Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alfredův překážkový běh VIII

    Obrazy v paměti

    Jen abych uzavřel Turba tacet. Inscenaci jsem hrál na několika festivalech v Irsku, Švýcarsku, Švédsku, Finsku, Dánsku a už zmiňovaných Spojených státech. Jan v té době pracoval pro americké filmaře, kteří vydávali Prahu za Drážďany. Točili tu Vonnegutovu knížku Jatka číslo pět v režii Georga Roye Hilla, proslaveného režií Butch Cassidy a Sundance Kid. Hilla a herce americké produkce pozval Jan na Turbu tacet. Hill přišel po představení za mnou do šatny a poznamenal: Ničemu jsem nerozuměl, ale ještě půl hodinku bych se vydržel dívat. Američané nám natočili nemnohé části inscenace pro účast na festivalu v USA. Bylo to dobré a úspěšné hostování.

    P. A. R. 3441

    Tato fotografie je výjimečná. Pustil jsem fotografa Josefa Hníka na scénu – samozřejmě během zkoušky, což jsem obvykle nedělal. Nemám proto ani nalepený zelený knír, se kterým jsem hrál. Jde o inscenaci P. A. R. 3441 z roku 1971. FOTO JOSEF HNÍK

    Pár výňatků z kritik: Irish independent: Beckett imprint on Czech mime, v Dánsku: Mim mellan Buster Keaton och Samuel Beckett, Zürich: Turba turbulent und stumm, Luzern: Bonsoir Tristesse, Laussane: Un homme seul dans un monde traqué, København: Lykkelige ojeblike, Zürich: Gastspiel des phänomenalen tschechischen Mimen Ctibor Turba. To jsou útržky pro vnoučata.

    Ale skutečnou radost mi udělal slavný porodník profesor Doležal před několika měsíci. Poznal jsem ho na večírku jedné mé starší přítelkyně. Popsal mi z představení Turba tacet jeden celý obraz, takřka beze zbytku. V tom je cena divadla. Zanechat v paměti diváka silný obraz, a pokud ten obraz trvá čtyřicet nebo čtyřicet dva let, je to průkaz síly. Žádné video, žádné fotografie nemohou nahradit stále živý obraz v paměti diváka.

    Hořký konec na domácí půdě

    Tak, konečně k novému projektu P.A.R. 3441. Bylo to údajně existující telefonní číslo v Londýně, které Jan znal. Ale především označení dvojice postav, na kterých byl uskutečněn experiment. Žili jsme v odporném pokusu na několikamilionovém davu, vedeném totálně vykolejenými politiky s neutuchající potřebou moci. V inscenaci šlo o vzorek lidí označených na rukou visačkami s identifikačním číslem. Muž a žena, pár. Mám obrazné vidění. Napadl mne nafukovací plastový kubus, do kterého byli studovaní lidé uzavřeni jako v teráriu s výbavou, která v myslích experimentátorů představovala vše potřebné. Tedy věci zcela nepotřebné. Televizor, chromované chůdy jako symbol leštěných dopravních prostředků, past na medvědy, padák a hromada navršených konzerv, obsah později přiblížím. Všechno na hromadě v khaki barvách, jako by výsadek na Okinawě dodal vojenský materiál.

    Když jsem poprvé nápad uváděl, technici mne ujišťovali o nereálnosti plastového kubusu. Dámy z dobřichovické firmy Směr mi upekly plastovou krychli, do ní byly zavedeny plastové roury potřebné k nafukování a nakonec k zadušení prostudovaných a nepotřebných lidských vzorků. Fungovalo to a já s mistrovou z Dobřichovic mnoho let poté připravoval nafukovací kousky pro další své produkce. Pro Hobita, Autour d’une porte a pořád dál až do posledních dnů své výuky na divadelních školách. Ještě mám doma jednu krychli schovanou.

    Když se splihlá krychle za rachotu hudby Jimmy Hendrixe zvedla a vyboulila, uviděli diváci onu materiální výbavu, ze které se pomalu sunul periskop. Chvíli obhlížel okolí, pak se za periskopem vysoukal chlapík s visačkou.

    A tady vstupuje do obrazu geniální malíř Jiří Sopko. Kostým vyděšeného chlapíka neměl stopu reálné barevnosti. Klobouk byl zelený, kabát žlutý s propocenými fleky v podpaží. Barevné shluky bodů. Kalhoty fialové, boty zelené, tvář oranžová, knír zelený, stín na tváři pod kloboučkem též zelený. Dynamický Sopkův obraz.

    Vše, co jsem vybaloval nebo sápal z konzerv, neslo barvy. Konzervovaný papoušek, vrchlík padáku, výbuch barev ve chvíli, kdy jsem později objevenou partnerku skokem uchvacoval. Vířil jsem na chromovaných chůdách, sledoval jsem tupé mžení na obrazovce zachvácen následnou kakatonií, usiloval o útěky, včetně pokusu o sebevraždu. Pod stropem plastu se ve chvílích revolt roztancovala policejní lampa a chování muže bylo zkorigováno. V jedné krabici jsem našel ženu, prožil s ní kus cesty, které bylo poznamenáno nepochopitelnými policejními manýrami taktéž barevné slečny. Ženu nám zahrála nezapomenutelná paní Jiřina Třebická, v té době již dvojnásobná babička. Odvážná paní. Šla do formálního experimentu a obsahové sebevraždy.

    Komplikovaný vztah páru vyústil v růst bříška těhotné ženy. Život v pitomých podmínkách se zdál možný, ale jen do okamžiku, kdy bříško prasklo, slečna se přepudrovala a bylo po iluzi. Následně jsem ji zbouchal a poškodil. Mechanickými pohyby se ještě chvíli motala v krychli, až padla do krabic bez dalšího hemžení. Byla rozbitá. Na odhaleném stehně se objevily instrukce, jak s loutkou zacházet. Byla jen součástí výbavy experimentu…

    Oblékl jsem svůj svrchník, připravil se k odchodu, který ale možný nebyl. Experiment skončil. Muž seděl na krabici. Do plastu se zvolna loudil bílý kouř, dech se krátil, až muž zmizel v bílé krychli jím zahalen. Dech se zastavil, představení skončilo.

    Premiéra se hrála v Redutě v listopadu 1971. Bylo to dobré představení. Bohužel z logických důvodů mělo jen omezenou dobu života. U nás…

    Netrvalo dlouho a naše malá společnost byla začátkem roku 1972 spolu s dalšími vyhozena z Reduty. Inscenaci jsme reprízovali o rok později v původní podobě v divadle Boldhus v dánské Kodani. V konci roku 1976 jsem představení upravil a režíroval v pařížském divadle Théâtre national de l’est parisien založeném Jeanem Vilarem. Potud sahaly dozvuky existence Pantomimy Alfreda Jarryho.

    Dánská plovací vesta

    Po vyhazovu z Reduty jsme dostali nabídku na práci v kodaňském divadle Joker Theatret. Bylo to existenční štístko. Podepsali jsme smlouvy, získali doložky a víza a v sestavě Boris, Jan a já jsme začali v dubnu zkoušet. Připravovali jsme tři inscenace pro pouliční divadlo, kterým Joker byl. Inscenace Torbena Jetsmarka byla zoufalá, ale druhou tvořili bratři Holmové, slušný dánský choreograf Eske a jeho bratr Morden skladatel. Výsledek nebyl dobrý, ale nebyla to produkce urážející, jakou první jmenovaná byla.

    Třetím kusem byla naše tvorba. Přišel jsem s námětem Papír, který sloužil jako základ pro velmi dobrou malou inscenaci ještě v roce 2000 v Praze v rámci pouličního festivalu pro Prahu, město kultury. Papír byl jedním dílem produkce Klaunerie Cirkusu Alfred hraného od roku 1974.

    Boris neuměl jazyky, a tak on, pán tolik závislý na lesklém slovu, v Kodani trpěl izolací. Tři dny před premiérami se začal hroutit. Bezpochyby skutečně, ale navenek hrál dramatickou tragédii, která nám lezla krkem. Pro chytrého Borise to byla ale jediná cesta, jak bez penalizace ze smlouvy uniknout. Divadlo bylo v kritické situaci. Byla nám od Dánů podána pomocná ruka, a my, Češi, jsme postavili divadlo před katastrofu.

    Ale protože jsme z jiného materiálu než Boris, bylo na nás, abychom něco podnikli. Doporučili jsme oddělení řezem ve chvíli, kdy jsme věděli, že je švédský mim Gunar Malmgard volný a ochotný se o nemožné pokusit. Boris byl odeslán okamžitě domů, to chtěl a to potřeboval. Tři dny a noci práce a premiéry se v předpokládaném termínu uskutečnily.

    Hřebík v duši společnosti

    Pan Václav Veber ve své knize Příběh pantomimy (AMU, 2006) uvádí, že nejistá existence byla příčinou rozpadu souboru. Nikoli.

    Kdyby byla vnitřní vůle společně pokračovat, měli jsme donátora v divadle Joker, který nám pronajal divadla, ve kterých jsme hráli Turba tacet a později P.A.R. 3441. V další sezoně vedení divadla přijalo návrh naší komedie. Najalo budoucí velikány mimického divadla, respektive tvůrce moderního divadla masek souboru Mummenschanz, Tomyho Kentnera, dnes významného dánského herce, a další a uvolnilo dráhu pro naši vlastní existenci. To všechno mohlo být využito i Borisem. On chtěl jít svojí cestou, což taky dokázal o řádku let později.

    Potud o Pantomimě Alfreda Jarryho. Bezpochyby jsme udělali dost práce, společně nebo jednotlivě, kterou jsme diváky bavili nebo šokovali. Pamětníci mi, doufám, dají za pravdu. Všechno následné kroucení pravdy mne otravuje a půjdu se zabývat prací na dalších krocích divadelnosti, byť jsem už seschlý a deformovaný nemocemi.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh VIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,