Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    …bez srdce…? (No. 5)

    Neříkej to! Udělej to!

    Běh Halky Třešňákové a zastavení u Célina

    Kdysi. Kdysi bylo ve Veletržním paláci kino. Kdysi sídlil v prostorách paláce Báňské a hutní společnosti soubor Pražského komorního divadla. Kdysi byl na světě ráj, než se k prvním lidem připlazil had, dopručil jim skvělou krmi a lidi se dali do pohybu. To všechno však bylo kdysi. Teď už ve Veletržním paláci kino není; místo něho tam vznikly divadelní prostory, které od října 2012 osídlí nové Divadlo Orlík pod vedením Jana Horáka a Michala Pěchoučka. V jejich repertoáru budou i některé inscenace, kterými se proslavilo Pražské komorní divadlo, které už ve Vodičkově ulici nesídlí. Lidi jsou stále v pohybu a všechno souvisí se vším.

    V bývalém kině ve Veletržním paláci se otevřel nový prostor pro divadlo. FOTO ARCHIV

    Zdá se, že to všechno rájem začalo. Představení, které otevřelo pátý den festivalu …příští vlna/next wave… ale ukázalo, že rájem to všechno skončilo a bylo nutné hledat nový začátek. Inscenace nese název Tak přesně o ráji… to není a stojí za ním autorská trojice Halka Třešňáková, Jan Bárta a Mila Veling.

    A celé to začalo koncem. Diskusí tří aktérů u stolu o tom, jak dlouhá je cesta od slova k činu a od myšlenky ke slovu a konečně od myšlenky k činu. Pro tu chvíli se to zdálo být jen pouhým kavárenským tlacháním, které však zároveň sloužilo jako ideový rámec celé inscenace. Než se divák dočkal nějakého kloudnějšího rozuzlení debaty, závěru, s nímž by se dalo ztotožnit nebo s ním polemizovat, svlékli se herci do naha a přehráli po svém v podstatě celý zázrak biblického stvoření. Omšelé téma podpořené bezduchým groteskním humorem spočívajícím v animálním pojídání ovoce neboli plodů ráje stále neslibovalo nic světoborného. Po snědení jablka se celkem očekávaně začli oba herci stydět, šli se obléct, vzali se za ruku a šli…

    A tehdy to všechno začalo. Skončil ráj, ano. Dalo by se ale říct, že skončil ráj po ráji a na světě zůstali jen lidé. Tihle dva, Muž a Žena, stále šli. Postupně svou chůzi zrychlovali, aniž by řekli slova. Za čas něco říkat přeci jen začali. Řeč osekaná na kost, která v tu chvíli, kdy byla provozována, neměla smysl. Žena odpovídající na Mužovy otázky, zda něco cítí, tím, že se ptá ve špatný čas, to vyjádřila nejpřesněji. Ptáš se ve špatný čas!

    Konečně oba běželi. Běhali dokola stále a stále. Občas někdo zrychlil a jiný zpomalil, ale pořád běhali. Promluvy se omezily už jen na pouhé „Neříkej to, udělej to!“. Běhali pořád a pořád. Divák měl čas přemýšlet o rytmu běhu, o rytmu dýchání. Vymýšlel nejrůznější interpretace a čekal, kdy se něco zvrtne. Postupně se začal bát, aby to nebyl něčí kotník nebo koleno. Nakonec měl strach, aby někdo nezkolaboval. A lidé stále běželi.

    Po dlouhé době se Muž zastavil a něchal běhat jen Ženu. Musela naběhat desítky kilometrů, než konečně někoho napadlo ji zastavit a celé představení ukončit. Tak se divadlo lehce změnilo, vlastně přeběhlo, v performanci typu krvácející Mariny Abramovič a divák si oddechl. Tak se rajské klišé proměnilo ve funkční metaforu člověka-zvířete, které je vlastně mnohem lidštější než člověk civilizační. Člověk-zvíře se nebojí vykašlat se na konvence, když o něco jde…

    Na začátku byl Muž a Žena: Halka Třešňáková a Jan Bárta. FOTO ARCHIV

    Dramaturgii festivalu patří uznání za skladbu nedělního programu. Tam, kde Halka Třešňáková a spol. skončili, tam Divadlo Orlík s inscenací Církev začalo. Jediná divadelní hra legendami opředeného francouzského bouřliváka, spisovatele Louise-Ferdinanda Célina, odkrývá z člověka snad úplně vše, někdy i ty kosti, až z něj zůstane jen hromada prázdných slov. A to je přesně stav, kde chce Céline své postavy mít. A zřejmě nejen postavy.

    Původní text Církve velmi názorně ukazuje, jak se má zatočit s měšťáky a šosáky všeho druhu. Jak prohnilé jsou lidské instituce, pro něž je titulní církev metonymií. Církev jako zastydlý stav lidského ducha. Text Jana Horáka jde pak v tomto ohledu ještě dál. Célinovu předlohu osekává jak to jen jde. Nápadný je už počet herců. Zatímco Céline počítal s desítkami aktérů včetně nejrůznějších statistů, v Horákově zpracování jsou na scéně jen čtyři herci. Počet postav však v podstatě zůstal (až na drobné výjimky). Každému herci tak připadlo několik různých rolí, což však nejen že nepůsobilo rušivě, ale naopak to posunulo původní text ještě blíže tomu, kde jej chtěl jeho autor mít, tzn. k naprosté degradaci člověka na pouhý sled slov. Vrcholem všeho byla scéna ze Společnosti národů, v níž české zpracování naprosto rezignovalo na dialogy a omezilo se pouze na scénické poznámky, které se staly pro tu chvíli stěžejním textem. Tři dámy (Gabriela Míčová, Marie Švestková a Petra Lustigová), které do té doby hrály všechny postavy, jež se potkávaly s hlavní postavou, doktorem Bardamu-Célinem (Karel Dobrý) sedíce na kruhové scéně – točně položené na schodech, postupně všechny scénické poznámky odříkaly, zatímco Karel Dobrý pantomimicky vše ztvárňoval. Trochu zklamání bylo, že vrchol shluku a hluku shromáždění Společnosti národů, v němž se Bardamu ocitl, a v němž by se mohla ukázat bezradnost člověka v mašinérii společnosti-církve, byl jen lehce naznačen překřikujícími se hlasy vypravěček. Skoro jako by se tvůrci báli, že divákovi nějaké to slovo unikne. O to ale přece šlo, o to nezdevastovat jen lidi, ale i samotné psaní. Tak jak sám Céline říká svým vybraným jazykem: „Nenávidím psaní… hnus… hovno atd.“

    Foto ze zkoušek prvního projektu Divadla Orlík Církev. FOTO ARCHIV

    Tam, kde pak v torzu textu původní Církve zůstaly mezery, vložili tvůrci samotné vzpomínky Célinovy. Ty během děje dostávaly čím dál větší prostor, až se nakonec stalo to, že titulní Církev byla jen doprovodným textem, dokumentární vložkou dramatického zpracování života francouzského spisovatele. Snaha co nejexplicitněji vysvětlit divákovi Célinovu poetiku, jeho myšlení a motivace, trochu utlumila schopnost předlohy hovořit sama za sebe. Násilné přechody mezi linií příběhu a linií Célinových promluv byly sice pochopitelné a inspirativní, ale přeci jen násilné. Snaha protnout osudy spisovatele a jeho postavy byla příliš průzračná a působila spíše kontraproduktivně. Bardamu jako lehkomyslný milovník krásných žen a jednoduchého života se s filozofujícím a impulzivním Célinem zkrátka střetnout nemohl. Nebo aspoň ne takto.

    Přesto se zdá, že autorská dvojice Horák–Pěchouček může nabídnout novou perspektivu v otázce, kam má divadlo směřovat. Chtělo by se říct trochu ve smyslu práce Divadla Komedie. Uvidíme, v čem najde s její poetikou tečnu a v čem ji naopak předběhne a zda vůbec. Rozhodně je však na co se těšit.


    Komentáře k článku: …bez srdce…? (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,