než tří desítek let(!) Rónovu vizionářskou schopnost nápovědi budoucích příběhů, reálnost jeho fikcí možných světů a modelů dějů. Ocitujme si úvod hry:

    Na scéně nezřetelné světýlko, jinak tma.

    Hlas vypravěče: Tam na úsvitě lidstva, v časech dávných, šestero reků zasedalo kol kulatého kamenného stolu. Tam na hoře Ještěd, kde podruhé povstalo lidstvo. Tam nepřítel nižádný se neodvážil, tam duchů ni démonů nebylo. Ani zloba, ani nenávist mezi ně se nevetřely. Tam dodnes stojí kulatý kamenný stůl a na něm šest kalíšků, z nichž rekové pili na oslavu dávného vítězství. Budu vám vyprávět příběh o lidské statečnosti a přátelství mužů společného srdce. Budu vám vyprávět příběh o boji zla a dobra, tureckých hord a Staré party. Budu vám vyprávět příběh boje o Ještěd.

    Gong. Pozvolné osvětlení scény. Z nezřetelnosti se na scéně objevuje kulatý kamenný stůl, kolem něj 6 reků, v pozadí Ještěd (stálá dekorace). Scénu podmalovává hudební motiv z hymnu Staré party.

    Všichni (sborově): Netřeba zde již seděti. V kraji panuje mír a my zde sedíme jak zkamenělý exkrement dávného tvora. Odebéřeme se do doliny ke svým rodinám.

    S gestem rezignace odcházejí jeden po druhém od stolu. Po jejich odchodu jsou zdáli slyšet hlasy Turků, kteří přicházejí na scénu.

    1. Turek: Stůl kamenný na vrchu špičatém, pro Turky to nocležiště dobré.

    2. Turek: HASANPAŠA zítra sobě přivstal a poručil…

    3. Turek: …šavlí porubati, ohněm upáliti, na kůl naraziti.

    4. Turek: Oj, Turčíne HASANPAŠO, pobratime, hlavy narubeme, navršíme, druhou horu postavíme.

    5. Turek: Aby HASANPAŠA na temeni Ještěd-hory postál, oko potěšil.

    6. Turek: Tak se stane! Tvrdé slovo dávám!…

    A jak píše Jiří Olič v rónovské monografii, protože staroparťáků bylo šest a každý chtěl hrát hlavní roli, tak se jedna ze scén hry opakovala během představení ve stejném znění šestkrát. Václavu Havlovi se tehdy toto opakování jevilo jako nesmyslné. A proč právě vám? Když ve vašich hrách jsou taky neustálá absurdní opakování, opáčil při pozdějším náhodném setkání Róna. – Ale v mé hře to má jaksi smysl, obhajoval se Havel. – A v tý mý hře, kontroval Róna, to smysl nemá, a vo to je to dál!


    Komentáře k článku: Boj o Ještěd

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,