Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Angažované vlnění české alternativy

    V reflexi letošního Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni (DN 16/2019) Ivan Žáček poznamenal, že divadlo v poslední době důrazně upozorňuje na nejrůznější alarmující jevy, jež by v nejbližší budoucnosti klidně mohly ohrozit demokratickou společnost. Jen hluchý návštěvník letošního ročníku by oslyšel to naléhavé volání: udělejme něco, tento svět je těžce nemocný a jde to s ním rapidně z kopce, píše. Po zhlédnutí 26. edice přehlídky (nejen) divadelní alternativy …příští vlna/next wave…, která proběhla od 17. do 28. září 2019, nelze tento výrok než podepsat.

    Neuvěřitelná podoba dvojice z inscenace Tumor: karcinogenní romance upevňuje motiv ambivalentního vztahu nemocného ke svému nádoru (nemoc je naší součástí) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Odsouzen… k lhostejnosti?

    Dramaturgyně festivalu Lenka Dombrovská sestavila program téměř výhradně z inscenací angažovaného, politického divadla, které svázala sartrovským mottem Odsouzen ke svobodě. Nejnovější ročník lze tudíž vnímat i jako komentář k letošnímu třicetiletému výročí sametové revoluce. O něj se postaraly zejména čtyři projekty. Inscenované čtení z recesistické knihy Tutáč aneb Triumf lhostejné šelmy, napsané podvratným živlem české literatury s pseudonymem S.d.Ch., se v předlouhém řetězci parodických hlášek a obrazoboreckých vtipů obulo do české kultury. Fiktivního původce předčítaných zápisků, obdivovatele Tutanchamona i svastiky a nového ministra kultury hraje sám autor jako destilát z politické arogance a omezenosti, s holým břichem vykukujícím z rozepnuté mikiny. Příznačné je, že pro dosud nejslabší ministerský resort dokáže Tutáč získat osmdesát procent státního rozpočtu, a přesto kulturu svou svévolí dokonale pohřbí. Jak praví se zvrácenou jasnozřivostí Václavu Moravcovi: Velká kultura malého národa je možná jen slepým kulturním terorem, pane redaktore, proto náš malý národ potřebuje kulturu hlavně bohatou.

    Velkou recesí byl i druhý příspěvek k době po sametu, inscenované čtení postfaktické bizarní hříčky Vladimíra Mikulky Beranidla budoucnosti zrealizované divadelním spolkem Antonín Puchmajer. Jakkoli zamotaný a absurdní je děj hry (zahrnuje například výstupy Havla-rasisty, Dalajlámy-prznitele žen, zajíce z hory Říp či Iluminátů včetně Marxe, Mao Ce-tunga a Ježíše), její poselství je nekompromisní: odhaluje českou polistopadovou společnost jako malý rybníček nicek a nul, které se vezou s proudem a nějakou změnu vyvolají jen tehdy, jsou-li k tomu dostrkány (samozřejmě někým, kdo sleduje vlastní špinavé cíle). Brněnské divadlo Feste proti této letargii bojovalo tak, že každému ze spoutaných účastníků vězeňské procházky po Babišových Průhonicích dalo možnost napsat premiérovi dopis (žádost o abolici) a vhodit ho do schránky jeho vily. Přednes Havlova projevu Anatomie nenávisti z roku 1990, jenž dal tomuto imerzivnímu site-specific projektu režiséra Jiřího Honzírka název, přitom bezútěšnou politickou situaci u nás vsadil do širšího rámce krize demokracie v postkomunistických zemích Visegrádské čtyřky. Nejkomplexnější obraz vývoje české společnosti a demokracie nejen v době po sametu poskytla Opuštěná společnost olomouckého Divadla na cucky v režii Patrika Lančariče, nekomplikované, scénicky skoupé převyprávění zásadních úryvků ze stejnojmenné knihy Erika Taberyho.

    Spitfire Company v projektu Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně… staví do kontrastu civilní tón televizní reportáže s drsnými příběhy, jež performeři vizualizují prostřednictvím hrátek s pokrmy FOTO ANNA ČERNÁ

    Láska, nebo diagnóza?

    Příspěvkem k některým polistopadovým deficitům by mohla být také adaptace Pánkova románu oceněného Magnesií Literou Láska v době globálních klimatických změn. Autor v něm velice empaticky zhmotňuje vykořeněného člověka, jenž bloumá globalizovaným světem pln úzkosti, protože neumí naložit se svou svobodou ani potlačit předsudky a komplexy pramenící z toho, že dospíval v hermeticky uzavřené společnosti. Režisér Ondřej Štefaňák, držitel Pocty festivalu v kategorii Objev roku, se nicméně této podstatné výpovědi zřekl a v MeetFactory rozpracoval hlavně dílčí téma krize mužství v současném světě. Aspekty, které u Pánka mají neobyčejnou výpovědní hodnotu, Štefaňákova expresionistická metoda přitom často redukuje na zdroj komiky a/nebo na trochu samoúčelnou (ale zpravidla využitou) hereckou příležitost. Třeba když Vojtěch Hrabák navlečený do upnutých rudých šatů představuje „sexy“ indickou vědkyni, která by současně měla být zásadním symbolem vypravěčovy vykořeněnosti a nenaplněných tužeb. Kromě špinění těl performerů (islandským bahnem) zde nechybí ani nahota, mikrofon či agresivně barevná scéna, tedy jakýsi kánon alternativního divadla, který se zvolenou látkou ve své expresivitě ovšem příliš nesouzní. Hádám, že u této inscenace bude velice záležet na znalosti předlohy: jde o řemeslně dobře odvedené, přístupné artové divadlo, které se provinilo „pouze“ tím, že na vzrušujícím členitém půdorysu Pánkovy knihy vybudovalo zbytečně omezující, explicitní konstrukt.

    Ze spíše apolitického konce přistoupila k tématu svobody také koprodukční inscenace mezinárodního uskupení T.I.T.S. a A studia Rubín Tumor: karcinogenní romance. V programu se sice píše, že tvůrci chtějí zkoumat spojení mezi tumory a naší společností na základě tvrzení, že každá doba má svou chorobu, ale z výsledného tvaru ponejvíce vystupuje rovina osobní. Rakovinné bujení je totiž zobrazeno metaforicky jako toxický vztah, který člověku postupně bere svobodu – dokud ho nezabije. Identicky oblečená dvojice performerů (režisérka a autorka konceptu Nela H. Kornetová a Gregers Andreas Kroksleiven-Hansen) ztvárňuje v nuancovaných pohybových kreacích za pomoci česko-anglického dialogu i několika písňových evergreenů jednotlivé fáze vztahu (ženy s mužem, nebo ženy s tumorem?) – od nesmělého prorůstání přes nalezení symbiózy až po bolestivé odtržení. Až je člověk na pochybách, zda to ve skutečnosti není naopak, tedy že rakovina tu slouží jen jako metafora destruktivního milostného spojení. Ale právě díky tomuto umnému balancování mezi dvěma interpretacemi se závažné téma vyjevuje bez patosu, s příjemnou dávkou ozdravné komiky. Inscenace měla premiéru v západním křídle pražské Invalidovny, takže se zároveň stala ukázkou činnosti spolku Iniciativa pro Invalidovnu, který se soustavně snaží o oživení tohoto místa kulturou a letos získal Poctu za producentský počin roku.

    Zleva Vojtěch Hrabák, Petr Jeništa a Jan Bárta, kteří v adaptaci knihy Josefa Pánka ztvární vypravěče ve třech různých životních fázích FOTO ANDREA ČERNÁ

    Politika = morální šílenství?

    Politicky nabité vlnění v českém divadle „Nextku“ tentokrát vylákalo z hájemství výsostného experimentu. Téměř všechny inscenace se například opíraly o původní textovou předlohu – jev v alternativním divadle spíše nevídaný. Multimediální performance režiséra Jana Motala Stavitelé písku na téma uprchlické krize kombinovala básně perských, arabských a hebrejských autorů s filmovou projekcí a atmosférotvorným koncertem Osobnosti roku letošních Poct, multižánrového hudebníka Tomáše Vtípila. Spitfire Company zase představila koláž z reportážních knih běloruské nobelistky Světlany Alexijevičové Konec člověka?!? Reportáže psané z kuchyně… (režie Petr Boháč). Na scéně evokující reportážní studio dvojice moderátorů (Inga Zotova Mikshina a Roman Zotov Mikshin) s profesionálním netečným výrazem a s ruským přízvukem předčítá děsivé, groteskní, jindy dokonce sarkastické a hlavně brilantně vypointované zkazky reflektující nepřikrášlenou realitu v zemích bývalého SSSR. Na stole je připraveno několik pokrmů, které aktéři před zraky diváků (vše je snímáno kamerou na plátno na stěně) přemění v nechutná zátiší dokreslující danou reportáž. Okousané stehno se stává metaforou vojáků rozstřílených napadrť, tmavá drť hřbitovní hlínou – a kdyby i přesto někdo dostal hlad či žízeň, performeři mu nabídnou boršč a vodku. Děkuji, nechci…

    Podobné mrazení z drtivého dopadu totality na lidské osudy vyvolala inscenace Zpráva o zázraku (Josef Toufar) divadelního uskupení DOK.TRIN v režii Barbary Herz, opírající se o knihu Miloše Doležala a další dokumentární materiály týkající se Číhošťského zázraku. Ačkoli dokumentární divadlo běžně zaměstnává spíše divácké ratio, tato inscenace přináší až transcendentální prožitek. Svou kompozicí napodobuje katolickou mši a na ubitého faráře nahlíží dílem jako na mučedníka a světce, dílem jako na obyčejného sympatického chlapa z vesnice. Šlo o zázrak, či nikoli? Tato otázka po celou dobu visí ve vzduchu, a když sleduji závěrečnou pietu s mrtvým Toufarem, chce se mi odpovědět, že ano.

    Monodrama Moral Insanity Prešovského národného divadla (režie Júlia Rázusová) čerpalo z románu Umberta Eca Pražský hřbitov, avšak poskrovnu: vydestilovalo z něj zlovolný monolog nabitý nesnesitelnou dávkou xenofobních, šovinistických a misogynních výroků, který velice přesně reflektuje nesnášenlivé nacionalistické tendence v současné Evropě. Při šlechtění svého zelného políčka ho nejprve jakoby mimochodem, pak čím dál tím zarytěji pronáší bodrý chasník, který by klidně mohl být vaším sousedem. Zneškodní běláska, pak ze dvou prken vyrobí strašáka – a všechny tyto obyčejné zahrádkářské činnosti náhle získávají monstrózní rozměr. Příštím strašákem může být klidně pistole a z běláska se zítra může stát člověk. Herec Peter Brajerčík nesnesitelně autentickým způsobem předvádí „morální šílenství“ všedního dne a obyčejného člověka, které je v dnešní době tak nebezpečné. Vrcholný zážitek festivalu!

    Proti myšlenkovému mainstreamu

    Je v Čechách politické, angažované divadlo ještě stále alternativou? Vždyť se čím dál tím častěji objevuje na oficiálních kamenných, ba i bulvárních scénách. Hranice jsou, zdá se, prolomeny – snad ku prospěchu společnosti. Politické divadlo by ale každopádně mělo zůstat alternativou myšlenkovou. Jen tak může přimět člověka vidět věci, které záměrně či nevědomky přehlíží, provokovat ho, rozšiřovat mu obzory, snímat růžové brýle, korigovat jeho stereotypní či zkreslené uvažování o světě, aby nezabředl do blažené nevědomosti. Letošnímu festivalu …příští vlna/next wave… se to ve většině případů povedlo.


    Komentáře k článku: Angažované vlnění české alternativy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,