Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alfredův překážkový běh V

    68. rok třikrát zběsilý

    Jaro 1968 vypadalo zajímavě. Bohužel taky hrozivě. Policejně byrokratický mechanizmus se rozkládal, takže po opakované žádosti o výjezd na západ jsme oba, já i Daniela, výjezdní doložky získali. A hurá zpět do Paříže.

    Harakiri, 1968

    Opustili jsme bílé masky mimů a imaginární rekvizity, ale především všeobecně pěstovanou lyrickou křehkost pantomimy. (Harakiri, 1968) FOTO JOSEF HNÍK

    Ale jakou Paříž jsme potkali? Paříž revoltující. To bylo něco pro náš romantismus. Honili jsme se s francouzskými studenty uličkami Latinské čtvrti, policie nás slzným plynem rozháněla z křižovatky Saint Michel a Saint Germain. Když nás dostali do malých uliček, nastal klid zbraní. Vytřeli jsme slzy v kavárničkách a popili vínečko a po chvíli odpočinku zase do revolt na velké bulváry. Revoluci ideově vedl Cohn-Bendit. Divadlo Odeon dal studentům k dispozici jeho ředitel Barrault, velký umělec a taky velký muž. Byl ihned zbaven svého postu. Údajně naši ředitelé se v podobné situaci o třicet let později schovávali pod svými ředitelskými stoly. Někteří. Říká se, nevím, já u toho nebyl.

    Výjezdní doložka byla limitována, a tak jsme cestovali zpět do Prahy, kde jsme se zanedlouho dočkali vpádu „spřátelených vojsk“ do naší země. A v jiné, daleko bolestnější podobě – už ne ten zábavný, romantický obraz inspirovaný starými událostmi francouzské historie – se formovala reakce nás mladých v Praze před krutostí reálné politiky. Zase po ulicích, jako protivníka jsme tentokrát měli neviděné české tajné, především ruské, a nervózní a unavené vojáky. Lepili jsme plakáty, které přes noc mizely. My je znovu čmarovali a opět vylepovali. Daniela fotila z lešení a odkudkoli. Srocovali jsme se kolem tanků a utíkali, když to začalo někde vybuchovat nebo hořet. Jako u rozhlasu, kde jsme pochopitelně nesměli chybět. V noci zahnáni stanným právem do bytů debatovali, fňukali nad zbabělými kroky většiny politiků a poslouchali osamocenou střelbu z ulic.

    Inter arma silent musae. Byli jsme bez práce a bez peněz, to bylo bezvýznamné ve srovnání s faktem, že jsme neměli statečné politiky.

    Návrat ke společné práci

    Jako mladí umělci jsme udělali to nejlepší, co jsme v nastalém relativním klidu šedého podzimu 1968 udělat mohli. Dali se s Borisem dohromady a postavili druhou část naší inscenace. Doplnili jsme ji už existujícím Nezabiješ úplně bližního svého a v sále, kde V+W začínali s Vest pocket revue svou slavnou éru Osvobozeného divadla, tedy v Umělecké besedě na Malé Straně, ji v prosinci 1968 premiérovali. Tak vzniklo Harakiri.

    Jsem přesvědčen, že do obsahu a tvaru se promítla všechna naše skepse, odpor k politikům, všemu oficiálnímu. Obraz jsme naplnili ironií a krutostí, absurditou. Doba nakapala jedu do našich obrazů, i když nešlo o přímé zobrazení té idiotské reality.

    Vyprávěli jsme o chvílích dvou starých komiků, kteří si vybaví nejasné jubileum, a řádkou odporných žertíků, mířených na účet partnera, se baví a trápí současně. Vše ve znavené podobě fyzicky utrápené současnosti. Námět jsem donesl já, jednak inspirován Rimbaudovou básní Sedění a jednak doma viděným bytím stále jen budoucího tchána a jeho nejlepšího přítele prof. Vondráčka: oba pergamenoví starci se skvělými mozky, jeden dokonce přezdívaný českým Shawem pro sarkastický vtip. Obsluhoval jsem pány a dámy při občasných sezeních, kde Vondráčkova nálada určovala úspěch či neúspěch večera. Když profesora uklidili do křesla pod bustou Satyra, kterému se profesor sakramentsky podobal, padla otázka: Jak se cítíš, Vladimíre? Odpověď: Já se cítím tak dobře, že kdyby tu na chodníku ležel ministr Hrbek, já bych do něho, pánové a dámy, jenom kopl! Oba byli skvostnými modely. Scénář jsme psali dohromady s Borisem, zaznamenal Boris. A byl na světě – zatím skrytý – problém.

    Ve Vánočních přátelích jsme vyprávěli o neurotickém staříkovi, který v samotě sleduje vnější svět klíčovou dírkou. Je navštíven dvojicí pobudů, dnes bychom řekli bezdomovců. Vnímají uzavřenost domácího a řadou vtípků se ho snaží rozesmát. Nedaří se až do chvíle, kdy se domluví na silnější „kávě“. Schovají se za dveřmi a pozvolna se po chvíli sunou zpět do cimry a rukama skrývají cosi na prsou. Jejich vůle dlouho neudrží skrývat podstatu žertu. Oba se začnou bolestně kroutit, ruce odhalí krvavé skvrny. Až když se otočí, vidíme v zádech zaražené nože. Konečně ve své snaze uspěli. Pobavený dědek je přibodne ke zdi mezi již visící sbírku motýlů. Dva lidští motýlci s rudými fleky na zádech. Dědula zahaleká ještě pozvání: Děti, pojďte se podívat! Po chvíli vchází opět do místnosti a nese náruč plnou porcelánových panenek. Byl to rozvedený příběh Klauna z první poloviny představení.

    Následoval můj příběh samotáře lovícího blechy či jinou domácí havěť, kterou balí do novinových útržků, pronásledovaný a decimovaný neznámým duchem, patrně souvisejícím s činěním utajované perverze. Pak Tři minuty pro Kazimíra Maleviče, jak jsem už psal, vtípek, který bavil. A na závěr impozantní Résumée polité hudbou Beatles. A to bylo vše.

    Opustili jsme bílé masky mimů a imaginární rekvizity, ale především všeobecně pěstovanou lyrickou křehkost pantomimy. Harakiri byl velký úspěch. Mim byl potomek křehkého Pierota, náš chlápek byl potomkem Charlieho nebo chcete-li Bustera, zcela přesně společenského outsidera naší doby.

    Říkalo se nebo jsme to sami tvrdili, že nám scénografii pomáhal budovat Libor Fára, a na první polovině že se dokonce výrazně spolupodílel Franta Pokorný. Tlachy! Franta nám postavil v Jubileu choreografii tříminutového tanečku, Libor byl titán a bouřlivák, který nás podpořil morálně, nikoli prací.

    Fára říkával (trochu zadrhával): My byli za… za mla… mlada barevní! My barevní nebyli vůbec. Na scéně ve starorůžové se náramně vyjímaly šedá, hnědá, myslivecká zeleň, důkladně patinované realitou předchozího života kostýmů a nábytku. Primářovy obnošené a už nemoderní šaty, košile, kalhoty, kabáty, odložený nábytek od Horníčků, později i Kratochvílů.

    S Liborem Fárou jsem zažil v Divadle Na zábradlí ještě jednu událost. Stáli jsme vedle sebe v diváky nadívaném divadle za poslední řadou v parteru během Festivalu mimů v roce 1971. Na scéně vyprávěl o svých pedagogických principech Jacques Lecoq svoje myšlenky o gestickém divadle doprovázené hranými ukázkami, byť sám hercem nebyl. Elegantní a mužsky svůdný pán v obleku s vestou, kravatou, tmavě modrá látka podložená bílou košilí. Mluvil Gerlainem vonící francouzštinou, překládala paní do češtiny. Zážitek krásný a pro svou obsažnost hluboký.

    A nyní vám ukážu hru s maskami commedie dell’arte, uvádí Lecoq fragment hry. Otáčí se zády, nasazuje masku a ve chvíli, kdy se otáčí, zjevuje se nám figura Harlekýna v typickém plié. Sál ztuhl! Božský Lecoq má otevřený punt, kterým září bílá košile. Směs lítosti a hrůzy nám znemožňuje dýchání. Jediný Fára vyprskne smíchy, obrací se na mne s nadšeným komentářem: Vi, vi, viděls? Lecoq odkládá masku Harlekýna, bere masku Pantalona, opět se otáčí, nasazuje koženou plastiku a zase do plié. Než se otočil, správně Fára předpokládá: Teď to, to přijde! A bum, bílá zvící díra se znovu otevírá. Nejsme schopni vnímat hru, jen ztuhle čekáme další vývoj banální, ale fatální situace. Jeden z Lecoqových asistentů, Pièrre Byland, to nevydržel, vysoukal se ze sedačky a řady, vrzly lítačky na dvorek, pak dusot přes dvorek. V absolutním tichu jsme poslouchali zvukovou etudu. Úprk v chodbě, vrznutí kovových dveří na scénu a zcela slyšitelné šeptání Bylanda: Jacques, la braguette! Žaku, punt! Překladatelka nepřekládala. A teď jsme čekali Lecoqovu reakci. Omdlí, zrudne, uteče ze scény? Lecoq vzal další masku, otočil se, ruka sjela k rozkroku, potáhla a mistr se otáčel s maskou na tváři, klesal do plié a zraňující puklina byla k malé radosti Fáry pryč! Konec srandy, Lecoq se stává ještě božštějším.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh V

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,