Pět dnů v Plzni
Tento příspěvek je bezprostřední reflexí jednoho návštěvníka festivalu, který ho navštívil z důvodu zájmu o více než jedno představení. Jel jsem do Plzně s cílem vidět v koncentrovaném čase a na jednom místě vzorek tuzemského a ukázku zahraničního divadla.
Smutek v duši z odcházejícího léta, které není dobou plné divadelní hojnosti, mně vyvažuje příchod divadelního léta prosvíceného a protepleného nadcházející divadelní sezónou. A na jejím začátku je Svátek divadla v Plzni.
Na 21. ročník festivalu Divadlo v Plzni jsem odjel s několika očekáváními a přáními: vidět některá představení, která se hrají daleko (Ostrava), anebo na které se dostávají lístky jen těžko (Ungelt), byť v mně dostupné Praze. A také si zároveň ověřit, zda mě osloví jako diváckou konzervu nějaká moderna. Podařilo se vše.
Den první
Hodina (časově obrazně) dějepisu v podání ostravského divadla Aréna o Rudolfu Slánském a jeho době, viděná očima jeho manželky, mě utvrdila v tom, že dokud bude komunistická strana nasazovat do čela volební kandidátky Klémovi ideově stále oddané soudružky, musí zůstat v politickém koutě. Lístek do divadla pro soudružku Semelovou, zda-li neprozře.
Tentýž den zhlédnutá moderna Divadlo Reduta – Divadlo Na zábradlí mojí konzervativní diváckou duši svým jazykem příliš neoslovila, tématy již více. Pozoruhodnější byl slavnostní společenský úvod s 1. náměstkem ministra kultury, děkujícím stejným úřadem znectěnému doc. Janu Burianovi. Jen tak tak jsem se udržel, abych nikoliv ironické zahučení v sále neopepřil zapískáním ala Dagmar Havlová. Aby mě nevyvedli… Postřeh další: musím se podívat do Špačka, zda a co říká ke společensky konvenčnímu oblečení na slavnostní zahájení divadelního festivalu. Asi jsem se v tomto směru nezmodernizoval. Třebas i na rozdíl od divadelních kritiků, kteří seděli ve stejné řadě jako já.
Den druhý
Můj oblíbený Ungelt a jeho neschematická hra o (nejen) amerických poldech s Richardem Krajčem a Davidem Švehlíkem ihned po svém konci zvedla k děkovačce všechno, obvykle nerado vstávající české diváctvo ze sedadel jako jednoho muže i ženu. I přítomní divadelní kritici vstali. Svátek divadla. Moc jsem přál přítomnému Milanu Heinovi ten jeho jistě hřejivý pocit, že to dělá v tom svém divadélku dobře a diváci (všude) to berou.
Den třetí
Hlásím snad omluvenou absenci. Nemůžu se skoro celý půltýden proflákat v Plzni.
Den čtvrtý
Nahlédnutí do produkce místních: Je třeba zabít Sekala. Souhlasím, že na tomto vzorku se dát potvrdit: i v Plzni se dělá solidní dobré divadlo. Ale pomalu sbohem, Komorní divadlo.
Večer mě čeká rižské vyprávění o životě na venkově, o vztahu lidí a zvířat. Ne příliš hostinný sál Peklo však nabídne divadelnímu konzervativci zavrtání do jeho duše: vztah lidí ke zvířatům, který je nutí být lepšími. Vzpomněl jsem si na venkovskou babičku, kterak soucítila s rodící krávou a pečovala o ni jako o nějakého lidského rodinného příslušníka.
Neděle – den poslední
Holokaust – historické trauma Slováků nad jejich vztahem k Židům v době některými stále opěvovaného Slovenského štátu. Arizace, katolicismus, Tiso, polistopadové restituce. Oceňuji Slováky, že se nebojí pohledu do zpětného zrcátka vlastní nesvětlé minulosti. My Češi nemáme nějakého svého Viliama Klimáčka, který by nám divadelně nasvítil např. historii sudetských Němců u nás. Milana Ondríka ze Slovenského národního divadla znám z řady špičkových rolí, škoda, že jeho hnusně slizký, velký, ale přece malý Ambróz Králík více nechytil jako herecký výkon českého diváka.
Bohužel večer končíme – ale jak! Strindbergova Slečna Julie přenesená Státním divadlem národů Moskva do prostředí společnosti obrovských rozdílů mě jako sociální i psychologické drama na chvíli odnesla do prostoru mimo reálný čas i divadlo. Pohltila mě. Škoda, že moje znalosti ruštiny odvál čas. Takže jsem musel těkat pozorností mezi pohledem na jeviště a nad jeviště k textu hry. Kdybych tak mohl zůstat pozorností jen na jevišti…Aplaus mnoha návratů, děkovačka s pukrlaty. Končíme.
Už dnes se těším, kdo přijede v roce 2015 na 22. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo již do nového velkého divadla v Plzni. Viděno závistivýma očima pragocentristy s poděkováním a uznáním plzeňským za to, co Praha neumí. Anebo jen zatím neumí, protože něco podobného jednou zorganizuje v Praze Plzeňák Doc. Mg.A. Jan Burian a jeho noví spol. v Praze?
///
Berte mne jako diváckého recenzenta, pokud něco takového existuje. Je mi šedesát, do divadla na činohru chodím od studentských let, profesně jsem právník a soudní znalec, mecenáš Národního divadla a člen Výboru Mecenášského klubu ND.
Komentáře k článku: Pět dnů v Plzni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
