Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Smíchu a potlesku bylo dost, výjimečných inscenací méně

    Jako porotce i recenzent sleduji pardubický GRAND Festival smíchu od jeho skromných počátků a mohu říct, že v průběhu posledních deseti let dosáhl statusu jedinečné divadelní přehlídky.

    Snímek z oceněné inscenace Poprask na laguně (Divadlo F. X. Šaldy, Liberec) FOTO PETR NAŠIC

    Především šancí pro regionální divadla i pražské „hvězdné“ scény – jen teď a tady – vzájemně konfrontovat svou nejzajímavější komediální tvorbu a také otevřeností všem žánrům včetně tzv. intelektuálně náročných, které bychom na „zábavném“ festivalu sotva kdy hledali. Stejně tak ale musím říct, že z pohledu uplynulého desetiletí nepatřil sedmnáctý festivalový ročník, který se konal ve dnech 23.–30. ledna, zrovna k nejsilnějším.

    Chápu, že dramaturgii každého festivalu ovlivňuje i provozní hledisko – může vybírat jen to, co se na českých jevištích momentálně hraje, a vím, že nebýt zdravotní indispozice Ivana Trojana, viděli bychom v Pardubicích i Vzkříšení z Dejvického divadla. Přece jen si však myslím, že letošní dramaturgická volba – přinejmenším u jednoho představení – měla být obezřetnější.

    „Vyšší komediální druh“, hru na hraně komedie a groteskní tragédie, nabídlo letošnímu festivalovému publiku Městské divadlo Brno. Dürrenmattův Frank V. je – kromě Návštěvy staré dámy – zřejmě nejkomplikovanější dílo švýcarského dramatika. Na scénu se uvádí obtížně. Klame tělem, není to jen gangsterská féerie, není to jen rodinné, chcete-li kuchyňské, drama a není jen hrou se zpěvy. Všechny ty tři roviny se prolínají, a zvýrazním-li toliko jednu, nutně onu dürrenmattovsky komplikovanou strukturu zploštím. Režisérka Hana Burešová zdůraznila zejména gangsterskou féerii a Karel Cón žel „operní“ hudbu Paula Burkharda zredukoval na pouhé songy, které oblékl do muzikálového kabátu. V brněnské inscenaci upoutají některé výrazné herecké výkony, kupř. Aleny Antalové jako elegantně kruté Ottilie nebo Lucie Zedníčkové jako obludně groteskní Apollonie Streuliové či Michala Isteníka v přesně skicované gangsterské študýrce Neukomma. Hereckým „úrazem“ inscenace je však Jan Mazák v titulní roli. Frank V. je sice šmírák a podvodníček, ale současně je to podivná postava s patologickou inteligencí a zvrácenou osobnostní přitažlivostí, nikoliv pouze upachtěný venkovský strýc. Brněnská inscenace Franka V. je vysoce zvládnutá profesionální práce včetně závěrečného muzikálového čísla, které jako by vzešlo přímo z Broadwaye. Tím, že rezignovala na mnohovrstevnatost Dürrenmattova textu, nás však zasahuje pouze omezeně.

    S velkým zájmem byl očekáván i druhý festivalový večer. Městské divadlo v Mladé Boleslavi už několikrát na pardubickém festivalu zazářilo a letos soutěžící Coppelova komedie S nebožtíkem v patách je pro české jeviště objevem. Navíc jejím autorem je spolupracovník mistra filmového hororu Alfreda Hitchcocka a právě prvky filmu noir, jakož i postava samotného Hitchcocka jsou nejzajímavější ploškou této jinak běžné bulvární komedie. Tvůrčímu týmu mladoboleslavského divadla se však nepodařilo nalézt osobitou interpretaci Coppelova textu. Inscenuje jej zcela konvenčně, nevynalézavě, a ještě smutnější je, že jevištní situace jsou budovány ledabyle a herci jako by ani neposlouchali jeden druhého: představitel Hitchcocka a posléze MacGrudera Pavel Nedvěd dokonce nedisponuje elementárními dovednostmi jevištní mluvy a občas mu není vůbec rozumět. Chaotická režie Zdeňka Bartoše, kýčovitá výprava Pavla Kodeda, s namalovanou knihovnou, pocházející z divadelního anno dazumal, a nepřesná komiksová stínohra substituující film oslabují i ty nejpůsobivější pasáže předlohy. Opravdu v režijní práci nezáleží na přesnosti při výstavbě jevištních situací? Opravdu musí luxusní scenáristův dům vypadat jako z papundeklu, ovšem s obrazovkou, na níž sledujeme tu akvárium, tu hořící plameny v krbu? Opravdu nebylo možné místo té komiksové posunčiny promítnout fragmenty z některého Hitchcockova filmu?

    Cenu Genia smíchu převzal Ivan Trojan z rukou Kateřiny Kalistové, náměstkyně ministra kultury ČR FOTO MICHAL KLÍMA

    Naštěstí třetí festivalový večer zdvihl repertoárovou laťku výrazně výš. Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách známe z excelentní inscenace Divadla v Dlouhé. Je to otevřený text, který umožňuje, vlastně vyžaduje, autorský vklad režiséra, scénografa a především herců. Tvůrci z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích – režisér Šimon Dominik, scénograf Karel Čapek a rtuťovité herecké trio Drápela–Havlínek–Oubram si této podmínky byli vědomi. A naplnili svou inscenaci plejádou nejrůznějších nápadů, špílců a black-outů. Nemám dostatek prostoru, abych je podrobně popisoval, a tak připomenu pouze shakespearovský hokejový mač o královskou korunu – herci v dresech, s hokejkami a na kolečkových bruslích, to se ví, že v „hokejových“ Pardubicích při této scéně publikum řvalo –, anebo vůbec nejkomičtější situaci inscenace, freudistickou psychoanalýzu shakespearovských dějů, do níž herci zapojili i ochotně kooperující obecenstvo. Možná ale těch autorských vkladů a žel i vulgarit bylo příliš, inscenace jimi byla doslova zahlcena, chvílemi ztrácela tempo, logiku i kultivovanost.

    Následující Saturnin z Národního divadla Brno ani „neurazil“ a ani nijak zvlášť „nepotěšil“. Je tím, co recenzenti obvykle nazývají solidní, řemeslně nastudovanou inscenací, odmyslíme-li si nezajímavou, nesnesitelně nepříjemnou, jen prvoplánově domahačnou a protivnou tetu Kateřinu v podání Jany Štvrtecké. Swingová kapela hrála svižně, herci prvorepublikové hity zazpívali s patřičným nadhledem, Martin Siničák jako Saturnin vytvořil očekávaný typ „poker face“ gentlemana a Zdeněk Dvořák propůjčil svému Dědečkovi skoro až gabinovsko-werichovské rysy. To, že se inscenace rozpadala na jednotlivé sekvence a pokaždé se znovu „nahazoval řemen“, není asi zcela vina režiséra inscenace Jakuba Nvoty. Společný jmenovatel obtížně hledáme už ve Vačkářově a Havelkově dramatizaci Jirotkova románu.

    Jistě, pane ministře, proslulý britský televizní sitcom, který pro nás, Čechy, šikovně do divadelní podoby převedla Kristina Žantovská, inscenuje režisér Petr Novotný v pardubickém Východočeském divadle záměrně střízlivě: s akcentem na břitké pointy, typickou britskou zdrženlivost a suchý anglický humor, skoro jako bychom se na jevišti opravdu ocitli ve „staré dobré Anglii“. Přísně stylizované postavy představitelů britského gouvernementu – svižně načrtnutý idealistický ministr a budoucí premiér Hacker v podání Petra Dohnala a mistr politické intriky sir Humphrey v ztělesnění hostujícího Petra Kostky nabídli publiku napínavé souboje dvou vůlí, z nichž každá je svým způsobem komická. Žádný pohyb, žádné slovo tu není navíc, smějeme se všem těm britským politickým hrátkám, které se tak nápadně podobají politickým intrikám českým.

    Tuto pardubickou inscenaci britského sitcomu jsem tipoval na titul Komedie roku až do následujícího večera, v němž Divadlo F. X. Šaldy uvedlo „rajmontovskou“ interpretaci Goldoniho Poprasku na laguně. Tedy, Ivan Rajmont ještě před smrtí vymyslel její „neorealistickou“ koncepci a liberečtí divadelníci ji dle jeho intencí uskutečnili. Liberecký Poprask získal skoro všechny festivalové aury – nejlepší ženský i mužský herecký výkon a také titul nejvyšší – Komedie roku. Ocenění o to cennější, že vzešlo nejen z mínění odborné a studentské poroty, ale i z hlasování diváků. O inscenaci viz Sukces měsíce v minulém čísle.

    Závěrečný festivalový večer patřil revue z pražského Divadla ABC: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách podle bestselleru Allana a Barbary Peasových, který zdramatizoval a zrežíroval Miroslav Hanuš. Ten román je červená knihovna, kýč jako hrom – a jeho inscenace též. Že dva průvodci dějem, ženský a mužský hormon, jsou nevkusně, „vycpaně“ stylizováni jako dva odporní červi, bych možná skousl. Že tak talentovaného režiséra, jako je Miroslav Hanuš, napadne něco tak banálního jako při písni Máslo vložit do rukou ženského zpívajícího sboru kostky másla, by ovšem nenapadlo ani mě. Ano, opět profesionální práce, která se však hodí víc než na jeviště na silvestrovskou obrazovku TV Barrandov.


    Komentáře k článku: Smíchu a potlesku bylo dost, výjimečných inscenací méně

    1. František Novák

      Avatar

      Pan Jan Kolář
      by měl asi zkusit jinou profesi. Ta současná má na něj divně zatěžující vliv. Možná by měl zkusit režii představení místo pana Hanuše. Abychom měli porovnání. Pane Hanuš, palec nahoru a maximální počet hvězdiček. I za váš pěvecký výkon.

      19.04.2024 (20.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,