Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Alternativa v bodě obratu

    Dnešní umělečtí a divadelní „alternativci“ to nemají jednoduché! Nikdo jim nic nezakazuje, neomezuje je v ničem, nešikanuje, nehází klacky pod nohy, nikdo je – jak je rok dlouhý – nenakope tak říkajíc do řiti, neperzekvuje; naopak: jsou-li ochotní úhledně vyplnit formulář, dostanou grant, často i více grantů. Ani dohromady nemusejí vědět, co vlastně chtějí říci, v čem jsou jiní.

    Něco je napadne, a to zpravidla koncept, a tak připraví projekt. Dejme tomu Podpálení ND. A zjistí, že nejpozději od chvíle, kdy bylo ve zlaté kapličce umožněno pracovat Janu Nebeskému či Danielu Špinarovi, je tento záměr bezpředmětný. I v tom historickém svatostánku se již hrálo v podzemních garážích, ve vestibulech a na schodištích, bušilo se do železné opony, performovalo kolem divadla nebo se u divadla postavila Bouda… Soubor Krepsko dokonce – a je tomu už deset let – slavným činohercům uloupil ve zlaté kapličce děkovačku. Příkladná performance na závěr Jiráskovy Lucerny. Tak co teď?

    Vraťme se k definicím alternativy, k textům asi jediného divadelního teoretika, který se dlouhodobě a se­rióz­ně pojmem zabýval: Jana Roubala. Alternativní divadlo je u nás fenomén frekventovaný od šedesátých let, s nástupem tzv. druhé divadelní reformy. Alternativa jako fundamentálně odlišný model divadla a krajní divadelní experimentace, proti stabilizaci, unifikaci, centralizaci, tedy – do listopadu 1989 – proti stereotypům oficiálního divadla se všemi jeho prorežimními konotacemi. Alternativní divadlo jako divadlo jiné, neoficiální, proti „normálnímu“, přesněji „znormalizovanému“.

    Co s tím dnes, kdy z toho všeho definovaného zůstává k využití ždibeček: třeba možnost vymezit se ke „komerčnímu“ provozu a rutině – ke strojovému muzikálismu nebo zájezdové činohře obrazovkových tvářiček. Pro ryzího umělce žádná vábná meta. Nebo se postavit „alternativně“ profilovanému Národnímu divadlu, přesněji řečeno miliardové dotaci na toto směřování? Taky žádná sláva, spíše riziko osočení ze závisti. Opravdu zapeklitý úkol vymyslet něco odlišného, krajního, co tu ještě nebylo.

    Z Roubalových definic v úvodu slovníku českého alternativního divadla Alt.divadlo tak zbývají nepatrnosti: zkoumání tzv. teatrality, instrumentální postup k teatroterapii, sociálnímu a edukativnímu divadlu, či dnes spíše k divadlu politickému a dokumentárnímu, nebo posun do roviny sebereflexe divadla a ryze laboratorního studia di­vadla, formou workshopů a dalších již méně divadelních forem.

    Moderní a současné divadlo je ve věčném víru soutěže -ismů, nových přístupů, překvapujících řešení, provokací, progresu a inovací. Jsme svědky stálého a nekonečného boje o nové a jiné, než jak se to dělalo dosud, závodů v odstrojování a demontáži základního kánonu divadla, v procesu oddivadelňování divadla, zápolení v dekonstrukci a destrukci, v němž se – lze se obávat – nedá vyhrát.

    Za tohoto pro každého ambiciózního „alternativce“ nepovzbudivého východiska se vkrádá do mysli vize překlápějícího se kyvadla divadelních dějin. Nemůže být hodnota umění – místo inovativního běsnění – také třeba v dosahování stejnosti, v nekomplikovanosti, v mistrovství (i řemeslném), v opakování s cílem dosáhnout nadpozemské virtuozity, pro nás, neznale, vnímané jako monotónnost? Nejsou stálost, neproměnnost, shodnost, pevnost, vytrvalost, věrnost, důslednost či zásadovost také hodnotami? Úvaha, která vzniká při víře ve stabilitu a udrži­tel­nost systémů a řádu v přírodě. Nemůže být vlastní i umění?

    Nemůžeme konečně hovořit o umění s respektem k základnímu kánonu toho kterého uměleckého druhu? Nejsou to také hodnoty, které kdysi – u nás doložitelně od 18. století – prováze ly kočování našich legendárních marionetářů? Nebo klasickou operní a baletní tvorbu? Nechybí dnešnímu umění něco z toho, co se podnes uctívá u orientálního divadla, u mistrů východních umění, zvaných živoucí poklad? Víme dnes, co je to gloria constantiae? Je to sláva za konstantnost, pevnost, stálost a vytrvalost. Nenadešel čas staronových hodnot?

    Na tuto dráhu, aniž si toho zatím všímáme, vstoupily v tichosti nový cirkus a taneční umění. Davy diváků se valí do stanů (třeba na Letní Letné) a čemu aplaudují? Zjevně také virtuozitě a mistrovství divadelních akrobatů a žonglérů. Stejně jako v Ponci i jinde dovednostem a bravuře tanečníků. Zde asi začíná obrat, vstup na novou cestu – i pro jakoukoli divadelní alternativu.


    Komentáře k článku: Alternativa v bodě obratu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,