Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 2)

    Ač je festival Apostrof – pokud je mi známo – připravován, co se týká účinkujících souborů a dramaturgie pozvaných inscenací, poměrně volně především na základě zájmu a možností souborů, druhý den jako by tuto „náhodnost“ vyvracel. Doplnil první den, jak co se týká témat, tak i používaných divadelních postupů a forem. Využíval tradiční postupy, obracel se ke kořenům divadla a i témata byla dávná, nadčasová, v zásadě archetypální, srozumitelná ve všech kulturách, dobách a společenských uspořádáních.

    Apostrof-Ja j u-poster

    Jak vrba v poli vyrůstala jsem

    Úvodní odpolední představení v Eliadově knihovně DNz obstarala mladá, sedmadvacetiletá herečka Joanna Stelmaszuk-Troc ze severovýchodního Polska – Podlasí. Místo jejího působiště – Białystok – je důležité, neb v něm a jeho okolí žije národnostní menšina asi padesáti tisíc podlaských Bělorusů. Joanna je jednou z nich a po absolvování fakulty loutkářského umění v Białystoku se věnuje divadlu právě v tomto regionu se snahou o jakési „národní obrození“ této menšiny. Její monodrama Jak vrba v poli vyrůstala jsem (název je podle staré podlaské písně) je podstatné (a pozoruhodné) používaným jazykem – poprvé za celou dostupnou historii zní z jeviště jazyk podlaských Bělorusů.

    FOTO archiv

    Používané dřevěné sesličky prý dokonce vyráběl její dědeček. FOTO archiv

    Původní text současné ukrajinské básnířky a spisovatelky Oksany Stefanivny Zabužko (nar. 1960) byl v ukrajinštině. Spoluiniciátor této produkce, na festivalu přítomný Jan Maksymiuk, jej do jazyka běloruské polské menšiny přeložil. Už původní text ale údajně odráží tradiční kulturu podlaských Bělorusů, charakterizovanou venkovským prostředím a pravoslavnou vírou. V zásadě jde o klasický archetypální příběh viny a jejích důsledků v životě, jaké u nás psala v 19. století Karolína Světlá. Starší žena Marie v mládí zhřešila a vzala si – pochopil-li jsem dobře – jiného muže. Tato vina se jí vrací v nenávisti jejích dcer, z nichž – po vzoru Kaina a Ábela – jadna zabije druhou. Herečka – mj. spolupracující i s divadlem Wierszalin, které patří mezi včera zmiňovanou polskou ariergardu – tento příběh vypráví v kulisách moderními (jednoduchými) scénickými prostředky evokujících stará obydlí právě jak z – „našeho“ – 19. století (používané dřevěné sesličky prý dokonce vyráběl její dědeček). Symbolicky je nejdůležitější obraz Panny Marie, pod nímž a kolem se vše odehrává. Silný archetypální příběh o vině a jejích důsledcích, jednoduše a přímo vyprávěný. Pro mnohé asi až příliš dávný, pro běloruskou komunitu, pro kterou je však určen především, jistě naprosto zásadní. Ne náhodou jej herečka již tři roky (od r. 2011) uvádí. V Praze to bylo pojednapadesáté.

    Řeka

    Apostrof-Reka-1

    Představení, které přímo navazovalo na včerejší Continuo, přivezlo brazilské Teatro Didático da UNESP / Teatro de Brancaleone ze Sao Paula. Studenti divadelní pedagogiky (tak trochu asi obdoba UMPRUM, pedagogické fakulty a divadelní scénografie dohromady) nabídli ryze výtvarnou inscenaci Řeka inspirovanou stejnojmennou – údajně modernistickou a silně poetickou – básní João Cabrala de Melo Netoa (1920-1999), jejíž části během představení několikrát zazní (v portugalštině) z reproduktorů. Celá se odehrávala na jevišti plném písku (přesněji rozemletého korku).

    FOTO archiv

    Vše obstará maska, kostým, loutka, herec, hudba a světlo. FOTO archiv

    V temné atmosféře a za zvuků konkrétní minimalistické hudby Felipe Zacchiho se zjevovaly různé objekty – krychle, světla, různě veliké loutky člověka /vedené vesměs metodou divadla bunraku několika loutkovodiči/, stromu, ptáků, buvola nebo stromů. Jako by šlo o mrtvé, jako by šlo o pouštní duchy. Zvuky hudby a ze stropu často padající proud korku však evokovaly vodu, řeku. Záleží na vás, co si budete pod obrazy a zvuky představovat, osvětlili svou produkci její aktéři po představení. A tak se možná neshodnu se všemi. Pro mne jsme byli svědky divadelního žalmu, rituálu za mrtvé, kteří jsou pochování v místech, kde kdysi proudila řeka, ale dnes je tam poušť.

    Působivé evokativní představení plné silných a působivých obrazů možná žádný přesný výklad  nepotřebuje. FOTO archiv

    Působivé evokativní představení plné silných a působivých obrazů možná žádný přesný výklad nepotřebuje. FOTO archiv

    Působivé evokativní představení plné silných a působivých obrazů však možná žádný takový výklad opravdu nepotřebuje. Pracuje s metaforou a s jednoduchým materiálem (loutky i masky jsou vyrobené z impregnovaného papíru/novin, dál se používá už jen dřevo, látka a korek/písek). Vše další obstará herec, hudba a světlo. Jak jsem psal v úvodu, formálně a svým způsobem i obsahově šlo o velmi blízkou práci včerejšímu Continuu. Zde na závěr osamělý člověk/loutka kráčel pustou krajinou po kostce-Zemi… Člověk a jeho Osud. Člověk a jeho démoni. Svaté divadlo.

    Katedrála

    Apostrof-Katedrala-poster

    Dlouhou tečku za včerejším festivalovým dnem zařídila v klubu NoD Compagnie Teatrale Costellazione z italského města Formia ležícího v kraji Lazio na půli cesty mezi Římem a Neapolí. Jde o velký amatérský soubor existující od roku 2005 a sdružující herce různých divadelních zkušeností i věkových kategorií. Jejich celovečerní produkce Katedrála spojuje dvě známá díla z prostředí chudých a ponížených – Hugův Chrám Matky Boží v Paříži a Brechtovu Žebráckou operu.

    Divák sleduje náročné fyzické divadlo s typickým italským patosem a velkými gesty. FOTO MIRKO TOMMASINO

    Divák sleduje náročné fyzické divadlo s typickým italským patosem a velkými gesty. FOTO MIRKO TOMMASINO

    Divák sleduje náročné fyzické divadlo s typickým italským patosem a velkými gesty, s důrazem na výtvarnou (zde zaměřenou na práci s kostýmem) a hudební stránku a plné vypjatých scén, sólových výstupů i sborových choreografií. Nízké se zde spojuje s vysokým, krása s ošklivostí, humor s vášní, sex s opuštěností. Jako jediná rekvizita slouží sedm kovových štaflí – pro dvanáct herců a hereček. Slouží jako rytmické nástroje, jako katedrála, jako domy, lesy či skrýše. Láska a nenávist, chtíč a zalíbení, erotika a zločin, boj a vyzývavost, to se dalo odečíst z obrazů a výstupů, které jsme téměř dvě hodiny sledovali. Bez překladu – tak jako včera v případě Íránky – pro neznalé jazyka těžko přístupné představení. Silné ve sborových výstupech včetně dobře znějících deklamací, slabší v herectví. To bylo až brutálně sošné, popisné, (pseudo)realistické, plné směšně působících pokřivených gest a výrazů. V porovnání s ostatními zde hostujícími soubory první skutečně „amatérské“ divadlo se všemi pozitivy i mnoha negativy. Sympatický a ambiciózní soubor (často jezdí do zahraničí – z Prahy míří přímo do Finska), který pracuje jistě poctivě, by na herecké stránce svého výrazu (včetně hlasové techniky) měl rozhodně zapracovat.

    A jak fungovalo spojení Hugo-Brecht? To bez překladu nedokážu rozpoznat. Řekl bych ale, že – po dramatické stránce – moc ne. I z viděného bylo patrné, že jde o jiné světy, jiné sociální a kulturní – když už ten termín zde tak nadužívám – archetypy. Quasimodo, Esmeralda a Frollo nemají pranic společného s Mackiem Messerem, rodinou Peachumovou nebo ředitelem Brownem.

    Quasimodo a Esmeralda - závěrečný obraz inscenace. FOTO CARLO PICCA

    Quasimodo a Esmeralda – závěrečný obraz inscenace. FOTO CARLO PICCA

    ///

    Předchozí díl denního zpravodajství:

    Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 1)


    Komentáře k článku: Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,