Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alfredův překážkový běh IV

    Objevujeme Ameriku

    V konci roku 1966 nám Laterna magika nabídla účast na Expu 67. Správně nabídla, protože repríz bylo tolik, že vždy na každou roli se museli připravit dva interpreti. Tedy Boris i já. Projekt vedl a režíroval pan Ladislav Rychman, který mne znal z času Starců na chmelu, kde jsem do objevu Vládi Pucholta kandidoval na hlavní roli. Kdyby to dopadlo jinak, film by měl stejně úspěch díky všem mladým, tancujícím a zpívajícím, ale nebyl by tak skvělý jako s Pucholtem. Takže režisér Rychman mi dal filmovou roli a oběma exekuci scénického tvaru.

    Voskovec mi vyprávěl o Burtonovi, jak s ním zkouší Hamleta. Hrál Prvního herce. Vysvětloval režisérův přístup a civilní kostýmní řešení… a na závěr mi věnoval krásné přání na své fotografii. Dodnes tu fotografii mám, ohlodanou plísní, ale vím, že to byl v mém životě talisman, který ochraňoval moje divadelní snažení. FOTO ARCHIV CTIBORA TURBY

    V prvních měsících roku 1967 se zkoušelo v pavilonu Expa 58 na Výstavišti, na jaře jsme vyrazili do Kanady. Co se mimování týče, byla to především profesionální zkušenost. Denně dvanáct, později i třináct představení. Napůl s Borisem.

    Zpočátku děs, pak lhostejnost krmená prášky, které jsem vyfasoval u místního psychiatra. Jinak se to vydržet nedalo. Udělal jsem si týdenní výlet do New Yorku, kde jsem bydlel v rodině profesora Waltera Redische. Ještě po dvaceti pěti letech života v New Yorku se při návratu z výletu, na který mne pozvali, ptal své manželky: Maminko, kdy už budeme v Praze? Profesor Redisch mi obstaral lístek na muzikál na Broadway. Jmenovalo se to Jabloň a o čem to bylo, nevím. Jen jsem koukal na neskutečné a dosud neviděné výkony. Protagonisté dotančili a dozpívali, malý výdech a jeli své texty dál. Neskutečné. Lístek mi zajistil přítel profesora, Jiří Voskovec. No a bylo to! Vyprosil jsem si návštěvu. Naleštil jsem se, dojel na Washington square 29 a půl, posilnil se panákem a zazvonil u dveří Voskovce. Byl jsem v pozici muslima u Kaaby v Mekce. Naštěstí to velikán pochopil. Toleroval moji zaseknutost, vyprávěl mi o Burtonovi, jak s ním zkouší Hamleta. Hrál Prvního herce. Vysvětloval režisérův přístup a civilní kostýmní řešení, symboliku barev. Nabídl mi vyprošťovací whisku a na závěr mi věnoval krásné přání na své fotografii. Dodnes tu fotku mám, ohlodanou plísní, ale vím, že to byl v mém životě talisman, který ochraňoval moje divadelní snažení.

    Scházel jsem se v Jan Hus House s MUDr. Michalem Horníčkem, bratrem mé stále jen budoucí ženy. Potkal jsem blíže tři generace emigrantů. Profesor předválečný, Voskovec poválečný a Michal, emigrant čerstvý.

    Slunečno, občas bouřkové mraky

    Když jsem se vrátil do Montrealu, Boris měl na skle šatny tělkou napsáno: Člověk si myslí, že vydrží mnoho, ale vydrží jedenáctkrát více! Přežívali jsme to s notnými dávkami alkoholu v baru Gilotina, v tom, co byl přes den restaurací Bastila, kde nám stres léčily dvě dívky. Malá indiánka Nicole a barmanka Ginette. Obě to s námi táhly do snídaně a pak společně usínaly bez stopy sexu. Ty holky si musely o Evropanech myslet to nejhorší, hlavu plnou nezodpovězených otázek: Jak se ti Evropané rozmnožují?! Když přijel Adolf Hoff­meister navštívit výstavu a úspěšný český pavilon s geniálním kinoautomatem Svitáčka, Roháče a Činčery, pozval nás na oběd, protože to dostal za úkol od mé budoucí tchýně, a zeptal se: Jste opuštění, nebo nevěrní? Tvrdili jsme, že opuštění. Bezpochyby nás měl za posery neschopné přiznat pravdu.

    Otrockou práci jsme vydrželi, byli jsme jen malým kolečkem ve stroji, kde nemáte šanci změnit rytmus hry ani o desetinky vteřin, protože váš partner je mechanický panák jako živý, nebo dokonce kreslený andílek.

    Vedle objevování Ameriky jsme zažili chvíli, která nebyla pro mne bez problému, a týkala se naší domácí existence.

    Do Kanady nám došla nabídka bratislavského studia na menší role ve filmu Údolí věčných karavan, včetně scénáře. Film měl být hraný mimy, hlavní roli měl vytvořit Milan Sládek, ostatní, včetně dívky od Tomaševského – to byl dobrý soubor pantomimy z Wroclavi – jsme neznali. Scénář mi připadal naprosto nezajímavý až blbý. Nehodlám pomlouvat autory a záměr, nicméně nastala taková situace: já měl za sebou filmové práce Bylo nás deset, Máte rádi Mozarta?, zatímco Borise filmy do té doby míjely. Prostě strašně ten film chtěl dělat. Nepohodli jsme se. Dokonce jsem dostal ultimátum, že pokud s ním do toho filmu nepůjdu, naše spolupráce nebude mít pokračování. Prostě kudla na krku. Zoufalý, naprosto přesvědčený o budoucím špatném filmu, jsem prochodil celou noc Montrealem s neřešitelným problémem. Za svítání jsem se doploužil do Red Past Crescent, kde bydlel Emil Radok. Moudrého muže jsem vytáhl z postele a problém mu předložil s prosbou o radu. No byl to přece Radok! Řekl, že by bylo škoda zničit naši společnou práci a že peníze, získané za film, jsou vždy potřebné. Souhlasil jsem a po návratu jsme skutečně ten film točili. Byl naprostým fiaskem. Protekl prakticky bez zájmu. Zkušenost, která předznamenala další křižovatku, kterou jsem musel v nedaleké budoucnosti řešit.

    Jedno zklamání Paříž nedělá

    Vrátil jsem se domů přes Paříž, kde jsem chtěl vidět filmový přepis Velkého Meaulnese (Kouzelné dobrodružství) Alaina Fourniera. Doprovázel jsem geniálního bratra ještě většího genia Alfréda – Emila Radoka. Bydleli jsme ve stejném hotelu v rue Monge, v hotelu Monge, kde pan Radok přehrával na zdi udivenému recepčnímu mašírující štěnici po zdi s představou, že se něco dozví nebo že v případě pozitivního vyjádření budeme vybaveni práškem DDT, abychom dožili rána nevysáti do anemické podoby.

    Film o Meaulnesovi byl děsivým zklamáním. Navíc Danielu, moji dívku, kterou jsem do Paříže pozval, nepustila česká policie s tím, že je nežádoucí, aby vycestovala na západ. Jo, pražské jaro nebylo pro každého.

    Psal se rok 1967 a do premiéry Harakiri byl už jen jeden rok. Během něj se stalo pár důležitých věcí, jednak v životě, ale i v mém uměleckém životě.

    Příklady táhnou, ale netvoří

    Obživu jsme si obstarávali teď už i v Laterně magice jako externisté a točili onen blbý film. Do začátku roku 1968 zbývaly jen dva měsíce, takže k věcem důležitějším. Chtěl jsem si vyzkoušet práci klauna v cirkuse. Motivován Jengibarovem, vybaven několika vlastními nápady jsem zašel k řediteli českých cirkusů Kovandovi s prosbou, jestli bych já, mim, nemohl být postaven do manéže.

    Škola, kde bych se připravil na dráhu cirkusového klauna, byla v Moskvě, ale to mi nikdy na mysl nepřišlo, že bych mohl jít touto cestou. Pan generální ředitel, on nebyl jen obyčejný ředitel, pronesl úvahu: Proč by nemohl z mima být klaun, když se z klauna Jengibarova stal mim. Mýlil se!

    Vyrobil jsem si rekvizity a kostým, v jehož konceptu byl například klobouček s vrnící se kytkou na pružném drátku schovaný pod kloboučkem větším. Dostatečně – jak jsem doufal – vybaven přistál jsem v cirkuse Humberto, byl předán do opatrování rumunskému klaunovi Siminikovi a začal bloumat po place. Noci jsem trávil s tenťáky ve vymrzlé maringotce.

    Byl zvolen den D, nedělní matiné pro děti, zcela bez rizika, pokud bych nepodpálil stan nebo nehodil do publika bombu. Ta očekávaná umělecká bomba se nekonala. Děti se začaly při mé produkci vrtět, já nasadil ostřejší výrazivo, nervózně strhl klobouček a rozehrál pulzující kytičku. Sál začal zvučet samostatným životem, pytlíky děsivě šustily. Ani nevím, jak jsem se dostal z manéže ven. Propadák! Citlivější cirkusák mi řekl: Pantomima, to je hezká věc, ale do cirkusu se nehodí! Všem ostatním jsem nestál za pohled, natož komentář. Abych se úplně nerozpadl, zažádal jsem o převelení z umělecké sekce mezi ládekolňáky, lidi, co cirkus bourají, nakládají a zase staví, a do konce měsíce jsem tam pracoval jako kůň. Když jsem prosil o uvolnění, dostalo se mi pochvaly.

    Škoda, lidi jako ty tady potřebujeme! Mysleli na moji urputnou fyzickou práci, která měla můj umělecký trapas žehlit. Jako klaun jsem se neuplatnil. Zklamal jsem generálního ředitele, ale poznal cirkus zevnitř. A to byla důležitá položka v mé budoucí umělecké práci – Cirkus Alfred. Ještě ale mějme chvíli strpení!

    (pokračování)


    Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,