Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Arezki Mellal: V žádné revoluci nesmí chybět žena

    Alžírský dramatik, prozaik a vydavatel Arezki Mellal přijel do Česka na pozvání festivalu Nad Prahou půlměsíc, jehož čtvrtý ročník se konal ve dnech 4.–8. listopadu v Praze, Hradci Králové, Liberci a Plzni. Během příprav světové premiéry scénického čtení jeho nejnovější hry Revoluce bude v sobotu (Samedi, la révolution) v překladu a režii Lucie Málkové a interpretaci Rachida Akbala, Alexandry Ptáčkové a Petra Semeráda jsme vedli dlouhé a v mnohém podnětné rozhovory. Ochotně odpovídal na všechny dotazy, ale když jsem ho požádala o focení, zdvořile odmítl. Z důvodu osobní bezpečnosti, ale i jisté autorské plachosti a zásady, že autor má především psát, a ne vystavovat sám sebe. Přání Arezki Mellala jsem respektovala. Nechť tedy autor komunikuje se svými čtenáři jen svými slovy a názory.

    Maintenant

    Z představení hry Teď můžou přijít souboru L‘héliotrope v pařížském divadle Theâtre de la Ville (r. Paul Desveaux, 2007) FOTO GUILLAUME LANCESTRE

    Až donedávna jsme si mysleli, že patent na revoluci máme jen my, tady v Čechách a v tzv. bývalém východním bloku. Po zhruba dvaceti letech slovo revoluce spojujeme především s arabskými zeměmi jako např. Tunisko, Egypt, Sýrie, Libye. V Alžírsku vedly nepokoje v únoru 2011 ke zrušení výjimečného stavu. Zdá se však, že v době Arabského jara se země zcela neprobudila ze zimního spánku. O jaké revoluci tedy píšete ve své poslední hře?

    Hra Revoluce bude v sobotu vznikla na objednávku francouzsko-alžírského režiséra Rachida Akbala. Ten si přečetl mou novelu Que se passe t’il à Rotterdam? (Co se děje v Rotterdamu?) a požádal mě, abych na jejím základě napsal text pro jeho novou inscenaci. V novele vystupují dvě mužské postavy, Kader a Kamel, ale chybí ženská postava, Fatima, tu jsem dopsal později. Rachid po mně chtěl, abych napsal hru o revoluci. A v žádné revoluci nesmí chybět žena. Velmi stručně: Je to příběh dvou kamarádů, Kamel je nezaměstnaný a prodává načerno cigarety. Kader má Alžírska plné zuby a raději volí život ve vězení v Holandsku. Odjede do Evropy, dostane se do konfliktu s policajtem a zavřou ho. V Rotterdamu. V Alžírsku nechal svou snoubenku Fatimu, ale taky svého politicky aktivního kamaráda, který věří, že je třeba bojovat za lepší, demokratičtější Alžírsko. A co se stane? Jsme v období 2010–2011, které nazýváme Arabské jaro. Západní země, včetně Francie, s níž je Alžírsko velmi propojeno, přijaly Arabské jaro s velkým očekáváním a nadějí, že změny zasáhnou i Alžírsko. Nestalo se tak. Takže tahle hra vznikla jako odpověď na otázku: Proč v Alžírsku není revoluce?

    V Alžírsku sice žádná revoluce nebyla, přesto se islamisté pomalu dostávají do popředí. Zavírají bary, odvolávají se na islámské právo…

    Proč tedy?

    V Alžírsku vznikly nepokoje a my jsme si tenkrát mysleli, že přejdou v revoluci, ale to se nestalo. Hra se odehrává právě v této době. Mladí lidé chtějí dělat revoluci v zemi, kde žádná revoluce není. Kamel opouští vězení v Rotterdamu a přijíždí do Alžíru dělat revoluci. Kader je ilegální vůdce nepokojů. Řídí revoluci z internetové kavárny. Fatima také bojuje, účastní se nepokojů. Ale k revoluci nedojde, a proto se Kader upálí, jako to udělalo mnoho mladých lidí v Alžírsku. Je to strašné, ale je to fakt, podobně jako se to stalo u vás v roce 68 v případě Jana Palacha. Jenže v ostatních arabských zemích revoluce proběhla. A co se stalo? Stal se pravý opak toho, o co revolucionáři usilovali, vypukla vládní krize, které využili kontrarevolucionáři, islamisté, a ti se chopili moci. Jsou to fašisté, zelení fašisté. Hra má na konci scénu beze slov. Poté, co se Kader upálí, Kamel se setká s Fatimou, i když ona už nevěří, že se setkají. Jsou v místnosti, kde ilegálně rozmnožují letáky, dávají je do batohů a chystají se, že je půjdou roznášet. Kamel si nasadí falešné vousy a převleče se za islamistu. Fatima se zahalí do islámského šátku, proti kterému dříve bojovala. Z toho pochopíme, že situace se změnila. Že nastává nový boj, ilegální, proti islamismu, proti němuž bojovali a který je nyní u vlády. Chtěl jsem říct, že všechny politické změny byly negativní, vedly k horšímu, k islamismu. V Maroku je islamistický režim, v Tunisku k tomu ještě nedošlo, ale brzy dojde, momentálně tam probíhají drsné boje, i když demokracie zvítězí, bude nadále napadána islamisty. V Egyptě už je rozhodnuto, v Lybii jsou také islamisté.

    Adam Zucker, Mona Lisa Burka

    Adam Zucker: Mona Lisa Burka, 2007 REPRO ARCHIV

    Jaká je aktuální situace v Alžírsku?

    V Alžírsku sice žádná revoluce nebyla, přesto se islamisté pomalu dostávají do popředí. Zavírají bary, odvolávají se na islámské právo apod. Alžírská vláda se rozhodla, že jim půjde na ruku. Země se postupně stává islamistickou. Alžírsko zažilo různé tendence. Kolonialismus, socialismus, nacionalismus, všechno zkrachovalo. Po druhé světové válce jsme bojovali proti francouzskému a anglickému kolonialismu, což se podařilo díky sjednocení lidu pod heslem nacionalismu: propagoval se arabský národ, arabský jazyk atd. a také islám jako identita, mýtus a mobilizátor lidu proti nepříteli. Po osvobození od kolonialismu se dostali k moci nacionalisté a nastolili diktaturu. Ti, kteří bojovali proti koloniální diktatuře, vytvořili diktaturu novou, takže si lidé říkali, jestli nebyla ta předchozí vlastně lepší. V Alžírsku, stejně jako v některých dalších arabských zemích, jsme se pokusili o socialismus. Alžírsko a Egypt jsou dvě nejsocialističtější arabské země. Byl to specifický socialismus. Měli jsme kolektivizaci, znárodnění, sociální jistoty… ale byl to socialismus antikomunistický, antimarxistický. Komunisté byli pronásledováni. Byla to poněkud komplikovaná situace. A nastal další krach. Dnes žijeme v době, kdy dochází ke změnám všude, kdy všichni jdeme vstříc globalizaci. I arabské země, které zažily deziluzi socialismu a nacionalismu. A islám se prezentuje jako nová možnost, která není ani socialistická, ani nacionalistická. Islám se politizuje a přináší řešení. To řešení je obrátit se zpátky, k Prorokovi, ke středověkému způsobu života, na vše aplikovat Korán. Říká, že přináší skutečný program záchrany člověka, protože vše je špatné. Kapitalismus je špatný, socialismus je špatný, takže jediné řešení je islám. Vše řídí Bůh. Islamisté se stávají v současném arabském světě hlavní silou a zoufalí lidé, zklamaní ze socialismu a nacionalismu, v době globalizace, kdy padají hranice a přesně nevíme, kam jít, se obracejí k nové iluzi, kterou představuje islám.

    Mají islamisté skutečně takovou moc, jak říkáte?

    Jsou dva druhy islamismu: jeden hard a druhý soft. Ten první vyznává násilí, terorizuje a masakruje lidi. I tato tendence se v Alžírsku projevila. Soft islamismus naopak říká, že není třeba lidi terorizovat, ale je třeba hrát politickou hru. Hru na demokracii. Proto se účastní voleb atd. Jsou velmi aktivní ve všech arabských zemích, jsou podporováni monarchií ze Zálivu, protože to je jejich ideologie. Jejich vůdcem je Saudská Arábie, která chce tenhle nový islamizovaný svět řídit. Takže síla islamistů je výsledkem zklamání, slabostí různých režimů, ideologií a také demokratů, protože nemají svůj jasný program.

    En remontant le Niger

    Plakát k představení En remontant le Niger souboru Le Theâtre du Tarmac (r. Mária Záchenská, 2009) REPRO ARCHIV

    Jakou zkušenost má Alžírsko s demokracií?

    Je to komplikované. Alžírsko zažilo podobně jako vy revoluci. Už v roce 1988. Padla vedoucí úloha strany FLN jako jediné strany v zemi. Okamžitě vzniklo množství stran, z nichž vyčnívalo silné hnutí islamistů. Vláda reagovala násilně. Anulovala volby, vypukla občanská válka. Hráli jsme hru na demokracii, z níž jako vítězové vzešli hard-islamisté, které si lidi sami zvolili. Byla to však jednorázová demokracie. Jakmile se islamisté dostali k moci, demokracie skončila. Stala se herezí. Po ozbrojeném konfliktu se stáhli islamisté do ilegality. Nenechali jsme je přece jenom dojít až do konce. Devadesátá léta 20. století byla intenzivním obdobím, kdy existoval pluralismus stran, vydávaly se různé noviny a časopisy, byla demokracie, ale velmi krvavá. Alžírsko se stalo nejdemokratičtější zemí arabského světa. V Tunisku jste šli za kritiku prezidenta do vězení. V Egyptě to samé. Zatímco v Alžírsku jsme mohli kritizovat bez problémů. Paradoxně v době zabíjení a teroru existovala svoboda. Válka skončila. Byl zvolen nový prezident, Boutefika, současný prezident. Přišel se zvláštní taktikou: zastavil krveprolití, ale začal dělat ústupky, kompromisy islamistům. Byla celková amnestie. Islamisté ukončili teror, protože vláda jim slíbila hodně ústupků. Teroristické tendence však pokračují. Ani po roce 2000 ti nejnásilnější nebyli umlčeni, posléze se spojili s Al Kaidou a dnes tvoří organizaci AQMI, což je maghrebská Al-Kaida, která operuje 2000 km od Alžíru, na jihu, terorizuje lidi v oblasti Sahary, Mali, Mauretánie, Nigeru. To oni jsou příčinou toho, co se v současnosti děje v Mali, která je pod jejich kontrolou a dnes se diskutuje o tom v OSN, zda zasáhnout, či nikoliv.

    Kde se v takové složité situaci nachází autor, literatura, divadlo?

    Já nenáležím k žádné politické straně. Myslím si, že jsem užitečnější jako autor. Jsem členem klanu demokratů, antiislamistů. Islamisté nám dnes předkládají obrovskou výzvu politickou, ideologickou, na niž je třeba odpovědět, reagovat. Psaním. Nejsem politický autor. Nepíšu politické hry, romány. Chci pouze odpovědět na islamistickou výzvu a rozšiřovat demokratické myšlenky. To je moje role.

    Demonstrace v pařížských ulicích za demokracii a svobodu v Alžírsku FOTO ARCHIV

    Heslem naší sametové revoluce a prezidenta Václava Havla bylo Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Váš román Maintenant ils peuvent venir (Teď můžou přijít), který byl také dramatizován pro divadlo, si klade podobnou otázku: Může pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí v prostředí teroru islamistů Antara Zoubira? K jakému závěru jste dospěl?

    Islamisté nechtějí lásku ani pravdu. Lidé, kteří mluví o míru, lásce, porozumění, jsou nepřátelé islamistů. To málo stačí, abyste byli nepřátelé. A nejen s islamisty, ale i s těmi, kteří se nazývají demokraty. Řeknu to stručně: François Holland před tím, než byl zvolen francouzským prezidentem, měl rozhovor v rádiu Culture France, kde odpovídal na otázku, zda je připraven vést Francii jako člověk, politik. A on jako kritérium své připravenosti uvedl, že je v případě potřeby připraven jít do války. To znamená jít zabíjet jiné lidi. Takže François Holland s vámi nesouhlasí, když chcete mír. Takže s vámi nesouhlasí islamisté, ani ti, kteří řídí současnou Evropu a prezentují se jako demokraté, jako ti, kteří dávají světu lekci z lidských práv apod. Se souhlasem amerického prezidenta Obamy umírají v Pakistánu, Afghanistánu během bombardování nevinní civilisté. O tom se nemluví. Je tedy úlohou intelektuálů, autorů na celém světě mluvit o míru, lásce a pravdě. Věřím, že láska a pravda nakonec zvítězí.

    Islám je dnes na Západě pro mnohé lidi strašákem. Tím spíš, že o něm vědí málo, nerozlišují islám od islamismu. Koho podle vás je třeba se víc bát: islamofobů nebo islamofilů?

    Víte, co je zkažené v takové zemi, jako je například Francie? Francie je laickou zemí. O tom není pochyb. Co mě však zarazilo, je skutečnost, že se islamismus prosazuje také tam a francouzský stát tomu nechává volný průběh, a dokonce islamistům pomáhá. Netuším, ve jménu jakého druhu humanismu to dělají. Viděl jsem v Paříži na velkém bulváru, nikoliv někde v zapadlé uličce, jak se lidé modlili. Úplně zastavili dopravu, policie jim k tomu ještě asistovala. Svévolně, ilegálně se zmocnili práva. Vím, jakým způsobem se prezentuje islamismus v Alžírsku. A toto je způsob, jakým se islamismus projevuje ve Francii. To je islamistická propaganda. Nejste muslim, protože se modlíte doma k Bohu, není to vaše osobní záležitost, že nejíte vepřové, dodržujete ramadán atd. To pro islamisty není ten správný islám. Je potřeba vše stavět na odiv. Zveřejnit to, a to je politika. Jako muž musíte mít plnovous, žena musí být zahalená… musíte se modlit na ulici. Islamisté vědí velice dobře, že to není náboženské vyjádření, nýbrž politické. I Francouzi to vědí, ale dělají, jako že to nevědí, a dovolí to. Protože kdyby demokraté proti tomu zasáhli, ozvou se islamisté, že porušují lidská práva, demokratické principy. Jsou to děsné argumenty, které proti nám jsou schopni použít. Je to velice nebezpečné. Další efekt je ten, že má extrémní pravice záminku se ozvat a ohrazovat se proti tomu. Je třeba respektovat víru toho druhého, náboženství. Ale týká se skutečně tohle všechno ještě náboženství? Kam až to zajde? Jsem pro absolutní laickost. Jsem antiislamista a zastávám názor, že náboženství nesmí hrát politickou roli.

    Abychom narušili klišé, že alžírský autor píše pouze o alžírských, arabských problémech, zmiňme vaši hru En remontant le Niger, která vypráví příběh dvou Pařížanů, matky a syna, kteří se v doprovodu afrického průvodce vydávají do Afriky, každý se svým skrytým cílem. (Matka chce nechat pomocí magie kouzelníka uzdravit syna, syn se chce zbavit své matky.) Co vás přivedlo k napsání této hry? Jaký je vztah Maghrebu k subsaharské Africe?

    Tuhle hru mohl opravdu napsat jen člověk z Maghrebu. Žádný Malijec ani Francouz by si to nemohl dovolit. Napsal jsem ji po jedné své cestě do Mali. Mezi Maghrebem a subsaharskou Afrikou bohužel neexistují žádné vztahy. Mezi námi se rozkládá poušť. Je to velká škoda, protože jde o země, které si jsou v mnohém blízké. Francie slouží v této oblasti jako jakýsi prostředník. Hraje spíše pozitivní, kulturní roli, konečně, jel jsem do Mali díky francouzské iniciativě. V Mali mě překvapilo chování některých Francouzů, kteří se tvářili, jako kdyby byli u sebe doma. Alžírsko má s Francií zcela jiný komplikovaný vztah. Museli jsme za osvobození bojovat ve válce. Úplně jsme se od Francie odstřihli. Dekolonizace v Mali byla odlišná. De Gaulle dal svobodu africkým zemím, ale uchoval si ekonomický vliv. To nazýváme neokolonialismem. Takže někteří Francouzi i v dnešní době se v subsaharské Africe chovají jako kolonizátoři. Připadalo mi to místy až komické. V Alžírsku jsem se s takovým jevem nesetkal. Chtěl jsem se tomu anachronismu vysmát. Chtěl jsem ukázat svým francouzským přátelům, podívejte, jaké hovadiny jste schopni dělat. Měli byste to změnit. Oni to pochopili, protože hra měla ve Francii velký úspěch. Bylo to pro ně těžké smát se, ale vzali to. Přijetí ve Francii bylo stejně vřelé jako v Mali.

    Postes Française, 1945 REPRO ARCHIV

    Jak funguje současné divadlo v Alžírsku?

    Je to velmi složitá situace. Představte si, že změny, ke kterým u vás došlo díky sametové revoluci, proběhnou ve všech odvětvích kromě kultury. Že na postu ministra sedí stále komunistický kádr a řídí ho komunistickými prostředky a způsoby. Dělá propagandu státu. Takže má k dispozici celkem slušné množství peněz, ale dostanou se k nim jen vyvolení, ti poslušní. Existují velké festivaly, na které jsou zváni jen prověření hosté ze spřátelených zemí, o které je skvěle postaráno, jde však v podstatě o uzavřenou společnost. Je to absurdní. Divadla řídí funkcionáři. Píšu malé divadelní formy, krátké skeče, které se hrají v café-théâtrech či v malých divadlech. Jsou velmi populární, protože jsou totálně svobodné. V Alžírsku existuje oficiální kultura a pak ta druhá, neoficiální, jíž jsem součástí. Nejsme pronásledováni ve smyslu, že bychom šli za svoji kritiku do vězení, nýbrž je nám odepřen přístup k subvencím a dalším možnostem tvůrčím i existenčním. Fakt, že mou hru Revoluce bude v sobotu uvede v lednu velké alžírské divadlo Bejada, je výjimka. Možná tají ledy, možná si jen ředitel nepřečetl mou hru. To se uvidí. Já totiž normálně nemám přístup do tohoto divadla jako autor. A se mnou mnoho dalších. Patřím v Alžírsku ke známým autorům, jejichž knihy jsou čteny a hry uváděny, ale nemám absolutně žádný svazek s funkcionáři a představiteli státu. Proto mě překvapilo, když se na čtení ve Francouzském institutu objevili zástupci alžírské ambasády v Praze a podle jejich reakce soudím, že se jim scénické čtení líbilo. V Alžíru by žádný představitel státu na půdu Francouzského institutu nevkročil, natož aby si poslechl mou hru.

    Jaká je tradice divadla v Alžírsku?

    Divadlo je v Alžírsku populární. Máme velké divadelní autory. Alžírské divadlo je velmi angažované, politické. Ale na současné situaci se velmi podepsal terorismus devadesátých let. V době liberalizace země jsme zažili obrovský teror vůči intelektuálům. Už v letech 1991–92 mizeli, umírali lidé, teror se stupňoval. Tímto způsobem jsme přišli o množství lidí z divadla. Hodně intelektuálů a umělců z Alžírska kvůli terorismu odešlo. Někteří se vrátili, mnozí ale zůstali ve Francii jako např. Slimane Benaissa. Nakonec se podařilo divadlo v Alžírsku zcela zlikvidovat. Vzpamatovali jsme se z toho všeho ani ne před deseti lety. Byl to skutečně obrovský šok, natolik násilné přerušení, že je dnes velmi těžké divadlo v zemi obnovit. Začínáme téměř znovu, ale zároveň je situace velice dynamická. Na jedné straně se snažíme o nové divadlo, zaplnit to prázdno, usilujeme o rekonstrukci, renesanci divadla, a na druhou jako by kolem nás projížděl rychlík zvaný oficiální kultura, řízený ministerstvem. Nikdo se na nás z okýnka ani nepodívá. Je to absurdní situace.


    Komentáře k článku: Arezki Mellal: V žádné revoluci nesmí chybět žena

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,