Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Anastasia Gubareva, Dimitrij Schaad: Gorki Theater hoří

    Inscenaci na motivy románu Ericha Marii Remarqua Noc v Lisabonu nastudovali v berlínském Maxim Gorki Theater pod vedením režiséra tureckého původu Hakana Savaşe Micana herci Anastasia Gubareva, moskevská rodačka, a Dimitrij Schaad, který pochází z Kazachstánu. V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka s ní hostovali v Divadle pod Palmovkou. Rozhovor s touto hereckou dvojicí se podobal fakírskému poskakování mezi hereckou hrdostí, radostí, pokorou a ironizující nadsázkou.

    Anastasia Gubareva a Dimitrij Schaad na plakátu Maxim Gorki Theater k inscenaci dramatizace románu Hanse Fallady Kleiner Mann – was nun? (Občánku, a co teď?, režie Hakan Savaş Mican, premiéra 15. ledna 2016) FOTO ESRA ROTTHOFF

    Román E. M. Remarqua vypráví milostný příběh německého emigrantského páru z třicátých let 20. století. V čem je pro vás aktuální?

    Schaad: Od třicátých let minulého století prošla Evropa velkou proměnou, ale jeden pocit, který autor popisuje prostřednictvím protagonisty Josefa po jeho útěku z nacistického Německa, ve mně silně zarezonoval – totiž že člověk nemůže najít vlastní identitu jinde než tam, kde se narodil a vyrůstal. Zjednodušeně řečeno tam, kde je jeho domov. I když je člověk v zahraničí dobře situovaný, kdesi ve skrytu duše cítí, že sem nepatří, že nezapadá a že to nedokáže překlenout. Remarque se k těmto myšlenkám stále vracel, pronásledovaly ho celý život až do smrti. Migrace probíhá neustále i dnes a podle mne je tento zcela zásadní pocit stále aktuální.

    Režisér zkombinoval románový příběh s deníkem ze své cesty současnou Evropou. Jak inscenace vznikala?

    Schaad: Leccos bylo předem dané. Režisér Hakan Savaş Mican přišel s tím, že se bude hrát na prázdném jevišti, s živým hudebním doprovodem a videoprojekcí a s využitím textů, které napsal během své cesty po místech, kudy prchali Josef s Helenou. Navzdory složitému hledání šlo o úžasně demokratickou spolupráci, kdy celý tým seděl na jevišti nad románem a velmi otevřeně o interpretaci komunikoval. Hra pro dva herce stojí a padá s hereckým výkonem, musíte odbourat veškeré bariéry.

    Gubareva: Důkladně jsme se probírali textem a jednotlivé pasáže všelijak přeskládávali, prostě kolektivní práce. Co se týče hraní, Dimitrij vytvořil postavu Hakana a pomohl mi k ní najít klíč. Zvládnout osobní text režiséra a pak toho režiséra ještě zahrát jako divadelní postavu je pro herce pozoruhodná výzva.

    V roce 2016 jste na PDFNJ hostovali s inscenací The Situation postavenou na vlastních zkušenostech emigrantů žijících v Berlíně. Byli jste také spolutvůrci scénáře Noci v Lisabonu?

    Schaad: Je pravdou, že v The Situation pracuji s vlastními texty, které vycházející z mé osobní zkušenosti, ale do Noci v Lisabonu jsem přispěl pouze jedinou větou. Uznejte sama, když hraji muže, který má zkušenost s koncentračním táborem a popisuje tamější poměry, stěží bych to propojil s problémy svých rodičů a řešil, že se po příchodu do Německa cítili trochu deprimováni. Konkurovat tomu, co Remarque popisuje a co ho poznamenalo, by bylo krapet cynické. Takže v tomto případě jsem se situacemi z vlastní autobiografie autorsky nepodílel.

    Gubareva: Osobní zkušenosti v pravém slova smyslu jsem do hry nezakomponovala, ale jeden můj monolog je svého druhu hybrid z mých zážitků. Upravila jsem je a přizpůsobila příběhu a postavě. Napsala jsem i ruský text k poslední písni. Ten už je osobnější. Zpráva o současném světě, kterého bych raději byla ušetřena.

    Vracíte se při ztvárňování postav migrantů k vlastním dávno překonaným nebo potlačeným zážitkům a pocitům?

    Gubareva: Herec si obecně musí sahat pro pocity do různých škatulek. Například v mém způsobu myšlení sehrávají kořeny stále jistou úlohu a vždy záleží na postavě, kterou ztvárňuju. Někdo si pod pojmem emigrace a z ní plynoucí osobní dezintegrace představí změnu vizáže, stylu oblékání a odhození zvyků spojených s tradicí. Radikálnější způsob je odložení všeho, v čem člověk vyrostl a co dosud vstřebal, co souvisí s jeho vlastí, sociálními a kulturními vlivy. Samozřejmě že pokud chci sdělovat přistěhovalecké zkušenosti, musím se od nich pokaždé nejprve distancovat.

    Dramaturgie Gorki Theater staví herce do podobných úloh často. Objevili jste způsob, jak specifické problémy či zkušenosti zpřístupnit divákům tak, aby je aspoň zčásti pochopili?

    Schaad: Zůstaneme-li u inscenace Noci v Lisabonu, našli jsme formu, která se pohybuje na hranici psychologicko-realistického dramatu a performativních komentářů, a obohatili jsme ji o prvky kabaretu. Střídáním žánrů a prvků se snažíme maximálně přiblížit divákovi. Objevují se tu existenciální okamžiky, příšerné a strachem naplněné situace, ale také momenty, nad kterými by se člověk měl zasmát. Důležitá je i hudební rovina. Co se někdy nedá vyjádřit slovy, dá se vyjádřit šansonem nebo jinou formou písně. Je v tom zkrátka mnoho elementů, z nichž se snažíme sestavit celkový obraz Evropy. Touha, strach, směšnost, ohlédnutí za minulostí, sebereflexe, soucit s druhým. Takový zkrátka asociativní vhled do současnosti.

    Gubareva: V inscenacích Gorki Theater se migrantská tematika probírá rozmanitými způsoby a neustále se řeší možnosti, jak s ní zacházet a jak ji interpretovat.

    Z pražského představení Noci v Lisabonu v Divadle pod Palmovkou v rámci PDFNJ 2019 (režie Hakan Savaş Mican, premiéra 11. ledna 2019, Maxim Gorki Theater) FOTO KIVA

    V Gorki Theater působí i režisér Oliver Frljić. V Brně, ve Varšavě i jinde ve světě vyvolaly jeho inscenace otevřené protesty. Zaznamenali jste v Berlíně podobné reakce?

    Schaad: V Německu nemá divadlo momentálně takový explozivní potenciál jako v jiných zemích. Zde není úkolem divadla jako média vyvolávat masové protesty, nepatří to k jeho současnému kulturnímu poslání. Divadelníci, kteří přijdou do Německa z východoevropských zemí, se často musí vyrovnávat s tím, že reakce publika na provokativní potenciál je mnohem umírněnější. V Rakousku je to jiné. Nebo ve Švýcarsku. V Německu existují různé skupiny, například hnutí umělců a aktivistů Zentrum für Politische Schönheit (Centrum pro politickou krásu), s nímž Gorki Theater spolupracuje, které se pokoušejí opakovaně a novými cestami společenské bariéry narušovat. Ovšem protesty, jež zmiňujete, vyvolala Frljićova kritika kontroverzních témat týkajících se církve a náboženství. Střet s kontroverzemi víry je v Německu jiný než třeba u polského katolicismu. To ostatně platí i u historického vyrovnání se s antisemitismem, k němuž v Polsku přistupují také zcela jinak. V Německu by lidé vyšli do ulic v případě, že by se přestal vysílat kriminální televizní seriál Místo činu.

    Gubareva: Nutno dodat, že publikum, které se schází v Gorki Theater, je velmi shovívavé, a soudím, že to, co mu předkládáme, vidí podobně jako my.

    Pane Schaade, pokud si dobře vybavuji, na diskusi po pražském představení The Situation se objevily emotivně pohnuté reakce některých diváků na vaše zkušenosti z přistěhovalecké doby. Stává se vám to často?

    Schaad: Stává. Jsem opravdu šťastný za spoustu emocionálních zpětných reakcí na představení našeho divadla. Abych to vysvětlil, normálně divadlo v Německu patří k intelektuálnímu umění, ve kterém jsou všichni nad věcí. Dění řídí a usměrňují dramaturgové, kritizuje se zlý kapitalismus a celý ten „svinský“ systém a nic to neznamená.

    Gubareva: To zní hodně cynicky.

    Schaad: Zato Gorki Theater hoří. A dřevem, které oheň živí, jsou herci a herečky s jejich vlastními emocemi. Nezáleží na tom, zda tyto emoce odpovídají emočním stavům, jimiž si prošli, nebo zda se pouze snaží vžít do postav, které hrají a jejichž emoce co nejlépe interpretují. V ideálním případě se to kloubí. U nás v divadle byste po představení sotva zaslechli diskusi o tom, co za „sakra dobře“ promyšlenou dramaturgii jsme to viděli. Divák si spíš řekne: Do p…, co tohle bylo za večer?! Řezal jsem se a nemohl jsem přestat. Nebo: Úplně mě přibili k sedačce. To je to, co se mi na našem divadle líbí.

    Vybavíte si nějaké konkrétní divácké reakce?

    Schaad: V jedné inscenaci jsem měl monolog, ve kterém jsem vyprávěl, že mě člen rodiny sexuálně zneužíval. Nešlo o můj osobní zážitek, text byl sepsán na základě prožitků a svědectví jiných lidí, ale po jednom představení mě v zahradě divadla odchytil cizí člověk, ruce špinavé, oči uplakané. Vyprávěl mi, co všechno v něm ten monolog rozpoutal a že je mi velmi vděčný za to, že mám odvahu o takových věcech veřejně hovořit. Popřál mi hodně sil. Šlo o nejsilnější feedback, jakého se mi kdy od diváka dostalo. A potvrdilo mi to mé přesvědčení, že příběhy, které na jevišti vyprávíme, musíme brát velmi vážně. Je evidentní, že některé dokumentární formou podané životní situace mohou někomu, kdo ve vlastním životě zažil něco strašného, pomoci nalézt sama sebe.

    Gubareva: Doposud jsem neměla moc příležitostí přenést vlastní životní zkušenosti na jeviště. Byla jsem na mateřské, takže v uplynulých dvou letech jsem zkušenosti spíš získávala. Kolegové mezitím převyprávěli na scéně celý svůj život…

    Schaad: Opakovaně se stává, že diváci ruského původu reagují na moji postavu v inscenaci The Situation a v monologu o příchodu do Německa nacházejí sami sebe, historii vlastní rodiny. Vážím si toho.

    Gubareva: Často slýchávám po představení: Děkuji, rozplakali jste mě. Na základě takové reakce si uvědomuji, že u diváků vyvoláváme silné emoční hnutí.

    V Berlíně žijete od roku 2013. Jak se metropole Německa změnila od doby vašeho příchodu?

    Schaad: Za ta léta, co v Berlíně žiji, město zkrásnělo. Jinak je stále stejné. Je tavicí pecí lidstva všech ras a národností a doufám, že jí i zůstane. Je světovou multikulturní metropolí s obrovskou mírou tolerance vůči lidem, kteří myslí, žijí a milují jinak – podobné místo nenajdete široko daleko.

    Co vám přineslo angažmá v Gorki Theater?

    Gubareva: Mě úžasně obohatilo. Ve všech možných směrech. Způsob hraní, který je základem specifičnosti tohoto divadla, způsob jednání a vztahy mezi herci, způsob spolupráce. Když jsem do tohoto divadla přišla, jen jsem žasla. Od kolegů jsem se hrozně moc naučila pouze pozorováním toho, jak to dělají. Přitom jde o rozdílné osobnosti. Od každé jsem se mohla něčemu přiučit.

    Závisí bohatství těch zkušeností a kvalita kolektivu na tom, že jde o multikulturní ansámbl?

    Schaad: Nejen multikulturní. V Gorki Theater se setkáváte s lidmi, kteří jsou temperamentní, veselí a otevření. Vedete specifické diskuse třeba o genderu a tekutosti mužských a ženských rolí. Mnohdy jsou to věci na hony vzdálené vašim představám. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by člověk mohl takto diskutovat například o rovnováze sil, o identitě, o tom, kdo jsem a jaký je můj pohled na svět. Lidé v Gorki Theater jsou živoucí a aktivní, žádní akademici. Zkoušíme, probíráme se příběhy a přemýšlíme, které prožitky proměnit v texty a jak texty proměnit v zážitky. Po zkušenostech, jež jsem tu získal, se cítím mnohem obohacenější. Jsem zralý přemýšlející člověk, komplexní ve svém myšlení i cítění.

    Gubareva: Než jsem přišla do Gorki Theater, byla jsem divadlem unavená. Nevěděla jsem, co od povolání herečky čekám a zda je co čekat. Teď už to vím. V jiném divadle bych snad ani nechtěla působit.

    Schaad: Ale abychom to nepřehnali – teď, když jsme skončili s reklamním blokem našeho divadla, si musíme přiznat, že nic není svaté. Za úspěchem Gorki Theater je i spousta reklamy, komerce, spílání publiku. Propagace produkcemi, na které by nikdo sám od sebe nepřišel. Nebyli jsme zváni na festivaly a tím jsme uspěli. Tak! Upřímnost nade vše. Co mě tížilo, muselo ven. Ale jinak je Gorki Theater skvělé.

    Gubareva: Jistě. Nic tíživého si nenechávejme pro sebe.

    Schaad: Jinak by to nebylo umění, ale sranda. A ještě jedna věc. Oba děláme divadlo za peníze.

    /Rozhovor je doplněn o několik krátkých pasáží, které se do tištěné podoby z důvodu prostoru nedostaly – pozn. red./


    Komentáře k článku: Anastasia Gubareva, Dimitrij Schaad: Gorki Theater hoří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,