Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Akce Houslista (III) aneb Bomba pro prezidenta

    V následujících šesti dnech popsal Václav Kotas na čtyřiceti stránkách svoji protistátní činnost. Přiznal se, že spolu se svými kamarády z dob druhé světové války Jiřím Wantochem, Karlem Misíkem a Arnoštem Kacířem založili protistátní skupinu. Měli v úmyslu ilegálně přejít hranice.

    Portrét Václava Kotase z tabla členů orchestru Národního divadla REPRO ARCHIV

    Když se nepodařilo najít vhodný způsob, jak tento záměr realizovat, bylo dohodnuto, že členové skupiny budou napomáhat ke státnímu zvratu tím, že budou shromažďovat zbraně a výbušniny, které použijí při různých příležitostech proti vládním a stranickým činitelům. Přiznal dále, že do činnosti skupiny zapojil i další členy, konkrétně Františka Leisse a JUDr. Dvořáka. Skutečně se jim podařilo nějaké zbraně a výbušniny shromáždit, uschovali je u Dvořákova známého Antonína Chumana. Přiznal se také k nápadu, že útok na vládní činitele by se mohl provést na slavnostním představení v Národním divadle. Za tím účelem Kacíř požádal Jiřího Wantocha o telefonní přístroj s kličkou, který by mohl být použit k explozi výbušnin. Tento přístroj Kotas předal elektrikáři v Národním divadle Bohuslavu Jeřábkovi. Od Wantocha převzal dvě pistole a předal je Antonínu Chumanovi. Přiznal, že uvažovali o zapojení důstojníků československé armády do své skupiny, ale nakonec žádného nekontaktovali.

    Přiznal také, že ing. Mečíře požádal o výbušniny, ale žádné od něj nedostal. Dnes už víme, že ani žádné dostat nemohl, protože Mečíř byl agent, kterého na něj StB nasadila.

    V závěru svého vlastnoručně napsaného přiznání Kotas uvedl: Místopřísežně prohlašuji, že za celou dobu mé protistátní činnosti jsem konkrétně opatřil výbušniny od JUDr. Dvořáka, a to v roce 1952 jeden balíček o váze asi 4–5 kg. Jiné výbušniny jsem neměl po celou dobu mojí protistátní činnosti a také od další osoby neopatřil.

    Rozsudek

    StB případ uzavřela, vypracovala NÁVRH KONEČNÉHO OPATŘENÍ, tzn. podání obžaloby. Zpráva na sedmadvaceti stranách popisuje činnost protistátní skupiny, opírá se především o výpovědi obžalovaných. Zpráva mimo jiné konstatuje: Shora uvedenou trestnou činnost obvinění povětšině doznali, navzájem se usvědčovali a jejich trestná činnost je dále prokazována i zabavenými deseti kusy ručních střelných zbraní různých ráží, několika sty nábojů, jedním ručním granátem a šesti náložemi vysoce účinné výbušniny ve váze cca 400 gr a zápalnou šňůrou, jakož i střelným prachem v sáčku. Na straně 25 návrhu na podání žaloby se konstatuje: Obvinění postupně nashromáždili velké množství výbušnin, zbraní a střeliva. V tomto směru nezáleží na tom, že podstatná část těchto nebezpečných látek a předmětů nebyla zatím odhalena, neboť rozhoduje to, že zbraně a výbušniny byly skutečně ve velkém množství nashromážděny. Naopak skutečnost, že obvinění úkryty zbraní a výbušnin utajili podstatnou měrou, zvyšuje mimořádnou nebezpečnost osob jednotlivých pachatelů, jakož i mimořádně velkou nebezpečnost samotné trestné činnosti, neboť nebezpečí hrozící z ilegálně nashromážděných zbraní a výbušnin dále trvá a existuje možnost jejich zneužití, takže k této okolnosti bude třeba přihlédnout při míře trestu jako k mimořádně závažné přitěžující okolnosti.

    Akce HOUSLISTA skončila. Krajský soud k této přitěžující okolnosti skutečně přihlédl a za předsednictví JUDr. Jana Kareše vynesl rozsudek, ve kterém byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody: Václav Kotas na pětadvacet let, Jiří Wantoch na čtyřiadvacet let, Perluška Wantochová na dvaadvacet let, Arnošt Kacíř na čtyřiadvacet let, Karel Misík na třiadvacet let, Josef Brabec na čtrnáct let, Oldřich Zitta na osmnáct let, Richard Konopásek na patnáct let…

    Patnáct odsouzených, členů tzv. protistátní skupiny Kotas a spol., z nichž někteří se ani neznali a u soudu se viděli poprvé, bylo odsouzeno dohromady ke 242 letům vězení. Zaměstnanci Národního divadla elektrikář Bohuslav Jeřábek a varhanář Josef Urban byli z tohoto případu vyjmuti a odsouzeni spolu s Antonínem Chumanem jako jiná protistátní skupina, a to Antonín Chuman za velezradu k trestu odnětí svobody na dvacet let, Bohumil Jeřábek za trestný čin pomoci k trestnému činu velezrady na dvanáct let, Josef Urban za „pouhý“ trestný čin nedovoleného ozbrojování na tři a půl roku. Jediným světlým bodem tohoto případu je skutečnost, že nakonec bylo přihlédnuto ke zdravotnímu stavu pana Urbana, ten byl po vynesení rozsudku propuštěn z vyšetřovací vazby a výkon trestu vůbec nenastoupil. Bohumil Jeřábek byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky 10. května 1960. Dne 16. června 1969 byl Nejvyšším soudem rozsudek nad Jeřábkem zrušen v plném rozsahu, protože soud v původním rozsudku trestnou činnost špatně kvalifikoval: nejednalo se o napomáhání k trestnému činu velezrady. Kvalifikaci trestného činu Josefa Urbana (tedy nedovolené ozbrojování) Nejvyšší soud shledal oprávněnou, změnil však výši trestu na jeden rok odnětí svobody podmíněně.

    Uložení svazku HOUSLISTA do archivu REPRO TOMÁŠ ŠIMERDA

    Přezkoumání

    V květnu roku 2011 podal již zmíněný člen orchestru Národního divadla pan Jiří Císař na Policii České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, trestní oznámení. O výsledku šetření byl informován dopisem z 5. září 2011, ve kterém můžeme číst: Věcné důkazy proti odsouzeným prakticky nebyly a trestní řízení bylo postaveno téměř výhradně na výpovědích jednotlivých osob. S ohledem ke skutečnosti, že jádro údajné protistátní skupiny tvořili bývalí příslušníci československé zahraniční armády, nelze vyloučit ani možnost, že celé obvinění bylo proti těmto od základu vykonstruováno a že se stali oběťmi persekuce státu nepohodlných osob.

    V tomto dopise také najdeme informaci o dalším osudu pana Kotase: Přestože z archivních spisů nevyplývá, že by proti Václavu Kotasovi bylo použito přímého fyzického násilí, opakované mnohahodinové vyčerpávající výslechy se zjevně negativně podepsaly na jeho tělesném zdraví a v dalších letech věznění se pak jeho stav zhoršil natolik, že byl z výkonu trestu předčasně propuštěn.

    Stalo se tak v roce 1967, půl roku poté Václav Kotas, který ve vězení prodělal několik mozkových příhod a ochrnul na polovinu těla, zemřel.

    Panu Jiřímu Wantochovi nepomohly na svobodu ani události roku 1968, byl propuštěn až v sedmdesátých letech, ve vězení strávil osmnáct let. Z prostředků, které mu poskytly jeho nevlastní sestry, žijící v Rakousku, si zakoupil chaloupku v Podkrkonoší a zde prožil poslední, vcelku spokojené roky svého života. Podle svědectví sousedů si pan Wantoch na svůj úděl nikdy nestěžoval, učil děti hře na housle, vystupoval při různých veřejných příležitostech jako houslista; výzev svých sester, aby za nimi odešel do Rakouska, neuposlechl, chtěl žít a umřít zde, v této zemi. Pádu komunistického režimu se Jiří Wantoch bohužel nedožil. Jeho hrob najdeme ve vesnici Kruh u Jilemnice.

    V době, kdy jsem se zabýval případem Kotas a spol., tedy v roce 2012, byla jediným žijícím odsouzeným v tomto procesu paní Perla Wantochová, tehdejší manželka Jiřího Wantocha. Na svobodu byla propuštěna na základě amnestie v roce 1962, ve vězení tedy byla čtyři roky.

    Někteří odsouzení v kauze Kotas a spol. v roce 1967 zažádali o revizi procesu. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. září 1968 zproštěni viny. Paní Wantochová-Šámalová se na soud obrátila s návrhem na obnovu trestního řízení až v sedmdesátých letech. To už se normalizovaná justice postarala o žádoucí výsledek: usnesením Krajského soudu ze dne 18. června 1976 byl její návrh zamítnut. V odůvodnění usnesení soudkyně JUDr. Marie Havlíková uvedla: Vždyť na případu Kotas a spol. se od té doby nic nezměnilo v tom směru, že by se prokázalo cokoliv nového, co by odůvodňovalo povolení obnovy i zbývajícím ze skupiny Kotas a spol., tedy i navrhovatelce Šámalové.

    Udavači

    Jaké byly osudy těch aktérů příběhu, kteří se podíleli na „odhalení protistátní skupiny“? O osudech příslušníků StB nevíme nic. Není ani možné zjistit, zda jména uváděná v protokolech jsou skutečná. Identitu spolupracovníků StB, agentů-provokatérů Dlouhého neboli Romana Mečíře a Jindřicha neboli Vavřince Nováka, však známe. Jak už bylo zmíněno, Ing. Roman Mečíř (narozen 2. srpna 1923) byl skutečně odborníkem na trhaviny a zřejmě významným, dosáhl akademické hodnosti kandidáta věd. V knihovnách můžeme dodnes nalézt jeho práci Novodobá vrtací a trhací technika v dolech, kterou vydal v roce 1963. Zemřel v roce 1981, tedy v osmapadesáti letech. Co jej přimělo ke spolupráci s StB, se můžeme jen dohadovat. Vědecké ambice? Možnost pracovat v exkluzivním a státem protežovaném oboru? Nevíme.

    Jméno jistého Ing. Vavřince Nováka, pravděpodobného agenta Jindřicha, bylo ještě nedávno uvedeno v obchodním rejstříku. I on byl zřejmě úspěšným vědeckým pracovníkem. Podle údajů, které jsou k dispozici, se narodil v roce 1932. V době, kdy byl nasazen jako agent StB na pana Kotase, mu tedy bylo pouhých dvacet pět let! K motivům, které ho k této zavrženíhodné činnosti vedly, by se možná ještě mohl vyjádřit, není totiž vyloučeno, že žije.

    Poslání

    Případ Václava Kotase a ostatních odsouzených je mimořádný z několika důvodů. Především pro skutečnost, že ještě koncem padesátých let byl tak monstrózní proces s vysokými tresty veden. Obecně zažitá představa, že po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů, ke kterému došlo v roce 1956, se už podobné vykonstruované procesy nekonaly, tedy bere za své. Dále považuji za pozoruhodné, že hlavním obviněným v tomto procesu byl špičkový umělec, vynikající hudebník, klarinetista orchestru Národního divadla, který na hrátky StB doplatil svým životem.

    Podstatou trestné činnosti v procesu Kotas a spol. bylo údajné shromažďování výbušnin a zbraní za účelem provádění teroristických akcí směřujících proti státu. To vše z nenávisti k lidově demokratickému zřízení. Objektivní skutečností je, že v okruhu svých známých hovořil nejednou Václav Kotas o tom, že by proti režimu bylo třeba něco udělat a že mezi účastníky těchto schůzek došlo k výměně několika ilegálně držených zbraní a malého množství výbušnin. Vzájemně se utvrzovali v brzké změně politických poměrů a v nutnosti jí napomoci, stojí dále ve spisech.

    Měl-li Václav Kotas opravdu v úmyslu organizovat nějakou protistátní činnost, měl být ve výběru svých společníků obezřetnější. Ve vyšetřovacích spisech najdeme zprávu příslušníků StB z 18. prosince 1957, kteří náhodně zašli do vinárny Zobor. Ze zprávy je zřejmé, že houslista, který tam působil, tedy Jiří Wantoch, se pouštěl do hovoru s kdekým, otevřeně mluvil o politice, o svém židovském původu a o svých problémech. Zpráva také konstatuje, že na něm byly zjevné stopy mírného požití alkoholu, a doporučuje Wantocha dále sledovat. Příslušníci StB, kteří tuto zprávu vypracovali, netušili, že pan Wantoch je už déle než rok v hledáčku jejich kolegů.

    Ze strany Václava Kotase a jeho známých se bezesporu jednalo o velmi neopatrné jednání. Jak sám pan Kotas uvedl při výslechu, bylo to jen takové vytahování jednoho před druhým. Když mělo dojít ke konkrétnímu činu, v tomto případě k vyloupení skladiště výbušnin, každý jsme měli nějakou výmluvu a pak od samého činu jsme ustoupili… Neměl jsem odvahu přímo Chumanovi říci, že mu v této věci nepomůžu, a proto jsem ho brzdil v jeho nenávisti… Je pravda, že jsem před svými společníky při jednáních na našich společných schůzkách improvizoval ze sebe velikého ilegálního pracovníka…

    Jednání aktérů tohoto příběhu bylo nepochybně neuvážené, naivní, možná i hloupé. Nepatrné množství nalezených ručních zbraní a munice stačilo však Státní bezpečnosti ke kompilaci, jejímž výsledkem bylo „odhalení protistátního spiknutí“. Důsledkem bylo několik lidských tragédií.

    Lidská paměť je nastavena tak, že na to horší zapomíná. Podobná je i kolektivní paměť. V posledních letech se často setkáváme s glorifikací šedesátých let, provázenou dokonce sentimentální nostalgií. Není proto od věci si připomenout, že i v šedesátých letech si lidé za banální trestné činy proti komunistickému režimu odpykávali ve vězení dlouholeté tresty, zcela neúměrné jejich provinění. Byla ta „šedesátá“ opravdu tak „zlatá“?

    (Konec.)


    Komentáře k článku: Akce Houslista (III) aneb Bomba pro prezidenta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,