Divadelní noviny > Blogy

BLOG: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 42)

Po dlouhém přemýšlení jak a co napsat o večeru, který jsme s kolegou Jaroslavem Štěpaníkem strávili v Kočkafé Schrödinger, jak nazývá se brněnská kočičí kavárna, dospěl jsem k názoru, že naše přítomnost v Kočkafé je výzvou, a že musíme napsat příběh, abychom zaujali. Což ovšem není tak jednoduché, v čase měnlivých paradigmat, která takto diversifikovaná nesmějí opomenout kočičí narativ, a všeobecně pak umělecký event.

Dne 6. prosince tohoto roku, což byla středa, o 18 té hodině přivítalo nás Kočkafé, kde jsme se zúčastnili básnického večera, v němž za doprovodu brněnského písničkáře Jiřího Vondráka recitovala básně sama autorka Alena Vávrová, z knížky vydané brněnským nakladatelstvím SURSUM páně Miroslava Klepáčka.

Alena Vávrová zde představila a pokřtila svou novou knížku básní nazvanou Ohnivá panenka. Autorka je rodem a bytem ve Františkových Lázních. Knížku kresbami a ušlechtilou grafickou úpravou vyzdobila brněnská výtvarnice, ilustrátorka, spisovatelka, textařka a zpěvačka, jak zní její internetový profil, Dáša Ubrová.

Celou akci připravila a zorganizovala pak Romana Štrynclová, rodačka z Brna, Miss Morava a Sympatie 1999, spoluzakladatelka prvního umělecko-obchodního centra v Brně „Zadní trakt“ na Dominikánském náměstí (1993), návrhářka, choreografka, projektantka, designérka, kurátorka, pořadatelka kulinárních večerů s autorským menu a výstavami, která se v posledních letech (od roku 2013) věnuje především malování koček…  jak se dočítáme…  A již léta spolupracuje právě s františkolázeňskou básnířkou Alenou Vávrovou. O své tvorbě, již mohou obdivovat milovníci kočiček i v Kočkafé, kde zdobí stěny kavárny, říká:

Ráda ve svých obrazech vrstvím významy, propojuji je se zážitky a místy, doplňuji psaným slovem. I díky tomu vznikl projekt výstav spojených s aukcemi olejomaleb pro kočičí útulky. Obrazy jsou obohaceny básněmi mé oblíbené básnířky Aleny Vávrové. Vždy maluji kočku, která má silný příběh a je pro daný útulek důležitá. Celá vydražená částka pak putuje přímo na konto útulku… Kočičí útulky v českých zemích, díky této spolupráci, získaly již finanční hotovost v řádu vyšších statisíců…

A proč se kočkám ve svých básních věnuje i Alena Vávrová?

Kočka je Magický tvor a krásná potvora je to. Mám pocit, že básničky o kočkách jsem psala už ve svém předminulém životě. Kočka je mi vzorem. Nejen proto, že miluje svá koťata, ale i kocoury….! Je svá. Mám ráda i psy. Ale kočky jsou lepší, protože se nikdy nedaly k policii…

A kdyže to všechno začalo?

Jedním z impulsů byl cyklus básní Královny slz a ostružin z roku 2010. To byl almanach tehdejší ženské milostné poezie, a já jsem k ní malovala titulní kresbu na obálce, a tam se kočky, jako souputnice člověka už od dob Starého Egypta objevovaly velmi často…  říká Romana Štrynclová.

A já si vzpomněl!

Almanach dívčí a ženské poezie vybrala a uspořádala pražská umělkyně Sylva Lauerová…  Sestává z básní 44 básnířek… 421 básní… a s nimi láska, něha, radost i smutek na vás čeká, až si toto tlusté, ale lehounké poetické miminko vezmete s sebou na rande, píše Sylva Lauerová…  A až jej budete držet v rukou, všimněte si, jak nádherně hřeje. Je plné lásky a touhy žen od osmnácti až do sedmdesáti let. A také lásky nás všech, kteří jsme se na jeho „porodu“ podíleli…, píše umělkyně.

No ano, já vím, vzpomínám, i mne toto pěti set stránkové dílo, vydané v roce 2010 nakladatelstvím van Aspen s.r.o., Roubalova 3, Brno, oslovilo.  Četl jsem je dlouho do noci. Příští den mne rozbolelo srdce… (Začalo to na výstavě cestovního ruchu Go 2011. Dal jsem si nitroglycerin pod jazyk… Kupodivu, zabralo to. Kdybych byl dívkou, či ženou od osmnácti do sedmdesáti, napsal bych: Je to tím, že mé srdce patří tobě… A ty jsi zdráv….

Nuže, nyní se můžete optat, jak to dopadlo s Alenkou Vávrovou z Františkových Lázní v Kočkafé Schrödinger v Brně.  V Kočkafé recitovala v červené blůzičce, rozkošně polorozevřené, ze své nové knížky.  Protože tu knížku mám u sebe tak vám z ní něco přečtu. Třeba báseň nazvanou Smutný záda: / Zas to starodávný srdce / připraveno na dlani / pro krkavce / Zas ta kurvazrada chčije / potměšile na smutný záda / Ohnivý panenky /. Popravdě, nejsou všechny texty takto, řekněme, specifické. Jsou i také, na které není odpověď: / Piju lógr / a posléze z něj věštím / Zlo nelze hladit od malička / po hlavičkách / Zlu patří rána pěstí Nebo / nebo snad chlebem…? /

A já jsem zjistil, že Alenu Vávrovou znám.  Mám od ní ještě jednu knížku, jednu z jejích prvních, napsanou ku dvousetletí Františkových Lázní. Byly založeny 27. dubna 1793 jako ves, a v roce 1807 jim byl úředně přiznán název Františkovy Lázně. Pojmenovány jsou podle císaře Františka I., který je považován za jejich zakladatele. A jsou celé žluté. To proto, že František chtěl, aby mu připomínaly slunný jih… já jsem tam v té době, tedy v roce 1993, byl v lázních. Byla to doba, kdy končil starolázeňský život. Místní už jen vzpomínali na časy, kdy k rychlíku, který přijížděl až Luhačovic přes celou republiku a svážel příští pacientky, stahovali se místní donchuani a nabízeli odnos kufrů i doprovod do lázeňských domů, rozptýlených v parcích… a městem chodily ještě lázeňské figurky oblečené podle prvorepublikové módy, s bílými rukavicemi…  Alenka Vávrová, to byl už závan příštích časů, organizátorka místního kulturního života, mladá, dychtivá… tam právě křtila svou knížku, nazvanou Mé a Františkovy…

Popravdě, povídá, když jsem teď, na jejím večeru v Kočkafé, horoval pro ty dávné časy, já si taky na jednoho takového lázeňského návštěvníka vzpomínám, neustále se na mně díval, zdálo se mi, že se zalíbením, tak jsem se rozhodla, že tomu vyjdu vstříc a zeptala jsem se ho, proč na mne pořád tak zírá. Víte, co řekl? Já jsem zaměstnancem krematoria. Vy byste se dobře dělala do rakve…

Skončeme večer v kavárně Schrödinger. Jiří Vondrák i Alenka Vávrová, pan Klepáček i Romana Štrynclová i Dáša Ubrová byli po zásluze odměněn po každém výstupu neslyšným potleskem. Abyste věděli, kočičkám se netleská. Mají citlivý sluch a vylekalo by je to. Jen se zvednou ruce a třepotá se jimi, zrovna tak, jako se odměňují umělci přednášející nebo hrající a zpívající neslyšícím…  Ale o tom zas příště.

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 6. ledna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: BLOG: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 42)

1. Laďka Chateau

   

   Skvělé.
   Brněnská kočičí kavárna je jedno z mých nejoblíbenějších míst v tomoto městě. Text pana Vencálka je inspirující.
   Laďka Chateau

   07.01.2024 (15.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimíra Viktorie Gucfa

   

   Pane Vencálku,
   vaše texty pro mne mají poetiku čehosi dávného, ale čeho jsem jakoby byla součástí, co je ve mně někde ukryto a já to musím v sobě hledat. A tak to hledám. Opatrně a tiše jdu i kolem jmen. Jiří Vondrák – ale ale, jak se to tenkrát jmenoval ten kolega, je to tak dávno, neznělo jeho jméno stejně? A ty Františkovy Lázně malé, líbezné, i ty mám v sobě ukryty. Že jsou žluté, protože císař František… vidíš, říkám si, to jsi nevěděla. A ty portréty koček! Teď jsem je někde viděla, kde to bylo?
   Z vašich textů na mne dýchne to či ono a já se v sobě snažím najít ten čas Kdy to bylo? Ten dotyk? Závan!
   A tak pište. Obohacuje mne to. Mohu hledat v sobě ztracené.
   Díky Vám.

   10.01.2024 (21.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ