Smích jako náprava, zábava i poznání
Grand Festival smíchu se ve dnech 25. ledna až 1. února konal už po šestnácté. A už po šestnácté vyprodal hlediště Východočeského divadla v Pardubicích do posledního místa, v sedmi večerech představil inscenace komedií, uvedených na českých scénách v loňském roce, a uvítal osobnosti naší kulturní scény, které nad jednotlivými představeními převzaly patronát. Letos to byli mj. Václav Postránecký, Břetislav Rychlík a Jiří Bartoška.
Závěrečným představením festivalu byla Škola žen v režii Ivana Rajmonta, inscenace získala titul Komedie roku 2015 FOTO MICHAL KLÍMA
Pořadatelé festivalu vždy „reklamně“ predikují, že do jeho programu vybrali to nejlepší – a o tom bychom mohli diskutovat, už samo adjektivum nejlepší je hodně vágní pojem. Festivalové dramaturgii však ani letos nelze upřít ambici nabídnout publiku nejrůznější, protichůdné komediální žánry a nebát se ani textově i inscenačně náročné „tragikomedie“, jejíž účast bychom čekali spíš na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni.
Francouzský filosof Henri Bergson tvrdil, že smích je především náprava, připusťme ale, že to může být i pouhá zábava bez hlubšího smyslu. Takovou předvedlo Městské divadlo Zlín. Při jeho inscenaci Hawdonovy Dokonalé svatby, s podtitulem situační komedie, se smějete od počátku do konce a vlastně si neuvědomujete čemu – a vteřinu po finále nevíte, o čemže to všechno bylo. Zkušenějšímu diváku (recenzentovi) však přece jenom neunikne, že všechny ty gagy, záměny a nedorozumění jsou vykresleny tlustým štětcem, že ty dvě simultánní scény a vše, co se na nich děje, je nápad „na první dobrou“, že pitvoření herců je vnějškové – s výjimkou té krásné, zoufalé pokojské Julie Marie Vančurové. O vytříbenosti pardubického publika svědčí, že právě ji při děkovačce odměnilo salvou potlesku.
Současní Francouzi Delaporte a de La Patellière napsali hru Jméno o tom, jak jeden vtip – dát očekávanému potomku „po Hitlerovi“ jméno Adolf – totálně rozvrátí rodinné i přátelské vztahy. Brutální, ještě drsnější než podobný Bůh masakru jiné Francouzky Yasminy Rezy, výpověď, že život je směšný a tragický zároveň, inscenoval režisér Petr Gazdík v Městském divadle Brno s přesností metronomu. Rychlé proměny mezi komickým a vážným, suverénní a celistvé, přesné herecké kresby nejednoznačných postav, především Aleny Antalové a Martina Havelky. Špičkový bulvár? Možná, ale také možná hlubší sonda do současného života.
Mezi nebem a zemí, dojemná komedie od britské autorky Pam Valentine, která se narodila v divadelní rodině, v provedení domácího souboru. Něžná, „duchařská“ inscenace s dvěma mrtvými utopenci, kteří pomáhají soudobým majitelům jejich původní vily nalézt sebe samotné. Děj plyne poklidně, trochu nudně, oba duchové jsou rozdílní, Petr Dohnal nemotorně něžný a Petra Janečková radikálně razantní. Nejsugestivnější okamžiky představení nastávají, když jsou Vánoce a oba duchové kouzlí s vánočními svíčkami a ozdobami. Žádné oko nezůstane suché. Nutno dodat, že falešnému sentimentu herci v poslední vteřině vždy ulomí hrot.
Ze čtyř her či hříček Ladislava Klímy je Lidská tragikomedie asi nejobtížněji inscenovatelná. V podstatě filosofický traktát, knižní drama, dramaticky nestvůrné obludárium klade na potenciální inscenátory až nadskutečné nároky. Však taky bylo na scénu uvedeno jen dvakrát – na počátku devadesátých let minulého věku ve famózní inscenaci Arnošta Goldflama v HaDivadle s hudbou Jiřího Bulise a nyní tedy teď, v roce 2015, v jinak jedinečné inscenaci Hany Burešové v Divadle v Dlouhé.
Na druhou stranu, Ladislav Klíma, svérázný filosof a spisovatel, podivný solitér české kultury prvních dvaceti let 20. století, v ní namíchal dráždivý koktejl vysokého a nízkého, banality a geniality, fráze a životní pravdy – a zcela jistě v ní pojednal i svůj celoživotní zápas s alkoholem, který prohrál. A právě ve stálém napětí mezi těmito prvky hledá a nalézá inscenace svou komiku i tragiku, ten zvláštní smutek nad životním pachtěním, i ten zvláštní osvobozující smích, když už je jasné, že vše je jen marnost. Hana Burešová účinně vyostřila groteskní a absurdní polohy hry, ale to je, myslím, jen jeden z důvodů, proč se publikum po tři hodiny doslova válelo smíchy. Druhým důvodem jsou herci, především Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš a Martin Matejka, kteří svým „karikaturám“ postav vtiskli úžasnou energii, hbitost a obludnou směšnost. Ale pozor – nejsou to jenom typy, šablony, mají i vlastní lidský rozměr, který jim propůjčuje pečeť autenticity.
Je těžké obnovovat autorské divadlo bez jeho autorů přímo na scéně. Zvlášť, jde-li o Osvobozené divadlo, divadlo, které nemá v moderní české divadelní kultuře precedens a jehož stopy jsou v ní v různých podobách přítomny dodnes.
Tvůrci z pražského Divadla ABC se do takového dobrodružství pustili a ve skromné V+W Revue nám nabídli procházku historií a poetikou legendární scény. Devízou jejich úsilí jsou nové a objevné aranže a interpretace písní Jaroslava Ježka a V+W – ať už zpívané s hudebním doprovodem, nebo a cappella, jímavě swingově či spirituálově laděné. Parádním gagem je výstup Jenčíkových girls, s mužem zastupujícím nepřítomnou dívku, skvělým číslem je nápodoba Ježkova orchestru hraná na pusy, ladítka, skleničky a pouťové trumpetky. A další podobné hudební či stepařské výstupy.
Kamenem úrazu této revue je značně didaktický spojovací text, vysvětlující, jak to tenkrát v Osvobozeném divadle všechno bylo. A zejména pokusy o aktuální předscény v duchu V+W. Jsou spíš – je mi líto – trapné než vtipné.
Milí přátelé z Divadla ABC: to prostě nemohlo dobře dopadnout. Kdyby se o ně pokusili autoři-komici, Suchý se Šlitrem, Lasica se Satinským, Šimek s Grossmannem, pak snad… Ale i v tom případě by byl výsledek krajně nejistý.
Zavolejte Jeevese, komedii podle klasika světové humoristické literatury P. G. Wodehouse zdramatizovala Olga Šubrtová, zrežírovala ji Martina Schlegelová a na Festival smíchu ji přivezlo Jihočeské divadlo České Budějovice. Stručně: „old-fashion“ produkce, záměrně naivní přístup, mix papundeklových viktoriánských kulis s filmovými černobílými záběry mrakodrapů dvacátých let, typická britská ironie, statický sluha Pavla Oubrama, který si v každé situaci ví rady (prý předchůdce našeho Saturnina), a výrazný Jiří Suchý z Tábora jako hybatel děje Wooster.
Ještě jednou Bergson: v příčině komična musí být něco úkladného. Pro Molièrovu Školu žen je tato bergsonovská maxima jako ulitá. V libereckém Divadle F. X. Šaldy ji nastudoval Ivan Rajmont. Byla to jeho poslední režie před těžkou nemocí a smrtí. Jak velký, jedinečný režisér Rajmont byl, jsem si znovu uvědomil právě tady: vynalézavá práce s prostorem jako s nenápadnou inscenační silou, koncentrace na herce, oproštěné od jakéhokoli komediálního pitvoření, molièrovský verš sdělovaný bez patosu jako pravda, síla slova konfrontována se silou jevištní akce, již herci nabídnou v patřičný okamžik. A tak dál… Pro mě vedle Lidské tragikomedie nejsilnější divadelní zážitek z tohoto festivalu.
A nakonec postskriptum: jako jakýsi bonus pozvalo Východočeské divadlo v partnerství s Francouzskou aliancí Pardubice návštěvníky festivalu k nočnímu text-appealu v secesním foyer, kde spřátelení francouzští divadelníci a pardubičtí Milan Němec a Jindra Janoušková na přeskáčku v češtině a francouzštině recitovali verše Jacquesa Préverta. Příjemné osvěžení při tom všem komediálním smíchu.
Komentáře k článku: Smích jako náprava, zábava i poznání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
