Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Alfredův překážkový běh III

    Hmyz čerstvě vylezlý z kokonů

    O budoucích obrazech jsme především mluvili. Vznikaly z jednoduchých obrazů. Některé jsem popsal a nebylo nutné nic mnoho zapisovat. Příkladně Klaun byl rozvedený Nos podle Gogola, hraný ztuhle sedícímu chlapíkovi ve snaze pobavit a prolomit zjevnou prázdnotu. Začal jsem deformací nosu, pak si ve jménu náramné srandy uříznul břitvou ucho, stíral si duse se smíchem cákající krev, pak ucho druhé, podřezal jsem si žíly a nakonec krk. Sesunul jsem se s žuchnutím na zem. Muž konečně zaznamenal zvuk, vylovil slepecké brýle a tápal přes hasnoucí tělo pryč. Obraz tristního údělu komika. Snažíme se bavit slepé!

    Nezabiješ úplně bližního svého

    Nezabiješ úplně bližního svého (Turba & Hybner), 1966 FOTO JOSEF HNÍK

    Zkoušky? Pamatuji si jen na několik málo zkoušek v karlínském pionýrském domě, pod který jsme se organizačně uklidili. Kromě půjčeného zkušebního prostoru pro nás nic neudělali, ale to v oné době záštitných hlaviček byla věc praktická, bezpochyby ne nutná. Blackouty jsme hráli my dva s Borisem, později obrazy tvořící páteř inscenace Nezabiješ úplně bližního svého zase my dva. Souboj za úsvitu, Poslední přání, Klaun, Vrhač nožů, to byly názvy jednotlivých obrazů. A nakonec koláž, už v principu základ budoucího Résumée v Harakiri. Dva plus jedna, tedy s Vaňkem.

    Ptát se, nebo to vzdát

    Hrál jsem pořád dokola s Borisem. Kromě Vánočních přátel, které jsme hráli dva proti jednomu, Boris, já a tehdy už Richard Rýda. Tři minuty pro Kazimíra Maleviče byl jen statický obraz, který nebylo nutné zkoušet. Šlo o to vydržet tři minuty beze vší hry. Pak už jen v minulém dílu zmíněné Résumée, které jako koláž zkoušet nutné bylo, a nakonec moje sólová etuda. Tu jsem zkoušel sám se sebou. Ale i v černém divadle v rolích vedle sebe, nikoli spolu, i v Laterně magice tytéž role zkoušené společně, hrané každým zvlášť, ve filmu na Borisův námět (scénář jsme psali s Honzou K. společně) Jak čistit lokomotivu zase spolu.

    Zkoušet jsme nemuseli. Hráli jsme spolu tak často, že jsme znali jeden druhého natolik, že jsme si mohli dovolit neustále drobně improvizovat a obrazy za pochodu zpřesňovat. Musím říct, že Boris je v podstatě nenapravitelný sólista, toho si užil Boleslav Polívka o několik let později, kdy musel s Borisem v Klauneriích hrát. Začali, Bolek čekal na předané gesto v příběhu, to se nedostavovalo. Já vše sledoval od reflektoru, který jsem ve hře se světlem vedl, a vnímal Bolkovu narůstající netrpělivost. Pak cvak, a Bolek se vypnul jako stolní lampa. Zbytek jaksi „dochodil“.

    Mívalo to v šatně dozvuky v ostřejších komentářích, nebyly to hádky. Já mima Borise znal. Kdybych se nedokázal s jeho charakterem a následným způsobem hry vypořádat, neměl bych šanci. Sledoval jsem ho jako ostříž a v každém okamžiku, kdy se dalo do hry vstoupit, jsem naskakoval do jedoucího vlaku. Protože jsem odzíral každé předchozí gesto a jeho obsah, samozřejmě v mém výkladu, měl jsem výhodu logicky navázaného gestického dialogu, mohl jsem lépe pointovat a využívat nabídnuté novotvary. V budoucnu jsem na školách učil partneřinu a předváděl bez problému studentům, jak na to jdu. Poslouchat, odzírat a následně jemně a citlivě reagovat. Zhodnocoval jsem to, co jsem v oné nelehké době musel dělat. Jinak bych vypínal lampičku jako Bolek. Vznikaly na scéně živé bitvičky, které publikum, co nás znalo, oceňovalo a bavilo se jimi.

    Měli jsme docela jednoduchý grif na přípravu. V době, kdy jsme se líčili, to trvalo. Jen si zkuste podmazat obrannou vrstvou tuku pleť, pak ji natáhnout bílou vrstvou olovnaté běloby jako gejša, vypudrovat zásypem na dětské prdelky – bílý pudr po vyplýtvání Hubicanu, slavného pudru z třicátých let, darovaného tchýní, jsem nepotkal – a nakonec vmalovat červené rty a černé augenráfky. Hromada práce a hromada času vedle sebe u zrcadel. Nezaujatý musel mít dojem, že slyší rozhovor dvou trhlin! Přicházím a kouknu na tebe, říkám já. Pobavíš mne svou tupostí, říká Boris. Urážím se a hrabu se na nohy, říkám já. A tak dále a dále. Prostě jsme si přeříkávali jeden obraz za druhým. Opakovali jsme si partitury. A jestli přímo v představní někdo něco rozvíjel, pak to bylo zpestření i pro nás. A pro diváky živá mimická materie. Žádné vysušené a ořezané větve přezkoušených kousků.

    Exempla trahunt

    Ale ještě na chvíli do časů prvních kroků. Byli jsme hmyzem čerstvě vylezlým z kokonů, který si natahoval a sušil křídla před letem do života.

    Do Prahy přijel cirkus Jerevan, slušný, v té době ruský, dnes bychom řekli arménský, a s ním geniální klaun Jengibarov. Nožky jak vyzáblé tyčky, krásná tvář s velkýma očima, výrazný nos, ale ta hra a technika k tomu. Nebo přesněji opačně! Témata klaunských entrée a pasáží víceméně známá, jen občas neskutečná pasáž bez jakékoli minulosti.

    Příkladně: do bloumavé bluesové hudby se s rukama v kapsách připlouží klaun, udělá v lentu stojku, po chvíli jedna noha lenivě upadne ke kolenu, podrbe se na lýtku, pak se tělo zvolna snižuje, až skončí v horizontální poloze podepřené jedinou rukou, druhou si klaun zacloní oči a okukuje zvolna publikum, nakonec se sníží až do pilin, svine se do klubíčka a usne v pilinách. Stavěči ho vynesou z manéže. Tříminutový zázrak! Jengibarov a nikdo jiný!

    Takových kousků měl v programu pár. Jsem pochopitelně schopen popsat vše, ale to bych se daleko v našem příběhu nedostal.

    Takže jsem propadl kouzlu osobnosti. Lísal se k němu až do maringotky, jako pejsek jsem ho doprovázel po pražských barech, kde ho vyhazovači vítali pokřikem: Nazdar Ljoňo! A on na mne významně mrkal a opakoval: Ja pražskij kljuk!

    Jednou jsem ho pozval k sobě do malého a temného bytu na Zámeckých schodech, kam přišel i Boris Hybner. Jengibarov neuměl česky, my po sedmi letech školní výuky nic moc rusky, a tak nezbývalo než pít a přehrávat si naše kousky. On pasáž, my blackout. Boris z Jengibarových (a Marceauových) mimických etud, které jsme znali nebo viděli později, a onoho večera později – v sedmdesátých letech – hrával představení nazvané Puding.

    Ale zpět k těm pantomimickým etudám Jengibarova. Režisér Jan Grossman za zády velkého mistra Fialky, v době, kdy byla pantomima na zájezdě, zorganizoval noční představení v Divadle Na zábradlí. Uvedl tak u nás první vystoupení Jengibarova – mima.

    U piána Míša Polák, uváděla Zuzana Stivínová. Ano, sestra Jirky Stivína, v oné době čerstvého absolventa FAMU. Divadlo nabité k prasknutí, balkon přetížený, z bočních oken prvního patra visely nohy diváků. Požárníci, tehdy to nebyli hasiči, ale požárníci, co požáry nezakládají, odmítli zodpovědnost a na protest odtáhli. Možná tušili, že se tu vylupuje pěkná budoucí mela. Patrně byli jediní, které pan Fialka měl napříště rád…

    Stál jsem na balkoně a zíral na ten zázrak jako všichni. Nekonvenční, lehké příběhy malého muže zápasícího s autem, které musí vystrkat z garáže, operujícího diletanta, vzpěrače deformujícího železnou tyč s koulemi, kterou v posledním okamžiku zaváže a utáhne jako kravatu, pouťového střelce a další příběhy hrané s lehkostí a skvělou technikou. Skvělým technikem byl už svou podstatou cirkusáka. Drtivý a neutuchající aplaus ho vracel třicetkrát na scénu. Jengibarov brečel a my s ním. Pro publikum, které nemohlo vidět nikoho jiného z dobrých mimů z Evropy, tedy takzvané „západní“, se prolomil mýtus mistra Fialky. Psal se rok 1965 a nám začala komplikovaná etapa života.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Alfredův překážkový běh III

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,