Alexandr Pernica (1947 – 2007)
Včera to bylo přesně pět let, co náhle zemřel ve svém bytě přítel Saša Pernica. Muž, který se velikou měrou a za značného osobního nasazení i rizika zasloužil o naše moderní divadelnictví. Jeho památku připomene studie, která bude vycházet na pokračování v Amatérské scéně, počínaje nejbližším číslem.
Toto je její úvod:
České divadlo pro děti – I
Lucie Bartoš, Petr Pavlovský
/Věnováno památce kamaráda, českého divadelníka Alexandra Pernici, 12. 11. 1947 – 1. 4. 2007/
Šárka Kavanová a Vítězslav Marčík v inscenaci Kouzelný ostrov, kterou v Malém divadle České Budějovice připravil a režíroval Alexandr Pernica (prem. 2. 2. 1991). Foto archiv JD České Budějovice
Divadlo pro děti (dále DPD) je specifickou funkční oblasti divadla, oblastí danou svou konzumentskou zacíleností, tzv. diváckou adresou. Uvnitř této oblasti je třeba principiálně rozlišovat z hlediska modálně genetického (za jakých okolností, na jakých principech inscenace vzniká) na DPD hrané dětmi a DPD hrané dospělými, popř. DPD hrané profesionálně – amatérsky. V následujícím textu se soustřeďujeme především na problematiku divadla profesionálního, jakkoli si uvědomujeme, že dětem hrají i amatéři, a že v oblasti českého amatérského loutkového divadla tvoří DPD přes 95% z úhrnu.
Někdy se DPD zúženě rozumí pouze tzv. mateřinky, tedy divadlo pro publikum do 6 – 7 let. Na opačné straně někdy bývá DPD spojováno i s divadlem pro mládež (tzv. divadlo pro děti a mládež), což je zavádějící a psychologicky chybné. Skutečná horní věková hranice „divadelního dětství“ (adresátů DPD) sahá do předpubertálního věku. Tzv. dospívající mládež („teenageři“ 14 – 19 letí) má – jakožto divadelní publikum – daleko blíže k dospělým než k dětem; neliší od starších diváků o nic víc, než jednotlivé vrstvy dospělého publika navzájem (muži a ženy, domácí a cizinci, lidé středního věku a důchodci, lidé z měst a venkova, lidé s nižším a vyšším vzděláním atp.). Nejsnáze to lze doložit dramaturgicky: ve druhé polovině XX. století naše tehdejší statutární „divadla pro děti a mládež“ (Praha, Brno, Ostrava) hrála běžně klasiky světového dramatu (Shakespeare, Molière, Goldoni, Gozzi, Beaumarchais, Brecht); byly to tituly stejně vhodné i pro dospělé, ale málo specifické pro skutečné děti.
DPD nevylučuje žádný materiál vyjadřovacích prostředků a tím ani žádné druhy divadla, přesto je ale nutno uznat, že některé druhy jsou pro ně vhodné méně a jiné více. Mezi ty první patří divadlo s vyšší stylizací, náročnější na předchozí diváckou zkušenost, znalost jistých paradigmat – repertoáru vyjadřovacích prostředků, jejich „slovníku, gramatiky, pravidel syntaxe“ (např. klasické opera a balet). Mezi ty druhé patří především loutkové divadlo, přesto, že je jeho průměrná stylizovanost relativně vysoká. Jde však o stylizaci, která je velmi blízká dětské hře v „sémiotickém období“. Důvodů výhodnosti loutkového divadla v DPD je hned několik:
a/ Pracuje často s typovou, někdy i archetypovou postavou.
b/ Hrdiny představení DPD bývají často rovněž děti nebo personifikovaná zvířata, často jejich mláďata. Dále specifické postavy pohádkové – nereálné, nadpřirozené. Hraní takových postav hercem, ať již dospělým nebo dětským, přináší často – na rozdíl od zobrazení loutkou – daleko větší umělecké potíže.
c/ Děti mají všeobecnou zálibu v takové miniaturizaci prostředí, které by odpovídalo jejich velikosti, k čemuž ukazují nesčetné hračky a dětské zábavy. Dítě, pro které je jízda tramvají všední věcí, dokáže do omrzení jezdit v jejím zmenšeném modelu na pouti /podobně ve vláčku, autíčku a pod./. Realita je tu totiž zobrazena herním znakem „jako“ a tím umožňuje její herní uchopení dítětem. Každodenní překážky se mění v umělé herní překážky /základ každé hry/, nezajímavá všednodennost ustupuje a na jejím podkladě vystupuje ozvláštněná herní realita, vzniká dramatická hra.
Zvláštní vhodnost loutkového divadla pro funkční oblasti DPD ovšem nikterak neimplikuje opak, tedy jeho menší vhodnost ve funkční oblasti divadla pro dospělé; odhlédneme-li od některých předsudků, nemajících jinou oporu než historicky relativně krátkou etapu (cca 1880 – 1980), převažující (středo) evropské divadelní praxe, loutkové divadlo není při hraní dospělým nikterak apriori znevýhodněné.
Komentáře k článku: Alexandr Pernica (1947 – 2007)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jonáš Konývka
Vážený pane Pavlovský,
patří vám jistě velké díky za vzpomenutí na Sašu Pernicu a za navázání na jeho myšlenky týkající se dětského divadla. Jen je tu malá drobnost – všichni sice pana Pernicu znali pod domáckým jménem „Saša“, nicméně se nenarodil s oficiálním jménem Alexandr, ale se jménem Alexej. Tak to jen dobře míněný komentář pro další části této studie, která je jeho památce věnována.
18.05.2012 (18.10), , Trvalý odkaz komentáře,