Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Iva Janžurová: Dodnes mám na dně svého šatníku housle

    Sejít se a připravit interview s první dámou českého herectví Ivou Janžurovou (1941) je úkol přetěžký. V Divadelních novinách jsme se o to pokoušeli mnohokrát, letos již od léta. Nakonec jsem se s ní sešel až poslední listopadový den v kantýně Národního divadla v prostorách Anenského kláštera. A naposledy pak týden před Vánocemi. Mezitím probíhala čilá korespondence, během níž postupně vznikal následující, do mnoha stran a zákoutí se rozbíhající rozhovor.

    Hned na začátku musím říct, jak moc, hodně a děsně nesnáším všezahrnující rozhovory pro časopisy. Jak okamžitě vnitřně zhynu, když novinář či novinářka začne klást otázky jako kdy jste se rozhodla stát herečkou, jak to přijali vaši rodiče, co byla vaše první role, hrajete raději komedie nebo vážné role, který ze svých filmů máte nejradši, který režisér vás nejvíc zaujal nebo ovlivnil, je pravda, že vám doma říkali, že nejste dost hezká…? A třebaže se mnozí z nich pečlivě snaží tyto otázky formulovat po svém a neomšele, hned rozpoznám, že načerpali vodítka v mých předpředpředcházejících rozhovorech nebo někde na Googlu, v novinkách, na super-star atd., a protože už jsem v kleštích svého souhlasu s poskytnutím rozhovoru, uteču se vždycky k témuž: dobrovolně uléhám na rožeň – obětní beránek – a začnu opakovat to, co už jsem tisíckrát řekla.

    Teď budou Vánoce a žádosti se množí. A k tomu následují i samozřejmé požadavky na fotografování: nalíčit se, obléknout a usmívat se do objektivů sama, s jednou dcerou, s druhou nebo s oběma. Jako každý rok musím odpovídat na otázky, jak probíhají Vánoce v naší rodině, co vnoučata, co vařím ke sváteční večeři a tak dále a tak podobně. Nezřídka se objeví rozhovory v těch bulvárnějších médiích, u kterých jsem vůbec nebyla přítomna. Vyskytují se v nich smyšlené otázky a mé odpovědi jsou sesmolené z odhadů a polopravd. Naposledy psali, že mám problémy s halucinacemi. Halucinacemi trpí Helga – hrdinka mé autorské komedie Veletoč, kterou jsem napsala pro Divadlo Kalich a v níž hraju s Evou Holubovou, svou dcerou Sabinou, Marianem Rodenem, Alešem Bilíkem a Přemyslem Pílkem. No, a braňte se…

    Vy i já víme, jak málo opravdové otevřenosti se do – byť obsáhlého – rozhovoru vejde. Jak se dá pravdě unikat, mlžit ji nebo jednoduše nemít talent ji pravdivě a v úplnosti postihnout a spoléhat na čtenářovu schopnost domýšlet naznačené myšlenky správným směrem. Snad by mě trochu víc bavilo, kdybychom zvolili zúžení možných témat rozhovoru na nepatrné výseky mých dávných či nejčerstvějších prožitků a úvah, na malé všední děje. Třeba bychom se tu a tam touhle cestou dostali i na bludné pěšinky vedoucí k jadérkům pravdy a opravdovosti.

    Když se řekne Janžurka

    Dobrá, zkusme to tedy. Snad tak opravdu dojdeme do míst a dotkneme se témat, která jsou hlubinnější a podstatnější, než když posté či potisící odpovídáte na to samé. Začnu otázkou nejvšednější. Co se vám vybaví, když se řekne Janžurka?

    Pane Hulče, to je trefa! Na to se mě ptá 88 % novinářů. Někteří si hned sami odpovídají, že je mi to určitě milé a že každé herečce se to nepoštěstí, aby jí tak jadrně sympaticky zdůvěrnili jméno.

    Ale jak to vzniklo? Lidová tvořivost?

    Takhle říkali sousedi v Žirovnici mé mamince. Nejvíc se mi líbila výslovnost paní Píšové. Byla to „Němka“ – tak se zase říkalo jí – a jazykově nepostřehla, že to není správné jméno k oslovování dotyčné. Brala za své to, jak slyšela od ostatních nazývat maminku, když se o ní mluvilo v její nepřítomnosti. Její volání přes plot Paniii jááánšurkaaa! nikdy nevymizí z mé písňové paměti. Jako děti jsme s bráchy maminku zlobili napodobováním toho ječivého volání.

    Mnoho příznivců – hned po ujištění, že mě mají rádi – neopomene s omluvným uculováním se dodat, jako bych to o nich věděla, jestli se nezlobím, že mi mezi sebou říkají Janžurka. Mně to docela pěkně důvěrně zní a někteří to vyslovují fakt hezky a s láskou a s něhou. A i v situacích… no, do intimit se uchylovat nebudeme, že.

    Má talent!

    Dobrá, zkusím to tedy jinak. Co jste dělala včera? Na to se vás, předpokládám, málokterý novinář zeptá.

    Včera jsem byla se svou kamarádkou a ctitelkou č. 1, velmi nadanou šperkařkou Zdenou Zingopi, na koncertě – klavírním recitálu Miroslava Sekery. A Mirek hrál ve velkém stylu. Světovém. To netvrdím jen já, ale prohlásil to i jeho kolega, klavírista Jan Bartoš. V nabitém sále Rudolfina jsme si ve strhujícím podání vyslechli klavírní skladby Schumanna, Debussyho, Smetany, Beethovena. Radostně jsem vyskakovala ke standing aplausu a hltala přídavky.

    Jak se s těmito klavíristy – Miroslavem Sekerou a Janem Bartošem – znáte?

    Sleduju je a znám se s nimi, protože oba byli objeveni jako mimořádné talenty mou švagrovou Zdenou Janžurovou. Zdena, a to mi vlastně až po její smrti zplna objasnili její kolegové, profesoři klavíru Martin Ballý a Jana Korbelová, byla pedagožkou s mimořádným darem objevovat talent u dětí v už velmi útlém věku a pak jim věnovat oddanou a cílevědomou péči v jejich profesním růstu.

    Zdena Janžurová (1926–1997) byla významná osobnost české hudební pedagogiky. Od roku 1986 ve spolupráci s Českou hudební společností v Praze položila základ Jihočeského hudebního festivalu a hudebních kurzů v Písku pro mladé klavíristy a houslisty. Jak jste k sobě měly blízko?

    Znala jsem ji od dětství. Byla o hodně starší, ale jezdila k nám se starším ze dvou mých bratrů, s Láďou, do Žirovnice na prázdniny. Ráda si trhala rybíz z velkého množství keřů na naší zahradě. Chodily jsme spolu plavat do Budína, na plovárnu, kterou ve válce stavěl můj tatínek ve prospěch těch, kteří tam pracovali a vyhnuli se tak povinné práci v Reichu. Byla velmi milá a skromná.

    Když jsem po mnoha letech přišla do sálu pražské HAMU na oslavu jejích sedmdesátých narozenin, zírala jsem nevěřícně na kopce velikých kytic na pódiu – byly to dary jejích vděčných žáků. Každý rok teď v červenci jezdím na Letní klavírní kurzy pro děti do Blatné, které – jak jste říkal – založila kdysi v Písku, a jsem jakousi patronkou téhle úžasné akce. Chci tím dodatečně Zdeně vyjádřit úctu, k níž mě dovedly až informace těch, kteří její práci dodnes obdivují. A vlastně i vděk za to, co udělala pro mě.

    Zdena se totiž jako jediný člen naší rodiny energicky chopila mé dívčí zmínky, že bych chtěla být herečkou. Za zády mých rodičů, kteří s mým přáním nesouhlasili, mi zařídila výlet do Prahy na setkání s dvěma profesorkami DAMU, aby si mne vyslechly a posoudily, zda se mám o studia ucházet.

    Jak to tehdy bylo?

    V té době jsem studovala v Českých Budějovicích pedagogickou školu. Mamince jsem nakukala, že jedu se souborem Úsvit na vystoupení, které v Praze natáčí televize. Zdena mě nechala recitovat Hrubínovu báseň, se kterou jsem potom vyhrála recitační soutěž Wolkerův Prostějov.

    První z profesorek – Eva Šmeralová – poradila Zdeně, aby mě v herectví nepodporovala, že divadlo, bohužel, není moje budoucnost. Ale Zdena mě, nepřesvědčená, za hodinu dovedla ještě k paní profesorce Evě Fierlingerové. Dodnes vidím ten velký pokoj ve čtvrtém patře v domě na Národní třídě, ve kterém dnes sídlí kino Evalda Schorma. Vévodil mu obrovský klavír a velké okno do Národní třídy. Za klavírem seděla korpulentní starší dáma a já od ní dostala pokyn recitovat. Když jsem skončila, řekla mírně se třesoucím, ale zřetelným hlasem: Má talent! To rozhodlo o celém mém budoucím životě.

    O vašem přijetí na DAMU nejvíc rozhodla právě ta recitační soutěž, o které se zmiňujete a která dodnes existuje – Wolkerův Prostějov. Jednalo se o rok 1959 a její třetí ročník. Zvítězila jste tehdy s básní Františka Hrubína Zpěv lásky k životu. V časopise Kultura s vámi dokonce Jaroslav Mrnka (1922–1965), poměrně známý novinář a jeden z představitelů politického uvolňování konce padesátých a první půle šedesátých let, přítel osobností, jako byli Günter Grass, Heinrich Böll či Bertolt Brecht, uveřejnil krátký rozhovor. O vašem účinkování píše: Její přednes nebyl ani zdaleka z nejoslnivějších, bez kazu, ale byl napojen z pramene, v němž je skryta mocná síla. Možná. Zaleží na Ivě Janžurové. Je jí osmnáct. Kantorská dcerka z Žirovnice. Chvílemi ti připadá jako holka, v níž sídlí všichni rohatí, chvílemi zas jako zasněná žena. Tvář, která by mohla zpodobnit charakterní role. Na otázku, zda chcete být herečkou, odpovídáte: Dosud jsem dělala všechno možné. Zpívala, tančila, recitovala v souboru, vrhala koulí na hřišti, vynikala jsem i v sedmiboji, psala do studentského časopisu, pracovala v ČSM. Vlastně až v prosinci jsem se rozhodla pro divadlo. Nevím, zda uspěju, ale strašně se mi chce dát tomu všechny síly.

    Na sedmiboj si nějak nepamatuju, spíš na gymnastiku. A rozhodně na přednášení básniček! Československý rozhlas tehdy recitace vítězů prostějovské soutěže přenášel. Ve svém bytě, asi dvě stě metrů od domu paní prof. Fierlingerové, poslouchali – tehdy ještě manželé – Stanislav Remunda a Blanka Vikusová rádio a právě můj přednes Hrubína slyšeli. Oba se prý tehdy shodli, že ta holka, co recituje, je dobrá. Slávek si to moc dobře pamatoval i po dobrých deseti letech, kdy jsme se spolu začali víc než jen kamarádit.

    To už byli s Blankou pár let rozvedeni, ale ona byla navždycky mou pozornou kolegyní. Chodila pravidelně na generálky mých inscenací a já hned po příchodu domů volala: Co říkala Blanka? Ona se totiž vždycky ozvala Slávkovi a sdělovala, co si o mém výkonu myslí.

    Byla přísná?

    Naopak. Fandila mi až nekriticky. A to bylo zvlášť pozoruhodné vůči ženě, která zaujala její místo.

    Políbila Dubčeka

    Bavili jsme se teď o čtvrtku 29. listopadu. Co jste dělala a kde jste byla den předtím, ve středu?

    Předevčírem jsem byla na slavnosti Nemocnice Na Homolce, kterou vymyslel a obdařil svými nekonečnými schopnostmi pan profesor Petr Neužil. Zosnoval program v holešovické La Fabrice a nazval jej Uvolněný happening. Rozeslal pozvánky a osobními telefonáty, energií sobě vlastní, kontroloval, zda pozvaní přijdou. Byla jsem jednou z nich.

    Usadili nás na lenoškách před stovkami stojících. Byli jsme totiž – když jsem se trochu porozhlédla – jeho bývalými pacienty, kteří vděčí Nemocnici Na Homolce a přemnohým jejím lékařům a sestrám za vylepšené zdraví. Zdatná moderátorka zahájila program a sdělila nám, že její úloha spočívá hlavně v uhlídání, aby pan profesor svým neutuchajícím temperamentem příliš neprodloužil program. Když Marta Kubišová, po žertovném videu, které pan profesor předtočil s Hanou Hegerovou, vstupovala na pódium, spustila bez varování českou hymnu. Všichni jsme vstali a happening nabyl velmi slavnostní a zároveň mile národně důvěrný ráz.

    Mohla byste…

    Samozřejmě by se mě teď 99 % novinářů zeptalo, jak to bylo na podzim 1968, kdy jsme spolu vítaly Dubčeka na schodech Parlamentu a Marta mu předávala svůj talisman. Nenadechl jste se teď kvůli téhle otázce?

    Přesně tak.

    No jistě! Když se s Martou potkáme nebo ji takhle vidím, vždycky mi to vytane a někdy si o tom i popovídáme a kupodivu v mnoha detailech se odlišujeme. Každá máme v sobě jiné koutečky emotivních senzorů. Bylo to tehdy velmi vzrušené a rozčilující dění ve společnosti, v osudu národa, a proto i v duši každého jejího účastníka. Šly jsme s Martou bez rozmyslu udělat to, co jsme myslely, že je naší povinností.Nebylo o čemkoli pochybovat. Vůbec jsme tenkrát nevytušily, že bude dalších dvacet let následovat něco tak hororového – dvacet let okupace!

    Byla to ale hodně výjimečná situa­ce. Potkat se s nejvyšším představitelem státu a vyjádřit mu polibkem svou podporu.

    Marta to vypráví daleko lépe než já, a pokud budu říkat svou verzi, hned by mi volala, že to bylo jinak. Co ale můžu říct, je, že to celé bylo – jak se dnes říká – hustý. Spousta lidí kolem nás, televizní štáb, který to zaznamenal do zpráv, opletačky, které jsme potom měly. To se nedá krátce popsat.

    Jak večer v Nemocnici Na Homolce, o kterém jste začala, dopadl?

    Po Martě jsme na jeviště nastupovali jeden za druhým – malíř Tomáš Bím, já, Marta, spisovatel Karel Pacner, sochař Michal Moravec, Petr Chmela za podnikatele, Barťák, paní Saskia Burešová, Jiří Stivín, Čmaňa alias Pavel Zedníček, Vašek Neckář… Vyšlo najevo, že my, pacienti, jsme vyznamenáváni. Nadechla jsem se, že promluvím, ale pan profesor se ke mně naklonil a polohlasem, který se rozlehl sálem, protože měl před ústy zavěšený mikrofon, mi omluvně sděloval: Nevadí ti, že ve videu za chvíli se tě budu ptát, jestli jsem ti taky říkal „Ty vole“, a ty na to odpovídáš „No, ne hned“? Nakonec se nám v útlých větách, kterými jsme se dokázali probojovat vystřelujícími projevy entuziasmu pana profesora, snad podařilo projevit názor, že my nejsme těmi, kterým by se mělo děkovat, nýbrž oceněný by měl být ten báječný tým lékařů a sester, který o nás pečoval.Všichni jsme pak dostali kovovou plastiku – obrys Československa protínající srdce.

    Vzpomněla jste si při té příležitosti na seriál Nemocnice na kraji města?

    Snad právě Jaroslav Dietl by nejlíp dokázal napsat postavu podle předlohy profesora Neužila. A já bych záviděla herci, který by ji hrál!

    Operace chlopně, kterou jste podstoupila, není nic jednoduchého. Neměla byste své životní tempo trochu zvolnit?

    Mít znovicírované srdce a zvolnit?! Máte rozum? Hned po operaci jsem spěchala zpátky na jeviště! Moje holčičky vypadaly starostlivě, to je pravda. Tu a tam při rehabilitačních chvílích a samozřejmě předtím, než mě do limbu vyslalo předoperační uspávadlo, jsem na jejich soucit se mnou pomyslela. Myslela jsem i na to, jak mi v sedmdesátých letech umřela maminka a telegram o tom mě zastihl půl hodiny před představením naší veselé crazy komedie v Žilině. A taky na to, jak mi o pár desítek let později, v polovině cesty na brněnské představení inscenace Na mělčině, volala dcera Thea, že umřel Slávek. V obou případech to bylo stejné. Moje soukromá bolest ustoupila do tajného koutu duše a na jevišti vše proběhlo jako obvykle. Nikdo si ničeho nevšiml. Ani výbuchy smíchu v hledišti mě nezraňovaly. Nic nekomplikovalo bytí v postavě, kterou jsem hrála. Snad proto, že to byly tak podstatné ztráty, nesnesly žádnou malichernost. Pokorně usedly v čekárně, až mě budou mít jen samy pro sebe.

    A co kolegové? Jak reagovali, když se dozvěděli, že ležíte v nemocnici?

    Daniel Špinar, v Národním divadle v současnosti můj šéf, mi po operaci volal do lázní Poděbrad, že bych si měla odpočinout až do konce – dnes už předminulé – sezony, že to zařídí. Ale já věděla, že by to byla příliš dlouhá pauza, a zatvrzele jsem tvrdila, že děvčatům z vedení činohry jsem slíbila koncem dubna Audienci už hrát. Lidé na ni shánějí vstupenky obtížně, jezdí spousta mimopražských… Drobné komplikace v navracející se kondici jsem tajila i sama před sebou. Trnula jsem, ale chtěla jsem… musela jsem jít. Jako by ve mně rozhodovala a vyhrávala nějaká – snad i marnivá – síla, kterou se zřejmě člověk v podobných situacích ani sám nesnaží pochopit. Po představení jsem cítila až jakousi uslzenou radost a štěstí. Publikum to vědělo a dvojnásob aplaudovalo.

    Při vstupu na jeviště musí být člověk velmi soustředěný, připravený. Možná by se to dalo srovnat se sportovními výkony…

    Jistě. Vstupujeme na jeviště pokaž­dé rozličně disponováni a vždy jde o momentální výkon. Ale ani hrdinové, které představujeme, nejsou důkladně seřízené stroje. A tak aniž bychom bořili pevnou konstrukci směřování hry a myšlení postavy, nabízí nám naše aktuální rozpoložení jemnou a někdy i objevnou improvizaci v projevu, a tudíž i vždy přítomnou potřebnou živost, pravdivost jevištní existence. Neklid, neustrnutí ve zmechanizování sebelépe secvičených intonací a pohybů.

    Psala jsem nedávno v jedné důvěrné SMS: … včera byla Audience dobrá. Prochvělá těmi „našimi událostmi“ byla jsem nějak víc než jindy vlídná ke své postavě a po konci představení jsem si pomyslela, jak ta zraněná bytost ve mně bezděky vytvářela mimořádnou vazbu – most k lidem v hledišti, z nichž se každý svými zraněními podvědomě poutal k mému vyjadřování sebe samé… Chci podtrhnout to bezděky. Běda, když se herec pokouší vědomě na jevišti zúčtovávat se svým soukromím.

    To mé zpívání!

    Pojďme dál ve vašem životě nedávných všedních dnů…

    V půlce listopadu jsem vystoupila – jako kmotra – na křtu knihy Všechno nejlepší, která je vydána nakladatelstvím Paseka k desátému výročí existence Cabaretu Calembour. Je kronikou autorských textů, scén a písniček, proložena dřevo-linoryty jednoho z trojice autorů Igora Orozoviče.

    Cabaret Calembour tvoří dramaturg Milan Šotek a herci a zpěváci Igor Orozovič, Jiří Suchý z Tábora, Lucie Polišenská a Kristýna Farag. Před deseti lety se potkali při stu­diích pražské DAMU a společně začali tvořit skeče a divadelní hry. Jak jste je objevila vy?

    Igor je mým kolegou z divadla a kromě dvou inscenací Národního (Les a Audience) se mi podařilo získat ho jako Pitoua pro svoji milou Sarah v Divadle Kalich. Už někdy před čtyřmi lety mě pozval na představení Cabaretu Calembour a ze mě se po něm stala jejich stálá ctitelka. Někdy si dovolím je na jejich Facebooku i pobízet až popohánět k pilnému pokračování v činnosti. To už je možná nad rámec definice ctitelky, ale oni mi zatím nic nevyčetli. Jsou to samí gentlemani a gentlemanky. Jsou svérázně vtipným kabaretem, pohybují se v originálních mezích inteligentní hravé češtiny a humoru, mají něžnou kapelu a jsou i samoobslužní v rámci všech přilehlých scénických profesí. Igor je kromě textů, na kterých se podílejí všichni, ještě i autor hudby všech písní, šansonů, minioper, meziher a scénických podkresů. Snad stokrát přede mnou prohlásil, že Cabaret Calembour je jeho srdeční záležitost! Z flétnistky Kristýny Farag se v poslední jejich premiéře Triptychon, v její třetí části – v malé úžasné opeře Streptokok – stala i famózní sopranistka.

    A Igor mě přemluvil – nechala jsem se přemlouvat asi tři neděle – zazpívat na křtu jejich knihy jednu z calembouráckých písní – Mondšajn sonátu, kterou ve 3+KK zpívá Lucie alias Kecka.

    Vy i zpíváte?

    To mé zpívání! Pro mě, v letech rozpuku mládí, na střední škole v Českých Budějovicích, jejíž celý název zněl Pedagogická škola pro vzdělání učitelů národních škol, byl zpěv jedním z důležitých předmětů. Zpěv a hra na housle.

    Z budovy internátu se každý den dlouhým obloukem budějovického parku trousil zástup dívek, které kromě školní aktovky nesly v rukou housle. Dodnes je mám na dně svého šatníku a hodlám svou hru na ně alespoň symbolicky obnovit…

    Málem jste byla učitelkou…

    Byla to asi poslední doba, kdy učitel předával dětem v útlém věku národní písničky vhodnou a přilnavou formou – s houslemi.

    Mimochodem na tuhle školu jsem se přihlásila ne proto, že bych se chtěla stát jen a jen učitelkou. Přitáhlo mě hlavně to, že podmínkou přijetí bylo složit zkoušky z tělocviku a zpěvu. V oboru tělocviku jsem na základní škole a i potom v Budějovicích hrála závodně košíkovou, cvičila gymnastiku, soutěžila v atletice. A v povinném kurzu jízdy na pramicích jsem stanovala pod hradem Zvíkov, na břehu u soutoku Vltavy a Otavy.

    K těm místům jsem získala zvláštní vztah a později se tam – bezděky – vrátila. Všichni to asi znají, jak se kruhy našich životních situací dovedou překvapivě protnout. Ze skal naproti hradu se totiž desítky let chodím z naší žbonínské chalupy dívat na jezero, které ta místa zaplavilo.

    Ale ke zpěvu! Taktak jsem tenkrát prošla konkursem do pěvecké složky jihočeského souboru Úsvit. Zalykala jsem se trémou. Za dva roky jsem sice byla členkou jeho dívčího tria a vyhrály jsme celostátní kolo STM, ale sólo zpěv mi navždy hrozí zalykáním, zapomínáním textu a úchylkami z čistoty záludných tónů, což k ještě většímu neštěstí navíc slyším.

    Já vás ale slyšel zpívat. Třeba s Jiřím Hrzánem ve vašich filmech či na silvestra 1976, kdy jste vystoupili v pěvecko-tanečním čísle na kolečkových bruslích, během něhož jste interpretovali staré populární písničky.

    Všechno moje zpívání v televizních pohádkách, různých skečích či v autorských hrách, do nichž jsem občas písničky dokonce sama psala a nabrnkávala vlastní melodie, které mi pak laskavý Ondřej Soukup aranžovával, bylo snadné, neboť bylo na playback. Vlastně naživo jsem zpívala snad jen na přelomu šedesátých a sedmdesátých let s Milošem Kopeckým v Podskalského celovečerním útvaru féerií pro dva komediální herce Návštěva mladé dámy, který uvádělo pražské Perkcentrum a my s ním sjezdili kus republiky. Jednotlivé scény byly propojovány naším zpíváním. Za klavírem seděl dr. Vladimír Truc, a já zpívala dokonce i Brechtův Barbara song z Žebrácké opery. A Zdeněk Podskalský, který to režíroval, nadskakoval nadšením, jak krásně to dovedu. Jeho nadšení zbloudilo až tak, že na představení v Poděbradech donutil přicestovat Hanu Hegerovou a Pavlínu Filipovskou, aby se poučily – chacha –, jak se zpívá šanson.

    Poučily se?

    Bohužel mi to, že je pozval a že přijely, Zdeněk sdělil až těsně před začátkem vystoupení… ale stejně bych je nemohla nezahlédnout v první řadě! Pro to, co zbylo v ten večer z mého zpěvu, je slovo trosky slabé. Vypadávaly mi celé kusy textů i melodie. Poslední song jsem ani nedozpívala a pomocí trapné pantomimy se uklidila do portálu. Veliká ostuda.

    Právě proto jsem se teď Igorovi tak zdráhala. Třikrát jsme korepetovali, s kapelou jednou, těsně před samotným představením.

    A…

    Třetí sloku jsem začala o tercii níže. Pak zcela v bezvědomí jsem vplula ke správným výškám, v rytmech byla čtyřikrát chybička a tónoví falešníci se též vklínili! Ale dozpívala jsem do konce! Ovšem Calembouráci, jsou – jak jsem říkala – gentlemani a chválili mě. Možná ani diváci nic nepoznali. Herci se občas podaří odvést pozornost jiným směrem než tam, kde hrozí debakl. A já jsem si na křest té knihy nechala natisknout Igorovy ilustrace na slavnostní tmavočervený hedvábný kabátek. Prý mi to moc slušelo. Myslím, že aplaus patřil spíše mému oblečení.

    Jak člověk, slavný jako vy, navazuje nová přátelství? Musí to být těžké, nepodlehnout jen iluzi přátelství…

    Nevím, jak se to v mé hlavě děje, ale v posledních letech jsem se stala náchylnou – tak jako někdo na rýmu – na navazování přátelství. Asi je to proto, že jsem teď zůstala sama. Můj dřívější rodinný život se Slávkem Remundou a s dcerami se završil. Slávek se rozhodl pro svět nadpozemský a mé holčičky mě přerostly. Je už teď přerůstají jejich vlastní děti… V citovém prostoru mého mozku se tak zřejmě uvolnila rezerva, dříve zadaná jen mé rodině. Anebo jde o novou kapitolu života, kapitolu, co souvisí s dospíváním? Kdo ví. Rozhodně to nemíním nazývat stárnutím, to nemám ve zvyku a ani zapotřebí. Ale najednou si více všímám a oceňuju lidi kolem sebe.

    Buďte konkrétní.

    Před týdnem jsem se například cestou na Moravu zastavila u vinaře Stani Mádla ve Velkých Bílovicích. Kolegové, kteří se s ním znají od dob natáčení Bobulí, mě k němu jednou zavezli cestou z divadelního vystoupení. Z toho setkání jsem si odnesla spokojený pocit radosti a od té doby tohoto člověka považuji – doufám, že mohu – za přítele. O jeho pozitivním „vyzařování“ svědčí i chování lidí, kteří jej obklopují.

    Na završení tohoto večera, po ochutnávkové procházce sklepem kolem tanků s víny, mi mohl skoro srdce utrhnout koncert cimbálovky Vojara, co v hloubi sklepa dodávala k vinným zážitkům všech přítomných vysoký muzikální bonus. Jestli se dožiju osmdesátky, chtěla bych, aby mi tihle chlapci zahráli na oslavě.

    Co si od nich necháte zahrát?

    Když jsem si sedla na židličku asi pět metrů od Vojary a oni mě vyzvali, přála jsem si Lásko, Bože, lásko a Zasila som bazaličku. Na mrknutí oka primáše se rozjelo jiskření strun a mladičký cimbálista, zjevně hýčkaný poklad jejich společenství, bez pohledu na nástroj, přesně a s neuvěřitelnou hbitostí hebkých úderů, stihl během hraní na všechny přítomné vysílat stovky nakažlivých úsměvů. Cítila jsem se jako v nebi.

    Lidové písničky máte zřejmě ráda?

    Poštěstilo se mi být pohromadě s krásou starodávných písniček, v mém případě jihočeských, už v předmaturitním věku. Jsem jimi navždy obdarovaná. O kráse a inspiraci textů lidových písní a poezie – konkrétně K. J. Erbena – si teď povídáme v Národním divadle na čtených zkouškách Erbenovy Kytice. Bude uvedena na scéně Národního divadla na konci února. Poprvé zkouším s dvojicí mladých režisérů, kteří si říkají SKUTři. Jsem zvědavá, jak si s touhle náročnou výzvou poradí.

    Milionářka

    Jakou dramatiku, jaké hry máte nejraději? V jakých se vám dobře hraje?

    Mám slabost pro anglickou dramatickou tvorbu. Nenuťte mě teď zdlouhavě jmenovat jména autorů, ale v jedné replice své milované role v Božské Sarah říkám, co všechno jsem zažila na americkém turné: … dlouhé hovory s výbušným panem Edisonem – o Shakespearovi a všech těch dalších přírodních veličinách… A pro mě to platí od Shakespeara přes Wilda a Shawa až po skvělého Petera Morgana, autora Audience u královny.

    Začátkem devadesátých let, ke svým padesátinám, jsem si spolu s Ondřejem Sokolem přeložila Milionářku od G. B. Shawa. Pro zájezdová představení, protože v mých mateřských divadlech by mi takovou roli nikdy nedali! Právě Shaw je pro mě svým výjimečným konverzačním a situačním stylem přitažlivý. Dává mi výjimečnou šanci zvládnout mnou zatím nevyzkoušenými způsoby různé herecké a stylové prostředky. Vyjadřovat se jinak, než jak jsou ode mne lidé zvyklí. Možná trochu pyšně si myslím, že jsem to tehdy docela zvládla a mělo to velký význam i pro moji další práci. Podařilo se mi – i díky mé spoluúčasti na překladu – proniknout do Shawova specifického humoru a při úpravách textu a následném hraní jsem si v jeho stylu tu a tam i textově zaimprovizovala.

    Jste dnes v situaci, kdy máte silný vliv na to, co, jak a jakou postavu budete hrát. Anebo se mýlím?

    To byste se divil. Celý život jsem byla řadový člen souboru a pokorně přijímala, co mi divadlo nabídlo. Samozřejmě něco jiného jsou mé soukromé aktivity mimo stálé angažmá. Občas na toto téma říkám, jak mě v sedmdesátých letech komunistickou stranou dosazený ředitel Vinohradského divadla Zdeněk Míka rozšafně vyzval, abych si řekla, co chci hrát. Jmenovala jsem tři role. Všechny hry pak byly nasazené a ani v jedné jsem nehrála. Posloužila jsem jen jako poradce v době tehdejší méně pohotové dramaturgie.

    Ale nebyla jsem líná, spíš naopak. Ani defétisticky pasivní. A protože jsem díky televizním seriálům měla širokou přízeň diváků, nebála jsem se pouštět do práce sama. Kromě toho můj muž Stanislav Remunda – nikdy jsme se nevzali, ale zcela oprávněně říkám můj muž, protože mi byl oddán a byl to opravdu muž –, tedy tenhle můj muž mi byl velkou oporou. Byl mým nejlepším režisérem, protože mě naučil rozumět hereckému řemeslu i mozkem. A také, díky svému nadání obchodníka, využíval mé nenasytnosti divadlem k úctyhodné řadě zájezdových titulů, z nichž více než polovinu jsme si psali sami. Tam jsem si skutečně mohla vybírat, v čem a koho budu hrát, a radostně toho využívala.

    Tak jsem si v polovině devadesátých let vybrala zmiňovanou Milionářku. Ondřej Sokol ji režíroval a hrála tam i Sabina, protože s Ondřejem studovali. Můj bratr nám vymyslel a vyrobil důmyslné dekorace, obraz na stěnu kulis namaloval Petr Kubes, dnes významný hráč v olomouckém divadle, také Sabinin spolužák. Byl to dobrý ročník vedený mým bývalým profesorem na DAMU a později mým šéfem ve Vinohradském divadle Lubošem Pistoriem a hercem Jiřím Adamírou.

    Mimochodem, jednou musela v Milionářce za Sabinku zaskočit druhá moje dcera Theodora a já – i mí kolegové – jsme zjistili, že má komediální talent. Během jejího dvouletého přerušení studia dokumentu na FAMU ji pak Petr Lébl angažoval v Divadle Na zábradlí a vedla si moc dobře. V Ene bene a ve Výletu se etablovala i jako filmová herečka, dokonce byla nominována na Českého lva. Ale dovedla se vrátit ke studiu dokumentaristiky, čehož si vysoce cením. Její poslední dokument Jejich století – mozaika příběhů ze století naší republiky ve vzpomínkách několika též stoletých obyvatel naší republiky – je skvělý. Požádala mě, abych začátkem listopadu premiéru filmu v kině Lucerna uvedla. Ráda jsem se toho ujala. Šaty, které jsem si oblékla stylově k filmu, jsou asi tak sto let staré, a když jsem se Theodoře ukázala, překvapila mě sdělením, že mi ty šaty přece koupila ona v obchodě s dobovými šaty Antique.

    Kino Lucerna mi na jaře nabídlo velmi utěšený pohled také na Sabinku, skvěle hrající v Hřebejkově Zahradnictví. Kdyby se tam nyní udála i premiéra filmu, který jsem s Radkem Bajgarem na sklonku léta natočila – Teroristka –, bylo by to docela pěkné propojení celé naší rodiny.

    Dá se herectví naučit?

    Předávala jste dcerám své herecké zkušenosti? Jak či jaké? Dá se vůbec herectví naučit jinak než praxí?

    Každý den, každá událost, ve které se ocitneme, nám přinese nové zkušenosti a občas vyvolá i vzpomínky na některé už zasuté události. Z nich vyplyne i hodně touhy zkusit, naučit se ještě něco nevyzkoušeného, nového, právě těmi zkušenostmi či vzpomínkami inspirovaného. Vždycky se snažím to alespoň zkusit. To je pro mne jedna z definic herectví. Ještě to alespoň zkusit… Stále můžete jít o kus, nebo aspoň kousek, dál.

    A co DAMU? Co vám dala?

    Fakt je, že škola, aspoň jak si vybavuju studia na DAMU, nám nedokázala dát zdaleka všechno. Byli jsme opojeni faktem, že jsme přijati, a to je silná droga pro osmnáctileté. A profesoři – i ti, kteří to mysleli velmi, velmi poctivě – byli často odsouzeni i házet tuny hrachu na stěny nás, studentů. To prvotní opojení se scvrkává jen velmi pomalu…

    Na školu tedy nevzpomínáte v dobrém?

    To ne, to byste mi i škole křivdil. Byli jsme dobrý ročník a nedám na něj dopustit! Pro šest dívek, na tenhle počet jsme se během studia scvrkly, ostatně kluci to samé, jsem v posledním roce pro DISK napsala kabaret. Často se chlubím, že paní Dana Medřická ho tehdy v anketě označila za svůj nejsilnější divadelní zážitek roku a že tolik aplausů na otevřené scéně jsem nikdy nezažila.

    Jak ten kabaret vypadal? Něco jak Calembour?

    No, možná… V tom Dambaretu neboli Holčičích improvizacích byl už naplno vysloven můj sebeironický, k pobavení publika namířený sled scén a písniček o tom, jak naše studování bylo nabité nevědomým mládím a naivními touhami být znamenitými herci a jak mylně odhadujeme, co ty touhy skutečně obnášejí.

    Vaše přijetí na DAMU nebylo jednoduché…

    Měla jsem vlastně štěstí, že mě přijali až po dlouhých debatách. Snad jen polovina komise přitakala v můj prospěch, především prý profesor Ivan Vyskočil. Takže jsem byla přijata takzvaně zkušebně, na půl roku. Hlavním argumentem „proti“ údajně bylo, že Iva Janžurová je absolutně bez temperamentu! Tak mi to školní tamtamy donesly. Moje opojení z přijetí tedy rychle pokleslo na nulu, ale zato jsem začala horečnatě a pilně pracovat.

    Navíc naše profesorka Vlasta Fabia­nová ke mně vysílala jakousi „nedobrovolnou“ sympatii, což mě taky nutilo být ve střehu, být co nejaktivnější. Až po letech, na jednom vzpomínkovém setkání, mi svěřila, proč tomu tak bylo. Hrála totiž tenkrát v Krejčově inscenaci Srpnové neděle a poté i ve filmu, který natočil Otakar Vávra, a František Hrubín se před ní nadšeně zmínil, jak mu bylo milé mé recitování jeho básně, a paní Vlastu pověřil, aby nad mým talentem bděla. Přání autora a navíc vynikajícího básníka bylo pro herečku Krejčova týmu svaté, jen nebylo dostatečně spontánní. Ale brzy jsem si vydobyla i její upřímnou sympatii.

    Jak?

    Bylo to na konci mého prvního „zkušebního“ půlroku. Vlastička nám zadala vedle etud vzniklých v hodinách herectví i takzvané individuální etudy podle našeho vlastního námětu. Vymyslela jsem si komickou pantomimu. Tehdejší student HAMU, dnes známý hudební skladatel a dirigent Jaroslav Krček, se kterým jsem se znala z folklorního budějovického souboru, mi na mou objednávku složil klavírní skladbičku a já pak s magnetofonem dřela jako kůň. V Divadle Na zábradlí v té době pantomimě kraloval se svými tanečníky Ladislav Fialka a já jsem se, drzá studentka prvního ročníku DAMU přijatá na půlrok, ohlásila k mistrovi na konzultaci. Předvedla jsem mu ještě ne zcela hotový výstup, ale pan Fialka byl velmi přátelský a opravil mě v jediném: Našlapovat nemůžete přes paty, nýbrž musíte přes špičky. Poděkovala jsem mu, jak jsem uměla nejlíp. Byla jsem dobře vychovaná, ale palice svéhlavá – vrátila jsem se ke svému a našlapovala dál přes paty. Ptáte se proč? Protože lidi tak našlapují!

    Od Chaplina k Shawovi

    Možná to je jeden z klíčů vašeho hereckého úspěchu, vaší jedinečnosti. Jste vždy a za všech okolností svá, ať si každý našlapuje, jak chce, ať vám kdo chce říká, co chce. Druhým – možná tím nejpodstatnějším – rysem vašeho herectví je vaše svérázná schopnost humoru. Zvládáte a na jevišti i ve filmu či televizi často iniciujete ztřeštěné komické situace, vždy s jistým groteskně existenciálním, živočišným podtextem. Už v roce 1965 o vás kritička Alena Urbanová v časopise Divadlo napsala: Dnes přicházejí na scény mladí herci z vysoké školy. Bylo by asi jaksi nezdvořilé teprve nyní uvažovat, zda z nich herci jednou mohou, nebo nemohou být. Konečně také – jak to poznat? Mají (řekněme většinou) dostatek kultury, vkusu a techniky, aby na jevišti nedopadli trapně, jsou většinou skutečně „přiměření“ a navíc jsou ukryti za mládí. Nebo také už za konvenci, napovídající jim i nám v hledišti předem, jak má vypadat jevištní obraz současného mládí: je poněkud infantilně bystré, poněkud způsobně nezpůsobné, uhlazeně drsné a pečlivě ležérní. Iva Janžurová se této konvenci vyhnula. (…) Vysoká, světlovlasá, hezká-nehezká, jak je potřeba, protože na divadle se tvář osvětluje nejdřív z vnitřku, až potom reflektory, a je tedy nutné, aby to především byla tvář schopná rychlých proměn, které vnitřní světlo zachytí a odrazí. Má veselé oči – jsou-li oči skutečně okna do duše, pak tahle duše je zřejmě až po okraj naplněna hlavně zvědavostí na všechno, na věci velké i docela malinké v lidském životě. Je to ta zvědavost, která nutí nakukovat za záclonky slov zdobících lidské skutky, poodhrnovat je trochu zlomyslně. Smysl pro humor má leckdo takříkajíc pasivně (…), ale aktivní smysl pro humor, tj. schopnost toto stanoviště bezpečně najít, podívat se z něho na svět a to, co lze takto uvidět, přesně a důsledně interpretovat, to je prostě dar od Pánaboha. (…) Iva Janžurová je touto jistotou vybavena.

    Komediální náboj mi pronikal do žil z amerických grotesek. Dokonce jen jaksi přetlumočených. Ještě jsem nesměla do kina, bylo mi sotva osm, když mi bratr Pavel bravurně přehrával Chaplina. Tam někde začalo mé opojení nejen němou groteskou, ale fyzickým, groteskním herectvím, od pantomimy až ke crazy komediím a odtud třeba k mým oblíbencům Shawovi a Wildovi.

    Bratra jsem za jeho Chaplina milovala. Zadarmo to od něj ovšem nebylo. Měli jsme od rodičů přidělené domácí práce a já za něj musela štípat dříví, sekat trávu králíkům, čistit zahradní pěšinky, odhazovat sníh. A já to ochotně dělala. Nešetřila jsem oběťmi ani ochotou, jen abych se mohla – když Pavel začal „chaplinovat“ – vždy znovu smýkat smíchy po výčnělcích kuchyňského nábytku.

    Naše divadlo se totiž odehrávalo v kuchyni. I navazující veselé domácí kabarety, které jsme chystali pro rodiče. Ti se na dvou židlích v rohu tiskli na sporák. Tatínek se neslyšně culil a maminka během našeho hraní hýkala smíchy, až jí tekly slzy. Moji dva starší bratři vždy sestavili program – autorské scény s mnoha převleky, inspirované jednak místními událostmi, jednak náměty, co přivážel z Prahy bratr Láďa, tehdy student právnické fakulty. Byl totiž – z našeho pohledu – divadla znalý. Tu a tam zabrousil do opery a tu a tam na kabaret U Fleků, kde tenkrát čepoval pivo náš strýc Jindřich, tatínkův nejstarší bratr. Často jsme dokonce vytvářeli i celé opery! Já jsem sice byla vděčnou posluchačkou rozhlasových vysílání operet, ale operní zpěv, jak mi ho Ladislav líčil a parodoval, mi připadal o mnoho komičtější. Slova i melodie jsme si vymýšleli. Zpočátku mě bratři do programů zařazovali jen málo, začínala jsem rolí psa. Ale později jsem se – vycpaná polštáři, v naraženém baretu a s namalovaným knírkem – propracovala i k roli stěžejní, jako byl náš soused přes ulici, pan učitel Švejda, zvaný svou manželkou „Brouček“. A to už maminka padala smíchy ze židle a volala: Pomóóóc!

    Byla vaše pantomimická etuda na škole taky tak ztřeštěná?

    Samozřejmě. Nechci vyprávět její děj, ale fakt je, že i profesorská porota se hlasitě smála a tleskala mi. Jako jediná z celého ročníku jsem pak dostala výbornou z herectví. A to ačkoli existovalo nepsané pravidlo, že z výchovných důvodů se jedničky v prváku nedávají. Pochybnosti nad mým přijetím na DAMU se tak rázem rozplynuly.

    A co vaše pantomima? Využila jste ji ještě někdy?

    Budete se divit, ale ano. Když mi před třemi lety Boris Hybner pomáhal na jedné zkoušce s klauniádou do Božské Sarah v Divadle Kalich. Přišel však jenom jednou, a i když byl vydatným a dobrým rádcem, „dorazit“ ten výstup musel Igor Orozovič, zakuklený pedagog pantomimy, který se mnou v Sarah krásně hraje! Viděl, že jsem Borisovým radám dost dlužná, a tak jsem ve zkušebně Stavovského divadla, v noci po nějakém našem společném představení, byla uznalou a pokornou žákyní a bez odmlouvání plnila jeho pohybové a režijní pokyny.

    Šťastné dny

    Jaká jste herečka během zkoušek? Pokorná, naslouchající hlasu režiséra, či vzpurná, která si pojetí své role vyvzdoruje, či dokonce vytvoří sama?

    Byla a jsem paličatá. Dnes už jsem paličatá jenom skrytě. Nazrála jsem, že hlasité oponování mé profesní okolí – kolegy-herce i režiséry – pobuřuje, a tak často své úmysly tutlám. Tedy když musím! Ale pokud mi režisér nabízí stejnou či aspoň podobnou cestu, jakou z role vnímám i já, je ze mě ovečka. S takovými se cítím jako v bavlnce. A že nebylo a není takových režisérů málo. Těch, co jsem nemusela či nemusím obelstívat souhlasem a hrát pak „po svém“.

    Kdo to byl, například?

    Jako ovečka nejpokornější jsem byla – sice po docela rušné a vzdorné počáteční nespokojenosti, protože mi dlouho trvalo, než jsem prozřela, jaké perly na mou stěnu hází – v četné spolupráci se Stanislavem Remundou ve Vinohradském divadle. Ten mi dal druhou školu a úplně nový vztah k herectví!

    V Národním divadle to pak byl Michal Dočekal. Naše zkoušení Beckettových Šťastných dnů byl pro mne doslova „hereččin ráj“. Winnie byla snad vůbec nejtěžší role, jaká mě v životě potkala. Hra je sice nádherná, ale má pro herce těžko uchopitelné, řekla bych, že v podstatě neuchopitelné obrysy. Ale vy ji za něco uchopit musíte! Až do samotné premiéry jsem byla zoufalá. Bála jsem se, že se text bezpečně nenaučím. A to vždycky všem tvrdím, že naučit se text je to nejméně těžké. Ale u Becketta nefunguje žádná logika, která vám jindy každou větu podá jako na talíři. Je to vlastně dvouhodinový monolog, který si musíte nacpat do hlavy jako chemické vzorce. Pořád se v obměnách opakuje, vrací… Nakonec to ale byl pro mne herecký svátek. Každé hraní Šťastných dnů bylo pro mne výjimečné a připravovala jsem se na ně celý den. Myslela jsem si, že ta inscenace dojde maximálně pěti, možná deseti repríz – a hrála se více než stokrát! Milan Kundera na ní byl na jednom ze svých utajovaných výletů z Paříže do Prahy a byl nadšený. Věra Kunderová, jeho manželka, pak v televizním rozhovoru s Markem Ebenem řekla, že kdyby Beckett viděl naše představení, musel by přiznat, že Winnie napsal pro mě. Může být pro herečku větší pocta? Velký plakát z této inscenace mám doma na čestném místě a po premiéře Mikve jsem jej se svým podpisem s vděkem věnovala i Michalovi Dočekalovi, který si jej pověsil ve své ředitelské kanceláři nad stůl. Teď už tam není. Kdoví, kde je mu konec…

    Na které další role s vděčností vzpomínáte?

    Pomineme-li ty současné v Audienci pro královnu a Šosanu v Mikvi či mé hraní v Kalichu – k živým inscenacím člověk nikdy nemá odstup a vesměs je miluje –, velmi ráda vzpomínám na zkoušení hry Josefa Topola Sbohem Sokrate, jíž se v roce 1992 znovu otevíralo Stavovské – do té doby dlouhá léta Tylovo – divadlo. Byla to výjimečná, krásná práce s režisérem Janem Kačerem, dodnes nedoceněná. Navíc jsem se seznámila s Josefem a Filipem Topolovými, otcem a synem, se kterými jsem pak až do jejich smrti kamarádila a měla je moc ráda.

    Nebo s vděčností vzpomínám – když už jsme u toho ohlížení – na spolupráci s Ivanem Rajmontem koncem osmdesátých a v devadesátých letech. Nejvíc hned na naši první na jaře 1989 v Ostrovského Deníku ničemy. Každý den přinášel na zkoušky nové úžasné nápady a chtěl, abychom je vždy všechny vyzkoušeli. Šokoval mě něčím, co jsem do té doby v divadle nezažila. Říkal: Neučte se texty, ty se naučíte v průběhu zkoušení.

    Inscenace se pak hrála i při oslavách mých padesátin. Na ten večer nikdy nezapomenu. Na Novou scénu, kde se představení hrálo, přišla plejáda herců, které – mnohé z nich – už nikdy ne­uvi­dím. Milda Kopecký, Jiřina Jirásková, kolegové z Národního… Na klavír hrál Pepa Abrhám a moje dcery servírovaly vlastnoručně připravené pohoštění…

    Třikrát jinak

    Mluvíme stále o divadle. Co ale film a televize? V televizi musel být, vsadil bych se, vám nejbližším režisérem František Filip.

    To si pište! František Filip mi dal první příležitost objevit se před zraky televizních diváků v seriálu Eliška a její rod, navíc po boku fenomenální Olgy Scheinpflugové. Bez zaváhání akceptoval i mé opovážlivé improvizace v textu Jaroslava Dietla. Jako v Jiříkově vidění jsem se tehdy rázem objevila jako herecký partner vedle nespoutatelného Jiřího Sováka i ostatních skvělých kolegů-komediantů – Josefa Kemra, Jany Hlaváčové, Vladimíra Menšíka a dalších.

    Dalším takovým – ptáte-li se na mé oblíbené televizní režiséry – byl Mirek Vašta, který režíroval Písně pro Rudolfa třetího, kde jsem hned po seriálu Eliška a její rod – tehdy šestadvacetiletá – hrála patnáctiletou. Sešla jsem se tam s dalšími skvělými herci – Darkem Vostřelem, Lídou Vostrčilovou, Stellinkou Zázvorkovou či báječným Jirkou Hrzánem. Vašta byl vlastně zakladatelem českých hudebně populárních klipů. S aktivním povděkem dával ve svých snímcích zelenou iniciativním přínosům herců a zpěváků. Jenže za to, že s námi – s Hrzánem, Kubišovou a se mnou – natočil takzvaný okupační díl Písniček pro Rudolfa III., byl po roce 1969 odstavený od veškeré své tvorby a vlastně už se k ní nikdy nevrátil. Dietl také dostal dlouhou distanci, ale pak ji uvolnilo přání Jiřina Švorcové, aby pro ni napsal Ženu za pultem. To ho zachránilo k dalšímu psaní, ale už jen na objednávku předem daných témat normalizačního režimu.

    Tehdy – koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let – jste byla doslova na roztrhání. Muselo to být náročné.

    To jsem byla ještě mladší, než jsem teď, to zaprvé, a potom mi přinášelo velké potěšení, že je o moje hraní zájem. To herce spíš osvěží, než unaví. Moc mě bavilo i jen za jeden den vystřídat diametrálně odlišné žánry, když na sebe těsně navazovala zkouška v divadle – drama, odpolední natáčení v televizi – pokračování seriálu, a večer westernová parodie v divadle. Nedělalo mi žádnou potíž hrát zároveň v Divadle na Vinohradech Janu z Arku a celou další bohatou nabídku závažných i komediálních rolí toho tehdy nejvýznamnějšího pražského divadla: titulní postavu ve velmi oceňované inscenaci Vančurovy Josefiny, Ninu ve skvělé Bělkově inscenaci Maškarády, vílu Majku v Lesní písni… a ve stejný den jezdit na kolečkových bruslích v silvestrovské estrádě režiséra Zdeňka Podskalského a prozpěvovat si přitom duet s Jiřím Hrzánem.

    Jak jste to všechno stíhala?

    Jak říkám – s radostí.

    Tehdejší kritika vás velmi chválila.

    Tehdejší plejáda výtečných kritiků – mluvím o šedesátých letech – nám poskytovala velikou oporu pečlivě vnímavým a holdujícím ohlasem. Některé jste zde ostatně zmínil. Povzbudivě doprovázeli naši tvořivost. Dnešní mladí herci to vůbec neznají.

    Zajímáte se o kritiku své práce?

    Ne. Snažím se už dlouhé desítky let dodržet zásadu kritiky o sobě nečíst. Ty ošklivé mě rozladí a mám zkažený den a ty pochvalné mi nejméně pět dalších repríz bzučí v hlavě a já se pak nesmyslně a rušivě kontroluju a snažím naplnit ta slova uznání, zasloužit si je. I si idiotsky představuju, jak všichni, co sedí v hledišti, tu kritiku četli a teď ji přišli porovnat s tím, co skutečně uvidí na jevišti.

    Pro mnohé jste ale především filmová herečka.

    Náš rozhovor by nabyl veliké obšírnosti, kdybych měla hovořit o svých filmech a o báječných režisérech, kteří mě poctili svou volbou: Kachyňa, Krejčík, Podskalský, Vorlíček, Herz, Lipský, Bočan, Schulhoff, Plívová, Hanák, Papoušek… Z těch současných, kteří mi navíc přispěli k získání hezkého ocenění v podobě Českého lva, musím jmenovat Romana Vávru a Alici Nellis.

    Alice se ke mně po spolupráci na filmech Ene bene a Výlet nedávno vrátila i v divadle a režií Audience u královny a Božské Sarah přispěla k mým současným divadelním úspěchům, o kterých už jsem ani nesnila. Obě inscenace mocně překračují stovku repríz a naplňují mě stále pocitem radosti – sice i obavou, abych jejich pověst nepokazila –, ale hlavně radosti z pravé herecké dřiny a velmi příjemného diváckého ohlasu. S velikým napětím a zvědavostí teď čekám na výsledek filmu Terorist­ka. Radek Bajgar ho napsal mně – jak se říká – na tělo. Byl to drsný zážitek v podmínkách současného šíleného tempa natáčení, ale současně i setkání s krásnými lidmi.

    I zlo je k něčemu dobré

    Co se týká televizních seriálů, asi nejznámější ze všech, ve kterých jste účinkovala nebo ještě účinkujete, byla a zůstává Nemocnice na kraji města. Jak na tento – doslova kultovní – seriál dnes vzpomínáte?

    Nemocnici na kraji města režíroval můj kmenový režisér Jaroslav Dudek, který byl sice velmi přísný až autoritativní, ale své vybrané herce měl rád a v důvěře je nechával přispívat četnými vlastními nápady. A pro tuhle schopnost přínosné invence je také obsazoval. Mimochodem, obsadil mě hned první sezonu na Vinohradech do Svaté Jany v Anouilhově Skřivánkovi a to byl také pro mě dar shůry!

    Ale k Nemocnici. Nechtěla jsem původně roli sestry Huňkové hrát. Obávala jsem se jejího charakteru. Tak jak byla v prvních dílech napsaná, to byla hloupá donašečka. A diváci mají podvědomou schopnost takový charakter pak vidět i ve vás osobně. Říkala jsem panu Dudkovi, že by mě pak nechtěli v nemocnici ani ošetřit, ale on mě třikrát za sebou o tu roli vehementně žádal. Říkal, že Dietl to také moc chce. Když mi pak přinesl ve své ručně vyrobené textilní tašce k přečtení další díly, a že prý si tu tašku mohu nechat – vypadá to hodně směšně, ale mě to dojalo –, vzala jsem si ještě pár dnů na rozmyšlení, ale byla jsem už hodně nalomená. Kolega Jiří Pleskot mě den před mým rozhodnutím varoval, že odmítnout nemůžu, protože by mě pak – dotčen mou zarytou neochotou – přestal Dudek v divadle obsazovat. Podepsala jsem možná i proto. Hrát divadlo bylo pro mne vždycky důležité.

    Ironií je, že den poté – podíl náhod v událostech našich životů je někdy pozoruhodný – vyšel v televizních produkcích v rámci nové vlny postihů za protirežimní přečiny z šedesátého osmého roku zákaz mě obsazovat. Jenže smlouva už byla podepsaná, a tak jsem Nemocnici točila. A pak i její pokračování. V posledním díle bylo ale rozhodnuto mou postavu vypustit. Nikdo mi nevymluví, že to byl zase trest. No… spíš trestík, tohle pokračování hodně nevyšlo.

    Hodně umělců, kteří byli v normalizaci na vrcholu popularity a byli – na rozdíl od skutečně pronásledovaných – v televizi, filmu i v divadle hojně obsazováni, si stěžuje, že byli stranou perzekvováni. Říkáte to i vy. Skutečně si myslíte, že tomu tak bylo?

    Bylo to hodně nesnesitelné, jakkoli to nevypadá. Byli jsme posuzováni rozdílně, „sestřelit“ všechny nebylo možné. Nelze to vypovědět krátce, notabene ve vánočním rozhovoru tak pregnantně, se všemi tragikomickými peripetiemi. Každý se tehdy choval a na situaci po roce 1968 reagoval jinak. Já jsem volila takovou taktiku, abych mohla dál hrát. Chodila jsem si stěžovat na každý zákaz a razila jsem vždy argument, že omezováním naší činnosti jsou diváci ochuzováni o povzbudivou náladu důležitou pro jejich práci a já jim ji mohu dát svým hereckým vystupováním, že ten zákaz je tedy politicky velmi chybný. Nikdy jsem ale neprohlásila, jak mě opakovaně vyzývali, že lituji svých postojů. Žádala jsem, na nejvyšších místech, aby soudruzi totéž uvážili i v případě Marty Kubišové, Vlasty Chramostové či Jiřiny Jiráskové, ale to se mi ani trochu nepodařilo. Ke mně však postupně zmírnili neoblomnost a režiséři rafinovaně nacházeli skulinky, jak mě prosadit. Například nosili k podpisu obsazení, když byl ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman na dovolené a zastupoval ho někdo ne zcela zasvěcený. Nebo autorem scénáře byl soudruh, který si mohl obsazení určit! Tak se mi vždy po řadě zákazů povedlo tu a tam herecky existovat. Ale vždycky je i zlo k něčemu dobré. Dopřála jsem si v tom pracovním „volnu“ mateřství.

    A co po revoluci? Změnily se výrazně podmínky?

    Všemi stoletími milionkrát do nového kabátu převlečená praxe hesla oko za oko, zub za zub mě postihla i na přelomu tisíciletí. Moje postava byla z posledního pokračování Nemocnice na kraji města vypuštěna, nezúčastnila jsem se totiž televizní stávky. Vnímala jsem ji jako dobře režírované divadlo, kterým si pod hesly matoucími shromažďované davy řada jeho předáků vybojovávala osobní pozice vlivu a obchodních zájmů v budoucím – „vystávkovaném“ – televizním estab­lishmentu. S tímhle názorem jsem nebyla zdaleka sama. Mám schovanou velkou krabici dopisů, ve kterých mi lidé vyjadřovali souhlas s mými úsudky. Ale nešla jsem si nikam stěžovat a ptát se, proč mou postavu nechali zmizet. Dopadla bych stejně, jako když jsem si v sedmdesátých letech k řediteli filmu Puršovi šla pro odpověď, proč nesmím točit scénáře, které mi režiséři posílali.

    Události se valí v podobných vlnách a víceméně stejně. A lidi, které vlny událostí vynesou nahoru, se v mocné většině neliší od lidí, které předchozí vlny smetly. Získají-li dobré pozice, nijak nespěchají o ně přijít. A když je kvůli tomu třeba dopouštět se rafinovaných – drobných či velkých – nepravostí, snadno jim jdou vstříc.

    To jsem však hodně poskočila od svých televizních seriálů. A tenhle náš rozhovor by neměl být takhle vážný a zapletený! Měl by spíš být malou vánoční prskavkou. Od žhnoucího středu nechť s prsknutím odskakují malé jiskřičky zamyšlení a vzpomínek. Prostor ať získávají a na polosváteční chvíli ať se raději zablesknou ty ne zrovna zásadní a důležité. Soustřeďme se jen na tu momentální prskavku v nás. Jenže, koukám, vy se chystáte ptát dál…

    Jak je důležité míti Filipa

    Chtěl jsem se zeptat na další všední dny vašeho nevšedního života.

    Asi před měsícem jsem si udělala výlet do Ostravy. Za svým oblíbeným Oscarem Wildem a kamarády-herci, co ho tam báječně hrají. Rozhodla jsem se hlavně proto, že jsem zaznamenala, jak si Igor Orozovič zuřivě střeží volné termíny, kdy by mohl jet do Ostravy Wilda hrát. A najednou se před mými zraky vynořilo nádherné představení Jak je důležité míti Filipa.

    Inscenace přežila svou smrt podobně jako tak dvě sezony dozadu Ostrovského Les v režii Michala Dočekala. Když jej současný šéf stáhl z repertoáru ND, bez dlouhého otálení jsme inscenaci nabídli Studiu Dva. V tomto divadle na nás přichází úplně jiné publikum a my si užíváme i tam pěkného – a možná ještě většího – úspěchu.

    Stejně tak Ostravští. Přenesli Filipa po derniéře v NDMS do Divadla Mír a právě tam jsem se na něj zvědavě vypravila. Krása! Čisté, precizní herectví ctící jazyk i styl, skvělá režie Víta Vencla v přesném wildovském duchu. V úžasu jsem sledovala Veroniku Forejtovou v roli lady Bracknellové a umínila si, že přijedu ještě nejméně třikrát, abych se to od ní alespoň trochu naučila. Takové herectví se dnes v Praze nevidí!

    Jak byste porovnala filmová „slavná šedesátá“ se současným filmovým a televizním natáčením?

    Často slýchávám, že dnešní filmy ani seriály už nejsou tím, co mě potkávalo v šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Myslím, že je to ale trochu jinak. Dnešní režiséři jsou svým způsobem ještě na prahu objevování vlastních vizí a tužeb, poznávání svých schopností. Jsou velmi uznalí ke svým předchůdcům, ale napodobovat je nechtějí a ani nemůžou! Teď jim přibyla starost o peníze a potřeba se jejich nedostatku vyrovnat rychlostí natáčení. Potenciální diváci jim sedí před televizory a přepínají si stovky programů. A pak domácí možnosti techniky, počítače a různé aplikace, prostě smršť možností nechat si v pohodlí domova vyprávět příběhy. Přesto věřím, že kouzlo filmu zase přijde. A že se stane zase zážitkem vidět je především v biografech!

    Přesto i dnes mnoho krásných a pozoruhodných filmů vzniklo a vzniká! O jedné takové snaze pojednává moje autorská komedie Veletoč. Je to komedie, takže ta snaha o natočení filmu je tam drobet zesměšněná, a pokud ta moje hrdinka film natočí, je zřejmé, že bude patřit k těm nejslabším.

    Rodinné divadlo

    Na to jsem se chtěl zrovna zeptat. Na vaše autorství.

    V Teplicích jsme nedávno hráli na zájezdu Divadla Kalich mou autorskou komedii Veletoč. Veliké divadlo naplněné po okraj diváky bylo vlídné a na závěr jsme měli standing aplaus. Stále ještě procházíme tvarováním hry v konfrontaci s odezvou diváků. Znám tenhle dobrodružný proces ze své dávnější zájezdové činnosti s autorskými crazy komediemi. Psali jsme si je na tělo se Slávkem Remundou a novináři nás nazývali rodinným divadlem: Dívka v koberci, Příliš silná káva, Vrátíš se ke mně po kolenou, Hypnotizérova nevěsta, Pudl a Magnolie… Postupně jsme skutečně zaplňovali náš soubor rodinnými členy – hrál s námi můj bratr Pavel, jeho žena Jana, naše dcery Sabina a Theodora a dlouho s námi vystupovali i můj velký herecký přítel a kolega Otokar Brousek a jeho žena Luka Rubanovičová.

    Dnes má pro mě takový téměř rodinný charakter Divadlo Kalich. Setkání s Janou Paulovou pro mě znamenalo start jedinečné souhry s komediální partnerkou, kterou mohu jen a jen obdivovat a pobývat s ní na jevišti v jistotě a radosti z její živelnosti a schopnosti vtipné improvizace. A v jistotě jejího přátelství.

    Právě včera jsme si ve hře Francouzky Mergaultové Sbohem, zůstávám trochu zpřeházely scény. Jana obratně pádlovala zpět k přeskočeným replikám, ale o pauze bylo v šatně trochu pnutí. Obě jsme vzrušeně pátraly, čí chyba to způsobila. Jana říkala, že je bohužel puntičkářka, a já jí odpověděla, že to jsme dvě. Tím se atmosféra pročistila, obě jsme se zasmály, objaly a vrátily na scénu vybojovat druhou půlku. Než jsme si pak popřály hezké Vánoce, shodly jsme se, že ze dvou chybiček vlastně máme na svědomí každá jednu. Ona mi nedala správnou otázku, a já na ni tedy nemohla odpovědět tak, aby dialog nežádoucně neposkočil. A já zase skočila nahrávku na Janin spolehlivý slovní smeč. A to komika rozčílí, to si pište! Diváci přišli o jeden výbuch smíchu, ale všimli si asi jen ti, co na tuhle komedii chodí víckrát. Hrajeme bez nápovědy, ale stalo se, že mi jedna z velkých mých ctitelek – no teď už i ctitelek Jany – hlasitě napověděla, když jsem zaváhala před vyslovením jména Jean Cocteau.

    V Kalichu jste se – po dávných amatérských pokusech hned po DAMU v Liberci, kde byl mimochodem vaším „podřízeným“ hercem tehdy teenager Ivan Rajmont – vrátila i k režii.

    Ředitel Michal Kocourek vede Kalich s obratností moderního manažera. Muzikály a činohry, vše bez dotací. Právě on mě vyzval, ať si vyzkouším režii. Vybrala jsem si Williamsovu Báječnou neděli v parku Creve Coeur, kterou v roce 1984 na Vinohradech režíroval můj muž a dával v ní mně, Daně Kolářové a Elišce Balzerové cenné lekce herectví. Chtěla jsem a chci touto inscenací tak trochu předat jeho postvýchovu svým herečkám – dceři Sabině, Lucii Žáčkové a Báře Munzarové. Tu a tam se to snad povedlo. Ale chybí mi mužova razance. Zkoušeli jsme jen dva měsíce a já bych potřebovala ještě aspoň jeden. Tenkrát jsme tu inscenaci zkoušeli měsíce čtyři…

    Kteří vaši herečtí partneři vám nejvíc vyhovovali?

    Těch je a bylo… Nejnověji je mi skvělou hereckou partnerkou Eva Holubová, se kterou hraju v inscenaci Veletoč. Potkaly jsme se ve filmu Alice Nellis Ene bene a v televizním filmu, který podle scénáře dcery Sabiny Na psí knížku natočil miláček František Filip. Ale moje divácká záliba v Evině nenapodobitelném stylu herectví začala už v Divadle Na zábradlí, v době, kdy tam Petr Lébl angažoval Theodoru do Čechovova Ivanova a poté i do dalších inscenací a já se stala pozornou matkou-divačkou. A hlavně se stala obdivovatelkou Petrova výjimečného talentu.

    Na zábradlí

    Hrála jste v jedné z posledních Léblových inscenací – v Örkényho Kočičí hře. Měla premiéru v květnu 1998, rok a půl před jeho smrtí.

    Petr, když jsem mu blahopřála k jeho talentu, mi řekl, že mě také obdivuje a že by rád se mnou něco připravil. A začal se shánět po hře, která by pro to byla vhodná. Tak se zrodil nápad inscenovat na Zábradlí Kočičí hru. Já ztvárnila Eržiku, Eva Holubová hrála – skvěle – mou sestru, Leoš Suchařípa mou – tedy Eržiky – životní lásku, Zuzana Bydžovská Myšku a moje dcera moji dceru. Během nastudovávání jsem často žasla nad Léblovým vrstvením nápadů. Odcházela jsem ze zkoušek obtěžkaná zadáními, která se mi zdála být mými silami neproveditelná, ale přes noc se ve mně usadila v odhodlání to zkusit. Druhý den jsem pak s tichým nadšením zjistila, že to nejen jde, ale že je to skvělé a tvoří to dokonalý stupeň stavby svérázné, přesně vedené inscenace. Když jsme s ní pak hostovali v Budapešti, řekla autorova dcera, že to je nejvýstižnější pochopení hry jejího otce. To byla pro nás všechny veliká radost!

    Přesto po Petrově tragické smrti divadlo inscenaci – přes neutuchající divácký zájem – stáhlo.

    Eva toho dodnes vytrvale a hořce lituje. Chtěla by ji obnovit, ale já se vzpírám. Pamatuji si dobře, jak mi každé představení sebralo hodně sil.

    Když jsem – jako jistou náhradu – Evě nabídla roli Helgy ve své hře Veletoč, bez nadechnutí souhlasila. Režisér Šimon Caban na první čtené zkoušce, ještě jsme ani nezačali číst, označil Boženu, kterou jsem psala pro sebe, za jasnou roli pro Evu a já „schytala“ Helgu. Bránila jsem se – jen krátce – a dnes jsem ráda, že to tak vyšlo. Evin výkon je vrcholem každého představení.

    Vaše hostování v Kočičí hře bylo – aspoň pro mne – velkým překvapením. Jak jste se s úplně jiným typem divadla a především s estetikou a lidmi srovnávala?

    Byla to tak intenzivní práce, že na odlišnou estetiku mě nenapadlo pomýšlet. Já rozlišuji divadlo pouze na dobré a špatné. Obávala jsem se jen těsné blízkosti první řady a jeviště, že mě to bude rušit. Ale nestalo se tak, ani když na scénu vjelo auto, vana a piano. Inscenace byla pevně vystavěná, a tak dávala hercům – tedy i mně – jistotu a klid.

    Byl někdo, kdo vám byl na Zábradlí obzvlášť blízký?

    Karel Dobrý. Před premiérou Kočičí hry za mnou přišel s velkou kyticí. Jediný ze zábradláckého souboru mi popřál: Zlom vaz. Když se objevil jako člen souboru ND, vítala jsem ho s velkou kyticí na oplátku já. To jsou události, které jsou pro herecký – ale i lidský – vztah a důvěru důležité a mile se zapamatují. I v Národním divadle Karel prokázal, jak je skvělý herec – Tartuffe, Othello, van Gogh – navíc gentleman z přirozené úcty k ženám! Když jsem se jednou belhala – se vší snahou to zamaskovat – po dvouhodinové taneční exhibici na večírku ND na Nové scéně směrem k odchodu za objednaným taxi, všichni přítomní mladí pařezové seděli bez povšimnutí a vedli vínem opojené rozhovory, jen Karel mě na druhém schodu dostihl a nabídl rámě. Doprovodil mě nejen před divadlo, ale až k taxíku a počkal, až se posadím. Pak vrhl pohled na řidiče a ujistil ho ostrým pohledem, že teď odpovídá za mé odvezení.

    Velmi mě mrzí, že mu nový šéf činohry dal v minulé sezoně po jedné nešťastné situaci náhle výpověď… Karel je výjimečný talent a divadlu chybí.

    Opatrně – vezete paní Janžurovou!

    Jak hodnotíte současné vedení činohry ND?

    Rozhodně Danovi Špinarovi vyčítám, že nechal hned na začátku odejít Igora Bareše, toho jsem oplakala. A teď – po Karlu Dobrém – i Martina Pechláta, který je skvělý herec a navíc zjev krásného urostlého muže, se všemi snovými předpoklady vystupovat na scéně Národního divadla. Tak to je to, co mě dnes v „mém“ divadle bolí. Ale už, prosím, nechme všech hodnocení kolegů, natož mého šéfa. Je velmi pracovitý, ale mladý a má ještě před sebou úkoly, které ho jistě budou tvarovat k větší rozvaze a sebezpytování.

    Včera před dnešní autorizací našeho povídání přednesl na vánočním večírku ND David Prachař úvahu o divadelní režii a s vtipem propral a parodoval režiséry své divadelní kariéry včetně Daniela Špinara. A to s jemnou ohleduplností a grácií. Tak to má být. Elegance a citlivost jsou v dnešním světě vzácné.

    A zase jsem tančila, tentokrát až do čtyř do rána. Na večírku se mi představil mladý urostlý muž a připomněl mi, že se mnou hrál v Kočičí hře. Manžela mé dcery. Tomáš Měcháček. Jako předloni Karel Dobrý, i on mě vyprovodil k taxíku. Tentokrát jsem se nebelhala, přestože jsem daleko víc tancovala a opouštěla prostor Nony skoro poslední. Jenže taxík nedorazil. Národní třída byla prázdná a taxikáři, zdálo se, nejezdili. Když Tomáš objednával nový, přikráčel k nám vysoký elegantní muž – Martin Pechlát. Radostně jsem ho objala a v debatě jsme tam všichni tři nakonec prostáli asi tři čtvrtě hodiny. Oba pánové mě odmítli opustit, dokud mě neusadí do vozu. Když jsem pak dosedala na zadní sedadlo, naklonil se Tomáš k řidiči: Opatrně – vezete paní Janžurovou! Stejně jako předloni Karel Dobrý!

    Auto nebylo velké a řidič byl trochu baculatý. Ale popozdvihl se a otočil. No jo, jste to vy! Ale jste daleko hezčí než na obrazovce. Lekla jsem se, že mě veze slepec, ale za lichotku jsem poděkovala. A on pak celou cestu jmenoval nejrůznější mé role a spoustu svých dojmů z nich. Kdybyste tam, pane Hulče, byl s námi, mohl jste mít báječný závěr našeho rozhovoru!


    Komentáře k článku: Iva Janžurová: Dodnes mám na dně svého šatníku housle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,