Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ano, jste velmi naivní…

    S drzostí sobě vlastní bych odpověděl na pár otázek Martina Glasera (Snad nejsem naivní?, DN 7), nebo je snad rozšířil o další pochybnosti a otazníky.

    Nejprve bych se zastavil u rozšířeného bludu, že počet prodaných vstupenek svědčí o zájmu či spokojenosti diváků, což je absurdní argument, který se často používá jak u divadla, tak u filmu. Přitom vstupenky do divadla a kina se kupují předem, než divák dílo vidí, nevyjadřují tedy jeho názor na daný kus. Jistě, v tom množství návštěvníků jsou i ti nadšení, co jdou podruhé, potřetí a počtvrté, ale asi si nebudeme nalhávat, že tvoří většinu. Diváci tak kupují zajíce v pytli, a většinou tedy dají na reklamu: známá jména, atraktivní téma nebo název, případně doporučení známých.

    Neměly by se ale ani podceňovat funkce takového kulturního zážitku pro ony „obyčejné diváky“, neboť málokdy je primární vyhledávání umění. Je všeobecně známo, že leckterý divák si jde do divadla nebo do kina odpočinout („od shonu všedního dne“). Zejména do kina se od rané puberty do pozdní dospělosti chodí především „na rande“. Do divadla zas do společnosti. Znám docela dost těch diváků, co jdou do divadla (ano, toho konzervativního, o němž mluví Martin Glaser) třeba dvakrát třikrát do roka, dobře oděni, jako na společenskou záležitost – samotné představení je pak trochu nudí a oni vědí, že to tak má být – není to přece žádná zábava, ale ušlechtilá, kulturní činnost. Mimo jiné z tohoto zdroje se napájí celoživotní pramen představy řady i inteligentních, vzdělaných a kultivovaných lidí, že „kultura“ (nebo „umění“) je pěkná nuda, kterou je ale záhodno mít a cenit. Mohou za to zejména různé výchovné instituce – od základních škol až po ta konzervativní divadla. Druhou stranou mince jsou pak ony „zábavové“ produkce, nad nimiž se ovšem titíž diváci opět ošklíbají, byť se smějí, až se za břicho popadají, neboť cítí něco nízkého.

    Zrovna tak je otázkou, jestli tedy diváci mají skutečně onu konzervativní činohru rádi, jestli to není tak, že nic jiného neznají, a kdyby měli na výběr (ano, v oněch oblastních, měšťanských divadlech!) z více jogurtů, jestli by nepřešli na jinou značku. Jestli v tom spoléhání se na poptávku diváků nakonec není jen vlastní pohodlnost.

    Nepochopitelně alibistická je pro mne úvodní smršť Glaserových otázek „kdo má vědět“. Samozřejmě že umělec! Umělec přece chce něco a nějak sdělit, má nějaké vize, tvůrčí energii, fantazii a cíle – pokud nechce být jenom posluhovačem (údajným) diváckým zájmům nebo dokonce zájmům radnice. Čeští diváci, ale i kritici a nakonec i režiséři jsou mimořádně líní cestovat a posouvat se, čehož důsledkem je mimo jiné ono oblastní divadlo ve smyslu divadlo pro pár okolních ulic (vesnic, měst), což je samozřejmě v tak malé zemi, jako je Česká republika, dokonale nesmyslné. I z Chebu do Ostravy dojedete vlakem za sedm hodin, tedy víkendový výlet za divadlem jako vyšitý – pro kritiky by to měla být povinnost. Po mém soudu je chybou některých „oblastních divadel“ právě ono soustředění na místního diváka – jako by v případě, že to bude za něco stát, diváci nepřijeli, třeba i z dálky. Opakuji, když to bude za něco stát. Ještě větší tragédie je ale v tom, že ono spoléhání na místní diváky a údajné podřizování se jejich zájmu a vkusu je ve skutečnosti jen ohánění se údajným a domnělým vkusem a zájmy diváků, začasté tedy zástupným argumentem, proč něco nejde.

    Krize samozřejmě dávno zasáhla i zmíněné divadlo alternativní – ať už jím myslíme cokoli. Jistě to není jen dnešní doba, kdy po dobrém divadle musíme doslova pátrat. A ano, myslím si, že je to kvůli té snadno dostupné finanční podpoře. Příliš mnoho lidí dostává příliš mnoho peněz a důsledkem je příliš málo umění.  Druhá věc je, proč si města vydržují divadla – podle mého z neuměleckých důvodů, pro prestiž, dojem společenské kultivovanosti a v posledku ze stejného důvodu proč se tam chodí nudit (nebo si vyznat lásku) výše zmínění diváci.


    Komentáře k článku: Ano, jste velmi naivní…

    1. Petr Novotný

      Profilový obrázek

      Dobrý den, pane Varyši,
      se zájmem sleduji vaše zdejší spílání českému divadlu, divadelníkům a teď už i nám divákům. Myslím, že režisér Glaser musí mít asi radost, že jste jako správná potrefená husa skočil do jeho „pasti“ z otázek a vztekle zde kejháte. Zjevně totiž patříte k těm, kteří všechno vědí nejlíp a ostatním by to nejradši natloukli do hlavy kladivem. Ano, my diváci jsme povětšinou blbci nebo snobi, kteří nemají kde ukázat své hezké oblečení, nebo nejsou schopni najít kloudný druh zábavy, kde by se mohli nudit méně a proto vyhledáváme divadlo. Vaše pohrdání platícím divákem, který je dle vás v podstatě nesvéprávný chudák, plyne nesjpíš z toho, že za vstupenky do divadla neplatíte a nejspíš tam chodíte jen z povinnosti. Já, jako „běžný“ divák, než se rozhodnu, kde strávím svůj čas a za co dám své peníze, tak se snažím zjistit, zda to stojí za to. Rád bych dal na hlas kritiků, ale bohužel se náš vkus velmi často rozchází: navíc popis o čem hra je, co má kdo na sobě a nějaké povšechné soudy že jeden herec hrál zajímavě a druhý míň, většinou bez pádných argumentů, mne opravdu moc nezajímají – a víc se z českých kritik čtenář stejně nedozví.. A tak si zjistím potřebné jinak. Třeba z internetu nebo i od těch známých, jejichž názor a hodnocení mne zajímá a mohu jim věřit atd. A dokonce, byť vám to asi přijde šílené, pokud mám k nějakému divadlu důvěru, tak mne jeho tvorba zajímá a novinku případně i bez hlubších informací risknu. Jednou dvakrát, když mne zklamou, hledám jinde, protože divadlo (a jiné kulturní instituce) ke svému životu potřebuju. A buďte si jistý, že nikoliv z těch „nízkých“ důvodů, které s takovým gustem popisujete.
      Divák jde podle vás do divadla jako ovce, protože neví na co. No ano, kdyby to přesně věděl, tak by tam nechodil, protože už by tam vlastně neměl moc co zažít. Neusvědčujete se svými argumenty trošku z toho, že vy sám jdete do divadla už s názorem hotovým, což je samozřejmě u kritika poněkud ujeté? Předpokládám, že tam jdete nejen s tím, jestli to divadlo (myslím teď spíš instituci) je blbé či dobré, ale i s tím, jak by se dotyčná hra měla dělat, či dané téma inscenovat. Nejsem odborník, ale myslím, že tohle je věc tvůrce (tedy režiséra a jeho herců) a vy byste měl jen zhodnotit a pro diváky popsat, zda se jim povedlo vlastní záměr naplnit, nebo ne a hlavně proč. Na to, jak byste to dělal nebo viděl vy, není opravdu nikdo zvědavý, leda byste šel s kůží na trh a nacvičil nějaké představení sám. Ostatně, divadelní kritici se prý zhusta rekrutují z neúspěšných zájemců o studium na divadelních školách. Nehlásil jste se náhodou na DAMU či JAMU? Možná by to měl v jakémsi obecně přístupném c.v. někde uvádět každý divadelní kritik, abychom viděli – modelově „třikrát neúspěšně přijímací zkoušky na DAMU, pak přijat na FF UK, obor divadelní věda“ …
      Pan Glaser asi bude naivní, když píše své jednoduché otázky do evidentně „nepřátelského“ média. Ale možná by se tomu dalo říkat i odvaha. On totiž nikde netvrdí to, co mu podsouváte. Tedy že počet prodaných vstupenk je bernou mincí kvality. A už vůbec se alibisticky neschovává za nějaké lidi na radnici, kteří by měli vědět o čem a jak hrát divadlo. On se přeci jednoznačně ptá, kdo má rozhnout a specifikovat, jaké divadlo se bude dotovat a jaké nikoliv. To přeci nemůže říkat tvůrce, protože každý by logicky odpověděl, že to jeho, protože on má tu nejlepší vizi a zná cestu k jejímu naplnění. Nikde se neptá, kdo by měl divadelníkům říkat o čem a jak hrát divadlo.
      Spíláte, jak jsou všichni líní. Já budu asi i velmi neschopný. Zkoušel jsem vygooglovat nějaké vaše recenze, ze kterých bych mohl vyčíst, proč jsou všechna ta měšťanská a konzervativní divadla po vlastech českých tak prohnilá a hodná zániku. Protože to jistě píšete na základě důkladného prozkoumání a kritického posouzení jejich repertoáru. Leč nikde nic kloudného na mne nevypadlo. Takže nevím… Přiznám se, že jsem jako divák docela vybíravý a v poslední době jsem z českých divadel odcházel spíš rozpačitý než nadšený, ale opravdu je mi jedno, jestli se někdo prohlásí jako alternativec a druhý jako činoherec. Buď je to divadlo dobré, nebo špatné, buď mne osloví, baví, dojme či vzbudí jakoukoliv jinou smysluplnou emocionální či intelektuální reakci a nebo ne.
      Nakonec ještě jedna otázka. Proč chodíte do divadel, která vás tak otravují? Proč nevyhledáváte jen produkce, které jsou hodny vašeho záběru a hloubky a o těch pak nadšeně nereferujete a svým zápalem nepřesvědčíte další diváky, aby tam šli taky? Opravdu myslíte, že když budete psát, jak stojí všechno v českém divadle za starou bačkoru, že tím přesvědčíte diváky, aby houfně začali vyhledávat alternativní divadlo? Ještě dobře, že je rok 2010 a ne třeba 1949 – představuju si vás v modré svazácké košili, jak vyháníte tupé reakcionářské divadelníky a budujete cestu ke světlým uměleckým zítřkům. Jako vzdělanec jistě víte, kam to tenkrát vedlo. Tak na sebe dávejte pozor 🙂
      Těším se na vaše další články zde, opravdu!
      S pozdravem
      Petr Novotný

      09.04.2010 (9.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      zdravím srdečně
      – na JAMU ani DAMU jsem se já sám nikdy nehlásil, nicméně je pravda, že mezi studenty a absolventy divadelní vědy je takových nemálo.
      -usvědčujete se sám – významná část mých recenzí je pozitivní, stačí si je jen přečíst – ano, ani dnes nenajdete na internetu všechno. upozorňuji na to skvělé – z poslední doby např. Mikuláškovy inscenace u Bezručů, tvorba Teatro Pantomissimo / Tantehorse, Nebeského kousky Na zábradlí, Čechov a Strindberg v Aréně Ostrava, Hamlet v Huse na provázku, Jaro Viňarský, Tomáš Krivošík, Handa Gote…
      -já samozřejmě chodím do divadla vždy bez předsudků a pln očekávání, nepředpojatě do všech typů. často za vstupenky také platím. kdyby mě to nebavilo, nedělám to.
      -osobně se obávám, že v roce 1949 už bych byl ve vězení, ale kdo ví.
      -takových diváků jako vy je menšina.
      -nemáte pravdu, Glaser prodanými vstupenkami jako měřítkem kvality skutečně argumentuje: „Diváci hlasují průběžně: počtem zakoupených lístků.“
      -povinností kritka není jen upozorňovat na to skvělé, ale i varovat před tím strašným.

      09.04.2010 (11.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Lukáš Dubský

      Profilový obrázek

      Zdravím.
      Opravdu je velká část návštěvníků divadel takových, jak je popisujete? Musím říct, že osobně tedy skoro nikoho takového neznám. Co pozoruji já, tak existují takové čtyři základní divácké skupiny: 1. divadelní nadšenci, kteří jsou v divadle tak 3-6x měsíčně (mezi které se taky řadím:) ), 2. abonenti, kteří jsou v divadle tak 7x ročně, 3. diváci, kteří si vybírají komedie, muzikály a další lehce stravitelné kusy (to by mohla být ta vaše kategorie 3x ročně, ovšem předpokládám, že na komedii se zas tak moc nudit nejdou), 4. lidi, kteří do divadla nechodí, protože je nebaví.
      Polemizoval bych i s onou společenskou událostí a tím přizpůsobeným oblekem. Podle mých pozorování je už oblečení návštěvníků divadla zančně nekonvenční (pomineme-li premiéry a důchodcovské abonentní skupiny).

      10.04.2010 (0.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Novotný

      Profilový obrázek

      Pane Varyši, máte pravdu, nečetl jsem dostatečně pozorně . Váš text svou razancí text pana Glasera prostě přebil. Nejsem asi ale jistý,zda máte s těmi diváky pravdu. Přeci obrovský zájem o Obludárium nebo LaPutyku – coby nejúspěšnějších alternativních představení poslední doby – není známkou jejich pokleslosti. Podstatnou otázkou, kterou pan Glaser pokládá, je, kdo má určit jaké divadlo a jak se má dotovat. A jedním z kritérií přeci jistě musí být zájem publika. Resp. elementární schopnost někoho svou tvorbou vůbec oslovit. Divadlo je jediné umění, které si nemůžete nechat na někdy potom. Buď funguje teď a nebo má smůlu – může být sebelepší, ale prostě se míjí se svou dobou, místem… Kupříkladu mé oblíbené divadlo Komedie bych hrozně nerad připravil o korunu dotací, ale přesto: Za éry pana Dočekala to také bylo skvělé divadlo, vyhráli i titul Divadla roku, jestli se nepletu a na konci svého působení hráli pro plný dům a nedaly se tam sehnat na řadu představení vstupenky. Současná Komedie uvádí velkou část své produkce s diváky na jevišti – jsem vystudovaný ekonom, takže si umím dát dvě a dvě dohromady a je mi jasné, že důvodem bude mj. i kouzlení s čísly návštěvnosti atd. Poměrné a absolutní hodnoty zkrátka občas nevypovídají o tomtéž. Kdo by tedy měl definovat smysl dotovaného divadla a umění vůbec. A děje se to? Nemám čas po tom nějak pátrat, ale z příspěvku pana Glasera bych řekl, že asi moc ne…
      Na závěr svého ohlasu bych nicméně rád uvedl, že Vaše příspěvky mne na tomto webu velmi baví a čtu je s velkým potěšením. Svým způsobem je od „staré“ redakce DN obdivuhodné, že se sebevražedně vystavuje vašemu psaní. Ať se vám daří!

      13.04.2010 (17.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Za pořadatele děkuji za věcný tón polemiky. Nedá mi to ale, abych nezareagoval na to, že Petr Novotný ve svém prvním textu použil hned několik argumentů, které už tradičně přispívají k zamlžení podobných debat:

      1.
      Nemá valný smysl vyčítat kritikům, že jsou neúspěšní umělci (a tudíž píšou a priori zaujatě, nenávistně a špatně). Už jen proto, že to jednoduše není obecná pravda: někteří měli umělecké ambice, jiní ne. Ale především: o kvalitě jejich psaní to nevypovídá vůbec nic. Příklad: F.X. Šalda byl neúspěšný dramatik.

      Jediný smysluplný postup je konkrétně napsat, proč se Vám zdá ten který kritik špatný, nenávistný zaujatý atd. Je to pracnější než obecné tvrzení, ale pokud má mít hodnotící názor váhu, nic jiného nezbývá.

      2.
      Nemá valný smysl vyčítat kritikovi, že píše „negativně“. Pokud uvidí deset představení, která se mu zdají špatná, musí napsat deset negativních recenzí. Není to samozřejmě nic příjemného, stejně jako následující obvinění typu „tobě se nic nelíbí“. Kritici mívají tendenci bránit se nařčením tohoto typu výčtem svých „pozitivních“ recenzí, to je ale bohužel argumentace zcela mimo podstatu věci.

      I v tomto případě nezbývá než se snažit pokud možno konkrétně napsat, proč se Vám zdá dobrá inscenace, o které si kritik myslí, že je špatná (nebo obráceně, samozřejmě). Zvlášť pokud se kritice často vyčítá – zcela oprávněně – povšechné psaní bez konkrétních argumentů.

      3.
      Je velmi ošemetné operovat s tím, zda kritik má nebo nemá mít rád divadlo. Logika věci i zkušenost sice napovídá, že naprostá většina kritiků divadlo má ráda (samozřejmě – pro peníze ani slávu se to opravdu dělat nedá), jenže co s tím ?

      Přinejmenším za sebe říkám, že budu mnohem raději číst chytré a pronikavé kritiky od někoho, komu divadlo leze na nervy, než pajány nějakého naivního nadšence. Kritika zkrátka není píár, od toho tu jsou tiskoví mluvčí a fankluby. Jiná věc je, že se to občas špatně rozeznává, to už je ale téma samo o sobě.

      14.04.2010 (15.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      -k té Komedii, on tehdy Dočekal a půlka soboru odešla do Národního, takže se nedalo nic jiného než to divadlo zrušit, dělat. já osobně pokládám pařízkovskou éru za daleko lepší, zejména první léta, poslední léta už je to i na mě moc trendy.
      -koncepce co s emá a nemá poporpvat tu skutečně není, mj. proto, že nikdo na sebe nechec vízt tu odpovědnost, takže to funguje tak, že každý dostane trochu – málokdo nic a taky málokdo dost. osobně si myslím, že vyprodané divadlo by se mělo být schopno uživit samo a jestliže nějaká státní podpora, tak těm bez diváků: nicméně jako libertarián jsem v zásadě zastáncem názoru, že od státu by nikdo nic dostávat neměl. ( a jako punk-snob si pak mylsím, že mít cokoli společného se státem je ostuda, zejméma pro umělce a intelektuály). ale to je na jinou debatu.
      -la putyka ani obludárium samozřejmě nejsou alternativní divadlo, jen jiná forma mainstreamu.
      -jakákoli návštěva divadla má prostě i sociální rozměr, ať už se oblečeme jakkoli, něco tím dáváme najevo, jdeme tam mezi jiné lidi, někoho dalšího potkáme, chodíme tam s někým atd. tohle ignorovat je bláznovství. samozřejmě to nepatří do uvažování kritika při psaní recenze ani umělce při tvorbě, ale do jakéhosi širšího kontetxu uvažování o divadle ano.
      – o kvalitě něčího psaní samozřejmě nic nevypovídá ani jeho úspěch. FX Šalda byl nejen neúspěšný, ale i špatný dramatik, zatímco třeba Martin McDonagh nebo Joe Penhall jsou úspěšní a špatní dramatici.

      15.04.2010 (11.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,