Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Brněnské schizma I

    Sotva by se dnes našel jiný divadelník, který by tak rozděloval kulturní veřejnost jako umělecký šéf Mahenovy činohry brněnského Národního divadla (od října 2007) – Zdenek Plachý. Kdybych neznal kolegy z kritické obce osobně, nevěřil bych, že mluví a píší o jednom a tom samém člověku. Zprofanovaným slovem kontroverzní si ale pomáhat nebudeme. Zkusme se podívat, jestli se nám podaří z protikladných hledisek složit celistvější portrét brněnského hudebníka, organizátora, režiséra a autora Zdenka Plachého.

    Obešel jsem, popřípadě korespondenčně oslovil na desítku divadelníků, kritiků, aby zhodnotili Plachého více než tříletou práci ve funkci. Sešel jsem se k rozhovoru samozřejmě i se samotným Plachým a zajímal se o názor i jeho přímých a nepřímých nadřízených – ředitele Národního divadlo Brno Daniela Dvořáka a brněnského primátora Romana Onderky.

    Začnu panem primátorem, na jehož odpovědi jsem čekal nejdéle:

    Hodnotím vysoce pozitivně počiny Zdenka Plachého ve funkci. Oceňuji zejména jeho specifický pohled, kterým svá díla pojednává, i když jej část odborné i laické veřejnosti přijímá jako kontroverzní. Zdenek Plachý tak představuje díla, díky kterým se o Národním divadle Brno mluví a živě diskutuje. Zkrátka divadlo žije, a i o tom divadlo ve své podstatě je.

    Připomeňme, že nejdiskutovanějším dílem byl autorský společný projekt s Danielem Landou Tajemství Zlatého Draka, následoval projekt Con amore a naposledy Zaslíbení.

    Na otázku, jak vnímal mediální obraz Landova hostování, pan primátor říká: Co se umění týče, nejsem v žádném případě konzervativní. I proto si myslím, že Zlatého Draka Národní divadlo Brno potřebovalo. Do doby uvedení hry se snad nikdy tolik o divadle nepsalo. Studenti demonstrovali, uskutečňovali happeningy a každý, kdo se cítil nějakým způsobem povolaný, se potřeboval k tomuto projetku vyjádřit. Takovou popularitu a mediální podporu by si divadlo z rozpočtu na propagaci jistě dovolit nemohlo.

    Stejného názoru je též ředitel Daniel Dvořák: Média nám v tomto případě výborně pomohla s propagací.

    Před nástupem Zdenka Plachého do funkce vyšel s ním v Divadelních novinách rozhovor, který vedl kritik Josef Mlejnek. Zeptal jsem se ho na jeho dnešní pohled: Zdenkovou ambicí bylo divadlo, které se bude zabývat tradičními hodnotami a tématy v netradičním pojetí. Když Zdenek nastupoval, měl jsem obavu, že bude jen pokračovat v poetice Střeženého Parnassu, ale to se nestalo. Předtím byly v Mahenově činohře stojaté vody a herecký soubor měl přitom na víc.

    Podobně to vidí i primátor Onderka: V době před příchodem Zdenka Plachého divadlo někdy doslova zelo prázdnotou, po jeho nástupu prudce stoupla návštěvnost a tržby.

    Faktem ale zůstává, že projekt Zlatého Draka polarizoval brněnskou kulturní veřejnost jako žádný jiný. Do Mahenky proudil dav zvědavců a Landových fanoušků, jiná část Brňanů protestovala nebo se pohrdlivě odvracela. Historik a kritik Vladimír Just vidí včerejší „aféru s drakem“ takto: Nemám rád kampaně. Landa nácek – Landa génius české písně? Jsi pro Plachého – nebo proti? Losna nebo Mažňák? Považuji to všechno za mediální bubliny a důkaz pokročilé kretenizace jazyka a degeneraci mediálního (ne)myšlení. Znepřátelil jsem si kde koho s názorem, že opus Zlatého Draka si udržel zhruba do třetiny až poloviny jemnou balanc mezi ironickou citací banality a banalitou, mezi kýčem a jeho reflexí, mezi mystikou a ironií, mezi vážností parodie a parodií vážnosti, ale v druhé půli a v závěru bohužel zkameněl a zvážněl sám nad sebou a stal se jakousi sokolskou agitkou.

    Josef Mlejnek říká ve stručnosti to samé: Idea odvážná, ale naplnění zůstalo v půli cesty. Podobně i Con amore.

    Vladimír Just ještě rozvádí téma kampaně: Zdá se mi (už cca dva roky), že právě Zdenek Plachý (a potažmo Jiří Šimáček i Martin Dohnal) jsou předmětem dost nejapné kampaně, přičemž platí čím menší empatie a znalost díla, tím tvrdší soudy. A přitom Halberstadtova Richarda III. v Plachého inscenaci tipuji do Radoka za herecký výkon roku, dalším je Dohnalův Chlestakov v Revizorovi. Činnost Střeženého Parnassu v Brně i v Praze a brněnského centra Skleněné louky považuji za jednu z nejdůležitějších kulturních aktivit polistopadové doby.

    Josef Mlejnek dodává: Kolem Zdenka Plachého se vytvářelo dusno od samotného nástupu. Od řady lidí v Praze a v Brně jsem si musel vyslechnout různé fantasmagorie, např. že je jen nastrčenou figurkou ředitele Dvořáka, který chce činohru zničit. Coby umělecký šéf byl Zdenek v defenzivě od samého počátku.

    Pokud bychom se ohlíželi za horizont Plachého působení v Mahenově činohře, musíme připomenout, že poetika Střeženého Parnassu už tehdy budila prudce odlišné reakce. V Plachého oficiálním životopise je tato skutečnost opisována takto: Fantom čili Krvavá opera vzbudila pohoršení u konzervativní části české operní kritiky. Nebo: Opera MAI 68 podle očekávání opět vzbudila nesouhlas tradicionalisticky zaměřené části operní kritiky.

    Osobně se domnívám, že z tehdejších kritických sporů (zejména Vladimír Just versus Josef Herman) mohli mít tvůrci Parnassu radost. Současný problém však vychází z docela jiných pozic: dokázali provokativní nezávislí umělci naplnit své představy i zadání, s jakým začali řídit Mahenovu činohru brněnského Národního divadla? Dodejme ještě, že činohra působí také v divadle Reduta, která má vlastní umělecké vedení, nicméně bez ní by obraz práce Národního divadla nebyl kompletní, jak říká ředitel Dvořák a dodává: Mahenova činohra vytváří především velká představení, zejména klasických látek, a také větší formy současné tvorby. Takto ambciózní program vyžaduje mnoho houževnatosti, originality a vizionářství. To je Zdenkova doména.

    Někdejší dramaturg Mahenovy činohry, pedagog JAMU Václav Cejpek se k tomuto programu staví velmi kriticky. Na začátku našeho rozhovoru nicméně předesílá, že jeho soud nutně musí být ovlivněn tím, že v Mahence šestnáct let pracoval. Odešel však po roce 2003, tedy dávno před nástupem Plachého týmu, takže doufá, že dokáže být i nezaujatě objektivní. Připomněl Plachého ambici vybudovat jednu z nejprestižnějších scén v této zemi, což je podle Cejpka sice hezké poslání, ale po třech letech se obává: že se divadlo utápí v průměrnosti, jak v dramaturgii, tak v režijní práci. Dramaturgický záběr se rozbředl do těch nejklišovatějších skupin: klasika, dramatizace, velké zastoupení komedií a původní tvorba, takřka výlučně zastoupená autorskými pokusy pana Plachého, pana Šimáčka a nyní i paní Plaché. Zcela absentují hry současné české, anglické, německé, světové dramatiky. To je podle mého názoru dosti úzký pohled na dramatiku a tedy i na současnost. Velká divadla typu Mahenova se musí vyrovnávat s texty, které takříkajíc „hýbou“ dnešním divadelním světem. Pokud se divadlo soustředí jenom na klasické komedie, podílí se na zpohodlnění diváků, podestýlá jim doslova tlející terén zastaralého divadelního jazyka.

    Na projekt Zlatého Draka a jeho mediální ohlas má Cejpek názor jednoznačný: Velice průměrná, banální inscenace, jak autorsky, tak režijně i herecky včetně Landova výkonu. Nepovedené Con amore šlo umělecky ještě níž, až do trapnosti. Ona mediální bublina sice byla obrovská, avšak původní idea, že se takto Národní divadlo pozdvihne, to je velké nedorozumění. Nemůžete zvyšovat prestiž divadla umělecky špatnými díly.

    Zajímal jsem se i o názor generačně mladšího dramaturga Martina Kubrana, který v Mahence dva roky pracoval, ale už před více než rokem odešel, stejně jako nedávno jeho životní partnerka, herečka Eva Novotná. Kubran, stálý spolupracovník režiséra Martina Čičváka, si udržuje nadhled. Úvodem rozhovoru mě upozorňuje, že proti tomu, co se odehrávalo v Budapešti, jsou brněnské divadelní rozepře ještě takovým kočkováním. Zajímavý byl jeho postřeh, že se hlavní brněnské scény začínají v posledních letech sbližovat, dříve bývaly vyhraněnější, nyní se dramaturgie spíše ubírá do středu, směrem ke konformějšímu divákovi. Na druhou stranu si Mošovo Městské divadlo stále více troufá, sahá prostřednictvím režisérky Hany Burešové po stále zajímavějších titulech, vlastně tam, o co by se mělo snažit Národní divadlo a o co se pokoušel právě Václav Cejpek. Při hodnocení Mahenovy činohry je Martin Kubran zdrženlivý: Ředitel Dvořák je dravý divadelní manažer, který se obklopuje lidmi, kteří souhlasí s jeho programem, což je v pořádku. To, co dělá umělecký šéf Plachý, je stále solidní mainstream, žádná dekadence, estetické výstřelky v zahraničí jsou mnohem větší. Pokud jeho projekty vzbuzují rozruch a ostré reakce, to není zlá cesta a může divadlu alespoň krátkodobě pomoci. S Plachým jsem na profesionální bázi vlastně nepřišel do styku. Chodil jsem na jeho skupinu Dunaj, znal jsem Skleněnou louku. Jestli bych mu něco mohl vyčítat, pak si nejsem jistý, jestli dokáže herecký soubor vnímat jako živý organismus, a ne jako tlupu herců, která má naplňovat naše představy. Jako šéf by se měl snažit o vytvoření souboru, ten současný trpí nevyvážeností i generační nevyrovností. Fluktuace herců je samozřejmě normální, ale jestli v Mahenově činohře dojde k ozdravění, anebo skomírání, to se ukáže.

    Martin Kubran mi také věcně vysvětlil, že odešel z Mahenky poté, co si neprosadil své tituly. Z mého pohledu to je škoda, protože režisér Martin Čičvák již v brněnském Národním pracoval, a byť jsem jeho inscenace neviděl, znám ty z pražského Národního, z Činoherního klubu i z bratislavské Arény. Václav Cejpek je podobného názoru, když říká, že za ty tři roky z Mahenovy činohry vymizely výrazné režijní osobnosti, typu Pitínského, a že v Praze si je naopak snaží udržet. Na režijní práci samotného Zdenka Plachého má jasný názor: Není to režisérská osobnost, ale velmi průměrný divadelník opakující staré postupy. Za ty tři roky zvládl veliký kus práce, na kontě má hodně titulů, ale možná i v tom je jistá zrada, že každá další inscenace odkrývá jeho slabiny. Z mého pohledu jde o tragické míjení se ambiciózních představ s limity svého talentu. Například ono proklamované střežení duchovních hodnot mohlo účinkovat na platformě Skleněné louky, mimo oficiální scénu. V Národním divadle Brno to není ani provokace, kterou bych uvítal, je to jen banální a slabé.


    Komentáře k článku: Brněnské schizma I

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,