Afekt bez efektu
Okouzlení současnou anglosaskou dramatickou literaturou v Čechách stále trvá. Další z děl této divadelní oblasti uvedených v českém prostředí je hra Blackbird Davida Harrowera, která měla premiéru v Divadle Kolowrat (český překlad je dílem Davida Drozda, který přeložil i další Harrowerovu hru Nože ve slepicích). Výběr obsahově kontroverzní a formálně komplikované divadelní hry lze považovat za odvážnější z kroků, které dramaturgie Národního divadla v této sezóně udělala. Prvotní nadšení však opadne ve chvíli osobního setkání s divadelním zpracováním Harrowerova textu, který v Divadle Kolowrat režíroval Jiří Pokorný.
Silný příběh hry Blackbird se tematicky opírá o sexuální poměr čtyřicetiletého muže Raymonda a dvanáctileté dívky Uny. Odhalení jejich činu vyvolalo vlnu odporu. Raymonda odsoudili k šesti letům vězení a Una byla navždy zbavena naděje na plnohodnotné dětství a dospívání. Po patnácti letech se Una rozhodne Raymonda najít a vyřešit otázku, zda byl jejich vztah více než jen sexuální zkušeností.
Všechny informace odhalující vztah Uny a Raymonda se divák dozvídá postupně z jejich útržkovitého dialogu, sestávajícího z holých vět. Vnitřní význam příběhu je obsažen v nedořečených replikách (formálně působí jako záznam proudu vědomí), jejichž prostřednictvím obě postavy jen s velkým úsilím verbalizují své citové pohnutky. Dialogy často splývají v jedinou promluvu, kdy jedna postava dopoví myšlenku té první, důležitou roli hrají významotvorné pauzy a pomlky. Krátké a významově úzce propojené repliky díky nim získávají spád i vnitřní napětí.
Aby si spád i vnitřní napětí udrželo i představení, musí herci odhadnout přesný rytmus i tempo frázování. To se však Jiřímu Štěpničkovi a Janě Pidrmanové nedaří. Tempo je již od začátku zběsilé, režijní volba prudkého a agresivního začátku je pro vnímání celku vyčerpávající a vyžaduje maximální soustředění pro porozumění replik. Rychlé tempo není na škodu ve chvíli, kdy oba protagonisté vnímají jemné nuance svých prudkých reakcí. Jiří Štěpnička a Jana Pidrmanová (ta tak činí ve větší míře než její herecký kolega) si však skáčou do řeči a není příliš čitelné, zda je to záměr nebo jen omyl způsobený nedostatečným soustředěním.
Stejně nejasné jsou i kontury postav. V projevu Jany Pidrmanové se mísí drsná maskulinní poloha s decentními náznaky zranitelné dívky s křehkými city. Agresivní a bojovná poloha, ve které Pidrmanová působí nejjistěji a do které vkládá nejvíce energie, někdy možná až příliš, však paradoxně vyznívá nepřirozeně. Na vině je až příliš strojený afekt, kterým se herečka snaží postavě Uny vtisknout výraz zuřivé hysterky; stupňování napětí je automatizované, bez potřebné motivace, která by křečovitá gesta a řev opodstatňovala. Síla a rychlost jejího projevu ubírá prostor Jiřímu Štěpničkovi, jenž je v hlasovém i tělesném projevu umírněnější, civilnější a vůči své herecké partnerce jedná s pokorou a empatií. Protikladnost herectví obou protagonistů by byla pochopitelnější v případě, kdyby v souboji o dominanci, ke které dochází ve druhé polovině představení, dosáhl Jiří Štěpnička stejné intenzity, kterou před tím ukázala Pidrmanová.
Na jevišti to vypadá jako na tenisovém kurtu, kde si protihráči nahrávají na smeč. Divák jen očekává, kdo bude skórovat a hra tak ztrácí napětí a vzrušení. Vše navíc působí mechanizovaně – jako by Pidrmanová bušila do stěny ne proto, že ji k tomu hněv nutí, ale proto, že to bylo režijně předepsáno. Inscenace roztříštěného a „experimentálně“ laděného textu postrádá výraznější režijní uchopení, které by mohlo diváky oslovit. I přesto, že četba samotné hry je silným zážitkem, vyznívá inscenace Jiřího Pokorného chladně. Nezachrání ji ani provokativní téma ani lehce naznačená erotická scéna v závěru.
Recenzi téže inscenace od Jana Kerbra čtěte v Divadelních novinách č. 9
Národní divadlo Praha – David Harrower: Blackbird. Překlad David Drozd. Režie a scéna Jiří Pokorný, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Iva Klestilová, hudební spolupráce Petr Kofroň. Premiéra 11.3.2010 v Divadle Kolowrat.
Komentáře k článku: Afekt bez efektu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
jan
tak se mi zdá, že jsem viděl úplně jinou inscenaci. text je to špičkový a v představení, které jsem navštívil, jej herci interpretovali velmi dobře. zvolené „expresivnější“ prostředky jsem byl schopen „uvnímat“ a s porozuměním jsem neměl nejmenší problém. rychlé tempo od začátku do konce mi vyhovovalo. byl jsem neustále nucen zaujmout nějaké vlastní morální stanovisko k probíranému tématu, které jsem co pár minut musel )plně změnit dle toho, jak postavy odhalovaly další detaily. inscenace mi nedala ani na minutu možnost si vydechnout a s otevřenou pusou jsem na to zíral od začátku do konce….
05.05.2010 (16.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Veronika Štefanová
Váš názor akceptuji, stejně jako vy budete zřejmě muset akceptovat ten můj, který jsem se snažila dostatečně vyargumentovat, abych bezbřeze neplácala pouhé negativní postoje. To, že danou inscenaci vnímáte jinak, je přirozené a je jen dobře, že jste se zapojil do diskuse, kterou tento portál umožňuje.
Až si získá inscenace větší časový odstup od premiéry, půjdu se na ni podívat znovu, abych byla schopna posoudit její posun – snad k lepšímu.
05.05.2010 (17.28), , Trvalý odkaz komentáře,
jakub
Děkuji za toto zhodnocení, zatím jediné (alespoň co jsem si všiml), které se neveze na vlně oslavných ód na toto „drtivé svědectví…“, na „znamenité protagonisty“, apod. Musím říct, že právě Vaše dojmy se s těmi mými shodují nejvíc. Divácké křeče vyvolané křečí hereckou jsem se nezbavil ani na okamžik, výkon Jany Pindrmanové podle mě komentujete zcela přesně. Dodal bych, že ač Jiří Štěpnička snad může působit jako veterán vedle nováčka (jak toto duo někteří popisují), jeho gesta a frázování patří spíš na jeviště Národního než do podkroví Kolowratu a velmi rychle omrzí; pokud Pidrmanová uvízla v poloze „zuřivé hysterky“, Štěpnička měl celou dobu zařazeno na „štvaná zvěř“. Jedna ze silnějších stránek této hry je ošemetná nejednoznačnost a nestálost co se emocí obou postav týče. Rychlé a agresivní tempo, na které upozorňujete, stejně jako ukřičený herecký projev, tento aspekt zcela pohřbívá. Je pravda, že současné Britské drama má rádo agresi, frustrace a obnažování traumat na scéně a vlastně mi pro takové divadlo nepřijde skákání do řeči a snad i tu a tam nesrozumitelné podání nikterak nemístné, ale nemohu se zbavit pocitu, že oběma hercům – a zřejmě i režisérovi – šlo jen o to vyhnat divákům adrenalin křikem, pláčem, pózami, patetickými grimasami… Váš titulek, „Afekt bez efektu“ vystihuje mé pocity zcela přesně.
07.11.2010 (19.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Radka Tyslová
Byla jsem na té hře včera,
už ne v Kolowratu, ale na Nové scéně, a musím říct, že buď mám jiný názor, anebo se hra za ty roky opravdu posunula. Jana Pidrmanová byla opravdu většinu času hysterická, ale vzhledem k postavě to na mě nepůsobilo nevěrohodně; každopádně mi ale rozhodně pak nepřišlo, že by Štěpnička měl méně prostoru, naopak mě dost zaujal vývoj, který Ray za tu hodinu prodělá, představil rozhodně víc poloh, než je jen štvaná řeč, třeba hned na začátku. Pocit viny vlastně naplno přizná jen jednou, na konci, jinak probublává s velmi různou intenzitou; zatím se střídá vztek, strach, rezignaci, výlevy Uny Ray snáší a zároveň se její zuřivost postaví. Spíš než tenisový duel jsem viděla dva lidi, které příboj mlátí o kameny, zatímco oni se střídavě snaží vyplavat, uplavat tomu druhému nebo ho utopit, každopádně své spojení nemůžou roztrhnout.
Možná to ale není věc času, ale vážně jiného názoru: zajímalo by mě, jestli na to šla paní Štefanová po čase znovu a jak to dopadlo v jejích očích.
05.10.2015 (13.32), , Trvalý odkaz komentáře,