Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když scénografie promluvila

    Dílem nejproslulejšího českého scénografa Josefa Svobody se u nás zabývá už další badatelská generace – k Věře Ptáčkové a Heleně Albertové, jejíž tři roky stará opulentní monografie Josef Svoboda – scénograf představuje prozatímní tuzemský vrchol svobodovského bádání, se přiřazuje velmi zdatně i Barbora Příhodová.

     

    Nejprve jako spoluautorka scénáře k dokumentárnímu filmu Divadlo Svoboda (2011), který jednak znovuoživil svobodovskou legendu, jednak ji dokázal pojednat plastičtěji, než bývalo zvykem: včetně zobrazení jisté Svobodovy asociálnosti i jeho profesně hladké symbiózy s totalitním režimem (kterou ovšem leckdy dost bolestně prožíval). A pak disertační prací (její jádro vyšlo v posledním čísle Divadelní revue) dotýkající se Svobodovy scény k bostonské inscenaci opery Luigiho Nona Into­lle­ran­za 1960 (1965), kde byla zřejmě poprvé v divadelních dějinách použita projekce přímého přenosu jako součást scénografie. Scénu k Intolleranze, kterou sám Svoboda považoval za jeden ze svých vrcholů, ovšem svobodovské práce popisovaly jen na základě jeho vyprávění – až Příhodové se podařilo objevit v Bostonu řadu vydatných archivních zdrojů včetně toho nejcennějšího: dobového filmového záznamu inscenace.

    Na suverénním zpracování doposud nevytěžených archivních materiálů stojí i Scénografie mluví, poslední svobodovský počin Příhodové. Jeho zdrojem bylo sedmdesát šest hodin rozhovorů (přepsány mají 2350 normostran!), které se Svobodou vedl v letech 1969–2002 americký teatrolog s československými předky Jarka M. Burian. Některé probíhaly telefonicky, občas museli muži, které povětšinou dělil oceán, zvolit variantu, kdy Burian posílá Svobodovi pásek s nahranými otázkami a Svoboda mu zpětně namluví své odpovědi. Zprvu vedli dialog za jasně vymezeným účelem, kterým byl vznik Burianovy monografie The Scenography of Josef Svoboda (1971), posléze, jak čas plynul a vztah obou mužů se prohluboval, čím dál rozvolněněji a více v poloze „přátelského plkání“. To je samozřejmě velký úkol pro editora – nedovolit knize, aby se postupně víc a víc tvarově rozpadala po vzoru nahrávek. Z pozdějších let jsou tak spíše vybírány hutné, ucelené fragmenty.

    Burian ve výsledném materiálu ustupuje dosti do pozadí, i když jeho přesné a konkrétní výhrady ke scénografii Prstenu Nibelungova v Covent Garden dokazují, že zdaleka nebyl jen Svobodovým Eckermannem. Svoboda se v rozhovoru jeví, jak by se dalo očekávat, ale i dosti překvapivě. Očekávatelné je jeho nadšení pro své dílo, rozkoš, s jakou popisuje technologické objevy i pýcha na dobře odvedenou práci: To je dělané úplně jinak, moc krásný fór. (…) Trik jak bič. Ta se u Svobody ovšem často snoubí s neúprosnou sebekritičností: Ono ale udělat dobré představení je celkově těžké. Člověk jich udělal tři sta padesát a najednou vidí, že pět z nich je takových, že bys snad za ně dal ruku do ohně, ale možná ani to ne. Méně očekávatelné je, jak Svoboda, často považovaný za technologicky exhi­bujícího scénografa, zdůrazňuje potřebu důsledného čtení textu a významového zdůvodnění všech scénických prvků. A na jeho popisu vlastních scénografií je zjevné, z jak přesných dramaturgických úvah vycházejí.

    Pokud Eva Stehlíková ve své recenzi na Divadlo Svoboda podotkla, že Svoboda byl špičkovým scénografem mimo jiné proto, že byl oslovován špičkovými režiséry, Svoboda si tento fakt velmi palčivě uvědomoval: Ovšem málokdy se taková věc podaří v souzvuku. Podařila se s Krejčou, protože to chápal, podařila se s Radokem, daří se s Götzem Friedrichem, někdy se podařila s Johnem Dexterem a jednou nebo dvakrát s Everdingem. A daří se mi s Macháčkem. Svoboda tak paradoxně v sedmdesátých letech, době své největší mezinárodní slávy, cítí trpce izolaci od českých režisérů, s nimiž pracoval dříve. Mimořádná je zejména jeho nostalgie po spolupráci s Alfrédem Radokem: Radok to dělal nejskvěleji. Já neznám člověka, který to dělal líp než on. Zatímco ovšem Radok v emigraci „umíral na nemoc zvanou komunismus“ (Sergej Machonin), Svoboda byl chtě nechtě režimním prominentem – a přes všechny sebeobhajobné výčty, komu za normalizace pomohl (kupříkladu Evaldu Schormovi a Janu Švankmajerovi k práci v závětří Laterny magiky), platí zřejmě Radokův bonmot o Svobodově vztahu k politice: Svoboda, když mě budou věšet, přijde, protože je to povinný vidět tu popravu, přijde a bude se na to koukat. Když mě dají na poslední chvíli milost, bude první, kdo za mnou přijde a řekne, já jsem říkal, Alfréde, že je to volovina, aby tě věšeli, tak budeme dělat dál.

    S postupem času se pak nálada Burianových a Svobodových dialogů stává stále nostalgičtější (i když silným zážitkem byla pro Svobodu v jeho poslední tvůrčí fázi spolupráce s Giorgiem Strehlerem) – Svoboda dojatě vzpomíná na tvůrčí prostředí Opery 5. května, místa svých prvních úspěchů, a v jeho promluvách se objevuje stále více silný vlastenecký akcent: Je to krásná země a lidi si jí neváží. (…) Já si jí vážím, jsem tady a tady umřu.

    Tím nejpoutavějším na celé knize je možnost nahlédnout přímo do tvůrčího procesu – Svoboda s chutí vysvětluje své pracovní principy, zdůvodňuje jednotlivá rozhodnutí a vysvětluje, jakými prostředky se dostane k potřebnému efektu. Zda byly všechny jeho scény na jevišti tak sugestivní jako v jeho vyprávění (že nebyly, naznačují už Burianovy zmíněné výhrady k Prste­nu), je koneckonců jedno – člověka nakonec strhne ta grandská suverenita, s jakou se Svoboda skoro bezelstně dělí o své nápady. Je v tom sebevědomí člověka, který ví, že když jej někdo o nápad připraví, vždycky ho napadne něco jiného. Suverenita, s jakou Burianovi hned na začátku jednoho z rozhovorů lapidárně sdělí: Kašlík mně řekl – tohle je teď venku trend. A já na to – na to se ti vykašlu, já dělám svůj trend.

    Barbora Příhodová (ed.): Scénografie mluví. Hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou. Vydala Masarykova univerzita v koedici s Josef Svoboda – scénograf, o. p. s., Brno – Praha 2014. 304 stran.

    P. S. Až v postskriptu to, čím by se mělo začít – kniha je Marií Jiráskovou a Pavlem Křepelou skvostně graficky vypravena, bohatě vybavena dobře vybranými fotografiemi. Skvělé jsou pak polyekranové úvody každé kapitoly, poskládané z desítek jednotlivých fotografických políček po vzoru Svobodova diapolyekranu Stvoření světa na EXPO 1967 v Montrealu. Jemně se zde graficky naznačuje, jak obtížné je ve zkratce uchopit komplikovanou a mnohostrannou Svobodovu osobnost. Jen vzhledem k luxusnímu papíru a nemalé ceně publikace, kterou si chce člověk dát „na celý život“ do knihovny, bych jaksi očekával pevnou vazbu.

    P. P. S. O Svobodovi i práci obecně prospěšného sdružení Josef Svoboda – scénograf se lze leccos dočíst na cenném webu: www.svoboda-scenograf.cz.


    Komentáře k článku: Když scénografie promluvila

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,