Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bohuslav Svoboda: Netroufám si být pražským kulturním arbitrem

    Primátor Bohuslav Svoboda je Pražan rodem a k naší metropoli ho váže silný citový vztah. Jako každé velké centrum společenského života má i Praha dvě tváře – vysoce kulturní i poklesle komerční. A právě o obou těchto podobách našeho hlavního města bude řeč v následujícím rozhovoru.

    Vždycky mě rozesmutní, jak se stát zas a znova snaží vůči Praze chovat co nejvíc macešsky. Neinvestuje do dopravní infrastruktury a vzdal by se všeho i v oblasti kultury – ať si to Praha zaplatí, vždyť na to má! Jenže třeba právě Národní divadlo je instituce celonárodní, je všech Čechů.

    Soudobý pražský genius loci je spjat především s Franzem Kafkou, Alfonsem Muchou a Jaroslavem Haškem. Jak to udělat, aby byl spjat i s nějakým současným tvůrcem? Přesněji: co proto mohou udělat pražské instituce s magistrátem v čele?

    K těm velkým jménům bych přidal ještě Bohumila Hrabala. Umřel sice už před několika lety, ale pořád žijí někteří jeho přátele a umělečtí druzi, stále vycházejí nejrůznější hrabalovské monografie a do pivnice U tygra se pořád chodí spíš za Hrabalem, jeho duchem, než jen za plzeňskou dvanáctkou. A nezapomeňte, že v Praze žije řada špičkových hudebníků, výtvarníků, filmařů, divadelníků, kteří jsou světoznámí, takže já bych neřekl, že pražský genius loci je spojen výhradně s minulostí. A pokud máme v současném kulturním klimatu nějaký dluh, tak je to zejména architektura. Praha vypadá trochu jako skanzen, známá je gotikou, barokem, částečně secesí – a dost. Ale jestli se Praha neotevře moderní architektuře, stane se v průběhu času mrtvým městem. Královská cesta, Karlův most a Pražský hrad jsou plné cizinců a víte, po čem se ještě, skoro masově, pídí? Po Tančícím domě. A vzpomeňte si, kolik kontroverzí budil při své realizaci. A dneska je přijímán jako excelentní moderní stavba, která do architektonické struktury nábřeží zcela organicky zapadá. Kdybych chtěl být zlomyslný, řekl bych, že jediná budova, která tu nádhernou frontu domů – včetně Mánesa – trochu hyzdí, je Národní divadlo.

    Jenže kromě Tančícího domu žádný jiný architektonický skvost v Praze za posledních dvacet let postaven nebyl. A připomeňme si, jak dopadl Kaplického Blob. Bude to teď při nějakém podobném projektu lepší?

    Budu se permanentně snažit otevírat diskusi na toto téma, budu ji iniciovat, vtisknu jí autoritu primátora a budu hlavně usilovat o to, aby byla na odborné úrovni, věcná a bez hysterie, která provázela právě Kaplického projekt. Uvidíme…

    Centrum Prahy je zavaleno kýčem a podniky, které spravuje podsvětí. Ruské vojenské čepice, odporné loutky a skleněné cetky na Královské cestě. Nevěstince na rohu Václavského náměstí (100 metrů od Činoherního klubu). Kasino s odpudivým názvem Kartáč v barokním paláci Savarin, herny ve stanicích metra… Co s tím, když u nás je právo majitele svaté a nesmí být (na rozdíl od západoevropských metropolí) nijak regulováno? Dovedete si podobný podnik představit například na Champs-Élisées?

    Je to asi šest neděl, co jsem byl na nočním výletě Prahou právě v této oblasti. Situace se ale pozvolna mění. Podařilo se nám třeba ovlivnit, že oba ty nevěstince už nemají černé naháněče, kteří obtěžovali chodce od úpatí Vodičkovy ulice. To bylo legislativně poměrně snadné: většina z nich postrádala povolení k pobytu v České republice. Trochu nám pomáhá i světová ekonomická krize, veřejné domy ztrácejí zákazníky a na periferii Prahy už zanikly. Hlavní město se pokusilo iniciovat zákon o regulaci prostituce, ale jak jistě víte, byl smeten ze stolu. Ono je to těžké, každá regulace zasahuje do osobních práv a jak navázat tuto prastarou „živnost“ na daňovou povinnost, je také obtížný problém. Jen asi pět nebo šest velkých evropských měst má prostituci regulovánu. My samozřejmě nerezignujeme a městská policie jako nástroj represe má ode mne pokyn postupovat v mezích zákona naprosto nekompromisně. Za mnohem palčivější pražskou bolest však považuji herny. Málokdo ví, že jejich množství v Praze je na počet obyvatel a velikost města větší než v Las Vegas. A navíc v poslední době sledujeme obrovský nárůst tzv. videoterminálů, řádově jsou jich tisíce.

    Jste optimista, myslíte si, že během vašeho funkčního období se vám podaří v této sféře průlom?

    Už se vlastně podařil. Předložili jsme zákon do parlamentu a z našeho vládního a opozičního (sociální demokracie) návrhu vznikla varianta, která byla akceptována. Teď právě jednáme s ministerstvem financí o podmínkách, které nám umožní herny regulovat. Pražané v krátké době uvidí zásadní změnu. Navíc ústavní soud vydal precedentní rozhodnutí, že všechny herní automaty jsou si rovny, všechny jsou založeny na hráčském principu. I to nám umožní herny výrazně omezovat. Mou ambicí je, aby výherní či spíš, jak říká jeden můj kolega, proherní automaty z centra zcela zmizely.

    Bohumil Hrabal, Václav Havel a Bill Clinton v pražské hospodě U zlatého tygra FOTO ARCHIV

    A dočkáme se ideálního stavu, kdy z obchodu například na Královské cestě zmizí ony čepice a další veteš?

    Před pár týdny se poprvé sešel poradní sbor primátora, který se bude zabývat vzhledem města. Nejde nám jen o nevkusná reklamní plátna, která zakrývají historickou památku, ale i o zboží vystavované ve výlohách. O podobu obchodů na našich pozemcích budeme dbát pomocí regulace, pokud jsou čistě v soukromých rukou – a těch je většina – je to složitější problém. Hledáme inspiraci v ostatních evropských velkoměstech, jednou z cest je tlak na majitele, například omezení možnosti vykládky zboží, posuny prodejní doby, časté kontroly atd.

    Má pražský magistrát zformulovánu vlastní kulturní politiku? A má ji v podmínkách otevřené demokratické společnosti vůbec mít?

    Začnu druhou otázkou: nejenže ji mít má, musí ji mít! Praha je město s nadregionálním charakterem. Ve vědě i v umění je dominantou státu – koncentrace umělců „na jednom místě“ je obrovská. A my musíme umět rozlišovat – na jedné straně podporovat nadčasové stabilní hodnoty, v divadelnictví třeba kvalitní repertoárové divadlo. A na druhé podpořit, alespoň zpočátku, umění, co právě vzniká – po čase se možná ukáže, že nové divadlo, hudební těleso, výtvarná skupina očekávání nenaplnily, ale tu šanci prověřit své nápady v praxi jim poskytnout musíme. Já si dovedu představit, že začínající scéna získá naši podporu na dva tři roky a pak už bude stát na vlastních nohou, anebo zanikne. Jak známo, kulturní politiku realizujeme formou grantu. Jsem moc rád, že grantové řízení má konečně jasně definovaná kritéria, že nyní nepostrádá mechanismus odvolání se, opět s jasně stanovenými pravidly, že lobbování a partikulární zájmy jsme omezili na co nejmenší míru.

    Výjev ze Slovanské epopeje Alfonse Muchy FOTO ARCHIV

    Proč dostávají finanční příspěvky i tzv. bulvární divadla? To vzbuzuje velkou kritiku a je ohniskem sváru z obou stran – komerční divadelníci si stěžují, že jsou mnohem nižší, než dostávají repertoárové scény, a ty zase argumentují, že cílem divadelní komerce je zisk. Tak proč do něj přisypávat peníze z veřejných zdrojů?

    No ano, nenajdete dva názory, které by se shodly, že jeden divadelní žánr má na podporu nárok, a druhý jej nemá. Vezměme si za příklad třeba soukromé Divadlo Na Jezerce – má zajímavý repertoár, hrají v něm špičkoví herci, uvádí kultivované inscenace předních režisérů – je to tedy jen komerce? Já velmi silně vnímám antagonismus mezi oběma druhy divadla, ale netroufám si být arbitrem, říct tohle je špatný bulvár, zařízněme ho! Byl bych samozřejmě nejraději, kdyby těch prostředků bylo dost pro všechny, ale to je a bude z říše snů. Čili spravedlivé řešení je nejspíš toto: dohodněme se, co je významné, posouvající vývoj, a co je okrajové, a podle tohoto měřítka rozdělujme finanční prostředky. Protože ani soukromé divadlo v současné ekonomické situaci jenom ze vstupného nevyžije. I lehký zábavný žánr, pokud neničí obecné mravy, má právo na život. Nezapomínejme, že existují široké divácké vrstvy, které jej vyhledávají a měl by jim být nabízen v co největší kvalitě. A podíváte-li se na tabulku přidělených grantů v loňském roce, zjistíte, že kvalita je i v této sféře pro nás rozhodujícím kritériem.

    Mohl byste být konkrétní a prozradit, kolik procent z grantového balíku je věnováno na tzv. vážné umění?

    Je to celých pětasedmdesát procent.

    Tančící dům na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí FOTO ARCHIV

    V Praze sídlí význačné kulturní instituce celospolečenského dosahu – například Národní divadlo, Národní galerie, Česká filharmonie – jež násobí kulturní jedinečnost metropole. Neměla by se Praha podílet na jejich financování a určitém „programování“ a tím posilovat jejich sepětí s hlavním městem?

    Mě vždycky rozesmutní, jak se stát zas a znova snaží vůči Praze chovat co nejvíc macešsky. Neinvestuje do dopravní infrastruktury a vzdal by se všeho i v oblasti kultury – ať si to Praha zaplatí, vždyť na to má! Jenže třeba právě Národní divadlo je instituce celonárodní, je všech Čechů, a tak spadá výlučně do správy státu. Budeme ho spravovat hlavně my a Praha něco přihodí do rozpočtu a bude pak v něm mít maličký vliv, to je přece komická představa. Podobně nereálné byly úvahy, že by Praha převzala Státní operu. Nejde jen o to, udržet v ní a dobře zaplatit kvalitní soubor a operní projekty. Ta budova a její technické zázemí vyžadují rozsáhlou rekonstrukci, a to je nad možnostmi hlavního města.

    V šedesátých letech patřily pražské scény k evropské špičce – říkalo se, že divadelní bůh sídlí v Praze. Dnes je ve světě skoro nikdo nezná a evropské festivaly se už řadu let odehrávají bez jejich účastí – letošní úspěch Dejvického divadla na Tamperském divadelním létě je naprostou výjimkou. Neměla by Praha provádět aktivní „vývozní politiku“ a nabízet tak českou divadelní kulturu světu?

    Naše možnosti propagovat pražské umění jsou omezené, především finančně, a já si vůbec nejsem jist, že by nějaká masivní propagace situaci změnila. Světové kultuře vládne angličtina, němčina a možná ještě francouzština a my jsme malý národ, který mluví menšinovou řečí. Jazyková bariéra je často nepřekonatelný hendikep. Samozřejmě, vnímavý divák kdekoliv ve světě může být uhranut formou divadelního představení a jestli takové mimořádné inscenace dnes v Praze máme, je otázka spíš pro vás než pro mě. Opera, v níž je komunikačním jazykem hudba, se na mezinárodním jevišti uplatňuje snáze a povšimněte si, kolik vynikajících českých zpěváků a hudebníku působí ve světových operních domech.

    Transformaci pražských divadel z příspěvkových organizací na obecně prospěšné společnosti magistrát zastavil. Jaké jsou důvody tohoto překvapivého kroku?

    Ano, těch pět či šest pražských souborů, které měly projít transformací, bylo z tohoto procesu vyjmuto. Toto rozhodnutí bylo podmíněno i tím, že spory o podobu transformace zdaleka nejsou ukončeny, diskuse o jejím smyslu pokračuje v divadlech i u nás na magistrátě – a tento „mezičas“ nám umožní najít, věřím, že optimální, formu. A buďme upřímní, je tu také ekonomický důvod. Musíme mít dostatek prostředků, které by transformovaným divadlům umožnily důstojnou existenci na řadu let. Není přece přijatelné hodit je do vody, poskytnout jim záchranný kruh jen zpočátku, a pak je nechat plavat, jak dovedou.

    Nevěstince v pražské ulici Ve Smečkách FOTO JIŘÍ RŮŽIČKA

    Místo transformace jste se rozhodli pro konkursy, jež mají podstoupit ředitelé pražských divadel. Absurdní ale je, budou-li muset svá šéfovská místa obhajovat i ředitelé „autorských“ divadel, bez nichž je vyhraněná poetika souboru nemyslitelná. Dovedete si třeba představit, že by Ypsilonku vedl někdo jiný než Jan Schmid?

    Máte pravdu, to si nedovedu představit – v případě takových divadel budeme postupovat obzvlášť citlivě. Já si ale myslím, že každému tvůrci prospívá určitá nejistota, vědomí, že nemá definitivu. Jistota a maximální pohoda vede k pohodlnosti, ke sterilitě, a nakonec se obrátí proti němu samotnému.

    Proč byly jako divadla, které bude magistrát spravovat a plně financovat, vybrány právě tyto scény: Divadlo na Vinohradech, Městská divadla pražská, Hudební divadlo v Karlíně a Minor?

    Vinohrady jsou tradiční městská scéna. Hudební divadlo spravuje tzv. lehké žánry, soubor bez naší podpory by těžko uváděl například dnes menšinovou operetu. Minor je divadlo pro děti, provozované na vysoké úrovni. A Městská divadla pražská? Náš výběr vycházel ze dvou kritérií. Za prvé, jestli je příslušné divadlo schopno se udržet na hladině diváckého zájmu. A za druhé, jakou nezastupitelnou roli má v spektru pražského divadelního života.

    Které kulturní události poslední doby podle vás přesáhly pražský obzor?

    Nedávno jsem předával jednu z cen na Prague Photo festivalu. Byla udělena souboru fotografií z Afriky, a to je opravdu mimořádný konvolut, který snese srovnání s díly nejznámějších světových fotografů. Jedinečným festivalem byly Struny podzimu. Velkou událostí je i návrat Muchovy Slovanské epopeje, která bude vystavena ve Veletržním paláci, přes kontroverzní reakce, které tento přesun vyvolal. Jisté totiž je, že v Praze jej zhlédne mnohem větší počet cizinců než v Moravském Krumlově. A pro nás Čechy má tento cyklus hodnotu nejenom malířskou, nýbrž i společensky-historickou. Jeho domovem proto logicky má být hlavní město.


    Komentáře k článku: Bohuslav Svoboda: Netroufám si být pražským kulturním arbitrem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,