Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Co na sebe vím XII

    Král-Vávra na cestách

    Krále-Vávru chtěla nasadit další divadla. Poměrně brzy se to podařilo Divadlu F. X. Šaldy v Liberci a ostravskému Divadlu Petra Bezruče. Liberec tím začal milou tradici uvádět mé nové hry, naplnil ji ovšem až po roce 1990. Na premiéru své prvotiny jsem samozřejmě do Liberce jel a přijal i pozvání na veřejnou besedu. Po celou dobu mě po městě provázel okresní tajemník strany Josef Belda. Byl velmi přátelský, a přestože jeho jazyk prozrazoval letitého aparátníka, netajil se tím, že si mnoho věcí ve státě i ve straně představuje zásadně jinak, než jak se to dosud vyvíjelo a vyvinulo. V roce 1968 byl mezi předními činiteli reformního proudu a po okupaci přišel o všechny funkce. Ještě dávno po roce 1990 jsem se dočetl v novinách, že se domáhá odškodnění. Pochopil jsem, že se mu v sedmdesátých a osmdesátých letech nežilo lehko a že nehledal východisko v přizpůsobení a doprošování.

    Liberecké představení režíroval Jaroslav Horan a pamatuju si Františka Peterku jako Krále-Vávru. Horan byl obdivovatel Krejčových režií, v brněnském Divadle bratří Mrštíků režíroval předtím Kunderovy Majitele klíčů a jeho režie Krále-Vávry se úspěšně vyhnula okázale kabaretním prostředkům. Z toho hlediska představovala zajímavou alternativu pojetí brněnského. Zato méně příjemné zážitky jsem si odvezl z Ostravy. Režisér Saša Lichý výrazně zasáhl do textu. Škrtl několik nejostřejších replik, jiné zmírnil dopsáním trapných, literárně pokleslých vtípků; například Třetí žena, která představovala dceru muže odsouzeného pro podezření z holičství a která se posléze vypracovala ve vydržovanou oblažovatelku Šéfredaktorovu a zřejmě i jiných činitelů, se po Červíčkově kritické zmínce, že putuje od postele k posteli, přátelsky rozdurdila: Náhodou já mám gauč. Král-Vávra v podání ředitele divadla Luďka Eliáše přecházel po audienčním obraze po jevišti a dlouze opakoval: Kukulín, bylo to nějaký divný. Takový nesrdečný. Nenapadlo mě, že se režisér zřejmě ocitl pod dodatečným, lokálně ostravským cenzurním tlakem, který z nějakých důvodů nechce přede mnou přiznat, a pokusil se za cenu rozostřujících úprav dovést inscenaci k premiéře. Nabyl jsem přesvědčení, že se – sám autor divadelních her pro mládež a režisér pionýrských estrád na Hradě – snaží uplatnit ambice dramatika a satirika na úkor čistoty mého textu. Strašně jsme se po představení pohádali v hotelové restauraci. Víno na stole hádku nezmírnilo, spíš naopak. Ke škodě věci byla přítomnost režisérovy paní, dámy ve vysokém stupni těhotenství; několikrát se pokusila zasáhnout na manželovu obranu. Tím mě přiměla k ještě naléhavějším dotazům, proč hru uvádějí, když se jim vlastně nelíbí a celou ji přepisují. Já jsem je o uvedení nežádal a tantiémy od nich rád oželím. Mám chuť další provozování zakázat. Proč si nenapíší svou hru? Ředitel Divadla Petra Bezruče Luděk Eliáš se marně snažil prostředkovat; připomněl svou zkušenost z nacistického koncentráku a snažil se mi naznačit, že člověk pod tlakem, zejména není-li na něj připraven, může jednat jinak, než by si představoval za normálních okolností. Byl to nesporně čestný člověk a myslil to dobře, ale já jsem jeho slova domyslil až v Brně, a ještě k tomu o hodně později. V Ostravě jsme se rozešli ve zlém, zmínku o koncentráku jsem si vyložil jako úhybnou a úprava Saši Lichého mě ještě dlouho strašila ve snách, a to v nočních i denních a bdělých.

    Máš legitku?

    S velikým zájmem a s velkými nadějemi jsem sledoval zápas o uvedení Krále-Vávry v pražském Divadle E. F. Buriana. Na počátku toho zápasu mi napsala pár nadějných slov dramaturgyně Helena Šimáčková. Režisér Karel Novák chce mou satiru režírovat, ale bude nutno překonat některé překážky. Nápomocen je v tom směru ředitel divadla Nejezchleb, který byl do funkce původně ustanoven, aby bránil úletům, k nimž prý mělo umělecké směřování Karla Nováka sklon, ale za Krále-Vávru se postavil. Patřil jsem k věrným divákům divadla Na poříčí už od doby, kdy jsem si v letech 1958 – 60 odbýval vojenskou prezenční službu v kasárnách v Ruzyni a v okolních protiletadlových bateriích v Suchdole a v Tuchoměřicích. Každou vycházku jsem trávil v některém pražském hledišti. Později jako redaktor Hosta do domu jsem služebně zhruba jednou měsíčně zajížděl na tři čtyři dny do hlavního města povzbudit místní básníky, prozaiky a kritiky, aby nezapomínali, že v Brně vychází literární měsíčník žádostivý jejich příspěvků, a večery jsem místo na flámech s literáty trávil v divadle. Poříčský soubor jsem si obzvlášť oblíbil, protože tam uváděli mého tehdy milovaného Friedricha Dürrenmatta, konkrétně Franka V., operu o jedné soukromé bance, a to ve výborné režii Karla Nováka.

    O pražské premiéře Krále-Vávry dlouho nebylo definitivně rozhodnuto, třebaže se o ni zasazovala i stranická organizace divadla pod vedením tuším Josefa Větrovce. Nakonec mě z Divadla E. F. Buriana pozvali, abych přijel na první čtenou zkoušku; tam jsem se dozvěděl, že mě příštího dne čeká na ústředním výboru komunistické strany činitel, který má na starosti divadla. Poprvé v životě jsem tak vstoupil do rozměrné budovy na nábřeží, nazývalo se tehdy tuším Nábřeží Kyjevské brigády. Máš legitku? křikla na mě zavalitá vrátná s revolverem na boku. Jako nestraník jsem měl jen občanskou, ale nevzbudilo to žádnou zvláštní pozornost. Začetla se do ní a pak řekla do telefonu: Soudruh Brůžek, máš tady soudruha…, mé jméno se jí vyslovit nepodařilo.

    Z potřeby žít pravdivě

    Soudruh doktor Miloslav Brůžek mě přijal jako starého známého a informoval mě, z čeho pramení těžkosti. Především si na ÚV stěžoval na mou hru Jaroslav Dietl. Podotýkám, že jsem neměl příležitost informace doktora Brůžka ověřovat ani jsem se o to nesnažil; reprodukuju je tak, jak jsem je vyslechl. Jaroslavu Dietlovi zakázala cenzura před nedlouhou dobou další reprízy jeho satiry Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi. Autor proti tomu poukazoval na skutečnost, že jeho kus je jednoznačně stranicky angažovaný, zatímco o Králi-Vávrovi to zdaleka nejde říct, a přesto se jeho provozování trpí, a dokonce se uvažuje o další premiéře, a to v samém centru státu. Ještě větší rozruch způsobil ministr Lubomír Štrougal, který prý přímo žádal, aby byla protistranická satira Milana Uhdeho stažena z repertoáru všech divadel, která ji provozují, a už nikde se nesměla nově připravovat. Štrougalovu intervenci prý však oslabilo to, že hru neviděl ani nečetl a vystoupil proti ní pouze na základě doslechu. Pražskému provedení ovšem bude nutno věnovat nejvyšší pozornost, aby je nebylo možno zpochybnit žádnými argumenty, ani takovými, které mají pravdu byť jen zpoloviny.

    Hned se ukázalo, že jde vlastně pouze o poslední větu. Konstatování, že se hra hraje znovu v Irsku, není jednoznačné, a je tudíž napadnutelné. Byla by chyba, kdybych na něm trval. Je třeba na závěr jasně říci, že se hra opakovat nebude a neopakuje. Vyděsil jsem se a namítl, že to neumím. Doktor Miloslav Brůžek byl uznalý a nechtěl po mně nové znění hned. Dal mně na ně tři dny. Bude-li přijatelné – pravomoc rozhodnout o tom byla svěřena výhradně jemu –, bude smět divadlo pokračovat ve zkouškách. Kdybych neuspěl, musely by se přerušit.

    Seděl jsem v hotelu a snažil se vyhovět nesplnitelnému požadavku. Po několika nepoužitelných verzích jsem přišel na nápad, že by zpěvačka během Kukulínova holičského výkonu opakujícího vstupní výstup mohla pronést asi toto: Ředitelství našeho divadla doufá, že laskavé obecenstvo nebude trvat na tom, abychom hráli znovu celou hru. Děkuji za pochopení. K mému velikému a přímo osvobodivému překvapení vyslovil doktor Miloslav Brůžek s tímto návrhem naprostou spokojenost. Rozloučil se se mnou stiskem ruky a slibem, že se uvidíme na premiéře. Uháněl jsem s tou zprávou přímo do divadla, ale na ředitelství už to věděli. Šli jsme spolu s ředitelem na probíhající čtenou zkoušku nadiktovat úpravu hercům. Pamatuji se, že reagoval jediný Luděk Kopřiva. Nový závěr si nejprve zapsal jako ostatní, ale pak najednou vykřikl: Jéžišmarjá, dyť je to to samý. Všichni ho horlivě tišili a mně naznačovali, ať nic nevysvětluju. Měli zřejmě obavu, abych se nepochlubil, že se mi doktora Brůžka podařilo obelstít. Ale já jsem předpokládal, že mezi herci může být donašeč; proto jsem vážně doložil, že soudruh Brůžek pochopil novou pointu správně tak, jak je míněna: hra se znovu hrát nebude, protože obecenstvo si to nepřeje. Ve společenském a politickém smyslu to znamená, že je otevřena cesta k nápravě a inscenátoři jsou o tom přesvědčeni.

    Na zkouškách v Divadle E. F. Buriana jsem se setkal s výbornými herci. Josef Větrovec jako Král-Vávra si sice stýskal na hanácké zabarvení replik, ale na rozdíl od brněnského dvoumetrového groteskního Zdeňka Blažka dodával postavě živé rysy činitele, který je občas celý pryč nad tím, do jakých souvislostí a situací ho kariéra dosmýkala. Radúz Chmelík jako Kukulín budil místy dojem opravdového intelektuála v politických službách, a o to víc překvapoval projevy standardní funkcionářské omezenosti. Karel Linc jako agent Dobrovolné obvodní stráže okamžiky kamarádského porozumění pro mladé vzpůrce střídal se zavilými výpady proti inteligentům a málem roztomile hájil svůj konfuzní životní postoj. Pánové Šmíd a Bouška hráli novináře Kolíčka a Červíčka s velkým nasazením jako přesvědčené bojovníky proti zhlouplé a konformní starší generaci a proměnu v přizpůsobivé pěstitele praxe, proti které tak odhodlaně protestovali, ztělesnili jako zoufalou desperaci a pád do stavu, kdy je člověk schopen všeho. Znamenité byly dámy, a to navzdory tomu, že jim text poskytl jen epizodní role: paní Viola Zinková, kterou jsme jako studenti za jejího brněnského působení uctívali a milovali, propůjčila Třetí ženě na jedné straně milý zjev, ale na druhé straně otřesný cynismus: parodii na Viléma Závadu recitovala lhostejně a bez prožitku jako vnucenou povinnost a vyvolávala tím nečekaný, ale silný ohlas. Paní Božena Böhmová byla nádherná hospodyně starající se jen a jen o nákupy. Vykládat jí o celostátních obtížích se hned od jejího nástupu na scénu dalo odhadnout jako úsilí marné, protože určené na nedostupnou adresu. Blanka Bohdanová jako Zpěvačka byla na rozdíl od Ljuby Hermanové přesvědčivou tlumočnicí pocitů mladé generace: vyznávala se nikoli z neblahé zkušenosti, ale z potřeby žít pravdivě.

    Režisér Karel Novák se sice obětavě držel kabaretní nebo spíš revuální poetiky textu, ale obmyslil jej spoustou nádherných nápadů. Jako výtvarníka zvolil Bohumila Štěpána, který osvědčil mimořádnou výtvarnou fantazii a spolu s režisérem přivedli na jeviště třeba sugestivně ztvárněného bezhlavého muže a některé další oživlé koláže. Zdeňka Kadrnožková předvedla, co všechno se dá říci kostýmem. Klak, kterým vybavila agenta Dobrovolné obvodní stráže, vyvolával překvapení mechanismem, jenž jej hlučně otvíral, a tím ozvláštňoval policajtské výstupy. Najednou mi začalo být líto, že jsem napsal jen kabaretní hru, a zatoužil jsem po „velkém“ divadle. Přitom jsem si nepřestal uvědomovat, že adekvátně pojal Krále-Vávru Evžen Sokolovský a že Karel Novák narazil na nepřekonatelné meze mé prvotiny. Pevně jsem se však rozhodl, že příště svou kabaretní zkušenost opakovat nebudu.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Co na sebe vím XII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,