Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Absurdity normality III

    Jestliže DNŘ mě chtěl zlikvidovat, Josef Větrovec mě chtěl vychovat. Tvrdil, že už jsem dialektik, ale ještě nejsem materialista (a to mi táhlo už na padesátku!). Aby mě vysvobodil z idealistických přežitků, poslal mě studovat na Večerní univerzitu marxismu-leninismu, všeobecně zvanou VUML. Nebránil jsem se, jsa přesvědčen, že ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází (Matouš 15, 11). První, co jsem tam zaznamenal, bylo, že ten marxismus už nikdo, ani marxisté, nebere příliš vážně. Ač nejsem freudista, vždy mě více než to, co se říká, zajímalo, jak se to říká. Náš hlavní přednášející zásadně říkal marxická filosofie (podobně jako prezident Novotný zemedělství, další Ludvík Svoboda měl zase potíže se slovem imperialistický; naproti tomu jsem se nikdy nesetkal s tím, že by katolický duchovní komolil názvy svátostí).

    Když mě zkoušel vedoucí semináře Jiří Vaněk, po několika větách přerušil můj výklad: Vím, že je to tady pod vaši úroveň, četl jsem vaše články v časopise Divadlo. Po Listopadu jsme spolu učili na jedné církevní škole. VUML jsem absolvoval s výborným prospěchem. To se stává, že jezuité mnohdy ovládají marxismus lépe než partajní funkcionáři. A jezuity jsem měl odjakživa rád.

    Podobné symptomy ideologického úpadku jsem zaznamenal i v domácí stranické organizaci. Když likvidovali závodní knihovnu, navrhl jsem potměšile předsedovi Soukupovi, aby marxistické příručky rozdali pro poučení kandidátům strany. Čuměl na mě jako tele na nový vrata a neuposlechl mé rady. Já jako vytrvalý shromažďovatel knih jsem z této sbírky načerpal nejen Marxův Kapitál, ale i dokumentární publikace o sovětských politických procesech. Dostávali je za odměnu vítězové hospodářské soutěže roku 1951. Jakou radost musel mít takový uvědomělý pracující, když dostal darem Proces s protisovětským trockistickým centrem nebo Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem. Byla to četba nejen poučná, ale i napínavá – padlo celkem 31 rozsudků trestu smrti.

    Dobrodružná dramaturgie

    Provozování dramaturgie byla v té době činnost nevděčná a převážně marná. Všichni do ní zasahovali – stranický výbor, závodní výbor, umělecká rada. Dramaturg nesestavoval dramaturgický plán, pouze navrhoval tituly, z nichž většina neprošla. Mnozí autoři, domácí i zahraniční, byli na indexu. I za ztížených podmínek se podařilo prosadit Dürrenmattovy Fyziky, Werflova Jacobowského a plukovníka (tehdy jsem řediteli navrhoval přejmenovat DEFB na Židovské divadlo Josefa Větrovce), dokonce i Erdmanův Mandát. V neustálých nitrodivadelních šarvátkách mi stála věrně po boku prostořeká kolegyně Irena Lexová. Maje odpor k nábytkovému písmu (termín rusisty Leoše Suchařípy!), pověřil jsem ji sledováním ruské produkce, ale ona se věnovala spíše svým milovaným Polákům. A tak sovětské novinky obstarával převážně překladatelský a režisérský samozásobitel Josef Palla, který měl ruskou manželku. Nutno mu přiznat, že dovážel vesměs kusy slušné, ideologicky neškodné úrovně (Vampilov, Roščin, Braginskij-Rjazanov).

    S původní tvorbou to bylo horší – snažili jsme se aspoň pomáhat „vyřazenému“ Miroslavu Stonišovi, který stěhoval v Ostravě nábytek, navázali jsme trvalou spolupráci s Ivanem Wernischem, který zase hlídal loretánský poklad. Roku 1976 se mi podařilo propašovat do plánu Shakespearova Jindřicha IV. v překladu Zdeňka Urbánka. Jenže ten vzápětí podepsal nějaký protirežimní dokument a inscenace musela být předčasně stažena. Úspěšnější jsme byli v případě zakázaného J. R. Picka – uvedením Snu o vzdálených jezerech (původní, méně lyrický název Záchodový starší neprošel) jsme iniciovali jeho uvolnění. Pick pro nás napsal ještě hru nazvanou Komedie o několika známých. Byla ze současnosti a pro soudruha ředitele. Pokoušel jsem se ji zapudit řadou výhrad a požadavků, ale autor vlastnil už tehdy počítač a vypracovával podle mých připomínek další a další verze a já jsem nebyl se svou pouze lidskou pamětí s to držet krok a ztrácel jsem orientaci. Nakonec se mi však podařilo nad počítačem zvítězit – přestal jsem ho brát vážně a interpretoval jeho působení jako mystifikující hru, jejímž cílem nebylo vytvořit drama, ale zničit dramaturga. Pickovi v této nové konstelaci nezbylo než boj vzdát a hru nabídnout Pardubicím, ale velkou slávu s ní neudělali.

    Největšího návštěvnického úspěchu jsme dosáhli komedií Jarolava Čejky Na kůži se neumírá. Přestože autor byl tehdy redaktorem stranické Tvorby, hra byla vnímána jako protirežimní satira. Herci na ni nadávali, ale předháněli se v improvizovaných politických narážkách a vrchní ideolog Fojtík se přišel podívat, než to zakážou. Ale nezakázali a inscenace přežila i Listopad 1989.

    Hůře jsme dopadli s Rumunem Tudorem Popescu. Jeho Soutěž krásy pojednávala o psu vlivného funkcionáře, který má (ten pes!) z pochopitelných důvodů zvítězit (přestože je to podvraťák) v soutěži psí krásy. Vznikla z toho (ve hře i v divadle) aféra. Přední herec odmítl se podílet na tak pochybném podniku (po šatnách kolovalo dvojverší Jiří Holý / vrátil roli) a nahoře se rozhořčil sám Vasil Biľak. Pravou příčinou byl však jiný vysoký státní a stranický činitel, Josef Kempný, rovněž vlastník psa, který se měl účastnit soutěže krásy. Tak se to aspoň tradovalo, protože do tak vysokých kruhů našinec přímo nepronikl.

    Drobný konflikt jsme měli i s páterem vyklouzem Josefem Jelenem. To byla proslulá figura s pozoruhodným vývojem. Po válce publikoval katolické verše, počátkem normalizace protikatolický román Stín katedrály a oslavnou báseň na Stranu s výhružným názvem Znám onu ruku. Pokoušel se rovněž o drama. Jarmila Drobná mi vyprávěla, jak ji navštívil v dramaturgické kanceláři hradeckého divadla. Vešel dovnitř, zamkl dveře, zabavil klíč a nepustil ji, dokud nepřečetl svůj text. Nám nabídl u příležitosti historického výročí (1978) hru o Karlu IV., v níž podrobil slavného panovníka zdrcující kritice za to, jak provdával své dcery a bránil jim ve svobodném citovém rozvoji. Namítl jsem mu, že je to pojetí poněkud anachronické a že v roce jubilea Karla IV. nemůžeme dost dobře uvést hru proti Karlu IV. Neuznal to a opustil nás, jak bylo jeho zvykem, se zlověstným varováním.

    Úniky mimo divadlo

    Ze všeho usilování v divadle, které nikdy nebylo divadlem mého srdce, ani mého rozumu, zůstávala pachuť marnosti. Všechno, co jsem tam postrádal – kamarádství, radost a družnou dělnost, jsem však v hojné míře nacházel ve Studiu Ypsilon, kde jsem po přesídlení do Prahy působil jako třetinový dramaturg s hereckými povinnostmi. Ale o tom jsem už dost pověděl v Zákrutech a odbočkách.

    Po odchodu DNŘ jsem opět začal učit na DAMU, ale zanedlouho si mě zavolal prof. Antonín Dvořák a na schodech mi s výrazem nosorožce oznámil, že na základě komplexního hodnocení nejsem hoden v pedagogické činnosti pokračovat. Tak jsem nepokračoval.

    Vedle Ypsilonky jsem měl ještě jedno únikové pracoviště. Byla to Amatérská scéna, která pod moudrým vedením Jiřího Beneše a Pavla Boška (po jejich předčasném odchodu pak i překladatele Jaroslava Kabíčka) publikovala nežádoucí autory bývalého časopisu Divadlo. Psal jsem tam teoreticko-popularizační seriály, jež jsem pak vydával v Ústředním kulturním domě železničářů (redaktorem edice byl paradoxně bývalý cenzor!) a stal se tak nejvýznamnějším železničním teatrologem.

    Roku 1979 jsem pro Ypsilonku připravil dramatizaci dlouhatánských románů Françoise Rabelaise. Obr Gargantua mě přivedl oklikou do rozhlasu. Z iniciativy Jana Czecha jsme s manželkou napsali dvě rozhlasové hry – Gargantua a Pantagruel. V práci pro rozhlas jsme pokračovali řadou pohádek i nepohádek – Baron Blecha, Dvě rány do hlavy, Zachýsek Rumělka, Peter Pan, Zlatý kořenáč, Zlatý věk sedmé velmoci, Anarchista Čtvrtek, zlý sen. S manželkou jsme si při psaní docela dobře rozuměli. Ona uplatňovala svou nápaditost a fabulační schopnost, já pečoval o řád a styl. Později se žena autorsky osamostatnila. Své zkušenosti galerijní strážkyně uplatnila v poetické próze Moje národní galerie a zahradní studia (při nichž jsem fungoval jako poradce přes stromy) v knize Příběhy pražských zahrad, za něž byla roku 1996 vyznamenána první cenou v soutěži o Cenu Františka Langera.

    All’s Well that Ends Well

    Nekonečná epizoda v Divadle E. F. Buriana skončila kupodivu šťastně. Koncem osmdesátých let se mi stal tamní pobyt nesnesitelným. Při zkouškách na zlou Starou dámu od Friedricha Dürrenmatta jsem se zoufalstvím tloukl hlavou do obrovských sloupů ve foyeru a úpěnlivě prosil: Pane Bože, vysvoboď mě od Divadla E. F. Buriana! Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ozval se podivný posel prozřetelnosti, přítel Vladimír Just, a pozval mě na konkurs do Kabinetu dramatických umění Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Byl jsem přijat a odešel z divadla zrovna v den, kdy Josef Větrovec tam přestal ředitelovat. V kabinetu jsem v poměrné pohodě přečkal až do osvobození, kdy jsem byl převeden na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy.

    Divadlo E. F. Buriana už neexistuje, dnešní Archa pluje v jiném prostoru jinými vodami. Jenom ty dva mohutné sloupy dosud stojí.

    (Konec)


    Komentáře k článku: Absurdity normality III

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,