Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Až do trpkého konce

    Dagmar Šimková byla krásná buržoazní slečna, hvězda jazzových tanečních dýchánků v rodném Písku, jako vystřižená ze Škvoreckého Prima sezony. Její prima sezona se však záhy proměnila v ďábelskou. Byla zatčena Státní bezpečností a odsouzena k patnácti letům vězení: za pár recesistických letáků a poskytnutí ukrytu dvěma kamarádům, kteří hodlali uprchnout na Západ. Prezidentská amnestie na počátku 60. let jí „ pro vzpurnost“ nebyla udělena, propuštěna byla až 1966. O dva roky později emigrovala do Austrálie, kde v roce 1995 zemřela.

    Eva Salzmannová (Krista), v pozadí Rudolf Stärz v roli estébáka FOTO MARTIN KÁMEN

    Útlá knížka jejích vzpomínek Byly jsme tam taky, emotivní výkřik adresovaný naší skomírající paměti (Fedor Gál) se stala východiskem dramatické novinky Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast, kterou na Nové scéně uvádí Národní divadlo.

    Hra volně využívá původní motivy a pasáže knihy a pokud je občas uplatňuje doslovně, má k tomu dobré důvody: drsně jímavý příběh spoluvězeňkyně Fanynky (Jaroslava Mílová), která byla dohnána k vraždě svých dětí, snad ani nelze „dramaticky naskenovat“ líp, než jak jej zachytila sama autorka. Zároveň ale je to složitě komponovaný obraz kruté minulosti kontrastující s banalitou dnešních dnů, které už dávno mají jiné starosti, než „řešit“ zločiny českého stalinismu. Že současná doba za sebou vláčí svou nepěknou historii jako těžké závaží, které ji těžce mravně poškozuje a jehož se nezbavíme žádnou tlustou čárou – to je, myslím, hlavní etické poselství poslední Steigerwaldovy hry.

    Z hlediska formy je Má vzdálená vlast nesnadný text. Najdeme v něm řadu aluzí na literaturu (Kafkův Proces), na současné dění (odpor většinové společnosti vůči exulantům, „positivismus“ české justice, tajné nahrávky oponentů, drzost některých politických stran atd.) či na dobové dokumenty a atributy – plejáda prezidentských portrétů od TGM po Klause, rozvěšovaná v průběhu děje na scéně, jako by „z vnějšku“ charakterizovala a rytmizovala (alespoň na jevišti) chod moderních českých dějin. Dojde i na swingové šlágry (teskná vzpomínka na nylonový věk) a budovatelské písně, které jsou dneska jenom k smíchu, v nehostinném a nelítostném prostředí vězení 50. let však působí – jako kontrapunkt – hrůzně. Steigerwald asynchronně pracuje s reálným časem a jakoby filmovým střihem proměňuje postavy v obecně platné typy a prudce mění situace, které na sebe navazují nechronologicky, významově. Na počátku hry se ocitáme v soudní síni, v jakési bizarní kafkovské parafrázi, která se odehrává v České republice těchto let. Scény z pohodové slunné Austrálie střídá temnota stalinské věznice. Reálný svět se přesouvá do záhrobí – hrdinka, její advokát, soudce i její trapiči jsou mrtvi a nahlížejí své životní příběhy zpoza majestátu smrti. Dr. Miler (výrazný Jiří Štrébl) je soudcem kafkovským, soudcem z 50. let – tehdy byl jen takový „soudní cvrček“ – a souběžně soudcem, který rozhoduje o rehabilitacích svých obětí: jsem jaksi k těm rehabilitacím nevinných zrádců, špionů a diverzantů víc povolán než jiný soudce, protože o tom mnoho vím, když jsem ty zrádce a špiony tenkrát odsuzoval. I Ňákej Vojta, figura ryze současná, koncentrát soudobého hnusu a sprostoty, se na okamžik promění v rehabilitačního soudruha ze 60. let, který – v rámci povoleného – napravuje „chyby“ a „nezákonnosti“ 50. let. Jeho předobrazem je bezesporu odpudivý činovník soudobé české politiky – předseda KSČM a poslanec, jistě už víte, kdo to je, a bylo by jistě vděčné předvést ho na jevišti jako jednoznačnou kreaturu. Filip Rajmont odolal této lákavé možnosti: jeho Ňákej Vojta nikdy nesklouzne ke karikatuře, je to figura nejednoznačná a věrohodná ve své „pravdě“ – je to jeden z nejlepších hereckých výkonů inscenace.

    Inscenovat nesnadný text je přirozeně nesnadné. Režisér Ivan Rajmont se nepokusil o nic víc než převést jej kultivovaně na jeviště a vyložit jeho smysl. Rajmontova režie je neefektní, takříkajíc služebná. Snad jenom dvě sekvence inscenačně přesahují obzory předlohy: rozpohybovaná vězeňská show se swingovými hity a jazykovými hříčkami, která jako by vzešla z proslulého muzikálu Kabaret, a scéna o marnosti dovolat se i ve svobodné demokratické době spravedlnosti – advokát dr. Pilát (Ondřej Pavelka) vysype na hlavu necitelného dr. Milera skartované útržky rehabilitačních spisků.

    Hybatelem a nositelem jevištního dění je ovšem hlavní hrdinka. Eva Salzmannová ji ztělesňuje věcně a nepateticky. S vrozenou noblesou nese po celou inscenaci svůj těžký životní úděl – kříž. Příznačné: ve Steigerwaldově hře se původní Dagmar jmenuje Krista. Její protihráči, estébáci Koranda a dr. Matěj, jsou Rudolfem Stärzem a Milanem Stehlíkem představováni jako hrubí, ale v podstatě směšní venkovští strejci. Možná, že někteří reální příslušníci StB takoví opravdu byli, zpráva o krutosti doby je však takovou charakteristikou přece jen poněkud oslabena.

    Hrdinčin australský přítel Klokan – Zdeněk Maryška – v úvodu inscenace představený v animované zvířecí masce, si nakonec nevezme za ženu Kristu, již tak bezmezně adoruje, nýbrž její spoluvězeňkyni Číču (Anna Talacková), prostitutku, vězeňské kápo, „kurvu“ tělesnou i charakterovou. Hořká pointa? Spíš typicky steigerwaldovský dramatický paradox vyplývající víc z vůle autora než z logiky Klokanova předcházejícího jednání. Rozumím ale tomu, že Krista musí svůj životní kříž donést až do trpkého konce.

    Národní divadlo – Karel Steigerwald: Má vzdálená vlast. Hudba Miky Jelínek, režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 17. února 2012.


    Komentáře k článku: Až do trpkého konce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,