Autobusové zastávky, mizející svědkové minulých časů
Dlouhá léta fotografuje Jan Paul autobusové zastávky. Místo, kde se lidé setkávají a sdílejí společné očekávání. Před lety v dnes už zrušeném časopise Proglas o tomto fenoménu uveřejnil zamyšlení. Bezpochyby každý z nás někdy stál osamocen na zastávce v krajině… A tak v atmosféře Vánoc může přijít vhod aspoň úryvek k zamyšlení. Vryli jsme do nich svoji paměť a s nimi nadobro zmizí. Nebudou a nikdo si toho ani nevšimne. Už jsme s nimi rozpojeni, už nás neváže sdílení cesty společným směrem, míjíme je izolovaně v autech za jinými povinnostmi a zájmy a ony se zatím propadají do minulosti. V krajině choulící se do sebe v tichosti padajících sněhových vloček, mezi stromy ohýbanými poryvy větru, bičovány deštěm a spalovány sluncem mizejí, aby jen tu a tam postupně uvolnily místo globálně unifikovaným a nudným následovníkům bez individuality, výrazu a charakteru. Chce se povzdychnout. Kopali jsme do nich vzteky, když jsme netrpělivě očekávali opožděný autobus, ale stáli jsme i pokorně a nehlučně v očekávání blízkého člověka, opřeni zády, s očima upřenýma kamsi za horizont, kde se silnice ztrácí v nedohlednu. Foto a text Jan Paul
Komentáře k článku: Autobusové zastávky, mizející svědkové minulých časů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
