Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Černý na bílém

    Některé knihy se jmenují tak dobře, že svým názvem vyřeší titulek za recenzenty. Dvojice svazků, na jejichž obalu je napsáno Jiří Černý …na bílém, patří mezi ně. Tím však odpadne jen ten nejmenší z recenzentových trablů.

    Jiří Černý

    Jiří Černý pouští Janis Joplin (2014). Fenomén Antidiskoték zřejmě proslavil Jiřího Černého nejvíc; na porevoluční nabídky k napsání knihy reagoval stručnou větou: Raději pouštím desky FOTO ARCHIV

    Když v knižním rozhovoru s Jaroslavem Riedlem Kritik bez konzervatoře nabyl zpovídaný autor dotyčných svazků, muž, který je pro širokou veřejnost skoro synonymem pojmu „hudební kritik“, dojem, že Riedel přeceňuje význam jeho čtyř knih vydaných v šedesátých letech, prohlásil: Knížka je knížka, ano. Jenže kdybys dal dohromady moje články o hudbě od roku 1969 (…) bylo by těch svazků jistě mnohem víc než knih, které jsem napsal.

    A teď na stole leží dvě knižní cihly, dohromady skoro o tisíci stranách. Recenze, rozhovory, texty informativní i úvahové. Obsáhlé profily zahraničních hvězd i úderné, párvěté recenze supraphonských singlů. Sleevenoty literárně vytříbené (jako ten kratičký a brilantní ke Krylově debutovému albu Bratříčku, zavírej vrátka) i propagačně zjednodušené (zejména ty exportní pro anglická alba českých zpěváků vydávaná Artií).

    Jak tuto všehochuť převést na společného jmenovatele a vyváženě pojednat?

    Nezbývá než se snažit v záplavě textů hledat momenty opakující se, příznačné, typické. Jinými slovy – objevit v kritikově klasobraní, jak se hezky říkávalo, nit příběhu.

    Vybral jsem si dva.

    Příběh první: Kritikův rozchod se svou generací

    V souborech textů takřka všech významných českých literárních a divadelních kritiků je rok 1970 drastickým přeryvem – označuje více či méně nedobrovolné publikační pauzy či přímo zákazy, stáhnutí se z pozic či prudké zkonformnění. Černého „sebrané spisy“ se v tom značně liší: o některých věcech se v normalizačních letech jistě psát nesmí, ale režimní úlitby se v jeho textech nevyskytují a stylistikou i poučeností jsou ty „sedmdesátkové“ výrazně lepší „šedesátkových“, což souvisí i s posluchačskou zkušeností. (V Kritikovi bez konzervatoře Černý přiznává, že populární hudbu začal sledovat až v době, kdy o ní začal psát v Mladém světě, a pokorně dodává: Někdy si říkám, jak je vůbec možné, že jsem byl schopný napsat Zpěváky bez konzervatoře v době, kdy jsem tu scénu de facto sledoval jen několik měsíců.)

    Černého texty o české pop-music z šedesátých let nejsou nekritické, ale jsou psány z pozice insidera, který se se zpěváky často osobně zná a má zřetelnou představu o tom, jak a kam by se mohli a měli vyvíjet. Dobově příznačný fenomén pojímání kritiky mimo jiné jako „dobře míněné rady umělci“ přetrvává ostatně v Černého psaní svým způsobem dodnes a zakládá zřejmě jeho mimořádný respekt u hudebníků samotných: i o jejich nezdarech píše s účastí a upřímnou lítostí, nechová se jako chladný posuzovatel stojící nezaujatě mimo, spíše připomene „lepší minulost“ nebo opomíjené polohy dotyčného tvůrce, než by ho mistroval vnějšími kritérii.

    Nahrávky, které nám dnes připadají z českého „šedesátkového“ popu nejživotnější, jsou spjaty s tvůrci, za něž Černý kriticky „bojoval“: Suchým, Šlitrem, Gottem, Pilarovou, Matuškou, Hálou, Neckářem, Kubišovou, Přenosilovou, Petrem Novákem. Ti po roce 1969 buď z různých důvodů zmizeli ze světa supraphonských a pantonských desek, nebo (s výjimkou Neckáře a částečně Nováka) jejich tvorba nabrala zřetelně sestupnou tendenci.

    Příčin silného kvalitativního propadu celé popové scény bylo víc a zdaleka ne všechny mohl Černý otevřeně pojmenovat. Mezi řádky je však jeho rozchod s dobovým popem cítit dosti silně. Je příznačné, kdo se – soudě dle hojnosti kladných kritických zmínek – stává Černého favoritem v sedmdesátých letech: Petr Ulrych, který prodělává postupný rozchod s „pražským popovým provozem“ a příklon k folkovému výrazu a autorskému písničkářství.

    Když na závěr (nikoli nekritické!) recenze prvního alba Marsyasu v roce 1979 Černý napíše opravdovější, talentovanější písničky, prosté jakékoli pózy, jsem v Čechách už léta neslyšel, zní to od kritika, jehož gusto bylo vždy v dobrém středoproudé, jako zlomení hole nad dobovými dodavateli šlágrů. O tři léta dřív to formuluje ještě ostřeji: Drceni spotřebním, leč nespotřebovatelným pseudooptimismem hudebního průměrnictví, hledáme alba silných melodií, kouzlivých aranžmá, slov s násobivým obsahem a zápalných zpěváků. Léty ztratilo smysl pátrat mezi pěvci kolem slavičího hřadla.

    Černý ale nikdy nebyl typem, který by měl chuť přeorávat scénu nekompromisními „odstřely“ – jeho celoživotní program je spíše propagovat to dobré. Z této potřeby se ostatně zrodil fenomén Antidiskoték, který jej zřejmě proslavil nejvíc; na porevoluční nabídky k napsání knihy reagoval stručnou větou Raději pouštím desky. V úderných recenzích singlů se sice dopouštěl řady výtečných jedovatostí, z nichž by se dala bez problémů sestavit drobná učebnice kritické stylistiky (Černý ostatně schopnost vyjádřit se maximálně stručně a hutně považuje za samotný základ novinářské práce). Ve větších textech už však mířil (snad s výjimkami sester Elefteriadu a Karla Zicha, do nichž vkládal velké, ne zcela naplněné naděje) mimo popový svět: k Vladimíru Mertovi, Dežovi Ursínymu, C&K Vocalu, Luboši Andrštovi, Otovi Petřinovi, Janu Spálenému… V recenzi alba Waldemara Matušky si nostalgicky povzdechl Takhle dřív Matuška jiskříval téměř stále, ale jinak spíše přestane o dotyčném psát – ukázkově o Karlu Gottovi, kterému přitom v šedesátých letech věnoval několik obsáhlých textů a s nímž jej pojilo i osobní přátelství.

    Což je vhodný oslí můstek k příběhu druhému.

    Příběh druhý: Jsou pravda a krása rodné sestry?

    Nad Černého texty se vznáší jeden letitý otazník – snaží se vnímat odděleně tvůrce a člověka, v někdejší televizní polemice s Jiřím Dědečkem a Janem Rejžkem byl striktně proti měření umělcova díla občanskými postoji jeho autora.

    Zároveň však ve svém psaní osobní a umělecké bez zábran mísil – už ve Zpěvácích bez konzervatoře se potkává hodnocení pěveckých stylů s historkami ze zákulisí, profily zahraničních zpěváků obsahují vztahové pikanterie vedle stylových analýz, do reportážně pojatých rozhovorů vnáší kritické postřehy. (Ukázkovým příkladem je text z roku 1974 S popularitou si Karel Gott nezahrává: to je směs rozhovoru, polobulvární reportáže ze zpěvákova soukromí, kritických výhrad i elegie za někdejší šíři Gottova stylu a repertoáru.)

    Nakolik lze se po desítky let přátelit s mnoha hudebníky, detailně znát zákulisní poměry a historky a přitom si uchovat kritický odstup a schopnost vidět výsledný tvar bez sympatií a animozit k tvůrci – to je těžko zodpovědět a rozsoudit. U Černého je vesměs lehce znát, kdy je mu tvůrce sympatický, nikdy to však neskončí v nekritických záplavách chvály: Jiřímu Suchému, o kterém ve Zpěvácích bez konzervatoře napsal Mám ho ze všech našich zpěváků nejraději, vytýká už v sedmdesátých letech malou odvahu při výběru hudebních spolupracovníků (mám stále větší podezření, jestli Suchého poetika, stále se vyvíjející, si nežádá jinou hudbu než střídání dixielandu, swingu a nejrůznějších parodií).

    Nejpozoruhodnější ovšem je, jak Černý klade na hudbu kromě estetických i etické nároky: hudba by měla člověka (řečeno jeho oblíbeným slovem) napřimovat. Ať jsme jakýmikoli cyniky, spíše nás to táhne ke kráse než ke šklebu – má u něj váhu programového vyznání.

    Co je pro mě na těchto dvou svazcích nejpozoruhodnější?

    Černého schopnost vyjádřit obdiv stejně intenzivně jako hanu. Bývá s tím problém – kritik dokáže najít ostrá, nekompromisní slova, ale chvála bývá bledničkovitá a bezpohlavní. U něj ne: Město Er není, myslím, romantické dobrodružství, ale naléhavá, nezadržitelná a plnokrevná láska. Je v tom jistě i touha vrýt se do paměti čtenáře, třeba za cenu efektností typu deska hutná od začátku do konce: v její první minutě je víc nálady a vzruchu než v předlouhých koketeriích i významných skupin s prostředky vážné hudby.

    Co z autorových dovedností mi v současné hudební kritice chybí?

    Schopnost volbou a rytmem slov sugestivně evokovat zážitek z hudby, jít až na samu hranu smyslové výraznosti a nespadnout přitom (až na výjimky) do planého lyrizování. Z ticha a dálky se ozve velebný akord – snad Moogova syntezátoru – a jak se blíží, neměnný, jen sílící, jako by se před člověkem rozestupovala země. (…) Mellotron se přidá trubkovým tónem s něžnými melodickými pozdravy – ta země klávesového elektrického akordu se rozevírá stále – a španělská kytara v pastýřském dvojzpěvu sama se sebou už chystá odvanutí horké vidiny a příchod lidského slova.

    Nevěnuje se tato recenze disproporčně Černého textům o hudbě tuzemské na úkor té zahraniční?

    Věnuje. Ale myslím, že je v nich Černý osobitější i pozoruhodnější. Ale není nic snazšího než si knihu zakoupit a pomocí YouTube, Deezeru či Spotify ji použít jako zasvěceného průvodce světovým popem a rockem zejména let sedmdesátých. Mohu vřele doporučit.

    P. S. Oba svazky patří k tzv. sličným knihám – grafická úprava je svou ne­oká­zalou promyšleností a elegancí Černého textům dobrým partnerem.

    Černý na bílém_fmt

    Jiří Černý: …na bílém / hudební publicistika 1956–1969. …na bílém 2 / hudební publicistika 1970–1979. Vydal Galén, Praha 2014, 389 + 621 stran.


    Komentáře k článku: Černý na bílém

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,