Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Emma Černá: Vůbec si z toho nic nedělejte

    Z rozhovoru s Emmou Černou v aktuálních DN 15/2015 Z kolbiště snů odejdu včas vypadly – z prostorových důvodů – jedna otázka a odpověď úplně, některé pak byly výrazně kráceny. Zde jsou původní verze.
    Jan Kerbr

    FOTO KAREL PAZDERKA

    FOTO KAREL PAZDERKA

    Emma Černá: Vůbec si z toho nic nedělejte

    V Mostě jste strávila víc než dvace let. Nastoupila jste tam v roce 1963 a v angažmá vydržela až do roku 1986. Tehdy tam působil také Zdeněk Buchvaldek, známý především titulní rolí v normalizačním televizním seriálu Muž na radnici…

    On byl průměrný režisér, převýborný herec a velmi slušný člověk. Hrála jsem tehdy ve Vávrových Dnech zrady a byla jsem vybrána do delegace na filmový festival do Moskvy. Kamarádka novinářka, které jsem při té příležitosti vypomohla jako nic netušící kurýr, se mnou udělala rozhovor pro Rudé právo, nahrávka vznikla jako teď s vámi, ale na magnetofon. Povídaly jsme si dlouho a o všem možném. Nějakou dobu poté jsem byla předvolána na policii. Když mi jako důkaz, že vědí všecko, přehráli ten pásek z magnetofonu, který kamarádka po interview zapomněla vypnout, strnula jsem. Pustila jsem si tehdy pusu na špacír a říkala jsem politicky hrozné věci o Buchvaldkovi, vlastně jsem ho udala. Pochopila jsem, že mu to musím říct. Klepala jsem se, koktala jsem, prosila za odpuštění, Buchvaldek mě objal, utřel mi slzy a poprvé a naposledy v životě mi dal pusu. Řekl: Vůbec si z toho nic nedělejte, to je prkotina.

    Jaké bylo mostecké publikum?

    Na premiéry chodila městská elita a věrní diváci. Bylo plno. Na reprízy zůstávala předplatná v šuplících pracovníků závodních rad. Poslední představení, kterým jsme se loučili se starým, akusticky dokonalým divadlem, byla Figueiredova Liška a hrozny. To jsme se ovšem báli, že balkon spadne předčasně. Nikdy a nikde jsem tak naplněné a ztichlé hlediště neviděla. Přechod do loutkového divadla Máj nebyl moc podařený. Všichni jsme se těšili na to nové. Výsledek je, bohužel, velmi vzdálený od velkorysých představ architekta Klimeše. Šetřilo se. A přišel čas podívat se na nespravedlivou popravu starého divadla. Čekalo opuštěné ve zpustošené krajině. Zazněl povel k odstřelu. Divadlo si lehounce nakročilo k poslední pokloně a zahalilo se do závojů prachu. Pak se prach pomalu vrátil na zem. Jeviště stálo na svém místě a rozervané hadry portálů si černě a pomstychtivě vlály.

    Ve filmu Františka Vláčila Adelheid, 1969. FOTO archiv

    Ve filmu Františka Vláčila Adelheid, 1969. FOTO archiv

    Jaké bylo vaše první účinkování na libeňských prknech, kam jste nastoupila v roce 1986?

    Domluva byla, že mě berou na „starou“. Já se na fermanu našla jako představitelka osmadvacetileté Lidie v Gorkého hře Barbaři. Dovedete si představit, jaké „sympatie“ to vzbudilo v mých nových kolegyních-vrstevnicích, či jen o něco mladších. Ale představovala jsem si to horší. Režii měl mladý Jan Nebeský. Začali jsme číst. Nebeský působil plaše, zvědavě a laskavě. Na pitomé otázky typu: Jak moje postava bude konkrétně vypadat? Tady jsou namalovaný jen dvě židle, kolik jich bude ve skutečnosti? neodpovídal. A když přece, řekl: To já ještě nevím. Hned zkraje všichni něco měli a omluvili se. Zkoušela jsem sama. Byl neobyčejně empatický, čekal, co udělám, a dával najevo, když jsem ho překvapila. Když se inscenace dala do kupy, byla ukrutně dlouhá. Honza ji zkrátil geniálním způsobem. Všichni jsme byli na jevišti a všechno jsme říkali jeden přes druhého, rychle, ale s původním pohybem. Z hodinového prvního jednání zbylo napínavých deset minut.

    S Miloslavem Königem v Křišťálové noci Františka Hrubína (r. Štěpán Pácl, Švandovo divadlo, prem. 21. května 2011). FOTO archiv

    S Miloslavem Königem v Křišťálové noci Františka Hrubína (r. Štěpán Pácl, Švandovo divadlo, prem. 21. května 2011). FOTO archiv

    Když vzniklo Divadlo Komedie, hodil vám Nebeský „lano“?

    To bylo mnohem prozaičtější. Když Honza s Michalem Dočekalem získali divadlo, neměli co hrát. Dočekal si s inscenacemi přivedl pár herců z Celetné, Honza herce z Ibsenova Borkmana z Činoherního klubu, kde jsem hostovala, a experimentálního Hamleta z Roxy, v němž jsem hrála též. Na premiéru tam ale nedorazil král Claudius. Honza oznámil nemoc a požádal Mílu Mejzlíka, který se jen přišel podívat, aby zaskočil a přečetl králův part. Četl to skvěle, pro další reprízy se během pár dnů roli naučil. Třeba i takhle vznikal soubor.

    ///

    V DN 15/2015 publikovaný rozhovor najdete zde: Z kolbiště snů odejdu včas

    • Autor:
    • Publikováno: 20. září 2015

    Komentáře k článku: Emma Černá: Vůbec si z toho nic nedělejte

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,