Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …bez srdce…? (No. 7)

    Zásluhou projektu Pohřbívání brněnského Divadla Feste byl sedmý večer letošního ročníku festivalu …příští vlna/next wave… večerem mediálně nejsledovanějším. Jeho téma – pohřeb prezidenta Václava Klause, byť fiktivní, totiž novinářům nedá spát, jak se ostatně ukazuje v inscenaci samotné. Nadto se ještě před začátkem festivalu vůči Pohřbívání ostře kriticky vymezil vedoucí prezidentské kanceláře Jiří Weigl (viz Před politickým násilím). V odpověď dorazilo na Hrad pozvání na úterní představení, avšak z hradních představitelů do Teatra NoD nedorazil nikdo. Zanechme proto politiky a raději se podívejme, co na diváky v NoDu čekalo.

    Účastník smutečního obřadu? FOTO JAKUB JÍRA

    Hned u vchodu obdržel každý účastník obřadu parte, usadil se naproti rakve překryté českou vlajkou a sledoval nezbytnou květinovou výzdobu. Tedy vlastně ne účastník obřadu, ale divák. Smuteční host na pohřbu Václava Klause by totiž zaplatil za vstup mnohonásobně vyšší částku než návštěvník Teatra NoD. I to je jeden z kousavých momentů inscenace, která je satirickým pohledem dramatika Romana Sikory na období politické kariéry a celospolečenského vlivu Václava Klause a jejíž režie se ujal Jiří Honzírek.

    Sikora s Honzírkem neinscenují pohřeb prezidenta přímo, ale prostřednictvím jeho mediální reflexe. Aby tato satira fungovala, jak má, musí se v ní divák setkat se skutečnými postavami. V rolích televizních reportérů a Klausových spolupracovníků se střídají čtyři herci – Václav Hanzl, Lubomír Stárek, Miroslav Černý a Marie Vančurová, jimž se celkem úspěšně dařilo udržet potřebnou nadsázku po celou dobu představení. Zvlášť Václav Hanzl si, zdá se, opravdu vychutnává karikování moderátora ČT Václava Moravce. Herci však pouze nenapodobují reálné předobrazy svých postav, ale přehrávají v momentech, kdy je to pro parodii účelné, například v reklamních vstupech do živého vysílání. Oděni v jednoduchých černých kostýmech si v podstatě vystačí s rekvizitami, jež jsou na jevišti umístěny od začátku. Velmi zajímavá je ale práce se světly (nejnápaditější v nahrazení mikrofonu obyčejnou žárovkou), která umožňuje posun v čase a prostoru.

    Za podstatnější než samo jevištní provedení považuji pro žánr současné politické satiry Sikorův text. Autor podává smuteční obřad tak, jak by jej zorganizovali Klausovi nejbližší spolupracovníci a dědicové jeho idejí. Rozhodně se nebojí černého humoru, třeba když nechává dražit rakev i s prezidentem na portálu eBay, a podaří se mu několik sžíravých vtipů – o propagačních materiálech ke státnímu pohřbu, pálení knih Klausových odpůrců, mezi nimi Tomáše Halíka, nebo doručení Klausova souborného díla za 27 tisíc korun kamionem až do domu. Trefná je pointa s vytunelováním společnosti Státní pohřeb s. r. o., přesto text místy vázne. Sikora se občas dopouští zbytečného opakování téhož motivu, kupříkladu humbuku okolo příletu ruského prezidenta, až daný moment přichází o své kritický osten.

    Dušičkovou atmosféru vyvolávaly žárovky umístěné na mikrofonech. FOTO JAKUB JÍRA

    Skutečně výborná je ovšem parodie současného mediální diskursu a hradní rétoriky – snad dokonce lepší než klausovské vtipy, kterých se zvlášť po aféře s chilským perem, v inscenaci samozřejmě neopomenuté, vyrojila spousta. Přesným napodobováním promluv a chování redaktorů je jejich absurdita obnažena tak dokonale, že to nepřekoná ani humorná nadsázka, do níž se se tato rovina textu posouvá. Výsměch řečovému stylu lidí z Klausova okolí také postupně graduje a divák se už ani nesměje, ale spíše ho mrazí. Jak příznačné potom je, že stejným způsobem se spolupracovník prezidenta vyjadřuje k inscenaci samotné.

    Tak se opět dostáváme k tomu, že hra neprovokuje provedením, nýbrž tématem. Společenské diskusi a zaujetí stanoviska se u ní proto nevyhneme. Osobně jsem měla problém s tím, do jakého světla staví text, či spíše nabízející se interpretace skutečně zesnulého prezidenta Václava Havla. Tvůrci inspiraci Havlovým pohřbem nijak nezastírali a napětí vystavěli do značné míry na protikladu rolí, které Havel s Klausem sehráli při svém veřejném působení. V inscenaci tak činí zejména prostřednictvím motivu nedůstojné snahy Václava Klause dotáhnout se „na toho druhého“. Že Havlova osobnost, důležitost a reflexe jeho vlivu stojí v pozadí, není podle mě šťastné, ale uznávám, že to plní svůj účel. Reálný Havlův pohřeb totiž minimálně na pár dní oživil hodnoty, které někdejší prezident vyznával a které samy o sobě zpochybňují význam těch, jež do společnosti vnesl Václav Klaus. A právě v tom vidím pointu Pohřbívání.

    Místo ublíženého lamentování nad tím, že hlava státu už není váženým symbolem, bychom se spíš měli otázat, jak k tomu došlo. Jaktože se lidé smějí „hanobení“ prezidenta a fandí kuličkovému atentátníkovi? Je to snad vinou uměleckých fabulací, o nichž píše pan Weigl? Co všechno je v demokraticky smýšlející společnosti přípustné a co už nikoliv? To všechno jsou otázky, které Pohřbívání vyvolává, za což mu navzdory nedostatkům patří dík a zasloužené místo na festivalu.

    Hodnocení: @@@ 1/2


    Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,