Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Potkali se u Špinara

    Daniel Špinar se na Nové scéně pustil do trochu nebezpečného textu. Divadelní hra Protection (v českém překladu Spolu/Sami) německé autorky Anji Hillingové se skládá z trojice poetických dialogů, jejichž protagonisté tápavě hledají cestu k citovému i jinému sblížení. Riziko pro inscenátory spočívá mimo jiné v tom, že se podobný model může zdát poněkud omletý, ještě horší ale je, že od poetičnosti je jen krůček k rozehrávání sladkobolných klišé.

    Spolu/sami

    Marco (Filip Rajmont) a Marc (Igor Orozovič) uzavřeni v akváriu FOTO MARTIN KÁMEN

    Pražští inscenátoři se chytli především do druhé pasti. Nejméně skousnutelné je to hned v první třetině. Dva zromantizovaní bezdomovci, ona hraje každý večer v metru na kontrabas a pak spí pod mostem ve futrálu svého nástroje, on ji platonicky miluje a doprovází ji na její poslední cestě „za sluncem“. Samozřejmě se to nepředvádí realisticky, jenže ani poetická recitace, afektovaná v případě Kateřiny Holánové a dětsky naivní u Davida Matáska, není moc velká výhra. Kostýmy evokující zašlé společenské róby toho moc nezachrání. Ani nemluvě o uzavření veškerého dění do skleněného „akvária“ (mluví se přes mikroporty). Akvárium lze jistě brát jako výraz odtažitosti, odcizení nebo snad i toho, že se diváci mění ve voyeury – mám ale poněkud přízemní podezření, že to je spíš jedna z módních vln, které pravidelně vypění v Německu a čeští divadelníci je pak dost mechanicky napodobují.

    Nejlepší moment první části přijde v závěru: po stmívačce se na scéně objeví šest ležících postav ve stejných červených šatech, jaké nosí nebohá kontrabasistka. Po další stmívačce se ukáže, že to jsou muži, a prostředí se plynule změní v gay bar. Tady se Marco snaží sblížit s místním krasavcem Marcem a nemá přitom tušení, že ten se do klubu vrátil poprvé po dvou letech – s protézou místo nohy. Obapolná nejistota vede k sérii nedorozumění a nakonec se mladíci přes vzájemnou přitažlivost rozejdou, aniž by se vůbec dozvěděli, jak se věci doopravdy mají. Špinar klade důraz na směšnost až trapnost celé série vršících se nedorozumění a jednotlivé výjevy efektně aranžuje: třeba v posteli kolem velké diskokoule nebo v záchodové kabince vytvořené těly mužů v červených šatech. Důsledně také nechává herce rozlišovat „skutečné“ dialogy od vnitřních komentářů (to je ostatně přístup, který se uplatňuje v celé inscenaci, mění se jen míra ironie). I tato třetina však záhy narazí na své limity: je to vlastně jen sladkobolná historka, efektní a dojemná, nic víc. Ctitelé vypracovaných muskulatur však mohou ocenit, že Igor Orozovič tu svoji vystavuje ještě víc než obvykle.

    V závěrečné epizodě míří příslušník zlaté mládeže na divoký maškarní mejdan a omylem zaklepe na dveře bytu neznámé cizinky; výsledkem je divoké erotické utkání. Mnohem víc než o samotný sex tu však jde o ironickou projekci různých národnostních a koneckonců i genderových a so­ciál­ních stereotypů. Pražská inscenace, bohužel, velmi nešťastně „zaktualizovala“ vztah německo-turecký na česko-ukrajinský, aniž by se přitom dotkla jakéhokoli reálnějšího problému. Dívka navíc vystupuje jako hotelová pokojská a ještě ke všemu je navlečená do bohatě zdobeného národního kroje. Skoro se zdálo, že hlavním cílem bylo vymyslet co nejbarvitější podivnost. Což se koneckonců povedlo – za tu cenu, že vznikla vcelku povrchní groteska, zábavná a okázale absurdní. Z ryze divadelního hlediska i po herecké stránce byla nicméně tato epizoda z celého večera nejpovedenější (jakkoli nešlo přehlédnout opakování osvědčených triků z Mého romantického příběhu). Udivený, váhavý Martin Pechlát, nejistě se klátící v lodičkách a v červených šatech, proti němu ironická, útočná a nevypočitatelná Tereza Vilišová. Konec přijatelný, o povedené inscenaci však lze tentokrát mluvit jen stěží.

    Anja Hillingová: Spolu/Sami. Překlad Tereza Semotamová, režie Daniel Špinar, výprava Lucia Škandíková, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 12. listopadu 2015 na Nové scéně Národního divadla.


    Komentáře k článku: Potkali se u Špinara

    1. Milan Jančo

      Profilový obrázek

      Dá se někde sehnat originální německý text hry Anji Hilling, Protection? Existuje španělský, ruský a nyní i český překlad, ale německý text pravděpodobně nebyl publikován. V Pražským Goethe Institutu, když jsem se ptal na A. Hilling jsem měl pocit, že toto jméno v životě neslyšeli. V Bratislavě jsem zkoušel knihkupectví, ale tam mne paradoxně odkázali na Goethe Institut, i když to jsem se ptal obecně na „niečo od Hilling“ ne na Protection.

      28.11.2015 (15.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,