Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Emma Černá: Z kolbiště snů odejdu včas

    Emma Černá patří k výrazným českým herečkám. Začínala v šedesátých letech na Zábradlí, její kariéra ale byla spjata především s mosteckým divadlem. Do povědomí milovníků filmu a divadla se vepsala také nezapomenutelnou titulní rolí ve Vláčilově filmu Adelheid nebo účastí na pozoruhodných projektech režisérů Dočekala a Nebeského v Divadle Komedie.

    Emma Černá jako Chůva

    V Senecově tragédii Faidra si Emma Černá zahrála roli Chůvy. Divadlo v Dlouhé, 2007 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Paní Emmo, dočetl jsem se v jakémsi internetovém materiálu, že jste zkoušky na DAMU dělala natřikrát. Bylo to tak doopravdy?

    Na první pokus jsem šla v patnácti. V nových hnědých polobotkách mého bráchy, plisované sukýnce, námořnické kazajce a s culíky na hlavě jsem předváděla dialog Violy a Olívie, kousek z Hamleta a monolog Lady Macbeth. K mému překvapení jsem přijata nebyla. Nejvlídnějším členem komise byl Jiří Plachý, s nímž jsem se už nikdy nepotkala, mezitím zemřel. Snad on mi přes telefonát s otcem zařídil hodiny u profesorky Fierlingerové, která odstraňovala mé řečové vady. V sedmnácti letech, po dvouleté obchodní škole, jsem už měla onačejší repertoár. Paní profesorka logopedie mě, bydlící v Ústí nad Labem, poslala do mosteckého divadla, ať mi tam poradí vhodné texty k přijímačkám. Vypadaly podle doby, v níž se to odehrálo. V komisi už neseděl ten vlídný pán, Jiří Plachý, zato dáma, kterou jsem na prvních zkouškách po vybídnutí, abych udělala kočku, drápla i trochu kousla, soudružka Božena Půlpánová. Ta pak řekla: Holčičky bývají talentované, povyrostou a talent se vytratí, to je váš případ, běžte někam do učení. Chtěla jsem se utopit, ale rozmyslela jsem si to, dodělala další dva roky na obchodní škole a přečetla si Stanislavského. Zoju Kosmoděmjanskou jsem si ponechala a vylepšila ji vleže na tvrdém otomanu s nastraženými připínáčky. A při dalších přijímačkách, když mě paní profesorka Fabianová vybídla k akci, jsem se vrhla na zem. K mému úžasu mě přijali. Naším profesorem byl ten nejlepší, všemi milovaný Radovan Lukavský.

    Hereckou kariéru jste začínala v tehdy vznikajícím Divadle Na zábradlí. Jak jste se tam dostala?

    Na DAMU nás učil pan doktor Ivan Vyskočil psychologii. Pro mě to bylo zvláštní divadlo, zábavné a inspirující. Dělal s námi mimo jiné i testy, některé se mi náramně povedly a některé mě směrovaly mezi idioty. Myslím, že tento rozpor v něm vzbudil profesní zájem a skamarádili jsme se. Vyprávěl mi, co všechno hodlá napsat a dělat v této podivné zemi. Chodili jsme si povídat do hospod. Byla jsem z dobré rodiny a najednou jsem mohla hřešit, chodit pozdě na kolej, nedostavit se na zkoušku… Tím pádem jsem se nestala perspektivní studentkou, ale okouzlenou fanynkou vzniklého Divadla Na zábradlí. Ve třetím ročníku jsem začala zkoušet Suchého a Vyskočilovu hru Faust, Markétka, služka a já.

    Kdo tam s vámi ještě hrál?

    Bylo to tak trochu ochotnické v tom nejlepším slova smyslu: malíř Karel Laštovka, Ivan Vyskočil, hudební skladatel Jaromír Vomáčka, Zuzana Stivínová starší. Kolem Zábradlí se pohybovala spousta zajímavých lidí, po představení se sedělo ve foyeru a povídalo se, konaly se výstavy. Bylo tam v počátcích moc hezky.

    Vzácný snímek z počátků Divadla Na Zábradlí. V inscenaci Faust, Markétka, služka a já jsou po směru hodinových ručiček zachyceni: Jaromír Vomáčka, Ivan Vyskočil, Karel Laštovka, Ljuba Hermanová, Zuzana Stivínová a Emma Černá. FOTO ARCHIV EMMY ČERNÉ

    Vzácný snímek z počátků Divadla Na Zábradlí. V inscenaci Faust, Markétka, služka a já jsou po směru hodinových ručiček zachyceni: Jaromír Vomáčka, Ivan Vyskočil, Karel Laštovka, Ljuba Hermanová, Zuzana Stivínová a Emma Černá. FOTO ARCHIV EMMY ČERNÉ

    Rozhádané Zábradlí

    Váš povzdech naznačuje, že se to později nějak pokazilo.

    Dost brzy odešli pánové Suchý a Šlitr a založili Semafor. Náš umělecký šéf Ivan Vyskočil psal s Milošem Macourkem a Pavlem Koptou Smutné vánoce. Měl představu syntetického divadla, které bude jakousi mezinárodní jevištní řečí vyprávět o důležitých věcech člověka. Divadlo angažovalo nové herce, Helenu Lehkou, pány Haška, Nedělu a mého spolužáka Přeučila. Jako technikář přišel do divadla roztomilý a zábavný klučina Vašík Havel. Ohlasy na Smutné vánoce byly rozporuplné. Ivan dopsal Autostop, Havel přinesl pěknou „doplňovací“ aktovku pro dvě stařeny Ela, Hela a stop, v které jsem měla hrát. V poslední fázi zkoušení tu scénku škrtli. Cítila jsem to jako křivdu, nevím, jestli Helena také. Najednou přestávalo být hezky. Stále jsme se hádali. Ivan měl spoustu nápadů, které měnil, psal a zahazoval. Začali jsme se scházet ve foyeru. Bylo nás pár. Ivan „vyprávěl“ hru, Vašek Havel stenografoval, někdo přinesl víno. Takhle vznikala hra Jeho den. Vašek měl nejvíc práce. Převést hru do čtivého textu, přepsat do čtyř čitelných průklepů, zaznamenat Ivanovy opravy a stenografovat pokračování, všechno znovu přepsat do podoby se čtyřmi průklepy. V divadle byla vyhlášena úklidová brigáda. Ivan psal a zahazoval, křičel a hádal se, někdo ho vyzval, aby šel uklízet dvorek. Prokopl dveře své kanceláře. I stížnost na ministerstvo se psala. Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem Ivanova kamarádka, většina souboru stála proti němu, cítil to a vztekal se. Temná nálada a vzrůstající napětí přiměly Ivana vzdát se funkce uměleckého šéfa činohry a předat žezlo Janu Grossmanovi. Divadlo si oddychlo a blýsklo se na lepší časy.

    Proč jste tedy ze Zábradlí odešla?

    Koncem března 1962 mně přišel telegram, že se mnou divadlo končí smlouvu ke konci sezony. Šla jsem se zeptat pana Grossmana, proč. Prozradil mi, že dostal výpověď mnohokrát a že to bylo vždy k jeho prospěchu. Zeptala jsem se ho, co si myslel o těch lidech, kteří ho vyhazovali. Červeně se usmál a já se rozloučila. I se svým potrhaným snem o autorském divadle. Konečně jsem se i já dostala s Ivanem do konfliktu. Po mé výpovědi odešel z divadla sám. Třicet let jsme spolu nemluvili.

    Co se s vámi dělo?

    Nikde mě nechtěli, měla jsem špatnou pověst. Nakonec mě vzali jako konferen­ciér­ku do vojenského souboru Křídla vlasti. Jezdilo se autobusem od posádky k posádce, večer byla estráda a velmi často druhý den dopoledne pohřeb. Bylo šokující, jak často přicházeli kluci v základní vojenské službě o život. Vydržela jsem tam tři měsíce. Pak přišla nabídka do Divadla pracujících v Mostě.

    Emma Černá Slečna Jairová

    Ve hře Michela de Ghelderode Slečna Jairová v roli Antikvy Mankabény, Divadlo v Dlouhé, 2013 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Mostecká zkušenost

    Tam jste strávila víc než dvacet let. Vzpomínáte si na začátky svého mosteckého působení?

    Divadlo stálo na kraji poničeného parku smutně, poblíž tekla v kamenném korytu říčka Bělá, která byla červená. Tlustá paní ve vrátnici mě poslala do hlediště. Po jevišti pobíhali čtyři „mravenci“ v bavlněných vytahaných trikotech a dělali, že jsou mravenčí armáda ve hře Ze života hmyzu. Asi čtyřicet kilometrů odtud máme chatu v Labském údolí, ráno bylo pod mrakem a mě napadlo zajet si do Prahy pro šaty. První auto, co mi zastavilo, jelo ovšem do Mostu. Byl to blbý nápad, zajít se sem podívat. Běžte na jeviště, řekl mi režisér Zdeněk Buchvaldek. Chytala jsem se nápovědy o hezkém dni a pochopila jsem, že po mně chtějí tu holčičku z finále. A teď do krejčovny, zítra je premiéra. Ničemu jsem nerozuměla, ale dělala jsem, jako že je vše v pořádku. Do Prahy jsem jela hrozným autobusem. Z jízdního řádu jsem pochopila, že dojíždění do Mostu bude problém. V mé mansardě ležel na zemi telegram, že mám být v divadle dnes ve dvanáct hodin a že budu hrát děvče v té čapkovské féerii. Dostavíte-li se téměř na minutu přesně někam, kam jste pozváni, aniž o té výzvě tušíte, nemůže to být samo sebou. Štěstí, nebo varování? Z pudu sebezáchovy jsem rozhodla, že mě potkal zázrak.

    Kdy přišly podstatnější role než ona holčička z Hmyzu?

    Po premiéře se začala zkoušet Casonova hra Stromy umírají vstoje. Hrála jsem Martu-Isabel. Režie Lubomíra Poživila se vyznačovala klidem a vedením herce ke svobodě. Premiéra byla úspěšná. Excelovala paní Růžena Všelichová. Byla to nenápadná tlustá paní, a když už byla stará, uměla hrát jako Gabin. Před premiérou mě přesvědčovala, že dobře to dopadne jedině tehdy, sáhnu-li si na přirození nějakého chlapa. Nebo nebudeš mít štěstí na jevišti, dodala. Pak se mě přišla zeptat, zda jsem už rituál absolvovala. Po záporné odpovědi mě odvedla ke svému manželovi, herci a velmi slušnému člověku. Mou ruku strčila na patřičné místo. Vladimír, tak se její muž jmenoval, se jenom otočil ke své ženě a pronesl: To jsi nemusela. Po večerech jsem se chodila dívat na své kolegy. Viděla jsem nepovedená, ale i výborná díla. Nezapomenu na Balzacova Plukovníka Chaberta s krásnou paní Šebestovou a osobnostním Karlem Jelínkem, uchvátila mě Olga Kemrová ve hře Samota, kominda Klánová, která bravurně zahrála Antigonu. A musím připomenout i miláčka publika, velkého komika Karla Nonnera. Ovšem ve všech volných dnech jsem navštěvovala pražská představení. Zábradlí jsem se vyhýbala, ale zvědavost, jak se povedla Vašíkovi hra, mě přemohla a koupila jsem si lístek na Zahradní slavnost. Nějak jsem to znala. Byla to ta hříčka, co se psala tehdy, když pro mě bylo naposledy v tomto divadle dobře. Jeho den. Geniálně dramaturgicky dotažený. Koupila jsem si program. Hra byla dedikována Grossmanovi, a ne Vyskočilovi. Nepochybuji, že tomu Václav věnoval maximum času, ale mohl to alespoň Ivanovi věnovat. A teď… mohu kousnout do kyselého jablka?

    Jen do toho!

    Jednu kopii rozpracovaného Jeho dne jsem vlastnila. Po letech jsem ji půjčila Pitínskému, nevrátil mi ji, říkal, že je u Lébla, ten záhy poté zemřel. Nicméně mě jako pamětnici dění na Zábradlí šedesátých let navštívila literární teoretička Lenka Jungmannová a v ruce měla inkriminovaný exemplář, prý byl nalezen v knihovně divadla. Musela jsem jí dokazovat, že šlo o můj majetek a byla jsem radostná, že se našel. Zapůjčila jsem jí ještě do té doby nehranou a nepublikovanou Václavovu drobnost Ela, Hela a stop. Řekla jsem vše, co jsem věděla, a ona mi slíbila, že mi dá svou práci přečíst ke schválení. Nikdy se už neozvala. Za dlouhou dobu se mi dostala do ruky ona vědecká práce, a to, co publikovala, neodpovídalo tomu, co jsem říkala. Ačkoli jsem jí psala, dodnes mi ani jeden z materiálů nevrátila.

    Vraťme se ještě na skok do Mostu. Jaké bylo tamní publikum?

    Na premiéry chodila městská elita a věrní diváci. Bylo plno. Na reprízy zůstávala předplatná v šuplících pracovníků závodních rad. Poslední představení, kterým jsme se loučili se starým, akusticky dokonalým divadlem, byla Figueiredova Liška a hrozny. To jsme se ovšem báli, že balkon spadne předčasně. Nikdy a nikde jsem tak naplněné a ztichlé hlediště neviděla. Přechod do loutkového divadla Máj nebyl moc podařený. Všichni jsme se těšili na to nové. Výsledek je, bohužel, velmi vzdálený od velkorysých představ architekta Klimeše.

    Emma Černá jako Gertruda

    Jako Gertruda z inscenace Shakespearova Hamleta v režii Jana Nebeského. Divadlo Komedie, 1994 FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Adelheid svetr nesundá

    V době vašeho mosteckého působení přišla ovšem skvělá filmová nabídka hrát titulní roli ve filmu Františka Vláčila Adelheid.

    Bydlela jsem na koleji s Věrou Chytilovou. Když chystala Ovoce stromů rajských jíme, pozvala mě na konkurz. Během zkoušení se tam prý přichomýtl Vláčil. Věra se pak rozhodla film obsadit jenom herci z Ypsilonky, nicméně jsem dostala telegram, že František Vláčil se mnou chce udělat zkoušku na svůj film. Nevěděla jsem, jak vypadá. V barrandovských kancelářích jsem se ztrácela, z jedněch dveří vyšel drobný hubený muž, já se ho zeptala, kde najdu pana Vláčila, on řekl, tady v těch dveřích, já vstoupila a bylo mi řečeno, že právě teď odešel. Pak mě pozval na oběd, zeptal se, co si dám, já řekla knedlíky s vajíčkem, na to on: Jste moje holka, já taky. Kamerová zkouška spočívala v tom, že přede mě postavili sklenici a František řekl: V tom je jako alkohol, opijte se! Během deseti minut jsem hrála pomalé opíjení až k absolutnímu zhroucení. Byl velmi spokojený, pak povídá: Sundejte si svetr. Já na to: V knížce si Adelheid svetr vůbec nesundá. On odpověděl: Já to škrtl, a já nato: Na tohle nehraju. Vykřikl: Beru vás!

    Jaké bylo natáčení s panem Vláčilem?

    Byl famózní, i když jsem ho, pravda, neměla s kým srovnávat. Dovolil mi dívat se na to, co jsme natočili. Občas jsem mu řekla, že bych to uměla líp, a požádala ho, zda bychom to nemohli zkusit ještě jednou. Ale ten pro mě jediný krásný záběr se do filmu nedostal: Adelheidiny oči, z nichž jedno je nenávistné a z druhého ukápne slza. To byla náhoda, neopakovatelná. Kameraman František Uldrich bohužel viděl, že se na objektivu usadil nějaký prášek, který pak na obraze kmital. Vláčil byl líbezný člověk, takový kře­houč­ký s plachým úsměvem a velikánským talentem, kterého zničila doba. Myslím, že pil, aby ji nemusel vnímat.

    Ale s Chytilovou jste později přece jen točila. Hrála jste kupříkladu v Panelstory či v Hezkých chvilkách bez záruky…

    Blbě. Já neumím hrát malé role, snažím se do nich nacpat charakter, abych existenci té role odůvodnila, a takzvaně ji „přecpu“. Věru jsem měla moc ráda. Při vzniku Panelstory jsem dorazila na natáčení a ona na mě hned: Máš čas? Nejde kamera! Za dvě hodiny se kameraman vrátil, zatím jsme scénu zkoušely, hrály jsme si, ona byla improvizátorka – ostatně svůj první film Strop točila v mém bytě. Kamera opět nešla, Věra ji byla nucena spravit sama. Výjev byl s dítětem, to pochopitelně předtím nezkoušelo, teď permanentně řvalo, stále jsem to zastavovala, že to nejde, volala na mě: Nemám už ani metr filmu! Jeď, nebo tě zabiju! Hrát ve filmu je mnohem lehčí než v divadle. To většinou únavné čekání je nutné bleskově zapomenout, střemhlavě se soustředit na atmosféru díla, zabydlet se v samotě, chytit rytmus za pačesy, nepředvádět se a bezprostředně jednat. Nebo vás zabijou.

    Později jste z mosteckého divadla odešla…

    Rok před svými padesátinami jsem odešla na Palmovku, tehdy do Divadla S. K. Neumanna. Měla jsem v mosteckém divadle trochu problémy. Jako předsedkyně Svazu severočeských dramatických umělců jsem měla povinnost přednést výroční hodnocení. Bylo po premiéře Čapkovy Bílé nemoci ve slavnostně otevřeném novém divadle a vracela jsem se z generálky na druhou premiéru nějaké bulharské hry. Šla jsem dosmolit prolhanou zprávu o stavu našich divadel. Bylo mi nanic. Začala jsem psát do linkovaného sešitu tužkou „burcující referát“ o skutečném stavu a líbilo se mi to. Skončila jsem někdy po půlnoci. Ráno jsem zaspala a přečetla to z jedné vody načisto. Ne­tlesk­la ani ruka. Nastala mela. Někdo mi vyrval můj sešit, že se to musí přepsat, ústecký tajemník na mě řval, co teď bude dělat s těma párkama? Schůze skončila. Celé divadlo se mnou nemluvilo. Ředitel Schneider mě častoval výhrůžným Odvolej!, situaci pak přijela řešit soudružka Švorcová. Dala mi za pravdu, žádný postih se nekonal. Když jsem podala výpověď, Schneider mi místo obligátního Odvolej! sdělil, že jsem blbá, že kdybych počkala do těch padesáti, mohla jsem dostat k životnímu jubileu odměnu.

    Emma Černá Adelheid

    Ve filmu Františka Vláčila Adelheid ve stejnojmenné roli FOTO ARCHIV EMMY ČERNÉ

    Do Libně na „starou“

    Takže jste dorazila do svého nového pražského působiště…

    A hned první představení, které jsem zhlédla, mě – diplomaticky řečeno – nenadchlo. Režíroval ho Pavel Háša, jehož televizních inscenací jsem si vážila. Přišlo mi to horší než produkce, v nichž jsem hrávala v Mostě. Ale druhé, které jsem viděla, režíroval Jan Grossman. Byl to vůbec nejlepší Strýček Váňa v mém životě. A že jich bylo! Říkala jsem si, co bude, jestli mě obsadí? Potkali jsme se na chodbě a já plaše pozdravila. Neodpověděl mi. Moje Dobrý den byla poslední slova, co mezi námi zazněla.

    Jaké bylo vaše první účinkování na libeňských prknech?

    Domluva byla, že mě berou na „starou“. Já se na fermanu našla jako představitelka osmadvacetileté Lidie v Gorkého hře Barbaři. Dovedete si představit, jaké „sympatie“ to vzbudilo v mých nových kolegyních-vrstevnicích, či jen o něco mladších. Ale představovala jsem si to horší. Režii měl mladý Jan Nebeský. Začali jsme číst. Nebeský působil plaše, zvědavě a laskavě. Na pitomé otázky typu: jak moje postava bude konkrétně vypadat?, tady jsou namalovaný jen dvě židle, kolik jich bude ve skutečnosti?, neodpovídal. A když přece, řekl: To já ještě nevím.

    U Honzy je na začátku zkoušení tajemství. Záleží na tom, co se pak v průběhu přípravy ze symbiózy napsaného textu, interpretů a jeho nápadů vyloupne. Honza čeká, co se bude dít, co herci nabídnou. Nespěchá. Má od Pána Boha dar, že když si sedne na zkoušce před „bínu“, začne zářit. Je sugestivní a provokující. Ono to vypadá, že si jen tak povídá, málokdy u něho zkoušky začínají čtením textu. Většinou si sedne s dvoudeckou do foyeru a řekne: Dneska v noci jsem něco četl. Mluví pak třeba hodinu a takhle nenápadně napoví své představy i smysl hry. Pochopíte, že celé to jeho jakoby nezávazné povídání je velmi k věci. Honzovo divadlo je dobrodružství, ke kterému vás přizve.

    Když vzniklo Divadlo Komedie, hodil vám Nebeský „lano“?

    To bylo mnohem prozaičtější. Když Honza s Michalem Dočekalem získali divadlo, neměli co hrát. Dočekal si s inscenacemi přivedl pár herců z Celetné, Honza herce z Ibsenova Borkmana z Činoherního klubu, kde jsem hostovala, a experimentálního Hamleta z Roxy, v němž jsem hrála též.

    Tu periodu Divadla Komedie s Dočekalem a Nebeským považuji za jedno ze svých nejinspirativnějších setkání s divadlem. Po pěkných rolích v Borkmanovi, Hamletovi, Sonátě příšer, Třech sestrách jste později dostala příležitost v Divadle v Dlouhé…

    Děkuji režisérce Haně Burešové za odvahu, že mi nabídla chůvu v Senecově Faidře, ačkoli jsme se neznaly. A pak ještě čarodějnici Mankabénu v Ghelderodově Slečně Jairové. S manželem Štěpánem Otčenáškem jsou tandemem, který vytváří inscenace vzdělané, do hloubky prozkoumané a totálně divadelní. Při zkoušení Slečny Jairové se opravovala budova, kde divadlo sídlí, všude byl dusivý prach, chvílemi rachotily sbíječky tak, že se nedalo zkoušet. Natrefila jsem na Hanu, jak sedí opuštěně uprostřed jeviště. Měla by jít domů, je nemocná, bere penicilin a je tu od rána do večera, říkám si v duchu. A ona najednou povídá: Asi před deseti lety mi Štěpán nabídl tuhle hru, nechtěla jsem ji dělat, vůbec jsem jí nerozuměla, ale přesto mi ji každý rok znovu podstrčil. Dlouho jsem si myslela, že je to nehratelné. Teprve teď dostala odvahu utkat se s tím podivně symbolistním tvarem. Líbí se mi její urputnost, její vtip, ironie a cit pro styl. Vůbec jsem nerozuměla soudu některých kritiků, že nevědí, o čem se to hraje. Inscenace ctila autora, byl plná tónů a fantazie, nápovědí divákům, krásy i hrůzy.

    A Faidra?

    Z té ve mně zůstal jeden velký úlek. Dlouhé monology a veršovaný text se hrnou střemhlav ke katastrofě. Miluju souboje s postavou, ale nepočítala jsem se soubojem s pamětí. Nějaké slovo mi občas vypadne už od mládí, ale tu skulinku nahradím podobným, které se rychle nachomýtne. Ale nikdy jsem neměla to pověstné herecké „okno“. Až v této krásné hře. Má hlava, jindy přecpaná slovíčky, zela prázdnotou. V paměti zůstal jen rytmus. V něm jsem místo monologu dala dohromady repliku, která posunula děj. Polekalo mě to natolik, že teď už si vždy těsně před příchodem na jeviště kontroluju text. Existence postavy nevzniká, ale vyprávím ji, a to mě nebaví.

    Něco z toho pro vás vyplývá?

    Celý život slýchám, že dobrých starých hereček je pomálu. Při všelijakých neúspěších jsem se utěšovala, že až já budu stará herečka, budu ta výborná. Když jsem asi ve čtyřiceti viděla Návštěvu staré dámy, moc jsem ji toužila hrát, protože tehdy jsem ještě uměla všelijaké kejkle s tělem. Dát si nohu za hlavu nebo chodit na jedné noze s holí a pak si připnout protézu. Dnes už nic takového neumím. A už se nemohu spolehnout ani na paměť. Ale vím určitě, že z toho kolbiště snů odejdu včas. A nebude mi to líto. Možná, že už jsem odešla.

    Mladá duše

    Emmu jsem poprvé uviděl ve skvělém filmu Františka Vláčila Adelheid. Její postava téměř nepromluvila a přitom Emma dokázala během celého filmu svou Adelheid zahalit do tichého tajemství. Místo zbytečných slov jsem sledoval text duše, jemná zákoutí, kam mohou vstoupit jen ti, kteří vstoupit chtějí a dokážou ocenit nepatrné detaily v proměnách obličeje nebo krásu pomalé chůze. Je to neuvěřitelných třicet let, co jsem se s Emmou setkal v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Potom jsme pokračovali téměř deset let v Divadle Komedie a myslím, že to bylo pro Emmu důležité období. Divadlo milovala natolik, že když hrála ještě v Mostě, jednu dobu tam dojížděla téměř denně. V Mostě by mimochodem měla mít sochu v nadživotní velikosti s nápisem Emma Černá se zasloužila o divadlo. Emma je prostě pojem a nechápu, proč tato Věc Makropulos, která popírá veškeré teorie stárnutí, není zkoumána gerontology jako živoucí důkaz všem jejich teoriím se vymykající. Tento dar je v jejím případě propojen s její stále mladou duší. A mladá duše je schopna stářím neopotřebovaného uvažování a životního nadhledu. Emma je pro mě stále zdrojem obdivu. Spojuje v sobě totiž skvělou herečku a nestárnoucí okouzlující ženu. Kdyby se naše ulice hemžily takovými ženami, zmizel by pojem stárnutí a reklamy na stále krásná a mladá těla by pozbyly smyslu. Vivat Emma!

    David Prachař

    • Autor:
    • Publikováno: 14. září 2015

    Komentáře k článku: Emma Černá: Z kolbiště snů odejdu včas

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,