Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Biodivadlo pro děti

    Když se mě tříletý synek otázal, kde pracuji, a já odpověděla, že doma, podivil se. Vždyť přece doma se nepracuje, doma se bydlí, odvětil. Je zkrátka filuta a v mnohém zběhlejší než my stejně jako celá ta jeho generace přeobratných malých techniků a techniček mobilních telefonů, DVD přehrávačů a tak dále. Už teď to tahle drobotina umí s počítačem leckdy lépe než my a když je člověk chce něčím zaujmout, dá to pořádně zabrat. Kdysi stačilo ouško od hrnečku. Ale dneska? Nové Applovo dělo?

    Takhle se laje a spílá, ale když se to umí, děti tají dech i nad obyčejnou igelitkou z Alberta. Já je viděla, jak ho tajily. Igelitka patřila herci Tondovi Novotnému a bylo to na festivalu Letní Letná, který navštěvuji pravidelně koncem léta. Na pódiu stál jen herec Novotný, jeho kufr, pár hraček, klobouk, igelitka a představení se jmenovalo Když jde pusa na špacír. Na špacír šla Novotnému stejně jako na červnovém festivalu Habrovka, kde vystupoval s dětským kusem Nejlepší narozeniny. Prašť jako uhoď v tom nejlepším smyslu slova.

    Tonda Novotný ovládá umění vystačit si s málem za každých okolností. Zvukové a světelné efekty nula a k tomu natahování jednotlivých scén až k parodii otravy, leč otrava to není. Když herci něco v klobouku ukouslo prst, byla by škoda nenechat je ukousnout postupně jeden po druhém, když se o něčem hádá ovečka s plyšovým medvědem, tak alespoň pět minut, a když Novotný vyzve jedno z dětí hodit si neviditelným míčkem do kouzelné Albert igelitky, tak rovnou všechny jedno po druhém. Představení přitom přesto šlape a děti nedivočí ani se nenudí. A co teprve, když přijdou na řadu roční období s šátky. V zimě je to, jako když se kouká na svět přes modrý, v létě přes žlutý a na podzim přes červený. Děti poctivě přešlapují v dlouhé frontě, jen aby se mohly na chvíli podívat do hlediště přes barevný textil, zatímco rodiče blednou závistí, takhle s málem vykouzlit u mrňouse nadšení, to se nevidí. Tonda Novotný je prostě třída. Novému cirkusu, večernímu představení za pět stovek, Novotný nasadil slušnou laťku.

    Jen proč se medvídci jmenují Bedřich s Karlem a Novotný pomrkává po rodičích, že jsou to ti pánové od Kapitálu, je tak trochu záhada. Komo odkazů pro dospělé jsem si všimla na dětském představení Letní Letné už loni a štvaly i tenkrát. Malí nevědí, která bije, a matky s otci přišli na dětské představení především rozzářit oči ratolestem, a ne chytat banální politické jinotaje. Novotný je navíc svým vhledem do dětského světa, který táhne, aniž by se vnucoval, který mazlí, aniž by rozmazloval, lekcí sám o sobě. Je to vlastně takové dětské biodivadlo. Žádné umělotiny, éčka nebo opulentní sladidla a malý divák odchází nasycený, aniž by se svět venku zdál nudný a nedostačivý, jak tomu bývá po dopoledni s pohádkovým DVD, které pak synek obrečí, protože nikdy nechce, aby skončilo. A ještě něco. Uvědomila jsem si, jak trapný je můj despekt k tvorbě pro děti. Dětská představení, dětské knihy, to pro mě odjakživa bylo něco míň. Uplatnění pro ty, co na to jinak nemají. Předsudek rozšířený a hloupý o to víc, když si vzpomenu na svoje vlastní nejsilnější čtenářské zážitky, které pak z literatury máloco překonalo. Děti z Bullerbynu, Osada Havranů, Hoši od Bobří řeky…


    Komentáře k článku: Biodivadlo pro děti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,