Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bez transformace divadel to nepůjde

    Nová pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková je ve funkci tři měsíce. Snaží se rychle zorientovat a nebojí se říkat „nevím“. Na změnách chce spolupracovat s aktéry pražského kulturního života.

    Vyjádřila jste se, že současná Koncepce kulturní politiky hlavního města Prahy 2017–2021, jak byla přijata za vašeho předchůdce Jana Wolfa, je příliš obecná a chcete ji změnit. Které její pasáže byste ráda zkonkrétnila a jak?

    Je obecná ve všech rovinách. Vzhledem k tomu, že bych se jí jako radní měla řídit, se domnívám, že by se měly zkonkrétnit všechny oblasti. Radní na svou pozici nestuduje žádnou školu, vstoupí do funkce ze dne na den a je potřeba, aby měl nějaký jízdní řád, kterým by se ideálně mohl řídit, podle kterého by mohl pokračovat. Nic takového jsem nezdědila a hrozně by mi to pomohlo.

    Klíčovým dokumentem je i stávající grantový systém, stihla jste se s ním seznámit?

    Mluvila jsem o něm mimo jiné s panem Sobotkou, ředitelem FOK. Poradní sbor, kterému předsedal, prý na něm před deseti lety pracoval dva roky, všichni se u toho strašně hádali, ale nakonec se podařilo dojít k systému, který všichni považovali za spravedlivý a transparentní a který prošel evropskou notifikací. To je velká práce. Ale je tu problém nepoměru financí, které se dávají na příspěvkové organizace a do nezávislé kultury.

    Chtěla byste to změnit?

    Ráda bych se ty čtyři roky věnovala tomu, aby se změna připravila. Aby všichni počítali s tím, že je třeba vyřešit některé problémy, které se táhnou už od devadesátých let. Například to, že většina kulturního rozpočtu jde do příspěvkových organizací. Bylo alespoň zavedeno pravidlo, že jejich ředitelé musí vždy po šesti letech projít výběrovým řízením. Myslím, že je to rozumné. Ale zase neexistuje evaluace toho, jak příspěvkovky fungují. Například program divadel zřizovaných městem je daný spíš historicky. Nezjišťuje se poptávka po určitém zaměření, aby bylo jasné, jaké spektrum žánrů by město mělo podporovat. Prostě to nějak živelně vzniklo.

    Možná přirozeným vývojem.

    Jenže teď máme pět divadel z deseti příspěvkových, která se tahají o stejné diváky. Za tři měsíce, co jsem ve funkci, jsem nepotkala jediného spokojeného divadelníka. Všichni mi přišli říct, že jsou nespokojeni se systémem, s výší příspěvku nebo grantu, které dostávají. Mohu to tak nechat a smířit se s tím. Nebo se pokusím to změnit, svolám kulaté stoly a krůček po krůčku dospějeme k nějakému systémovému řešení. Jinak to nepůjde. Myslím, že dřív než za pár let se to nestihne. Na rázná řešení, že se z ničeho nic udělá transformace příspěvkových divadel, není nikdo, včetně magistrátu, připravený.

    Chtěla byste na těchto změnách i na aktualizaci kulturní politiky spolupracovat s nějakým poradním grémiem, jako byl například v době primátora Pavla Béma poradní sbor pro kulturu?

    Určitě. Ale neznám přesně ten formát, kdo lidi do toho poradního sboru navrhoval. Už jsem se začala systematicky scházet s různými aktéry kulturního života a budu v tom pokračovat, protože to je jediná cesta, jak si udělat rychle obrázek o stavu věcí a zároveň ty aktéry zapojit do rozhodování o jejich budoucnosti. Sešla jsem se s řediteli příspěvkových organizací, s každým zvlášť i ve společném plénu, s radními pro kulturu městských částí, se členy grantové komise. Chystám se dělat žánrová setkávání po uměleckých oborech. Divadelníci jsou nejvíc slyšet, z rozpočtu na kulturu spotřebovávájí největší díl. Ale je třeba myslet i na galeristy nebo literáty. Všichni, s nimiž jsem se sešla, hlavně chtějí víc peněz, ale taková zakořeněná nespokojenost jako u divadelníků u nich není.

    Bez transformace divadel – příspěvkových organizací – to nepůjde. Když nějaký divadelní parlament začne teď pracovat na vizi na dalších deset let a jasně tam popíšeme, jakým způsobem by šlo počet těch příspěvkových divadel zredukovat nebo je transformovat úplně…

    O to se město snaží už od devadesátých let.

    Četla jsem velmi obšírnou analýzu, tuším z roku 2012, kterou dělal Divadelní ústav, kde hodnotí, jak dopadla transformace Archy, Činoherního klubu a Semaforu, co se s nimi stalo a jak je možné transformovat další divadla. Z toho hodnocení vyplývá, že na to ta divadla lehce doplatila a že transformaci nemůže udělat politik, který přijde na magistrát, jen tak, bez koordinace a kooperace s těmi divadly.

    Je pravda, že ta transformovaná divadla jsou závislá na víceletých grantech a nemají peníze na investice, protože granty jsou určeny jen na podporu činnosti. V jejich vedení zůstali až dosud lidé, kteří je vedli v době transformace, a město nemá možnost je podrobit výběrovému řízení jako v příspěvkových organizacích.

    Nevím, jakým způsobem by se mohlo legislativně zařídit, aby město mělo možnost u těch transformovaných scén ovlivnit jejich směřování nebo to, kdo bude jejich ředitelem. Nevím, zda návrh zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, který připravují Piráti, v tomto směru přinese nějaké řešení.

    Stihla jste si vytipovat nějaké možné změny grantového systému tak, aby více odpovídal současným potřebám žadatelů?

    Zatím o tom uvažujeme. Po třech měsících ve funkci pořád spíš nasávám informace, než že bych je už dokázala hodnotit a dělat z nich nějaké závěry. Rádi bychom směřovali k posílení počtu hodnotitelů, aby hodnocení projektů nebylo tak striktně žánrově odděleno jako dosud. Teď jsou v grantové komisi vždycky dva zástupci každého uměleckého oboru, jako je divadlo, výtvarné umění, tanec a podobně, a dva pro „ostatní“ projekty. Ti všichni k sobě mají nějaké hodnotitele. Pochopila jsem, že hodně projektů, které žádají o granty, je mezioborových. Není to už úplně divadlo, ale divadlo/tanec nebo třeba umění ve veřejném prostoru. Otázkou je, jak se postavit ke kreativnímu průmyslu, protože tam se vyvinuly silné projekty, které teď spadají do kolonky „ostatní“. Designéři, grafici nebo móda by si zasloužili samostatné okénko. Teď ho nemají, přitom mají svoji uměleckoprůmyslovou školu.

    Máte představu, jak by se mělo proměnit složení grantové komise? Jakým způsobem budete vybírat její nové členy?

    Co se týče nových členů, ráda bych si nechala poradit od různých spolků a asociací. Není jednoduché najít vhodného kandidáta, který to chce dělat, má na to čas a není ve střetu zájmů, například teoretik toho žánru nebo někdo, kdo bydlí v jiném městě. Hledejte v Praze někoho, kdo dokáže být co nejvíc objektivní – každý má nějakou minulost. Třeba co se týče divadla: minimálně s někým studoval, působil v nějakém divadle. Budu ráda, když budu mít z koho vybírat.

    Zmínila jste, že vám chybí průběžná evaluace příspěvkových organizací. Jak si představujete, že by mohla probíhat? Podle jakých kritérií?

    Jsme na začátku hledání cesty. Zadali jsme analýzu publika, která by mohla přinést zajímavá data. Například kdo kam chodí, jaké divadlo přitahuje jaké diváky, můžeme si to rozvrstvit na mapě a získat trochu přehled o tom, o čem mluvíme. Divadlo má mít svůj cíl. Evaluace bude muset být rozhodně velmi dobře popsaný systém, podle čeho hodnotíme. Byla bych nerada, aby to vypadalo, že sklouzneme k něčemu jako „kam chodí víc diváků, tam je to dobré“. To určitě ne. Ale každý ředitel divadla, který nově prochází výběrovým řízením, se hlásí s projektem, který by měl mít jasné milníky a lze ohodnotit, zda je plní nebo ne.

    Jaká výběrová řízení v nejbližší době chystáte?

    Nechci být konkrétní, protože jsem to s těmi řediteli ještě neprobírala. Ale všem jsem řekla, že budeme zachovávat těch šest let funkčního období. Kdo je ve funkci déle, tak tuší.

    Pro Divadlo na Vinohradech začalo město připravovat projekt na velkou rekonstrukci. Počítáte s ní?

    Byl zadaný projekt a pracuje se na něm. Vím a chápu, že jevištní technika je podle všech posudků, které máme, v havarijním stavu a rekonstrukce je nutností. Začalo se říkat, že by zároveň s ní bylo fajn zrekonstruovat celou budovu. Nicméně poslední zprávy o tom, kolik by to mohlo stát, jsou tak strašně mimo realitu, že to není možné. Musíme se zaměřit na to, co je v havarijním stavu. Nemůžeme dopustit, aby se někdo zranil nebo došlo k nehodě. Až bude jasno o investicích nejen v těchto čtyřech letech, ale třeba v deseti, přijde řada na rekonstrukci budovy. To znamená, že divadlo bude zavřené dvakrát v kratším úseku. Je fakt, že vinohradské divadlo nebylo rekonstruované od sedmdesátých let a ve srovnání se všemi ostatními příspěvkovými divadly je vlastně v nejhorším stavu.

    S vedoucím hnutí PRAHA SOBĚ Janem Čižínským foto archiv PRAHA SOBĚ

    Divadlo na Vinohradech je reprezentativní městská scéna, po Národním divadle největší pražská činohra. Máte představu, jak by se mělo profilovat? Viděla jste tam nějaké představení?

    Viděla. Pod vedením pana Töpfera má svůj styl, vzhledem k historii divadla myslím opodstatněný. On vidí Vinohrady jako po Národním divadle první pražskou scénu, ale spíš lidovější. I když taky namítá, že je tam spousta náročných divadelních inscenací. Myslím, že bude potřeba, aby vinohradské divadlo dostalo nějaký nový impuls, novou energii. Možná přijde právě s tou rekonstrukcí. Ideálně by to mělo být na sebe navázané.

    V programu hnutí Praha sobě, za které jste kandidovala, byl záměr posílit kulturu v městských částech. Dostal po vašem setkání s radními pro kulturu konkrétnější obrysy? A týkal by se nějak i divadelních produkcí?

    Divadel mimo centrum není zase tolik. Setkání se zástupci městských částí přineslo poznání, že potřebují víc peněz. Ale to bohužel nejde mávnutím kouzelného proutku. Mohu se snažit, aby postupně rostly peníze určené na granty. Ale aby se někde vzal balík peněz pro městské části, to nevím, zda bude v našich silách. Nabízím spíš věcnou spolupráci. Už jen to, že se radní pro kulturu sejdou a navzájem si ukážou, kolik kdo na kulturu dává z rozpočtu městských částí, je zajímavé. Zjistila jsem, že jsou bohaté městské části, které dávají sotva 1 %, a jiné, které dávají 5 %. Jsou městské části, které vůbec nevypisují granty a raději za všechny peníze na kulturu dělají vlastní programy, které pak třeba nabízejí lidem zadarmo. Ráda bych v rámci těchto setkání pomáhala kolegům z městských částí, aby se zaměřili na to cenné, co ve své čtvrti mají, a to s mojí spoluprací rozvíjeli. Neříkám, že jim na to město hned dá peníze. Ale můžeme je zapojit do různých systémů, které zlepší koordinaci akcí nebo informovanost ve vztahu k občanům.

    Čerpám ze své zkušenosti radní pro kulturu na Praze 7. Navýšili jsme tam některé granty, ale nijak závratně. Organizuji pravidelně setkání všech kulturních aktérů a společně vymýšlíme programy, například pro galerie Máme otevřeno. Jeden den otevřou dveře zadarmo a radnice organizátorům pomáhá třeba s propagací. Divadelníci se zase domluvili, že před Vánocemi udělají pop up, kde se prodávaly vstupenky jako dárkové balíčky. Jsou to věci, které zdánlivě vypadají jednoduše, ale dost pomáhají. Tímto směrem bych chtěla jít.

    Praha má divadelní prostor v paláci Adria, který paradoxně využívá za ne úplně velké peníze soukromá scéna s bulvárním repertoárem Divadlo Bez zábradlí. Budete to chtít změnit?

    Právě probíhá jednání s panem Heřmánkem na úrovni odboru městského majetku a správcovské firmy TCP o podmínkách nové smlouvy, aby nájem odpovídal místu a době. Dosud to tak nebylo. Dovedu si představit, že když se ta smlouva naposledy podepisovala, podlehli ti, kdo ji dojednávali, charismatu pana Heřmánka a v různých věcech mu ustoupili. Doufám, že tentokrát odbor majetku ustupovat nebude. Byla bych ráda, aby ve smlouvě jasně zaznělo, že po uplynutí doby, ať bude jakákoli, bude na ten prostor vypsáno výběrové řízení. Aby se podle toho mohl pan Heřmánek zařídit a svůj program si naplánovat. Buď ten prostor ve výběrovém řízení znovu získá, nebo odejde.

    Je to nepříjemná situace, kterou jsem zdědila. Bývalé vedení města tak dlouho přešlapovalo s pronájmem, až smlouva vypršela, a pak ji panu Heřmánkovi prodloužili o rok. Ať se tam dělá jakékoli divadlo, ale chovat se k principálovi tak, že dlouho neví, zda bude smlouva prodloužená, a pak se prodlouží jen o rok, není fér jednání. Výbor pro kulturu dal teď panu Heřmánkovi nějaké peníze na program, protože on kvůli té chybějící smlouvě ani nemohl požádat o granty a dostal se do hodně složité situace. Pro mě to byla nelehká chvíle – zorientovat se a přistoupit k tomu co nejvíc objektivně.

    Mělo by to výběrové řízení být ještě ve vašem funkčním období?

    To snad ani ne… (Smích.)

    Je to lukrativní prostor, který by nějaké pražské nezávislé divadlo rádo využilo.

    Určitě, bylo by skvělé, kdyby mohla nezávislá divadla využívat takové prostory. Ráda bych, abychom mohli divadlům ze strany města nabízet takové zázemí a podporu, jakou mají divadelníci třeba v Berlíně nebo Londýně. Nechci ale slibovat hory doly. Každý den narazím v úřadu na další pro mě nepochopitelný příklad toho, jakou popelkou kultura byla. Je to vždy těžké rozhodování – samozřejmě bych ráda vyhověla všem skvělým projektům, které potřebují peníze. Ale teď jsme v situaci, že když někde přidám, musím současně jinde ubrat. A tomu už se tak snadno nevyhoví. Proto chci poprosit o trpělivost a o konstruktivní diskusi. Bez té to nepůjde. Jsem otevřená spolupráci a cítím, že nám jde v Praze o to stejné. Nezměníme podmínky pro skvělá divadla ze dne na den, ale můžeme společně za čtyři roky udělat velký kus práce a nastartovat změnu ve vztahu města, divadelníků a publika, po které všichni tak voláme.


    Komentáře k článku: Bez transformace divadel to nepůjde

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,