Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Aktuality Petra Feyfara (No. 7)

    V každodenním pořadu ČRo Vltava Vizitka hovořila 30. května tohoto roku moderátorka Markéta Kaňková s jedním z autorů a režisérů inscenace pražského Divadla Na zábradlí Discoland Petrem Erbesem (rozhovor si můžete poslechnout zde – pozn. red.). Přitom citovala z titulku recenze Marcely Magdové v deníku Aktuálně.cz, že „výsledek (představení – pf) je rozpačitý“ (text najdete zde – pozn. red.) a ptala se hosta, jak je se svou inscenací spokojen on a zda by něco třeba udělal jinak. Hodnocení recenzentky související především se skutečností, že jde o uvedení „dokumentární“ hry, mne zaujalo. Reagoval jsem.

    Petr Erbes v pořadu ČRo Vizitka. Foto Tomás Vodňanský

    Moderátorka se ovšem mou připomínkou v poměrně krátkém rozhovoru nemohla zabývat. Pořad trvá necelou hodinu, navíc je proložen hudbou a rozhovor se týká – pochopitelně – i dalších témat, a tak je jen výjimečně možné jednotlivá témata rozebírat hlouběji. I Eliška Raiterová ve své recenzi v Divadelních novinách 10/2022 (zde) se – s humorem i sama zřejmě pobavena – zabývá dokumentární stránkou hry.

    Poněvadž můj zážitek z představení byl zcela jiný než paní Kaňkové i obou recenzentek, domnívám se, že by se tato má – odlišná – recepce neměla ztratit. A svou připomínku zde uvádím (přičemž „telegrafický“ text zaslaný rozhlasu pochopitelně rozšiřuji):

    Discoland Sylvie v devadesátých letech minulého století. Foto archiv

    Já sice – na rozdíl od autorů a mnohých návštěvníků představení Discoland – devadesátá léta v dospělém věku prožil. To ale ve vyspělé a demokratické společnosti. O Discolandu jsem nikdy dříve – tedy, než jsem navštívil představení – nic neslyšel (Blesk nečtu), a tak jsem rozhovory použité ve hře – i když jsem věděl, že jde o skutečné rozhovory s jakýmisi exoty – vnímal jako zajímavý neoabsurdní, kafkaeskní konglomerát zobrazující touto specifickou formou podstatu dravého, bezohledného, kořistnického kapitalismu.

    Hra Urse Widmera Top Dogs měla u nás premiéru 8. listopadu 2002 v brněnském HaDivadle v režii Jiřího Pokorného (více zde). Uváděly ji ještě ostravská Komorní scéna Aréna a MDP v Divadle Rokoko (obě inscenace měly premiéru v roce 2016 – zde). Snímek je z brněnské inscenace, kterou v roce 2003 natočila i ČT (více zde). Foto archiv HaDivadla

    Vnímal jsem je tedy jako samostatné dílo obdobně, jako zde byla vnímána – nepletu-li se právě v devadesátých letech (poprvé byla u nás hrána v rámci PDFNJ v roce 1997 v Divadle Archa v podání Theater Neumarkt Zürich /zde/ – pozn. red.) – Widmerova hra Top Dogs, která rovněž vznikla původně na základě reality. Jen to tady nikdo tak nevnímal. Dokonce i její režisér se domníval, že jde o jakousi „kafkárnu“, která s realitou nic společného nemá. Hra ale vznikla mj. na základě postupů, které jsme svého času vyvinuli v toskánském Laboratoriu Prato (založeném – s odvoláním na Grotowského – předčasně zemřelým bývalým asistentem režie u Ronconiho L. Toccafondim) a v mých vlastních workshopech tam a v mnichovském ISFM v osmdesátých letech. Později jsme je – tedy tyto postupy – použili mj. v bernském Foru Ost-West, a to pro švýcarský pracovní úřad. A právě z těchto postupů, tedy scén sloužících k znovuzařazení vysoce kvalifikovaných kádru zpět do pracovního procesu, vznikla Widmerova hra.


    Petr Erbes, Boris Jedinák a kolektiv: Discoland (scénář, dramaturgie, režie Petr Erbes, Boris Jedinák, prem. 29. a 30. dubna 2022, Divadlo Na zábradlí, Praha). Foto KIVI

    Neexistuje totiž jen metoda verbatim, od které se Erbes v rozhovoru distancoval, neboť kopírování reality na jevišti mu připadá jako ne dost atraktivní – pokud jsem dobře rozuměl: nedostatečně jevištní. V osmdesátých letech bylo vyvinuto a na různých místech v různých procesech použito metod více. Tu, kterou jsme vyvinuli my (respektive já), jsem popsal ve svém textu Spielerisch gegen Sexualstörungen v odborné ročence Sexualmedizin (ročník 18, Wiesbaden 1989, str. 74-82), a jak je zjevné z názvu článku, byla použita v psychoterapii k léčebným účelům. Ostatně Morenovo psychodrama je zde mezi odborníky (například práce klinického psychologa a psychoterapeuta Stanislava Kratochvíla na toto téma) poměrně známo.

    Konkrétní životní situace – tedy jak byly zkreslené či přesně popsané či co – mne vůbec během mého divadelního zážitku plynoucího ze sledování představení nezajímaly. Je tedy zjevné, že texty a na jejich základě vzniklé inscenace – pokud ovšem dosáhnou dostatečné jevištní působivosti a nejsou jen otiskem reality – mohou žít vlastním životem a být vnímány zcela odlišně od toho, co bylo původně důvodem jejich vzniku a co za nimi vidí (příliš) zasvěcení diváci.

    To se ovšem týká nejen divadla, nýbrž i literatury a dalších uměleckých forem. Ostatně se to přihodilo i zmíněnému Kafkovi, který se údajně ke svému Procesu nechal inspirovat případem jakéhosi dnes už zapomenutého pana Švihy, nepletu-li se politika, co něco, jak to v Čechách bývá, pro-švih-l, a tak nechtěně obohatil český jazyk. Ostatně skutečnost, že v ementálském Burgdorfu – z mého pohledu evidentním předobrazem Güllenu – nestaví rychlíky, také diváka Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy nezajímá.

    ///

    Více o inscenaci Discoland v DN 10/2022:

    Třpytivá chiméra na horizontu paměti


    Komentáře k článku: Aktuality Petra Feyfara (No. 7)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Feyfare,
      obávám se, že se mýlíte, co se týká porovnání textů Discoland Petra Erbese a Borise Jedináka a Top Dogs Urse Widmera. Je myslím celkem jedno, jakou vznikaly metodou či jak tu metodu nazveme, nicméně Discoland je zjevnou reakcí na zcela konkrétní dům a historii v devadesátých letech v něm, nesnaží se o zobecnění (byť samozřejmě jde i o modelovou situaci, a tedy onu dobu i tento text a jeho inscenace jistým způsobem charakterizují a pojmenovávají). Kdežto Top Dogs jsou – byť též groteskně nahlíženou – nicméně zobecněnou situací manažerů v určité pozici či v podniku, jež pouze z konkrétních modelů a osudů vychází. Reaguje na ně jinak, než tak činí dokumentární divadlo. Discoland je stále – ať jakkoli groteskně nahlížený – popis jednání konkrétního zločince a jeho konkrétních zaměstnanců (tedy dokument), Top Dogs jsou od reálií (dokumentu) již vzdálené dramatické dílo. Proto se hra Top Dogs uváděla mnohde ve světě (a u nás zatím třikrát), kdežto Discoland těžko kdy bude. Ještě více „artistní“ – rozuměj vzdáleni konkrétní realitě (předobrazu) – jsou Kafka a Dürrenmatt. Ti z reality pouze vycházejí, ale vytvářejí vlastní modelové situace, jež jsou – či byly ve své době – objevné. Dotýkají se existenciálních rovin člověka ve společnosti. Top Dogs se – formou zpracování reality – myslím spíše podobá hře Jiřího Havelky Společenství vlastníků. I tam Havelka zobecnil mnohé konkrétní situace. Nicméně z nich vytvořil samostojné dramatické dílo, které se také již v několika divadlech hrálo (a bude myslím i v cizině). Takový ovšem Discoland není.
      Pokud bychom chtěli hledat nějaké porovnání Discolandu s klasickou hrou a autorským přístupem, tak bych spíše volil Shakespearova Richarda III. (či jiné historické Shakespearovy – a nejen Shakespearovy – hry). I ty vycházejí – jako Discoland – z konkrétních historických událostí, citují jejich aktéry a odkazují se na ně. Shakespearovi bylo jistě jedno (obdobně jako Erbesovi), zda vznikají metodou verbatim či jinou, třeba i tou Vaší. Prostě si zjistil fakta a ta – stejně jako autoři Discolandu – zpracoval, jak nejlíp dokázal. Tehdy tyto jeho hry diváci chápali – logicky – mnohem konkrétněji než my dnes. Stejně jako většina diváků – včetně mě a vyjma Vás – dnes vnímá Discoland… A nemusí být – myslím si – ani (příliš) zasvěcená. Informace a fakta jim vždy dodává sama hra.
      Jsem přesvědčen, že atraktivita (a kvalita) Discolandu je právě v dokumentární poloze textu a v karikaturním nahlížení konkrétní historické (společenské) situace a lidí v ní. Zachycuje dobu, která zatím není historicky (hodnotově) u nás zafixovaná, zobrazuje lidi, kteří (či jejich známí a příbuzní) stále žijí. Jde o živý případ. V tom je Discoland v podstatě politické (společensky angažované) dílo. Pohlížet na text jinak je sice možné, ale míjíte se se smyslem, pro který byl vytvořen a pro který inscenace – skvěle – funguje.

      06.07.2022 (0.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Feyfar

      Avatar

      Marně přemýšlím,
      v čem se mýlím. Nepsal jsem o kvalitách textů, ale o tom, že jsem JÁ vnímal hru Discoland jako hru napsanou na základě výpovědí nějakých exotů, kteří si třeba své příběhy vymýšlí, a vůbec netušil, že Discoland existoval. A naopak, že se zde recipienti neznalí švýcarských realií, domnívali a domnívají (a to včetně českého režiséra hry Top Dogs), že jde o jakési vymyšlené pracoviště, a netušili, že hra vznikla z protokolů práce švýcarského pracovního úřadu a „firma“ skutečně existovala. Souhlasím ovšem, že je zcela lhostejné, na základě jaké metody hry vznikly – uvedl jsem v dané souvislosti. Že je (resp. byl) Widmer zkušenější autor než oba Češi, a tak se mu možná kompilát vydařil lépe. (Měl jsem tu možnost si s ním o věci popovídat). Ještě k tomu: musím přiznat, že nás v FOW Bern trochu zamrzelo, když jsme zjistili, že způsob naší práce používají i jinde, a to po nás, a zalitovali jsme, že jsme si jej nenechali patentovat.

      17.07.2022 (14.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Feyfare,
      mýlíte se zkrátka v tom, že v – jakkoli ironicky a s nadhledem podaném – publicistickém (dokumentárním) díle vztahujícím se k jedné konkrétní situaci a člověku spatřujete obecné divadelní drama přenositelné i do jiných divadel a kontextů. To lze u Widmerových Top Dogs (je evidentní, že autorovi nešlo o podání svědectví z jedné konkrétní firmy, ale že fungování v ní nahlíží jako na model pracovního života určité části společnosti a lidí v ní) či třeba při vnímání Warholovy série Car crash (u něj jde o konkrétní autonehodu, již zmnohonásobuje, snímky obarvuje, různě sestavuje), které konkrétní situaci zobecňují, ale nikoli u této hry a inscenace. Přeženu-li to, je to jako byste četl černou kroniku a vnímal ji jako dramatikem vymyšlený příběh. Možné to sice je, ale míjíte se – jak jsem již psal – s koncepcí a posláním původního díla.

      22.07.2022 (13.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Feyfar

      Avatar

      Pane Hulče, děkuji za vysvětlení.
      Jen nadále nechápu, proč polemizujete s něčím, co není vůbec podstatné v tom, co jsem napsal. A je navíc celkem jasné. Myslím i každému maturantovi.
      Opakuji tedy ještě jednou: do zhlédnutí představení „Discoland“ jsem o existenci jakéhosi Discolandu neměl ani ponětí. Domníval jsem se tedy, že – podle mého názoru docela zajímavá, podle Vašeho, pokud správně rozumím Vašim připomínkám, nikoliv – hra vznikla na základě výpovědí jakýchsi podivných, fantazírujících individuí. V tom, co jsem si myslil nebo nemyslil, věděl či nevěděl se snad mýlit nemohu! Zdali se bude hra hrát ještě někde jinde, než v DNz, či ne, si nedovoluji předvídat a nijak jsem netematizoval.
      Stejně tak jako já neznal Discoland, neznali mnozí Češi Outplacement-Center(s) a řada jich je nezná dodnes. A tak většina návštěvníků představení „Top Dogs“ nevěděla, že hra vznikla z výpovědí propuštěných manažerů. Což byla podstata mého příspěvku. A opět: nikterak jsem netematizoval, zdali se Widmerovi podařilo ve spolupráci se zkušeným týmem (pod vedením V. Hesseho spolu s vynikajícími i mezinárodně známými herci jako např. Urs Bihler) curyšského Divadla na Neumarktu (trochu obdoba DNz) sestavit hru lepší či horší, nežli Jedinákovi s Erbasem. Mne zaujala především paralela mezi tím, jak podle mých představ hra Discoland vznikla z fantazií a naopak se čeští recipienti (pokud si správně vzpomínám – včetně režiséra) domnívali, že tomu tak bylo u Top Dogs! A myslil jsem si – asi naivně -, že je to docela zajímavé. Samozřejmě jsem netušil, že Vy znáte švýcarský sociální systém a praxi švýcarských sociálních služeb a pracovních úřadů natolik dobře, že jste schopen dokonce posuzovat, do jaké míry Urs Widmer (a kolektiv) mnou uvedené protokoly stylizoval. A se mnou poté, co jsem napsal o zrodu jednoho a to prvního švýcarského Outplacement-Center (i když jsme to tehdy s Dr. G. Dobrovolným z FOW ještě tak nenazývali), začnete polemizovat. Mimochodem U. Widmer ve svých dílech – opět podle mého názoru – velký sklon ke stylizaci skutečnosti (viz např. knihy o jeho rodičích) neměl. I když to byl jako většina švýcarských spisovatelů vynikající jazykový stylista.
      Pokud jde o Vámi uvedeného Warhola – podle mne to není vhodný příklad a patří podle mého mínění spíše do Vámi uvedené černé kroniky. Warhol myslím nevytváří žádné pozoruhodné samostatné dílo, nýbrž parazituje na fotografii senzacechtivého fotografa (nevím, jak se s ním vyrovnal a jak se sám fotograf vyrovnal s postiženými). A to i když to někteří odborníci a především galeristé specializovaní na Warhola a prodej jeho děl prezentují jinak. Lépe podobnou situaci zpracoval např. mnou z pochopitelných důvodů (vztah k okupaci ČSSR) ne moc oblíbený J. L. Godard.
      Více o hře a jejím vzniku – pokud Vás to ovšem zajímá, vím, každého zajímá něco jiného a souhlasím s Vámi a psal jsem dokonce myslím naprosto jasně: texty žijí vlastním životem a stejně tak, jako Vy pozoruji, že ten Widmerův si žije docela dobře, jak si můžete přečíst (povšimněte si při tom prosím poznámky „Bearbeiten“ – tedy přepracovat, nešlo jen o rozhovory U. Widmera s manažéry, nýbrž především o zmíněné protokoly) zde (Wikipedie):
      Entstehung[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
       
      Das Stück entstand aus von Urs Widmer geführten Interviews mit entlassenen Topmanagern, wobei deren Probleme mit der Entlassung als Grundlage der Charakterkonflikte der einzelnen „Top Dogs“ übernommen wurden. Außerdem bekam Widmer Hilfe von zwei Outplacement-Firmen.
       
      Die Entstehung des Stückes erklärte Urs Widmer als „eine Art Auftrag“. Volker Hesse, damals Co-Intendant des Theater am Neumarkt Zürich, thematisierte Anfang 1996 die Entlassung von gut verdienenden Managern. „Dass ganze Management-Ebenen wegrationalisiert wurden, das hatte damals noch einen News-Wert. Wir haben in sogenannten Outplacement-Büros recherchiert, wie zwei Ethnologen.“ Die Recherchen, das Schreiben des Stücks und die Proben fanden zur gleichen Zeit statt: „Alles in allem eine heiße Zeit. In drei Monaten waren wir fertig.“[4]
       
      Handlungsort[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]
      Das Outplacement-Center ist der zentrale Handlungsort. Es handelt sich hierbei um eine Einrichtung für entlassene Führungskräfte, den Top Dogs, welche von der NCC (New Challenge Company) betrieben wird. Es wird den Klienten, entlassenen Topmanagern, geholfen, mit der Situation der Arbeitslosigkeit zurechtzukommen und einen neuen Arbeitsplatz zu finden. Dabei wird ihnen ihre gewohnte Umgebung vorgetäuscht, so ist das Outplacement-Center im Bürostil gehalten. (S. 13, Z. 6–11, Frau Wrage: „Wir stellen unseren Klienten hier eine Infrastruktur zur Verfügung, ähnlich der, die sie von ihren frühern Arbeitgeber her gewöhnt sind. Computer, Fax, Telefon, Sekretariat für alle Schreibarbeiten […], Kaffeemaschine […].“)

      27.07.2022 (11.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Feyfare,
      asi jsme již napsali vše podstatné, co jsme chtěli.
      Snad jen k tomu uvádění hry Top Dogs u nás. Nemluvil jsem s inscenátory a nemám u sebe programy, ale našel jsme si program PDFNJ z roku 1997, kdy byla (19. a 20. září) inscenace Divadla Neumarkt z Curychu v Praze uvedená, a stojí tam: „Widmerem scénicky zpracovaný materiál, posbíraný stejně jako v případě předešlého projektu přímo v terénu, byl doplňován v průběhu zkoušek, takže teprve půl roku po své premíéře dostaly Top Dogs podobu divadelní hry. Widmerovi se v ní podařilo „zbásnit autenticitu života do fiktivních dialogů“. Skupinová terapie zfrustrovaných manažerů v jedné exklusivní ´outplacement firmě´ se stala hitem…“
      Pochybuji o tom, že by si Jiří Pokorný, který českou premiéru Top Dogs v HaDivadle režíroval, (minimálně) toto nepřečetl a nebylo mu jasné, že Widmer čerpá z autentických zážitků a situací. Jen – co si vybavuji – onu „zbásněnost“ autenticity života ještě více než Švýcaři posunul do groteskní divadelní podoby. Tím Vás možná zmátl.

      27.07.2022 (19.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Feyfar

      Avatar

      Pane Hulče.
      Necítím se být zmaten. Rozhovor s panem režisérem, kterého osobně neznám, jsem slyšel na Vltavě před lety (takže za přesnost citace – i když mám docela dobrou paměť – nemohu ručit). Ale asi není problém se ho zeptat. Jinak si myslím ve shodě s Vámi, že to je v podstatě jedno a v souvislosti s tím, co jsem jinak k věci napsal, nepodstatné.

      22.08.2022 (0.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,