Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ach ty hérečky!

    Anglický dramatik Peter Quilter během své tvůrčí kariéry nejen několikrát navštívil Prahu, ale stal se i jedním z oblíbených dramatiků soukromých divadel. První jeho hru z roku 2005 (s níž prorazil na mezinárodní scénu) Na konci duhy o herečce Judy Garlandové s výbornou Hanou Maciuchovou v hlavní roli uvedlo rok po australské světové premiéře Studio Dva. A autor se přijel podívat.

    Ilona Svobodová, Ondřej Volejník. Foto: archiv divadla

    V interview, které jsme s ním tehdy dělala, prozradil, že se mu podařilo najít „díru na trhu“, a to nedostatek velkých rolí pro herečky středního věku (… a výše). A že se tedy rozhodl tuto mezeru zaplnit. Což, jak se ukázalo, se mu báječně podařilo především titulem Je úchvatná (Glorious!) o nejhorší zpěvačce světa Florence Foster Jenkins. Při své návštěvě v roce 2006 mi vyprávěl o své vášni pro herečky, které jsou na jednu stranu okouzlující, a na druhou naprosto nevyzpytatelné, protivné, a jsou schopny z minuty na minutu změnit spontánní přátelství v nepřátelství, aniž by ten druhý vůbec tušil, proč. Na tohle vyprávění jsem si vzpomněla při české premiéře hry Herečka (The Actress), kterou Peter Quilter napsal v roce 2015. Zjevně v tomto směru nasbíral mnohé další zkušenosti, a rozhodně je uměl zužitkovat.

    Každopádně, role Lydie Martinové, primadony opouštějící divadelní jeviště, poskytuje herečce ve středním věku širokou škálu možností proměn a celá hra je tak opravdu divácky vděčná. V překladu Jitky Sloupové a režii Martina Vokouna si 4. listopadu poprvé před diváky vyzkoušela variaci na „herecké odcházení“ Ilona Svobodová. Děj je jednoduchý a srozumitelný. Lydia se rozhodla ukončit kariéru, podruhé se vdát – za švýcarského bankéře a vydat se s ním do Ženevy. Během posledního představení Višňového sadu, kde hraje Raněvskou (představení je kombinací dialogů v její šatně a monologů ze hry) do šatny přijde její bývalý manžel Paul (Ondřej Volejník), a dobrovolně se ujímá „role“ garderobiérky, kterou Lydia vyhodila.

    Jak se ovšem ukazuje, nebude to jeho jediný úkol. Zkušené herecké dvojici se daří v dvouhodinovém slovním ping-pongu zaujmout diváky kombinací správně načasovaných slovních gagů a lehké nostalgie. Ilona Svobodová jako Lydie dokáže působivě zprostředkovat ambivalentní pocity člověka, který se ocitá na konci kariéry (pro herce je odchod ze scény ještě daleko horší než odchod do důchodu z jiného povolání). Je zpočátku dokonale nesnesitelná, ale zároveň okouzlující, takže chápeme, jak dokázala magicky přitáhnout diváky, a zároveň svého osudového muže, s nímž ji spojuje nejen minulost, ale hlavně společné naladění, stejný smysl pro humor. Ondřej Volejník jako bývalý manžel Paul je jí dobrým sparing partnerem, takže představení má příjemnou atmosféru a diváci se nenudí. Rozhodně tato dramaturgická volba titulu dobře zapadá do repertoáru Divadla u Valšů. Tedy místa, kam si zvyklo chodit především starší publikum, které nelákají scénické experimenty, ale vyhledává srozumitelné lidské příběhy, v nichž je správně dávkován humor i sentiment. Jsou-li spojeny s uvěřitelnými hereckými výkony, jako v tomto případě, může toto nahlédnutí za kulisy být příjemně stráveným večerem.


    Komentáře k článku: Ach ty hérečky!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,